Stanislav Pavlík (1931–2026)

V úctyhodném věku 95 let zemřel 19. května t. r. na Kladně presbyter ES (Ecclesia silentiae) Stanislav Pavlík. Byl jedním ze dvou mužů, kteří na začátku normalizace přivedli do ES Jana Konzala, pozdějšího biskupa. Pavlík se věnoval zejména širokému spektru služeb v oblasti duchovní péče o nemocné: návštěvám nemocných, jejich povzbuzování Božím slovem, přinášení eucharistie, svátostí smíření, svátostí nemocných i tzv. zaopatřování (což je kombinace svátosti smíření, nemocných a viatika) – a to jak v domácím prostředí, tak v nemocnicích. Tyto služby vykonával již před revolucí, kdy bylo mnohdy obtížné, aby se do nemocničního pokoje dostal oficiální kněz. Pokračoval i po revoluci, kdy jako důchodce měl více času. Spolupracoval s místními kladenskými farnostmi v roli akolyty. Kněží těchto farností nemohli pochopit, proč odmítá přijmout kněžskou službu oficiálně. To by však bylo spojeno s reordinací (podmínečným přesvěcením), což Stanislav Pavlík odmítal a považoval to za sacrilegium, neboť o jeho svěcení neměl ani on, ani ti, kterým sloužil, žádné pochybnosti. Reordinace ve skutečnosti nesloužila k získání jistoty platnosti ordinace, ale k převedení pod jinou jurisdikci.

Stanislav Pavlík (a s ním mnozí jiní) odmítal reordinaci nejen kvůli zradě, které by se dopustil vůči biskupům ES, kteří v době komunistické diktatury riskovali život, ale i kvůli stylu práce. Ke své službě nepotřeboval nosit kolárek a vlastnit celebret. Říkal: „My jsme nebyli děláni (ve smyslu ordinováni) pro službu na faře, ale pro službu ve skrytosti.“ Často vzpomínal na návštěvu u arcibiskupa Vlka, za nímž ho biskup Konzal, protože Vlk tvrdil, že s ním nechceme mluvit. Vlk nebyl příliš velký diplomat a těžko snášel odpor. Nevím přesně, jak rozhovor Vlka s Pavlíkem probíhal, ale Pavlík mnohokrát později nazýval Vlka „bratrem Brusem“. „Obrušuje nás, abychom se věnovali podstatě své služby a nenechali se svést vnějšími pozlátky“, říkal.

Péče o nemocné byla dominantní, i když ne jedinou službou Stanislava Pavlíka. V 90. letech vedl na Kladně dvě společenství, která se scházela nad Božím slovem. Nazýval je „mladší důchodci“ a „starší důchodci“. V bývalé pražské obci ES (1983–2007) předsedal jedné ze skupin při společném slavení svátosti smíření. Měl „v zásobě“ velké množství žalmů, ale i dalších biblických míst, jejichž meditaci ukládal jako znamení obrácení (tzv. pokání). Při příštím slavení jsme referovali, jak se nám biblické verše osvědčily v léčení našich vin. V případě, že si někdo zadané místo nepamatoval, Standa Pavlík mu je místo obvykle uložil znovu – vedl si totiž přesné záznamy. Byl laskavý, ale důsledný.

Své kněžské závazky obnovoval v rámci každoroční „missa chrismatis“ za předsednictví Jana Konzala. Stanislav přijížděl se svou manželkou Zdeňkou, která s ním na mnoha službách participovala. Se Zdeňkou se seznámil, když večerně studoval stavební průmyslovku a ona ho učila němčinu. Vlastní zkušenost překonávání problémů v manželství z něj učinila moudrého duchovního doprovázejícího. Pamatuji si, že říkal např.: „Musíš si dát pozor, abys nedával ženě najevo svou technic-kou převahu...“

Mezi lety 2000–2006 se s biskupy ES dvakrát ročně scházel Václav Malý. Po úvodních setkáních na aktuální témata následovala výměna zkušeností s pastorace jednotlivých svátostí. Když přišla na řadu svátost nemocných (celkem 2 setkání), byl přizván jako expert právě Stanislav Pavlík, který měl za sebou dlou-holetou praxi a mohl zodpovědět řadu otázek.

Naposledy jsem se se Stanislavem Pavlíkem viděl v listopadu 2025 na Kladně. Koncelebroval tehdy při rekviem, které jsme slavili v jeho bytě v domově důchodců za nevidomého Jana Olejníka (zemřel ve věku 95 let), o něhož dlouhá léta pečoval.

Pohřeb Stanislava Pavlíka se konal 22. května 2026 v kostele sv. Václava v Kladně-Rozdělově. Poté byla rakev uložena do hrobky na kladenském centrálním hřbi-tově, kde jsou již pochováni jeho syn Jakub († 2021) a manželka Zdeňka († 2023).