Boží lid, kněžství a ordinovaná služba v křesťanských církvích

Hledání společné cesty – přístupy církví v TCTCV

Při čtení dokumentu Církev: na cestě ke společné vizi je nejprve potřeba si osvětlit jeho povahu. Dokument není společným shodným prohlášením církví k určitým tématům, ale představuje jistou fázi dialogu, ve kterém zapojené církve vyjadřují vzájemnou shodu v určitých otázkách.¹ Současně dokument identifikuje potenciálně rozdělující otázky, ohledně kterých mezi církvemi nepanuje shoda a nabízí témata k další diskuzi za účelem nalezení vzájemného porozumění.

Postavení a autorita laiků v TCTCV

Tématu postavení laiků v církvi se dokument věnuje především v kapitole druhé v §§ 17-20, kde pojednává šířeji o povaze a postavení Božího lidu, jako lidu prorockém, kněžském a královském. Do značné míry tento úsek odpovídá pojetí v dřívějším konvergenčním dokumentu Komise pro víru a řád z roku 1982 Křest, eucharistie a služba (Baptism, Eucharisty, Ministery, dále jen BEM).² Kapitola třetí TCTCV se poté v §§ 45-57 zaměřuje na otázky a povahu služeb v církvi, a to služby ordinované, služby autority a služby dohledu (episkopé).

Mnohé církve ve svých reakcích na TCTCV vyjadřují kritiku a zklamání nad tím, že dle jejich názoru dokument věnuje až přílišnou pozornost otázkám struktury církve a úřadu a jen malou pozornost Božímu lidu jako celku. Například Skotská církev si zoufá, že dokument neobsahuje žádnou specifickou sekci věnovanou laikům, nýbrž jde text rovnou k ordinované službě.³ Rovněž Římskokatolická církev (dále jen ŘKC) volá po rozsáhlejší „vizi o lidu Božím“, dle její reakce by mělo být více zdůrazněno zapojení všech věřících v životě a poslání Církve.⁴

Boží lid v TCTCV

Dle TCTCV je církev „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu jako vlastnictví“ (Pt 2,9-10). Jediným pravým knězem, který přinesl účinnou oběť, je Ježíš Kristus, věřící jsou však povoláni, aby svými životy naplnili své povolání ke královskému kněžství, tak aby „sami sebe přinášeli jako živou, svatou a Bohu milou oběť“ (Řím 12,1).⁵ Každý křesťan je Duchem svatým vybavován potřebnými dary, které jsou udělovány rozdílně, avšak pro společné dobro a pro úlohu v Kristově poslání, jako takové zavazují každého věřícího (§ 18).

Všichni členové církve sdílejí povolání být lidem prorockým, dosvědčující slovo Boží, lidem kněžským, přinášející oběť učednického života, a lidem královským sloužícím jako nástroj upevňování Božího království (§ 19). Dle TCTCV jsou všichni věřící, jak laici, tak ordinovaní služebníci, vzájemně provázanými členy Božího lidu (§ 19). Ti, kteří vykonávají ordinovanou službu, jsou při ní závislí na Kristu, současně společenství připomínají jeho závislost na Kristu, své povolání mohou naplnit jen v církvi a pro církev (§ 19).

Kněžství a ordinovaná služba v TCTCV

Ordinované službě se dokument věnuje v §§ 45-47. Dle TCTCV přijímají všechny křesťanské církve biblickou nauku, podle které je Ježíš jediný velekněz, který přinesl účinnou oběť jednou pro vždy, pohledy církví se však různí v tom, co z této nauky vyvozují.⁶ TCTCV vychází a cituje BEM, dle kterého se ordinovaní služebníci mohou nazývat kněžími, neboť při své službě posilují královské a prorocké kněžství všech věřících (§ 45).

Již z reakcí na BEM bylo patrné, že mezi církvemi nepanuje shoda v otázkách ordinované služby a kněžství. Jedna z církví poukázala na to, že zatímco protestantská tradice vnímá rozdíl mezi kněžskou službou celého Božího lidu a službou ordinovaných členů v rovině funkcionální, katolická tradice vnímá tento rozdíl v rovině ontologické.⁷ Na toto odlišné vnímání upozorňuje i TCTCV, když uvádí, že některé církve, ač vnímají, že jak královské kněžství všech věřících, tak zvláštní ordinovaná služba (případně „služební kněžství“) je obojí vázáno na jedinečné kněžství Ježíše Krista, je mezi nimi rozdíl podstatný. Služebné kněžství a ordinace jsou v těchto církvích vnímány svátostně. Jiné církve nevnímají ordinované služebníky jako kněze a ordinace pro ně nemá svátostné povahy. Církve se dále neshodují na otázce omezení ordinace k službě slova a svátosti pouze na muže (§ 45).

Církve nalézají shodu v tom, že ordinovaná služba hraje vedle Písma, dogmatu a liturgie významnou úlohu při udržování apoštolskosti církve (§ 46). Dle TCTCV v široké míře panuje přesvědčení, že ordinovaná služba je pro církev zásadní a dále, že zvláštní ordinovaná služba i královské kněžství všech věřících jsou dva významné aspekty církve, které se však vzájemně nerozporují (§ 20). Naopak v církvích přetrvává odlišný pohled na to, komu přísluší činit ve společenství konečná rozhodnutí – podle některých je tento úkol omezen na ordinované služebníky, podle jiných se mají na rozhodování podílet laici (§ 20).

Vybrané reakce církví na TCTCV

Podnětnou otázku ve své reakci na TCTCV vznáší Severoamerická akademie ekumenismu (North American Academy of Ecumenists), když se ptá, kde jsou hranice mezi ordinovanou službou a laictvím a kdo o tom může rozhodovat. Upozorňuje, že jsou lidé, kteří jsou pověřeni službou, často i úplatně, a to jak v sekulárních, tak ve vyznavačských křesťanských komunitách.⁸ Už z toho důvodu by si otázka postavení a role laiků v církvi dle Severoamerické akademie ekumenismu zasluhovala větší prostor.⁹

Společenství evangelických církví v Evropě (Leuenberské společenství) ve své reakci na TCTCV vyjadřuje svůj pohled, kdy královské kněžství celého Božího lidu a zvláštní ordinovaná služba nesmí jít proti sobě, neboť jsou vzájemně na sobě závislé.¹⁰ Společenství také vyjadřuje nespokojenost s tím, že TCTCV nedostatečně věnuje pozornost skutečnosti, kdy v protestantských církvích jsou nositeli autority synody a farní rady, ve kterých mají neordinovaní členové (laici) převahu.¹¹

Z některých odpovědí také zaznívá nespokojenost s tím, že není věnována dostatečná pozornost otázce, jaké je či má být zapojení neordinovaných osob v rozhodovacích a rozlišovacích procesech uvnitř církví.¹²

Otázka postavení a autority laiků se dotýká širokého spektra témat a z reakcí církví je patrné, že je vyžadována hlubší diskuze, která by měla být především zaměřena na lid Boží jako celek. Nicméně se zdá, že jsou oblasti, ve kterých mezi církvemi roste shoda. Jsou jimi především přesvědčení, že služba v církvi je odpovědností celého Božího lidu. Dále představa vzájemné závislosti úřadu (ordinované služby) a laictví. Shoda panuje také v tom, že autorita v církvi se má dít kolegiálně a pod pohledem episkopé (služba dozoru). Výkon úřadu slouží k dobru celému Božímu lidu. Kritika v reakcích naopak často zaznívala s ohledem na mlčení dokumentu k tématu žen v církvi a zkoumání, jak otázka laictví a výkonu autority s jejich postavením souvisí.¹³ Navzdory rostoucí shodě v určitých oblastech volají církve po hlubší debatě nad některými otázkami, které byly identifikovány jako potenciálně rozdělující. Mezi ně patří například otázka synodality, která by brala v potaz zapojení laiků do formálních rozhodovacích procesů. Dále některé církve volají po hlubším prozkoumání otázky, jakým způsobem je provázána kněžská, prorocká a královská služba celého Božího lidu a ordinovaná služba.¹⁴ Posledně jmenovaná otázka je oblastí, kterou se budeme zabývat v druhé části práce.

Boží lid, všeobecné kněžství a ordinovaná služba

V následujících kapitolách budu vycházet především z díla Petera Neunera, německého katolické teologa,¹⁵ a dále z díla českého evangelického teologa Pavla Filipiho.¹⁶ K porovnání přístupů v katolické a protestantské tradici v současné době jsem si zvolila dva významné dokumenty, a to jednak dokument druhého vatikánského koncilu, katolickou věroučnou konstituci o církvi Lumen Gentium (dále jen LG),¹⁷ a dokument Společenství evangelických církví v Evropě (Leuenberské společenství) Církev Ježíše Krista (dále jen Cír JK).¹⁸

Boží lid v novozákonní době

V běžné novozákonní řečtině se slova laos užívalo k označení množství lidí, a to bez jakéhokoliv náboženského významu. Z řečtiny se tento výraz dostal do Septuaginty, zde však neoznačoval běžný lid, ale výlučně lid izraelský, pro ostatní lid je použit výraz ethné (národy).¹⁹ V Septuagintě tak výraz laos nabírá náboženský význam jako vyvolený národ, lid Boží oproti jiným národům.

V Novém zákoně se s pojmem laos setkáváme v několika způsobech užití. Jednak v běžném mimobiblickém významu, tedy k označení množství nebo nespecifikované skupiny lidí („Lid stál a díval se...“ L 23,35), přičemž tento způsob užití v Novém zákoně převládá.²⁰ Druhý způsob užití odpovídá významu, v jakém se s ním setkáváme v Septuagintě, tedy k označení Izraele oproti ostatním národům.²¹ Zcela nově je na některých místech v Novém zákoně použito výrazu laos k označení křesťanské obce. Dělící hranice mezi lidem Božím a ostatním lidem se přenáší, již nezáleží na etnickém původu, obřízce či dodržování kultu, součástí lidu Božího (laos) se člověk stává na základě víry v Ježíše Krista. Bůh sám si povolal z pohanů (ethné) lid (laos) svému jménu (Sk 15, 14).²²

V prvním listě Petrově autor nazývá křesťanskou obec „lidem náležejícím Bohu“ a „královským kněžstvem“ (1P 2,9), oba pojmy se vztahují na celou obec, na všechny věřící.²³ Rozdělení mezi lidem a kněžstvem je zde vyloučeno, lid je kněžstvem a kněžstvo tvoří celý lid.²⁴

Shrneme-li výše uvedené, ve většině případech Nový zákon výraz laos používá v běžném významu k označení lidu (množství lidí), případně k označení lidu izraelského. Na několika málo místech však tento výraz nově slouží k označení křesťanské obce. V těchto případech Nový zákon pojmem laos označuje celou obec, nikdy tento výraz neužívá k odlišení „prostého lidu“ věřících od kněží, vůdců či vzdělanců.²⁵ Neuner tak uzavírá, že na základě Nového zákona nelze ospravedlnit oddělení či rozlišení stavů v církvi na vládnoucí a ovládané, na „kněze“ a „lid“.²⁶ V novozákonním významu nikdy nejde o „laika“ na rozdíl od kněze či představeného. Všichni, kdo náleží k lidu (laos) jsou laici, rovněž ti, kteří nesou zvláštní službu či úřad. Být „laikem“ v novozákonním porozumění je nejvyšším čestným titulem, znamená to být součástí lidu Božího.²⁷

Význam pojmů laik, klérus, kněz v novozákonní době

Dnes užívaný výraz laik je však odvozen nikoli přímo ze slova laos, ale z výrazu laikos, tj. náležející lidu. V mimobiblické řečtině toto slovo označovalo určitou skutečnost vztahující se k běžnému lidu oproti vladařům. Původně se tento výraz užíval pouze na věci a označoval předměty, které nebyly zasvěceny žádnému bohu a nebyly určeny k bohoslužbě. Jednalo se tedy o profánní, nekultické předměty. Výrazu se užívalo i v řecky mluvícím židovstvu. Neuner však upozorňuje, že výraz laikos se v Novém zákoně vůbec neobjevuje, a nejen to, tento výraz je zde podle něj vzhledem k jeho „negativnímu významu“ vědomě potlačen. Ježíšem je vše posvěceno, nic již není vyloučeno z bohoslužby (nic není laikos).²⁸ Rozdíl mezi základnou církve a těmi, kdo ji vedou, není nikde v Novém zákoně vyjadřován pomocí negativních výrazů jako je laikos nebo laik. Členové křesťanské obce jsou označováni pozitivními výrazy, jako je křesťané, věřící, posvěcení apod. „Základna“ obce není označena zvlášť oproti těm, kdo nesou úřad. Naopak, pouze nositelé úřadu bývají zvlášť označováni.²⁹

Podobně se výraz klérus v novozákonním kontextu nevztahuje na vymezenou skupinu či určitý zvláštní stav v církvi. Řecký výraz kléros znamená los či podíl, který někomu připadne nebo je přidělen. V prvním Petrově je výrazem kléros označena celá křesťanská obec.³⁰

Slovo hiereus (tj. kněz) je v Novém zákonně chápáno většinou negativně, používá se v souvislosti s židovským (vele)knězem. V pozitivním významu je výraz kněz použit v listu Židům, zde se však vztahuje výhradně na Krista a případné rozšíření je vyloučeno (Žd 4,14). O dalším užití výrazu jsme se zmínili výše, a to při označení křesťanské obce jako „královské kněžstvo“ v prvním listu Petrově či ve Zjevení Janově.³¹

Stručný historický vývoj postupného oddělení stavů v církvi

V novozákonní době je Boží lid nerozdělen, věřící jsou si bratry a sestrami. Sjednocení s Kristem znamená i sjednocení křesťanů, tím jsou zrušeny i přirozené společenské hranice.³²

Pohled na církev jako Boží lid se však v průběhu dějin proměňoval. Postupně se s ohledem na dějinné okolnosti prosadila organizační struktura, při které s úřadem byla spojována stále větší moc a docházelo k postupnému vyčleňování těch, kdo tuto moc drží oproti těm, kdo jí podléhají. Tak se v církvi utvářely a stále více oddělovaly jednotlivé stavy. Josef Ratzinger upozornil, že od 3. století se oslovení „bratři“ přestalo užívat mezi křesťany. Výrazem „spolubratři“ se navzájem oslovovali už pouze církevní hodnostáři, již však ne jako spolubratři ve víře, ale jako příslušníci elity. Tento model odpovídal uspořádání římské společnosti té doby.³³

Postupné oddělování stavů uvnitř církve dosáhlo svého vrcholu během středověku. Nelze opomenout, že držení moci v církvi bylo provázáno s držením moci ve světě, ani skutečnost, že i tehdy uspořádání církve odráželo uspořádání společnosti. Ve středověké církvi na jedné straně stáli držitelé úřadu, kteří měli žít čistě duchovně a jejichž způsob života byl pokládán za křesťansky dokonalý.³⁴ Na druhé straně stála masa věřících, žijící světsky a dosahující křesťanské dokonalosti pouze natolik, kolik jejich život odpovídal životu kléru (v té době je již tento výraz užíván k označení toliko držitelů církevního úřadu).³⁵ V církvi panovala přísná hierarchická struktura. Jakkoli to neodpovídá novozákonnímu pohledu, středověkou církev západního křesťanství tvořila především „úřední církev“, která držela v rukou moc, jakoby bokem stál Boží lid z hierarchické struktury vyčleněný.³⁶

Otázka vykonávání úřadu a držení moci byla jedním z důležitých témat reformace a následného rozdělení a odděleného vývoje v církvích tradice protestantské a katolické. Reformace zdůraznila všeobecné kněžství a rovnost všech věřících.³⁷ Křesťanské obce protestantské tradice zavedly ve svých církvích organizační struktury, které umožňovaly zapojit se do rozhodovacích procesů celému Božímu lidu. Naproti tomu katolická tradice podržela hierarchickou organizační strukturu úřadu.

Současný pohled v katolické tradici

Římskokatolická církev se na laiky (lid) „rozpomněla“ v době, kdy díky pokročilé sekularizaci již nebyla schopna dosáhnout ke všem vrstvám společnosti. Prostřednictvím „Katolické akce“, vyvolané v první polovině 20. stolení papežem Piem XI., se měli laici stát prodlouženou rukou církevní hierarchie a nést evangelium tam, kam úřední církev sama nedosáhla. Oprávnění laiků vykonávat tento apoštolát vycházelo z pověření nositele úřadu a mělo být zcela podřízeno církevní hierarchii.³⁸ Laický apoštolát bych chápan jako účast na apoštolátu biskupském.

Druhý vatikánský koncil však opouští představu, že laický apoštolát je pouze odvozený a závislý na církevní hierarchii. Dle Lumen Gentium se apoštolát laiků účastní na vlastním spásném poslání církve, věřící je k němu povolán na základě svého křtu a biřmování samotným Kristem. (LG 33).³⁹ Laik tak po druhém vatikánském koncilu opouští pozici pouhého „podřízeného“ církevní hierarchii. Jeho účast na Kristově kněžství a apoštolském poslání církve je dána už přímo jeho křtem, nikoli pověřením (viz LG 34).

Lumen Gentium kapitolám zvlášť věnovaným úřadu v církvi a zvlášť laikům předřazuje kapitolu, ve které pojednává o Božím lidu jako celku. V ní zdůrazňuje rovnost všech věřících v důstojnosti a v činnosti při budování církve jakožto těla Kristova (viz LG 46). Všichni členové Božího lidu mají účast na Kristově královském, prorockém a kněžském úřadu. Co platí o Božím lidu, platí jak pro nositele úřadu, tak pro toho, který úřad v církvi nenese („laika“).⁴⁰ Poněkud sporný co do výkladu zůstává článek 10 konstituce, který stanoví, že „všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm“.⁴¹ Neuner vyslovuje obavy nad tím, že tato zavádějící výpověď o dvojí podstatě kněžství, bude dogmaticky posilovat obvyklý nárok kléru na nadřazenost vůči laikům.⁴²

Dle Druhého vatikánského koncilu je v plném slova smyslu nositelem apoštolského úřadu biskup, který vede obec skrze slovo a svátosti, sjednocuje ji a začleňuje do společenství církví. V podřízenosti se na tomto biskupském apoštolátu podílí kněžský úřad.⁴³ Pojem kněžství ale nelze chápat ve smyslu řeckého výrazu hiereus, tedy někoho, kdo přináší kultickou smírčí oběť a tím zjednává spásu. Je-li nositel úřadu v katolické tradici označován jako kněz, je to v tom smyslu, že má v Duchu svatém podíl na jedinečném kněžství Kristově.⁴⁴

Ačkoli se Lumen Gentium opět vrací k myšlence jednotného Božího lidu, pojem laik zůstává nadále definován negativně, a to jako ten, kdo nepatří ke stavu duchovenskému a řeholnímu (LG 31). Konstituce tedy obsahuje určitou dvojkolejnost. I když se na jedné straně vrací k myšlence jednotného Božího lidu, kde jsou si všichni pokřtěni v důstojnosti rovni (LG 32), a zdůrazňuje všeobecné kněžství věřících mající podíl přímo na kněžství Kristově, na druhé straně hovoří o stavech v církvi. Jednotlivým stavům jsou i do jisté míry vymezena pole působnosti. Zatímco laikům je dán zvláštní světský ráz a mají se zabývat zejména věcmi časnými, duchovním náleží především, i když ne výlučně, věnovat se posvátné službě (LG 31).

Otázkou zůstává, jak máme rozumět rozdílu mezi kněžstvím všeobecným (všichni členové) a kněžstvím služebným (ordinovaní členové). Oba druhy kněžství mají přímou návaznost na kněžství Kristovo, nejsou však odvozovány jedno od druhého, ačkoli jsou ve vzájemném vztahu (LG 10).

Domnívám se, že nám dokumenty Druhého vatikánského koncilu nedávají odpověď na otázku, zda, případně jaký, je rozdíl mezi všeobecným kněžstvím a služebným kněžstvím (ordinovanou službou). Tato otázka se stává zřetelnou v praxi katolické církve, kdy můžeme vidět, že úřad a rozhodovací pravomoci jsou stále drženy zásadně stavem ordinovaných služebníků začleněných do hierarchie církve a neordinovaní služebníci („laici“) se na rozhodovacích procesech prakticky nepodílí.

Současný pohled v protestantské tradici

Myšlenka všeobecného kněžství všech pokřtěných se od dob reformace stala jakýmsi „rodinným stříbrem“ protestantských církví. Evangelický teolog Pavel Filipi však upozorňuje na určitá nedorozumění, která se s pojetím všeobecného kněžství mohou pojit. Upozorňuje předně, že pojem kněžství musí být chápán v přeneseném, metaforickém významu, nikoli v přísně religionistickém smyslu, jakožto prostředkování spásy.⁴⁵ Jediným prostředníkem spásy, jediným pravým knězem, je Kristus (solus Christus). ⁴⁶

Všeobecné kněžství dle Filipiho dále nevylučuje, aby v církvi byla udílena pověření ke zvláštním službám, zejména ke službě svátosti a zvěstování. Toto pověření bývá zpravidla označováno jako ordinace a je udíleno těm osobám, u kterých společenství rozpoznalo potřebná charismata Ducha k vykonávání konkrétní služby. Ordinaci tedy nelze chápat jako přenesení pravomocí celé obce na jednu osobu, jedná se o uznání darů, kterými danou osobu k prospěchu celé církve vybavil Kristus.⁴⁷ Církev toto charisma neudílí, ale přijímá je tím, že dané osoby povolává a pověřuje ke konkrétní službě společenství.⁴⁸

Církve Leuenberského společenství v dokumentu Církev Ježíše Krista vychází z přesvědčení, že odpovědnost za hlásání Slova a vysluhování svátostí je svěřena celé obci a všem jednotlivým členům. (Cír 2.5.1.1.). Na druhé straně jsou si církve vědomy toho, že k vykonávání těchto služeb je zapotřebí úřad, neboť kde je církev, je potřeba i „strukturovaného úřadu“ (Cír JK 2.5.1.2.). Úřad je však odvozován od všeobecného kněžství věřících (Cír JK 2.5.1.).

Všeobecné kněžství věřících znamená, že pokřtění členové obce mají přímo podíl na Kristově kněžství, neboť jsou ve křtu povoláni dosvědčovat evangelium a jedni za druhé předstupovat před Boha (Cír 2.5.1.2.). Úřad je nezbytný pro veřejné vykonávání služby Slova a udílení svátostí, přičemž struktura úřadu a jeho pojetí se v církvích různí. Zatímco luterské církve více zdůrazňují kontinuitu s historickým úřadem biskupa (historický episkopát), a reformované církve upřednostňují presbyterně-synodální strukturu úřadu, shodují se církve zúčastněné v Leuenberském společenství na tom, že se ve všech církvích na vedení podílejí i neordinovaní členové obce.⁴⁹ Úřad, který se předává ordinací, se vždy zakládá na Kristově zvláštním pověření, je však současně vždy odkázán na všeobecné kněžství (Cír 2.5.1.2.).

Církve Leuenberského společenství hovoří o jednom druhu kněžství, a to všeobecném kněžství všech věřících. To je odvozováno od jedinečného kněžství Kristova. Spočívá v křestním povolání k zvěstování (hlásání Slova) a přímluvné modlitbě za druhé. Od tohoto všeobecného kněžství je poté odvozována ordinovaná služba a úřad.

Ačkoli se v protestantské tradici hovoří toliko o jednom druhu kněžství (oproti tradici katolické), církve mají za to, že k vykonávání úřadu a ordinované služby jsou konkrétní osobě udílena zvláštní charismata a pověření přímo Kristem, nejedná se o delegaci pravomocí obce. Ačkoli se to tak na první pohled může zdát, ani v protestantské tradici není uplatňován demokratický systém volených zástupců, kterým by církve svěřovaly mandát. „Mandát“ je odvozován od Krista. Domnívám se, že zde můžeme vidět jistou paralelu s katolickým pojetím, kdy je zvláštní povolání k ordinované službě (služebné kněžství) odvozováno také přímo od Krista. V obou tradicích je tedy v základu Kristus, který udílí potřebná charismata a povolává k výkonu ordinované služby. Odlišný je však způsob „recepce“ tohoto Kristova zvláštního povolání („mandátu“) uvnitř církví. Zatímco v protestantské tradici je spíše úkolem a zodpovědností celého Božího lidu toto Kristovo povolání či obdaření u konkrétní osoby rozpoznat, v katolické tradici toto „rozpoznávání povolání“ činí úřad, který v historické posloupnosti sahá (nebo tomu věří) až k výslovnému povolání apoštolů Ježíšem Kristem.

Závěr

V tradici katolické převládá důraz na personální vykonávání řízení, nositel úřadu, kterým je v současném pojetí zejména biskup, má k tomu svátostné a kanonické zmocnění.⁵⁰ Biskupský úřad drží v katolické tradici plnost charismat, která jsou potřebná k vykonávání úřadu a vedení církve. Myšlenka církevního hierarchického uspořádání úřadu vychází z přesvědčení, že Kristus zplnomocnil k výkonu služby své nástupce, ti poté v nepřerušené tradici předávají pověření k vedení církve dál. V Ježíšově ustanovení apoštolů za správce církve vidí katolická tradice Boží ustanovení řádu, od kterého se není možné odchýlit. Naproti tomu v protestantské tradici je upřednostňováno rozhodování a vedení kolegiální, které vychází z přesvědčení, že Kristovo plné zmocnění je svěřeno celému Božímu lidu. Panuje přesvědčení, že žádný jedinec není vybaven všemi potřebnými dary, ale charismata jednotlivců se vzájemně doplňují.⁵¹

Obě tradice rozhodovací moc odvozují od Krista, odlišně však vnímají, jakým způsobem Kristus k výkonu moci v církvi pověřuje. Rozlišné jsou také přístupy k zaručení apoštolskosti církve. Teologická východiska obou tradic se dle mého názoru zrcadlí na reálném postavení „laika“. V obou tradicích může svátosti vysluhovat toliko zvláště pověřená (ordinovaná) osoba. Různá pojetí kněžství a ordinované služby však mají výrazně odlišné praktické důsledky, a to zejména v otázkách, kdo může být ordinovanou službou pověřen, kdo rozhoduje o tom, že konkrétní osoba má potřebná Kristem udělená charismata, jaké je postavení ordinované osoby ve společenství věřících a vůči němu a v jaké míře náleží rozhodovací pravomoci v církvi celé obci.

Citovaná literatura

Církev Ježíše Krista. (1994). Reformační příspěvek k ekumenickému dialogu o jednotě církve na 1. Valném shromáždění církví zapojených do Leuenberské konkordie.

Církev: na cestě k společné vizi. (2012). Dokumenty pro víru a řád Světové rady církví o povaze, poslání a směřování církve.

Filipi, P. (2000). Církev a církve: Kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Kováč, M. (2014). Církev - na cestě k společné vizi: Úvod a analýza dokumentu. Svět pro příští generace. Praha: Husitská teologická fakulta, Univerzita Karlova.

Lalor, G. (2021). The Role and Authority of the Laity. V E. Wondra, S. Dietrich, & A. G. Drissi, Common Threads, Key Themes from Responses to The Church: Towards a Common Vision, Faith and Order Paper No 233. Geneva: WCC Publications.

Lumen gentium: věroučná konstituce o církvi. (1964). Dokumenty druhého vatikánského koncilu.

Neuner, P. (1997). Laici a klérus? Společenství Božího lidu. Praha: Nakladatelství Vyšehrad.

Zulehner, P. M., & Neuner, P. (2015). Přijď království tvé: Praktické učení o církvi. Praha: Nakladatelství Vyšehrad.