34. neděle v mezidobí A

(2008)

RCL: Ez 34, 11-16.20-24; 1 K 15, 23-28; Mt 25, 31-46

Během uzrávání lidských dějin stáli v čele sociálních skupin vůdcové s různými názvy a s různými soubory práv a odpovědnosti. Nejen král, ale také hlava klanu, hospodář, pastýř. Ti všichni se lišili vzájemně spoustou znaků, ale všichni měli pověření být správcem. Správce nese odpovědnost za smysluplnost existence jednotlivce i svěřeného celku.

Je pochopitelné, že se teologové všech dob ptali, jak se realizovala odpovědnost stvořitele za celek i jednotlivé větve stvoření. Odpověď Nového zákona známe: vložil ji na svého syna Ježíše, Krista našich evangelií. Právě ten se stal zachráncem – podle naší víry - smysluplnosti našich někdy i velmi dramatických existencí i nad smyslem našeho MY. Slyšeli jsme: „Musí totiž kralovat, dokud nepoloží k nohám Stvořitele všechno.

Pavel pochopitelně nehovoří v té souvislosti o kořisti, Ježíš není válečníkem, který dobývá svět a stává se bohatcem. Ježíš to prostě musí, má to uloženo a jak říká list k Židům, tuhle poslušnost i Ježíš dokáže jen s pláčem.

A proč vlastně je třeba položit Hospodinu, pánu všehomíra, všechno stvoření k nohám? Otec od Ježíše vyžaduje, aby se tak realizovalo něco, co kosmos od počátku dobře stvořený ještě čímsi zušlechtil. To, co Ježíše čekalo a dodnes ještě jeho přítomnost a úsilí vyžaduje, je nová kvalita jednoty už konečné, nezpochybnitelné, eschalologické.

Jsme přitom svědky a často i spolupodílníky dění právě opačného. Stvořený svět se v jednotlivcích i v částech, v mnoha svých švech vzájemně odcizuje, nerozumí si, působí si utrpení a smrt. Funguje to nejen mezi nepřáteli, odcizení zakoušíme tu a tam dokonce i tam, kde už dobře zakořenila vzájemná láska a přináší plody, například v rodinách nebo v jiném společném díle.

Na druhé straně mnohý z nás rozumí, že zážitek jednoty tu a tam předchutnaný na našich láskách k blízkým lidem i k přírodě nebo k dílu patří ke konečné slávě naplněné existence, tedy ke spáse. Všichni si při tom uvědomujeme, že ať jsou naše příspěvky ke vztahům krásně rozkvetlým jakkoli velkomyslné, zůstává i to předchutnané štěstí DAREM.

Věříme, že to rozhodující pro nás je darem našeho Pána Ježíše. Jistě, právě on byl povolán, aby přemohl marnost a smrt, které jsou odvěkým nepřítelem lidského štěstí. Ale lidské štěstí vyžaduje aktivní účast těch obdarovaných, dokonce i takové štěstí, které jako by spadlo do klína. Proto Ježíš takový úkol přijímá s tím, že od samého počátku jeho veřejné realizace k tomu hledí přimět i další spolupracovníky.

Právě tak se stává slovo sjednocování tělem, když se děje. Dějiny člověka i společnost vyučují mnohými omyly i úspěchy.

Není tu řeč o zvláštních vyvolencích ani o zvláštních smolařích. Je tu řeč o každém z nás. Pozván a vyzván je každý, každá, dokonce i veškeré stvoření se má postupně začlenit do té jediné řeky, která sjednocuje mnohé praménky a potůčky, deštíky i monzunové lijáky. Podtrženo, sečteno:

Jeden druhému jste stádem a jeden druhému jste pastýřem, pokud chcete, aby vaše služba, vaše diakonie a vaše liturgie souzněla s životním dílem vašeho krále či pastýře a Pána Ježíše. A právě dnešní Matoušův příběh či vize posledního soudu k tomu nabízí důležité rady.

Všimněte si: Ti dnes v evangelním příběhu odsouzení nebyli tvrdého srdce, zřejmě byli zvyklí pomáhat, tedy odívat potřebné, hojit nemocné, těšit osamělé. A zřejmě to také běžně dělali. Diví se tedy upřímně: Že by odepřeli svoji pomoc právě Kristu, kterého mají rádi?! Snažíme se. Církev žádá, abych chodil na mší, tedy chodím i ty neděle, kdy se mi vůbec nechce. Církev chce, abych se denně modlila a modlil, abychom řádně vychovávali děti, abychom řádně vydělávali, platili daně, přispívali diakonii… Co tedy děláme špatně?

Tohle jsou námitky, resp. otázky zavádějící do bludiště slepých uliček. Slyšeli jsme: soud podle proroka probíhá jinak: „Budu je pást a soudit. Pokud jde o vás, mé ovce, toto praví Panovník Hospodin: Hle, já vykonám soud mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly.“ Nejde o kvantitu; ani Ježíš neuzdravoval všechny slepé a hluché, které potkal. nejde ani o naši logiku. A nejde o šerm naší logikou.

Příběhy Ježíšem vyprávěné na téma posledního božího posouzení smysluplnosti našich jednotlivých životů vypovídají nečekané věci. Třeba o nešťastném osudu těch, kteří NIC ŠPATNÉHO NEPRO­VEDLI, o osudu těch se srstí černou oproti bílé.

Ti odvržení vnímali a budou vnímat takové soudy jako nespravedlnost, ačkoli pozvání do života pod tímhle pastýřem mnohokrát v životě vnímali jako dar, jako úžasné obdarování zcela bez zásluh.

A ještě něco: Když nasloucháme Ezechielovi, uklidňuje to, nabízí pocit bezpečí. Máme svého pastýře, každý z nás jej má. Kompetentního, radost poslouchat. Ovšem má to i svůj rub a ten si připustíme většinou příliš pozdě: I každý z nás je někomu pastýřem, má být pastýřem. Nejen tehdy, kdy na to máme dost nadšení, a proto rádi a s pocitem svobody posloužíme. To evangelium vyžaduje sloužit tehdy, kdy to potřebuje náš bližní. Jinými slovy:

Kristus Ježíš Matoušova podobenství od nás chce, abychom i my, každý a každá jednotlivě sloužili druhým spolehlivě, anebo starým výrazem: abychom sloužili věrně. To se musí každý učit dlouho, a běda těm, kdo k tomu nemají vhodná hřiště, tedy vhodné prostředí.

Být věrným nevyžaduje od nás to nebo ono v dokonalé kvalitě. Vyžaduje budit a permanentně sílit pocit jistoty těch, kdo jsou nám bližními. Ten pocit jistoty zakládá tu rozhodující důvěru k lidem i k Bohu. Tohle dal ochut­­nat svým bližním Ježíš evangelií a leckoho tím uzdravil. Ale dokáže to podobně spolehlivě třeba i matka, která má k charakterové dokonalosti i k víře evangeliu moc daleko. ale svoje povolání k mateřství přijala a své dítě miluje.

Být lidem Hospodinovým, lidem Kristova království chce víru dospělejší než tu, která dokáže přimět katolíka poctivě absolvovat předepsané církevní rituály. Chce to umět důvěřovat v tajemnou tu a tam se dějící identitu potřebného bližního a Krista

(ono: …MNĚ jste učinili, mně jste neučinili) a také v tu a tam se dějící identitu tvého já v roli pastýře s hloučkem tvých bližních shodou okolností na tebe odkázaných.

Soudce dělícího kozly a ovce, družičky moudré a nemoudré, služebníky s hřivnami dobře hospodařící a ty, kteří je pro jistotu zakopali – toho Soudce známe. Známe jeho doporučení, jak před ním a před veškerým stvořením uhájit vlastní existenci jako smysluplnou. Víme, že správných cest je mnoho, ale pro každého z nás, kdo už byl při křtu Ježíšem pověřen, je správná jen ta cesta, kterou Kristus jako pastýř prošlápl před námi.

Ježíš má „kralovat“ tak, aby všechno stvoření, všechnu tu půvabnou i obtížnou různost položil k nohám Stvořitele. Mohl tak činit metodou křížových válek, ale jeho kralování vede jinudy. Ježíš jde za naplněním svého pastýřství tím, že usiluje sjednotit stvoření hříchem rozptylované a rozháněné.

Je významné, že takovou jednotu nepovažoval za svoji kořist, ale za službu všemu a všem. Ani pro nás není - zdá se – jiná cesta za smysluplností našich poslání než stejné či podobné úsilí o jednotu, a to jednotu u nohou Stvořitelových.