Pavel Filipi – ekumenik z celého srdce

Text přednášky přednesené 26. 5. 2026 na ETF UK v Praze v rámci sympozia s názvem  „Pavel Filipi: Teolog – kazatel – ekumenik", uspořádaného Katedrou praktické teologie ETF UK u příležitosti 90. výročí narození prof. Pavla Filipiho (1936-2015).

Vážené sestry, vážení bratři, milí přátelé, dámy a pánové,

když dnes vzpomínáme na Pavla Filipiho, myslím především na člověka, na učitele a přítele. Proto bych rád na začátku vzpomněl na naše první setkání.

Poprvé jsme se setkali na sympoziu k 100. výročí narození Josefa Lukla Hromádky v Evangelické akademii v německém Mülheimu. Bylo to v květnu 1989 a byla tam velká část profesorů tehdejší Komenského evangelické bohoslovecké fakulty.

V té době jsem ještě netušil, že už o pár měsíců později se budeme s manželkou Adelheid ucházet o stipendium právě na této fakultě. Adelheid už Pavla Filipiho znala z pražských setkání, kdy byla v Československu s mladými lidmi na seminářích Ekumenické rady.

Pavel Filipi byl pak jedním z těch, kteří nám tehdy pomáhali na cestě do Prahy.

A vůbec nepřeháním, když řeknu, že bez Pavla Filipiho bych dnes tady určitě nestál. Zároveň výrazně probudil můj zájem o osobnost a teologii profesora Josefa Lukla Hromádky.

V červnu 1990, tedy tři měsíce před naším stěhováním do Prahy, nás Pavel navštívil ve sboru v Köngenu, kde jsem tehdy působil jako farář, a kázal tam. Do knihy návštěv napsal:

„Jede Begegnung – neue Freude. Prag freut sich auf Euch!“

(Každé setkání – nová radost. Praha se na vás těší.)

Bylo to pro nás velké povzbuzení v době, kdy jsme ještě vůbec netušili, co nás v Praze čeká.

Když jsme v září 1990 začali působit na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, pozval nás Pavel Filipi do své kanceláře a dal nám pocit, že jsme tu doma a velmi vítáni. Doprovázel nás lidsky i teologicky, pomohl nám zorientovat se na fakultě, v Praze a vůbec v nové situaci.

Byl naším učitelem a stal se naším přítelem. On a jeho manželka Eva nám otevřeli rodinu i domov, otevřeli nám srdce – a v tom všem jsme s Adelheid zakusili hlubokou ekumenickou otevřenost, která otevírala pro nás cesty na fakultě i v ekumenickém prostředí.

Po roce jsme se Pavla zeptali, zda si umí představit, že bychom prodloužili dvouleté postgraduální studium o další rok. Jeho odpovědí byla nabídka, abychom se stali jeho odbornými asistenty v oblasti praktické a ekumenické teologie. Nabídku jsme s radostí přijali. Byl to začátek dlouhodobého působení na fakultě – a pro mě pak od září 1996 ve funkci tajemníka pro ekumenu a zahraniční vztahy Českobratrské církve evangelické. Adelheid zde pracovala až do své předčasné smrti v lednu 1998.

Když jsem na pozadí těchto zkušeností přemýšlel, jak Pavla Filipiho charakterizovat, stále se mi vracelo spojení ekumenik z celého srdce.

Ekumena byla pro něho způsobem existence.

Jedním z jeho největších darů byla vzácná kombinace pevnosti a otevřenosti. Byl hluboce zakořeněn v tradici Českobratrské církve evangelické. Nepamatuji si, že by svou identitu kdy relativizoval. A přesto právě tato zakotvenost mu umožňovala skutečnou svobodu vůči druhým.

Někteří lidé vedou dialog proto, že si nejsou jisti sami sebou. U něj to bylo přesně naopak.

Dokázal vstupovat do rozhovorů s katolíky, pravoslavnými i lidmi mimo církevní prostředí bez náznaků sebeobrany. Člověk měl pocit, že před sebou nemá někoho, kdo si potřebuje něco dokazovat. A to je možná jedna z nejvzácnějších forem ekumenismu.

Měl schopnost naslouchat jiné tradici zevnitř. Nesbíral odlišnosti jako zajímavosti, ale hledal duchovní zkušenost, která nese církev po staletí.

Když mluvil o liturgii, ikonách nebo spiritualitě Východu, nebyl v tom sentiment ani romantizace. Byla v tom úcta. A myslím, že právě úcta byla jedním z klíčových slov jeho života: úcta k tradici, úcta k druhému člověku, úcta k tajemství víry.

Na Pavlu Filipim mě vždy znovu překvapoval jeho klid. V teologických debatách, které umějí být ostré a ješitné, působil odzbrojujícím dojmem. Ne že by rezignoval na pravdu nebo přesnost – naopak, byl nesmírně vzdělaný a formuloval velmi přesně. Ale nikdy jsem z něj necítil potřebu druhého převálcovat.

Uměl nesouhlasit, aniž by druhého ponížil. A to není samozřejmé – možná nikdy nebylo.

Když dnes mluvíme o ekumeně, často myslíme na dokumenty, komise a oficiální dialogy. Ty byly pro Pavla Filipiho důležité. A právě v ekumenických dokumentech kladl důraz na přesnost. Pavel Filipi však připomínal něco ještě důležitějšího: že jednota církve začíná duchovním postojem, který se projevuje schopností poslouchat, schopností nepodezírat, schopností vidět v druhém nejprve bratra či sestru v Kristu.

Právě proto působil důvěryhodně napříč prostředími. Lidé cítili, že jeho otevřenost není strategií ani zdvořilostí, ale něčím hluboce vnitřním.

Dovolte mi ještě jednou nahlédnout do knihy návštěv, kde Pavel na konci roku 2002 napsal:

„Res tantum cognoscitur quantum diligitur.“

(Věc je poznána jen natolik, nakolik je milována.)

A pod to česky doplnil: „Proto vás tak dobře známe.“ Tím myslel moji druhou manželku Aničku a mě.

Podle mě je tohle klíč k Pavlu Filipimu jako člověku i ekumenikovi: poznával druhé do hloubky, protože je miloval jako bratry a sestry.

V dnešní době, která často staví identitu proti dialogu a pravdu proti laskavosti, působí jeho život jako tichá korekce našich samozřejmostí.

Ukazoval, že lze být věrný vlatsní tradici a zároveň otevřený.

Že lze být hluboce vzdělaný a přitom pokorný.

Že lze vést dialog bez ztráty přesvědčení.

A právě proto zůstává jeho odkaz živý.

Na závěr bych rád připomněl malou knížku, spíše brožuru, která mi připadá pro Pavla Filipiho typická (Pavel Černý ji už zmínil). Pod názvem „Po ekumenickém chodníku“ vyšla v Kalichu v roce 2008 v rámci Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické.

Text vznikl z podnětu synodní rady, titul navrhl Miloš Rejchrt a Pavlu Filipimu se okamžitě zalíbil, protože přesně vystihl smysl knihy: měla pomoci všem, kdo se o ekumenu zajímají a chtějí ji lépe chápat a žít.

Chodník není bulvár, kde se předvádíme. Není to škarpa, kam bychom druhé zaháněli. A není to ani dálnice, po níž se řítíme k rychlým výsledkům. Chodník je místo setkávání. Jde se po něm pomalu, pěšky, uhýbá se druhým, někdy se zastavíme a mluvíme, jindy mlčíme a jdeme kus cesty spolu.

Myslím, že takto Pavel Filipi ekumenu skutečně žil – ne jako ideologii, ale jako každodenní chůzi s druhými směrem ke Kristu. Nejsou tu velké teorie jednoty, ale drobné kroky člověka, který po tom chodníku šel celý život.

Možná je to i pro nás nejaktuálnější výzva: nezačínat stavět ekumenické dálnice, když jsme zapomněli chodit po chodníku. Začít u maličkostí – u rozhovoru, modlitby, ochoty udělat krok k druhému.

Jeho odkaz nezní: Buďte všichni stejní. Zní: Buďte všichni Kristovi. A když jste Kristovi, nemůžete si být lhostejní.

Sestry a bratři, Pavel Filipi nám ukázal, že ekumena není ústup z pozic, ale odvaha z nich vykročit. Není to oslabení identity, ale její síla, která se nepotřebuje prosazovat proti druhým.

Ukázal nám, že lze být evangelíkem z celého srdce, a právě proto ekumenikem z celého srdce. Že lze milovat vlastní tradici, a právě proto otevírat dveře i okna pro jiné tradice.

Za jeho život, dílo i nasazené srdce Pánu Bohu děkujeme. A nám nezbývá než prosit, aby nám z jeho odkazu neubývalo odvahy – odvahy k pravdě, lásce a jednotě. Odvahy jít po ekumenickém chodníku.