Jak žít církev vhodnou i v budoucnosti

Písemná předloha přednášky ve sboru CČSH 27. 3. 2002

Nemíním dělat přednášku ze systematické teologie, míním se vyznat ze své víry a naděje pro případ, že by to vyznání mohlo někomu z vás ulehčit orientaci.

1. Moje víra a církev

Loajalita a identifikace

Čas od času si musí každý dospělý věřící položit vážnou otázku, co vlastně jej osobně s církví spojuje a co působí právě opačně. Jakého druhu je to pouto, jestli je to pouto loajálního zaměstnance firmy, anebo jde o propojenost ještě hlubší.

Církev jako ta, která mi umožnila věřit a přijmout křest

Všichni známe odpudivé případy fanatické příslušnosti někam – a také do církve. Řada z nás má aspoň někdy co dělat, abychom se vyrovnali s nehoráznostmi těch, kteří svůj úřad v církvi zneužívají. Všichni také známe řádku slušných a dobrých lidí, kteří se úplně obejdou bez církve, anebo dokonce zcela rezolutně odmítají mít s církví cokoli společného.

Tomu čelí vědomí, že právě tahle konkrétní církev mne naučila věřit a pokřtila mne do Krista ve jménu Trojice. Pokud je víra pro mne hodnotou, vždycky zůstanu dlužen (dlužna) své církvi něco významného.

2. Budeme investovat do víry v církev?

Tady mají smysl jen  osobně pravdivé odpovědi. Nemá cenu sám sobě cokoli předstírat.

Do jaké církve investovat

Cituji Jorissena: Do takové, která světlo Kristovo činí pronikavým a jen v této transparentnosti dokážeplnit svou úlohu: všechny lidi osvětlovat. Do takové, která je v Kristu „současně svátostí“, tj. znamením a nástrojem toho nejniternějšího sjednocení (unio) s Bohem, a jednoty (unitas) veškerého lidstva. Do takové, která sjednocenímjedinečného historického vstupu Ježíše do dějin s nadčasovým vanutím Ducha umožňuje přístup k Otci včera i dnes. Krátce: do církve, kteráje a usiluje zůstat svátostí komunia.

Je přirozená i nadpřirozená

Církev není pouze výtvorem lidského organizačního umění se střídavými úspěchy a hroznými blamážemi. Rodí se znovu a znovu z vody a Ducha. A také z mojí a tvojí víry, naděje i lásky, i tam jsou spolu voda a Duch. Je tu vždy i výsledek úsilí těch, kdo církev trpělivě budují jako čitelnou a srozumitelnou společnost pomocí zákonů, práva, institucí. To samozřejmě nemusí uhášet Ducha, ale může.

Církev je a musí zůstat dílem Boho-lidským. Její dějiny jsou prvkem dějin spásy, ne spásy církve, ale Božího lidu, konkrétních lidských osudů

3. Předpoklady pro smysluplnou budoucnost

Jakou eklesiologii to předpokládá a vyžaduje? Trapná historická zkušenost donutila katolíky k přechodu od triumfalistické (mocensky významné) formy tridentské ke  dvěma modelům, které platí zásadně  současně:

Církev je třeba chápat a vykládat jednak jako komunio, které sjednocuje požehnanou různost, aniž ji unifikuje (to je mocenská představa!), jednak jako síť bohoslužebných a především eucharistických společenství (stává se srozumitelně církví tam, kde jeBůh chválen za slovo a za lámání těla pro druhé)

V celých dějinách církve Kristovy hledali odborníci i věční inkvizitoři nebo diskutéři odpověď na to, jak se rozpoznásprávná církev od církve už nesprávné, neplatné, ničemné. Katolíci, protestanté, pravoslavní a různé další církve a společenství nacházeli samozřejmě odlišné charakteristickérysy,protože každé skupině šlo především o apologii vlastních pozic. Děje se to vždycky, pokud je středem úsilí je sama církev, ne její Bůh a tajemství života Trojice.

Co se rozumí svátostí a eucharistickým společenstvím

Podle svědectví Bible už setkání Mojžíše s Hospodinem v hořícím keři zjevuje Hospodinův postoj k lidem: Jsem tu pro vás. Tomělo být Mojžíšovým poselstvím k Hebrejcům. Totéž "bytí pro druhé" je zároveň charakteristickým rysem existence Ježíše evangelií. V Ježíši poznáváme téhož Boha.

Jednota vyžaduje pluralitu, nelze vymáhat singularitu uniformy. Křesťan – lhostejno, které denominace – potřebuje ke své víředruhé lidi, ono „my“. Potřebujeme druhé, aby se na vztahu k nim ozřejmilo, jak „pravá“ a „čistá“ je naše osobní víra, osobní naděje, osobní umění mít rád.

Svátost se děje tam, kde se Kristus v Duchu svatém ujímá našeho významného základního rozhodnutí (např. patřit mezi Boží lid, mezi dospěle odpovědné, mezi ty, kdo manželstvím realizují lidskost muže a lidskost ženy, mezity, kdo druhým slouží jako lidská pomoc při smíření) a spolu s námi je realizuje.

Svátostí je takové základní rozhodnutí, které se vědomě a chtěně děje v Božím lidu, spolu s ním a v něm.

Církev, která by si hledělajen svých kvalit a pomocí kázně pěstovala dokonalostsvých členů pro sebe a svou spásu, by nebyla církví Kristovou, ale možná společností Marka Aurelia či jiného filosofa.

Kořeny a znaky svátostného aktu

Svátosti formulovali lidé v průběhu staletí náboženské zkušenosti s církví a s lidským údělem. Ježíšk tomu odkazuje svou proexistencí (existencí pro druhé), jejímižobecně srozumitelnými znaky jsou:

  koinonia – přátelská sjednocující atmosféra společenství jeho přátel, kteří se stali přáteli navzájem

 leiturgia – společná chvála Boha

 martyria  – svědectví o tom, co nás zachraňuje

 diakonia – svědectví praktické změny smýšlení od sebestřednosti k sebevydanosti

Po Poslední večeři už víme, že služba pravdivá a laskavá nemůže nebýt svatodušně stvrzená a nemůže nebýt modlitbou, ani kdybychom v té chvíli na modlení nemysleli. Nikdy nebude Boží chválou na Ježíšův způsob to, co není zároveň službou Božímu lidu.

Souvislost koinonie a liturgie viz 1K 10,16: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“

4. Nebezpečí ohrožující ortopraxi

Mocichtivost. Ježíš vyhrál díky kenosis („sebevyprázdnění“ ).  Ta je opakem jakéhokoli dodatečně „posvěceného“ triumfalismu.

Přeceňování kultu. Kult je spíš doprovodným materiálem  přerodu mezi pokřtěným a dospěle odpovědným dědicem království.

Klerikalizace. Ta bohužel není náhodným produktem dějin, je systematicky podporována a převzali ji  do svých forem i reformátoři v různých dobách – asi odpovídá čemusi archetypálnímu v nás.

Pohanská zbožnost. Křesťanská kvalita nevznikne intenzifikací, ale pravdivostí vztahů.