Rehabilitace přirozené autority

Úvodem k vybraným spisům Jana Konzala¹

Poznal jsem několik kněží a biskupů skryté církve, působících v Československu v dobách nesvobody. Všichni jsou nyní už na onom světě, pamatuji si na setkání a rozhovory s nimi. Vzpomínám si na Stanislava Krátkého, muže mně mentálně vzdáleného, často mnohomluvného, na můj vkus příliš sebejistého – přesto však zapáleného vnitřním ohněm, který nešlo přehlédnout, obdařeného nadějí, která stála za každým rohem, kolem kterého prošel. Vzpomínám také na Vladimíra Vítka a Josefa Javoru, brněnské kněze, kteří prožívali evangelium pokorně, bez nároků, vědomí si svých limitů, a proto oddaní službě druhým. Vzpomínám si na Fridolína Zahradníka, kterého jsem překřtil na Božího partyzána: patřil k „velkým chlapům“, praktikům, kteří raději opravují střechu, než vysvětlují teologické distinkce, mužům, kteří mají rádi akci a méně řečí. Vzpomínám si na Jiřího Krpálka, tichého, klidného človíčka, odevzdaného službě nemocným a umírajícím, kterého byste si přáli mít u svého nemocničního lůžka. Na Bedřicha Provazníka, jehož rozkolísanost mezi věrností přijatého poznání v minulosti a aktuálností jeho pozdějšího charismatického přesvědčení byla až dojemně opravdivá…

A samozřejmě také na Jana Konzala, jednoho z mála spisovatelů skrytých církevních společenství. Vzpomínka, která se mi často vrací, je tato: Spolu s několika dalšími přáteli sedíme ve strašické zahradě, při nějakém intelektuálním setkání v polovině devadesátých let, v době ještě plné nadějí na rozvoj veřejných možností umlčené, podzemní církve. Jan Konzal v rámci své promluvy uvádí svůj výklad o rozdílu mezi vírou a náboženstvím. Odvažuji se nesouhlasit, podpořen jednou přítelkyní, husitskou farářkou. Oběma se nám zdá to rozdělení příliš radikální, já za ním vidím kritiku náboženství ze šedesátých let, to okouzlení vírou jako něčím nezkostnatělým, nedogmatickým, nekultickým. Opatrně i s přítelkyní oponujeme – neboť si Jana velice vážíme – namítáme něco v tom smyslu, že formu, kult a symboliku náboženství nelze šmahem odmítnout, že jsou za nimi antropologické skutečnosti, které podávají pomocnou ruku víře. Jan Konzal nás striktně odmítá, v této záležitosti ho nepřesvědčíme. Trvá si na svém. Tehdy jsem si to vyhodnotil jako poznání získané ve „zlatých šedesátých“, které stárnoucí muž už nehodlá opouštět kvůli nějakým teologickým či filozofickým novinkám. Dnes už vím, že za tím bylo mnohem, mnohem víc. A že jsme se tehdy dotkli, možná nevědomky, něčeho, na čem Jan postavil svou křesťanskou existenci, své vyznání, svou misii – a čemu zůstal věrný až do konce. Dnes bych to nazval existenciální vírou, zaměřenou na osobní pastoraci, ježíšovsky nedůvěřivou k institucionálním i personálním nástrahám bránícím konkrétnímu člověku vsadit na dost nejistou křesťanskou kartu.

Čtenáři, který otevírá tuto knihu, aniž by autora znal nebo jej znal pouze podle jména, bych ji doporučil číst odzadu. Nejdříve bych začal rozhovorem Jana Konzala s Bobem Fliedrem, který obsahuje vedle mnoha odboček esenci Janova životního příběhu. Je možné si při něm uvědomit, jak komunistická éra a její nespravedlnosti zamíchaly lidskými osudy, a jak byli současně komunisté neprozíraví a směšní ve svém pokusu určovat směr dějin i směr lidských životů. Konzal patřil k těm, kteří byli nespravedlivě odsouzeni a vězněni, kterým bylo zabráněno sledovat přímou cestu, kteří patřili k oficiálně druhořadým lidem. Přesto se jeho příběh právě v rámci těchto omezení stal dobrodružným, inspirativním, nečítankově nejednoznačným a pestrobarevným. Je to příběh, při němž si jeho aktér na vlastní kůži vyzkoušel všechno, co pak zúročil při doprovázení lidí, zpovědích, rozhovorech, přednáškách – a co také vtělil do svých knih. Byl řeholníkem, ženatým mužem i katolickým knězem a biskupem, pobyl ve vězeních a různých občanských povoláních, přitom vybudoval živé a poměrně velké křesťanské společenství, zasáhl výrazně do českých duchovních dějin i do pastorální teologie. Rozhovor s Fliedrem má nespornou informační hodnotu a co víc, prozrazuje mnoho o zpovídaném v řádcích i mezi nimi. Jeho hlavní předností je to, že vysvětluje mnohé z motivací, které vedly křesťanské aktivisty za minulého režimu k určitému typu jednání i smýšlení. Není to však četba vhodná pouze pro historika velkých dějin, Fliedr se pokusil ukázat i všední stránky „občanského“ biskupa, nezařazeného a do jisté míry nezařaditelného do běžné církevní správy. Pro ty, kdo budou odkázáni pouze na zápis rozhovoru a nezažili autora naživo, je třeba dodat, že pohovor s Konzalem byl zážitkem také díky jeho stále přítomnému situačnímu humoru, který doprovázel i vážná témata osobní a společenská.

Doporučoval bych pokračovat střední částí knihy (Chuť změny, chuť kořisti), která má v sobě nejvíce literárního řemesla, totiž krátkými příhodami ilustrujícími Konzalovo pastoračního působení. Je hodně o tom, jak působili podzemní kněží nefarářsky, neformálně, jak sloužili v přirozených podmínkách, bez nutnosti formalizovaných agend. Byla to doba, v níž odpadávalo nefunkční instrumentárium, nabalené v předchozích dobách na jádro křesťanské zvěsti. Tato publikace je ale ještě něčím víc: je svědectvím o naprosto zásadním, pedagogicko-psychologizujícím misijním působení uvnitř křesťanské společnosti, která žila pod příkrovem ateistického světonázoru a konzumního socialismu. Je to zvláštní květ, který vyrašil z podzemí, a to i na poměry skryté církve. I málokterý z podzemníků se odvážil tak radikálního zaměření na nástrahy a pasti, které soužily a souží lidské (křesťanské i nekřesťanské) duše. S radikalismem, s jakým přistupoval Konzal k lidským trablům, si nezadal s františkánským potížistou Bonaventurou Boušem či se samotným Felixem M. Davídkem, geniálním zakladatelem katolických paralelních struktur a současně jejich největším destruktorem. Když jsem Konzalovy pastorační příběhy četl před nedávnem podruhé, zapůsobily na mne úplně nejmocněji z celého jeho díla. Prozrazují totiž, s jakým křehkým a současně mocným nástrojem pracují ti, kteří se rozhodli pro interpretaci Ježíšovy zvěsti jako ztroskotání, opuštění, lítosti, pokání – zkrátka moci v bezmoci. Paradoxie kříže, o níž tak často a rád mluvil Bouše, se zde zhmotňuje na konkrétních lidských bytostech, opatřených sice jinými jmény, ale bytostně skutečných, žijících v konkrétním prostředí. Konzalův svět naplňují především ti, kteří se ocitli v existenciální, často neřešitelné situaci: řeholnice opouštějící komunitu, manželé a manželky v rozvodové situaci, kněží ztrácející víru a smysl života, celibátníci podléhající ženskému kouzlu, lidé, kteří se nejsou schopni zpovídat či lidé s nejrůznějšími závislostmi. To jsou ti, kteří Konzala zajímají nejvíc, ti, kteří vytvářejí jeho misijní pole. Autor je tu sice ve funkci zpovědníka či rádce, ale je nesmírně sympatické, že sám často neví – a nemá problém to přiznat – co komu poradit. Lidské hříchy a potíže jsou někdy takového druhu, že je možné pouze mlčet – nebo spolumlčet, odmlčet se a modlit se za druhé, postižené neřešitelnými dilematy. Konzal nemá odpovědi na vše, a dokonce se staví proti těm svým spolubratřím, kteří si ve svém sebeuspokojivém postoji myslí, že se dají všechny odpovědi generovat s pomocí katechismů, příruček a naukových dokumentů. Konzal ví, že někdy neví nic, což je znamení nikoli neznalosti, ale zralosti.

Třetí kniha, která uvozuje tento svazek (Orientace), je čtenářsky nejobtížnější. Obsahuje teoretický souhrn Konzalových myšlenek, něco, co mělo být zřejmě jádrem jeho nauky, jeho celkovým poznáním, jeho teologickým odkazem. Jsou zde pasáže, které prozrazují jeho inspirace, jeho způsob myšlení, jeho zájem o historii křesťanství a o psychologii, jeho kritiku aktuálních církevních institucí, jeho vizi budoucnosti života církve komunitního typu. Přiznám se, že jsem tuto knihu nedokázal nikdy přečíst vcelku, byl jsem schopen si ji pouze čtenářsky drolit na kapitoly a podkapitoly, nikdy jsem neměl celistvý prožitek. Konečně jsem takto selhal i u analogických pokusů o neoficiální katolickou teologii, například u Teologie agapé Josefa Zvěřiny. Může to být mou neschopností, spíše se však domnívám, že u Konzala je něco zvláštního ve struktuře textu a zvolené formě. Ani nevím, zda se doporučuje studentům bohosloví v rámci studia praktické či pastorální teologie, do jejíhož základního českého kánonu by určitě patřila. Mohu pouze říci, co vím ze své útržkovité četby: kniha je to provokativní. V pasážích, který rozumím více či méně, nacházím teze, s nimiž bych rád polemizoval, nesouhlasil, ba nad nimi reptal. Někdy si dokonce myslím, že to autor zamýšlel a dopředu plánoval. Pro příštího badatele, který se bude věnovat skryté církvi, je však možno v každém případě doporučit tuto publikaci zejména v částech, věnovaných budování i zániku církevních institucí, protože to je nesporně jedno z životních autorových témat.

Tuto stručnou předmluvu jsem nazval „rehabilitace přirozené autority“, což bych rád vysvětlil. Nikoli náhodou nazývali Jana Konzala členové jeho církevního společenství – Pražské obce – „Autoritou“. Samozřejmě, v dobách před rokem 1989 to mělo i konspirativní důvod, přezdívka se však udržela i po sametové revoluci. Mohli mu říkat i jinak, například „biskupe“, „dohlížiteli“, „otče“, „Jene“, nevím jak. Zvolili si a udrželi „Autoritu“, což si vysvětluji mimo jiné i tak, že jí chtěli vyjádřit nejen alternativu jeho biskupské úloze, ale především to, jak ho vnímali a chtěli vnímat. Jako někoho, kdo autoritu má nejen ze svěcení nebo z přidělení odpovědnou vrchností, ale přirozeně, díky jeho povaze a charismatům. A není vůbec náhoda, že Jan touto dobrovolnou autoritou byl rád. Nepochybně dokázal někdy ukázat zuby a byl někdy i osobně tvrdohlavý, jeho autoritativnost byla, řečeno jeho termíny, z víry, nikoli z náboženství. A to přinejmenším do chvíle, kdy se obec, kterou vedl, začala štěpit v důsledku odlišných představ o činnosti ve svobodném prostředí s jeho pluralitou přístupů a hodnot. Povolání, které se mu dostalo, si úzkostlivě střežil – nebyl ochoten přirozenou autoritu vyměnit za autoritu „přiznanou“, například v době, kdy probíhalo svěcení pod podmínkou u některých biskupů a kněží. Nebyl ochoten zpochybnit něco, co dělal v průběhu předchozích třiceti let, neboť mu přišlo, že by nebyl věrný lidem, kterým sloužil, ale především Tomu, na koho se při této službě neustále odvolával. Ne náhodou mu bylo svědomí klíčovou instancí, již i křesťané někdy nahrazují souborem etických norem.

Jan Konzal zůstává jakýmsi mementem pro českou moderní katolickou církev. Ta mu upřela jeho svěcení a moc „klíčů“, i když mu nevzala jeho přirozenou, charismatickou autoritu, kterou si léty neúnavnou prací vydobyl. Ani on nedokázal sjednotit všechny skryté, i po roce 1989 roztříštěné a ideově různorodé, katolické skupiny a prosadit jednotnou linii, dokázal se ale podílet na vzniku a rozvoji Institutu ekumenických studií, smysluplné teologické aktivity, která kořenila v protinormalizačních činnostech. Nepodařilo se mu ani udržet jednotnou vlastní skupinu, o niž pečoval dlouhá léta. Jeho manželství bylo obohacující, ale bezdětné. Někteří jeho kněží dali přednost oficiálnímu působení v rámci uzavřených kompromisů s církevním establišmentem. Jeho pastorační přínos zůstává zřejmě pouze inspirací pro jednotlivce, nestal se mainstreamem. Jeho životní zápasy a rozhodnutí jsou mnohdy pochopitelné a vysvětlitelné, někdy zůstávají skryty pod pláštíkem nesdělených, tajemných motivů. Jeho spisy sice nyní vycházejí, je ale otázka, kdo je bude pozorně číst. Jeho odkaz vzhledem k církevním dějinám zůstává v radikální oproštěnosti biskupského úřadu, který ke své funkci nepotřebuje berle (berličky) ani prsteny, stačí vhodné, povzbudivé slovo.

A je otázka, do jaké míry dokážou současní křesťané převzít náročnou koncepci Janova chápání víry. Těžko říci. Jedno je jisté. Zůstávají celé zástupy, které mají problémy, potíže a strach, existenciální úzkosti, rozpory, pocity provinění a samoty, neřešitelná vnitřní napětí. Křesťané i nekřesťané. Janovo misijní pole. Kdo k těmto lidem půjde? A jakou jim přinese zprávu?