Lex Innocentium

Roku 597 zemřel zakladatel kláštera na ostrově Iona, Columcille. Přesně o sto let později, r. 697 vyhlašuje 9. opat na synodě v Birru Cáin Adomnáin, známý také pod názvem Lex Innocentium.

Opat Adomnán, předkladatel zákona, byl příbuzným vládců severního lidu Uí Néill, tedy irské dynastie, která odvozuje svůj původ od historického krále Tary Nialla Noígíallacha (+ cca 405) a vládla severu Irska (Ulster). Byl blízkým přítelem vládců Northumbrie a vychovatelem mnoha dalších význačných osobností, protože klášterní škola na Ioně byla v té době proslulá a přijímala nejen ty, kdo toužili po církevní dráze, ale vychovávala také děti místních vládců.

Na synodě byli tedy přítomni také význační lokální panovníci oblastí, které byly ovlivněny irskou misií. Cáin Adomnán obsahuje seznam 91 jmen, údajně těch, kdo se zaručili za provádění zákona, z nichž 40 byli klerici, zbývající lokální vládci. Autorka knihy Adomnáin at Birr AD 697, Máirín Ní Dhonnchadha, profesorka staroirské a keltské filologie, uvádí, že… z pramenů máme důkazy, že v roce 697 žilo 59 ručitelů. O dalších jménech uvádí, že existují nepřímé důkazy, že dvanáct z nich bylo v roce 697 naživu, zatímco devatenáct nelze identifikovat. Seznam obsahuje jména nejvyšších králů a církevních hodnostářů v zemi (historicita 71 z nich je nepochybná). Vyhlášení Lex Innocentium bylo důležitou událostí jak pro církevní, tak pro světskou správu. Jeho důležitost bývá přirovnávána k ženevské konvenci a v současnosti také k Istanbulské úmluvě.

Lex innocentium se zachoval ve dvou manuskriptech, jejichž překlady pořídili v r. 1905 Kuno Meyer (paragrafy textu pro snazší orientaci očísloval) a v současnosti právě Máirín Ní Dhonnchadha. K původnímu textu je připojena předmluva z přelomu 10. a 11. stol., která objasňuje kontext právních ustanovení 8. stol. Obsahuje však také legendu o tom, proč a jak zákon vznikl. ¹ Ta je velice barvitá a popisuje sen, který Adomnán měl. Cestoval se svou matku Rónnat a matka začne synovi vyčítat neposlušnost, protože nedbá práv žen. Dojdou až na bitevní pole k bezhlavé mrtvole ženy. Rónnat žádá syna o modlitbu za její vzkříšení, což se díky Adomnánově modlitbě skutečně stane. Na to Rónnat praví: Nuže, Adomnáne, od nynějška je ti dáno osvobodit ženy západního světa. Dokud ženy neosvobodíš, nevstoupí do tvých úst ani nápoj, ani jídlo. Dá svému synovi na krk řetěz, vloží mu do úst kouzelný kámen, aby mu poskytl obživu, a odejde. V životopisech keltských světců najdeme časté zmínky o speciálním postu (troscud), kterým se snažili přimět Boha ke splnění své žádosti. Po nějaké době se na planině Birr (tedy na místě konání pozdějšího synodu) zjeví Adomnánovi anděl, který ho ujišťuje, že od Boha dostane to, zač prosí. S příslibem Boží pomoci se Adomnán pustí do práce na svém cáinu.²

Úmluva je pojmenována cáin (alternativním pojmem by bylo rechtge). Z názvu je patrné, že se jedná o dokument nejvyšší důležitosti, za jehož dodržení ručí sám král (což v tehdejší době nebylo příliš časté). Raně středověké irské právo bylo spíše zvykové a jeho působnost byla často pouze lokální. Nicméně existovaly ještě vzpomínky na předkřesťanské brehonské zákony, které byly upravovány vždy při shromáždění nejvyšších brehonů (obdoba našich prezidentů soudu) na pravidelných shromážděních v Taře. Je nutné mít na paměti, že Římané Irsko nedobyli a irský právní systém se vyvíjel samostatně. Cáin Adomnáin byl však oficiálně vypracovaný zákon, veřejně vyhlášený a přijatý na shromáždění světských a duchovních autorit.

Zamýšlená působnost zákona je popsána v úvodu seznamu ručitelů: Toto je zákon Adomnána z Hi [Iony]. V Birru bylo toto nařízení nařízeno mužům Irska a Británie. Fráze muži z Británie je odkazem na oblasti Skotska, které tehdy spadaly pod irský vliv; v seznamu ručitelů je pak uveden i král skotských Piktů Bruide.

V paragrafu 34 je uveden účel tohoto zákona:

Toto je uzákonění Adomnánova zákona v Irsku a Británii: osvobození Boží církve s jejími [komunitami] a jejími shromaždišti a svatyněmi a veškerým jejím majetkem.... Tento [zákon] je věčným zákonem na ochranu kleriků a žen a nevinných dětí, dokud nejsou ve věku, kdy by byly schopné zabít člověka a dokud nezaujmou své místo v kmeni… [ CITATION ODW15 \l 1029 ]

Ačkoli se Cáin Adomnáin týká také kleriků a dětí, vešel ve známost především jako zákon na ochranu žen. Bylo to proto, že vztahy ke klerikům a právo azylu v kostele upravoval již dříve existující Cáin Phátraic (Patrikův zákon).

Zvláště důležité je, že Cáin Adomnáin potvrzuje, že jmenované skupiny jsou osvobozeny od branné povinnosti. Vzhledem k tomu, že postavení žen v keltské společnosti bylo jiné, byť ne zcela rovnoprávné, do války táhnout mohly – a mnohé staré keltské příběhy to stvrzují. Adomnán však svým zákonem mimo jiné předefinuje to, co je vnímáno jako normální stav. Nově je to mír, k němuž smluvně zavazuje obyvatelstvo, tj. nikdo by neměl podnikat kroky, které by chráněné skupiny dohnaly k násilí, a to ani v sebeobraně. Aktivní křesťanský odpor vůči násilí a válce je jedním z mnoha zdůvodnění zákona.

Mimoto se zákon snaží chránit nevinné také dalšími nařízeními a stanovuje tresty za řadu trestných činů, mezi něž spadá zabití, fyzické napadení, ale také další formy násilí. Na rozdíl od původního zvykového práva je například zdvojnásobena pokuta za vraždu ženy. Dalším posunem je skutečnost, že zvykové právo, podobně jako dříve brehonské zákony, řešilo většinu deliktů pokutou. Nově je však za vraždu zaveden trest smrti, i když ponechává možnost alternativních trestů (mnohaleté pokání a vyplacení odškodného, ovšem v takové výši, která je citelná i pro nejbohatší vrstvy obyvatel). K odškodnému je připočítávána daň ve výši 12,5 % ve prospěch církve proto, aby nebyly ochuzeny oběti trestných činů (bylo zvykem, že část odškodného připadala vládci území a část církvi).

Pokud se vraždy dopustila žena, nebyla popravena, ale byla ponechána Božímu soudu – vypravena ve člunu na moře s určitým množstvím zásob a s tím, že o jejím osudu rozhodne Bůh (a mořské proudy).

Lex Innocentium dále řeší takové věci jako spolupachatelství, nadržování či neohlášení trestného činu: … a stejná pokuta platí pro toho, kdo čin spáchal, i pro toho, kdo ho viděl a podle svých možností a schopností mu nezabránil (§ 35).

Adomnán věděl, že svůj zákon neprosadí lehce. Nicméně žil ve společnosti, ve které existovaly různé třídy obyvatel a společenské postavení se odvíjelo od velikosti majetku, případně od zastávaného úřadu. V této době již byl všeobecně přijímán názor, že ženy jako nediferencovaná skupina jsou méněcenné než muži. Spekuluje se o tom, jaké aspekty hrály při prosazování zákona roli. Uvažuje se o důvodech církevně-politických (v období všeobecných bojů byla církev stabilizující institucí), spirituálních (jde o dobu, kdy vzrůstá mariánská úcta) či humanitárních (touha pomoci obětem násilí i touha po mírumilovnější společnosti). Profesor v oboru církevních dějin specializovaný na keltské křesťanství, Thomas O'Loughlin, se domnívá, že hlavním důvodem byla snaha o mír. Ať tak či tak, Adomnánovi se i přes výhrady a odpor podařilo zákon prosadit a spoluutvářel tak spravedlivější a mírumilovnější společnost po zhruba dalších 100 let, tedy do doby, než byl zlatý věk keltské církve ukončen nájezdy Vikingů.