Communio viatorum

(Poděbrady 2003)

Úvodem

Vyznávám, že budu hovořit jako římský katolík. Snad to prospěje i těm, kdo mají své vážné a ctihodné důvody realizovat svoji víru, naději a lásku podle jiné tradice než je ta moje.

Pokud hovořím o církvi bez přívlastků, rozumím tím tedy jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev – shromáždění pokřtěných, kteří věří v Krista a jeho evangelium.

V dějinách zanechává církev stopu vůbec ne jednoduchou. K něčemu je povolána a tudíž i pavlovsky¹ vyvolena a ospravedlněna, jindy je svévolná a dopadne to všelijak. Ač pronásledovaná, stala se sama pronásledovatelkou; byla jednotou tolerujících se růzností i mocensky nesnášenlivou ve jménu jediné pravdy; byla učitelkou národů i sveřepou brzdou pokroku a vzdělání v určitých směrech. Nemíním kritizovat, chci jen naznačit její pestrou minulost i přítomnost, její věrné i nevěrné stránky.

Každá z těch stop skrývá v sobě svědectví o milosti i svědectví o naplněných i nenaplněných výzvách. A každá má dostatečný potenciál fungovat jako znamení, že Bůh je našemu světu věrný přesto, že jsme i po dvou tisíciletích stále ještě nedostateční a nepolepšitelní. Domnívám se, že je to důležité předznamenání, resp. jeden z potřebných hermeneutických klíčů ke smyslu celé mojí následující úvahy.

Zaměřím se dnes na jednu z těch šťastnějších, výstižnějších charakteristik církve, na staré označení církve jako společenství putujících. Rád bych vás upozornil, že právě povolání putovat zvlášť dobře voní pedagogikou Ducha svatého.

Bude řeč o putování, a proto i praktické varování: Poutníka nepoznáte podle počtu párů prošoupaných bot, ale podle určité konfigurace jeho ducha.

Poutník má žebříček i výběr hodnot poněkud odlišný než člověk z principu usedlý a zabydlený. Má třeba smysl pro praktickou organizaci cesty i estetické vnímání, ale nemá moc buněk pro hromadění ekonomických pák a páček, konta ho nezajímají víc než směrovky na křižovatkách.

Legitimita Kristova putujícího společenství

Jak se rodila víra křesťanů

Víra je pro křesťana milost i jeho vděčná odpověď na tu milost. Pro mne je milost třeba proto, že otvírá člověku možnost slibného předchutnání reálné jednoty tak nesmírně odlišných bytostí, jako jsou a zůstanou člověk a jeho Stvořitel. Nebo i proto, že víra otvírá novou dimenzi života, je klíčem k budoucnosti a dokonce k věčnosti smrtelných lidí.

Křesťané věří, že patří k Božímu lidu, shromážděnému postupně pod prapory smluv mezi Panovníkem a lidem, případně dosud ne-lidem. To nepřestává hrát roli ani dnes.

Jak dokládá Bible, tenhle Boží lid je lid od samého počátku svých dějin putující. Máme to víc než jen v popisu práce, patří to přímo do genomu tohoto lidu, k jeho vtištěnému a po generace děděnému charakteru. Ale i tento veledůležitý znak může zůstat skryt a dokonce i zakrnět.

Putování patřilo už k osudu otce víry židů i křesťanů –praotce Abrahama. Vydatně spolupůsobilo při procesu, během něhož Abrahamova víra klíčila, sílila a dospívala

Už z logiky příběhu otce Abrahama lze porozumět, že i víra křesťanů a putování k sobě patří, často spolu vrcholí, spolu někdy také umírají. Ale nemůžeme nevidět, že v některých etapách dějin jako by se církev za cejch putujícího lidu styděla nebo jím pohrdla.

Přitom putovat je údělem Božího lidu, údělem zpokorňujícím i údělem prvorozenců. K putování nás nevyzývá jen nomád Abraham, i mnohem později vypočítává prorok Micheáš, co že je Božímu lidu třeba podle vůle Pána, a ten výčet je pozoruhodně jednoduchý.² Také Ježíš, žijící dávno po usazení Izraele, v této věci cílevědomě navazuje.

Staré známky „shromáždění v Ježíšově jménu“

Nebylo tedy náhodou, že se s Ježíšem a s jeho názory hlouběji seznámili právě jen ti, kdo s ním putovali. Proto by poutnický charakter naší dnešní křesťanské existence neměl ani nám mizet z očí a mysli, evangelium o Ježíši by tak přišlo o klíče k porozumění. Myslím to takto:

Existovat ve jménu Ježíše a smět proto doufat v živou a mocnou přítomnost Vzkříšeného mohlo jen takové shromáždění, které se identifikovalo s Ježíšovým řekněme životním stylem. „Lišky mají doupata, ale Syn člověka…“, říká Ježíš nahlas.³ Žádné společenství v Ježíšově jménu to ani dnes nepořídí levněji, putování nelze škrtnout.

Není snadné rozpoznat, v kterém sboru je Ježíšův životní styl vítán a kde se naopak nectí ani nepostrádá. Staří křesťané vypozorovali, že v životě rané církve se to rozpozná podle čtyř hlavních znaků věřící obce či sboru. Ty platí dodnes, třebaže formy se během staletí mění. Shromáždění totiž existovalo a žilo i žije v Kristově jménu tehdy, jestliže:

- vážně usiluje o stmelení společenství, o obcování, družný život bližních (správné konotace nabízelo řecké „koinonia“)

- vyjadřuje svoji vděčnost za dary spásy, smíření, nového stvoření společným chválením a děkováním („leiturgia“ podtrhávala veřejnost, opak intimity)

- vděčí za své povolání a vyvolení svědectvím o své víře, a to až do krajnosti (říkalo se tomu „martyria“)

- dává víře vykvétat a uzrávat ve viditelné plody skrze službu potřebným (říkali tomu „diakonia“)

Všechny tyto rozpoznávající znaky předpokládají poutnický, neusedlý, dynamický charakter existence, teprve pak jsou správně srozumitelné.

Chrám z živých kamenů a leiturgia

Kdo chápe existenci křesťana především jako existenci náboženskou, považuje za samozřejmé, že církev má svůj posvátný dům (tvrdívá se ovšem, že je to dům Boží, jako kdyby právě Bůh nemohl postrádat střechu nad hlavou). V chrámě se pak děje tak či onak bohopocta i křesťanské sebevzdělávání. Jenže Ježíš nezvěstoval náboženství. Kdo vidí těžiště křesťanství naopak ve víře, je s formací významu bohoslužby opatrnější. List Židům⁴ třeba s chrámem prostě nepočítá.

Bez chrámu žilo mnoho generací Božího lidu Staré i Nové smlouvy: „Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy“, tvrdí bez obav list Petrův. ⁵ Liturgie – společné díkučinění a vděčná bohopocta – tím netrpěla, právě naopak.

Bylo by chybou vykládat tuto okolnost jen tím, že v těch dobách prostě nemohli stavět chrámy a museli se bez nich obejít. Spíš v tom čtu důrazné naléhání, aby si lid nesedal kolem svých svatých míst, vždyť lid Boží je lidem odkázaným na „přechod Hospodinův“ a očekává jej s poutnickou holí v ruce a sandály na noze, jak připomínala prapůvodní slavnost Paschy.

V jiné souvislosti vyzývá novozákonní text obec křesťanů, aby se její členové sami stávali živými kameny neviditelného božího chrámu,⁶ protože díky shromáždění těchto živých kamenů je Kristus mezi nimi, a to podle jeho vlastního zaslíbení.⁷ Je přítomný nejen jako vzpomínka nebo pomník minulosti, je přítomný v moci i slávě.

Putovalo mnoho generací Božího lidu, někdy dobrovolně, někdy z donucení. Mnoho generací ovšem raději stavělo města a sýpky. Máme možnost porovnávat. Pochopitelně každý putující vzpomíná někdy i na tu pohodu usedlých. Usadit se –to prospěje hospodaření a životní úrovni, ale ve vztahu k Hospodinu je to bohužel kontraproduktivní.

Naše srdce totiž není věrné jaksi spontánně. Věrnosti se teprve učíme životem. Naše srdce snadno přilne jinam než k neviditelnému Božímu království kdesi za horizontem a snadno pak bývá nevěrné té lásce, která kdysi s takovým svatým odhodláním slavila křest.

Starozákonní prorok mluví pak o ztučnělých srdcích a srdcích zkamenělých. Taková srdce nehledají, mají vše nebo téměř vše, co srdce ráčí, a ovšem na nějakou „dobrou zprávu" nejsou zvědavá.

Uznávám, že nebezpečí ztučnění nebo zkamenění srdce se nevyhnou ani poutníci. Známe přece příběh reptajících Hebrejů v poušti, kteří vzpomínali na hrnce masa a údajné sociální jistoty v Egyptě. Chci jen připomenout, že tím spíš je zabydlenost vyhlášeným rizikovým faktorem pro nebezpečné změny srdce věřícího.

Na nebezpečí fixace poukazují také Lukáš ⁸ i Matouš.⁹ Ježíš samozřejmě nepreferuje životní styl bezdomovce. Ale slovy a myšlenkami evangelistů ukazuje, jak se zabydlením (třeba v moci) nebezpečně mění životní obzor člověka.

Máme-li v krvi touhu usadit se a zabydlit se, určitě se to také někdy pokusíme. Pak by nás měla právě liturgie zase zvedat a vracet na cestu.

Často to dokonce už dnes dělá, ale máme vůbec uši k slyšení? Očekáváme od liturgie něco takového?

Vzájemné sebesdílení a martyria

Martyria není totéž co mučednictví. Některé mučednictví je také martyria, a martyria se častěji děje jinak než mučednictvím. Martyria je v našich souvislostech svědectví, jak se děje víra, naděje a láska v konkrétním, byť často všedním životě jednotlivce nebo společenství. Nejčastější formou je sdílení (které je zároveň tak významné pro koinonia).

Sdílení je darem jednotlivce posluchačům, ať už jde o vlastní příběh vypravěče nebo o příběh, který ho někde oslovil, stal se mu zjevením. Taková svědectví nejen sbližují lidi, ale umožňují jim tak spoluprožít něco oslovujícího, co třeba sami postrádali.

Martyr, tedy svědek, získává druhé službou pravdě, nikoli exotikou nebo dokonce učesaným stereotypním vyprávěním, do kterého se údajný martyr možná bezelstně, možná obmyslně stylizoval. Pravá svědectví lidi sjednocují, aniž je oloupí o jejich různost, stmelují je v lid. Vzájemné sdílení životních strastí i radostí ve sboru je něčím v posledku nejen humanizujícím, ale i církvetvorným.

Hranici mezi budováním církve a poněkud teatrální atrakcí některých pouličních kazatelů vymezuje snad právě míra citlivého respektu k intimitě podstaty vzájemného sdílení.

Obcování a diakonia

Diakonie je služba společnosti i jednotlivci. Legitimuje se jako křesťanská ne tím, že míří mezi souvěrce křesťany, ale odvahou sloužit právě těm, kdo službu potřebují. Ježíš sám sebe charakterizuje jako toho, kdo přišel sloužit a sloužil nejen souvěrcům (jen těm se tehdy říkalo „bližní"), ale i pohanům z Dekapole nebo „heretikům“ ze Samařska.

Pozoruhodné je, že se Ježíš a po jeho vzoru i třeba učedník Petr dokázali pokojně smířit s tím, že někde pomoci nemohli – jako třeba Ježíš v rodném Nazaretě nebo Petr v Jeruzalémě.¹⁰ Pomáhal, kde mohl, kde nemohl, nepomáhal.

Víc než deset let se snaží křesťanské církve u nás vymámit či vyvzdorovat na sekulárním státu nějaké výhodnější společenské pozice, řekněme jakési spravedlivé místo na slunci. Potřebujeme prý ekonomické zajištění škol, nemocnic, chrámů, církevních zaměstnanců. Obávám se, že i proto nedokážeme, co dokázal Petr: …a vzal jej JENOM za ruku (a ke svému údivu i uzdravil).

Diakonie není nějakou ozdůbkou, kterou církev může a nemusí mít. Víra, která člověka nepudí k diakonii, je vírou mrtvou, neplodnou, varuje Nový zákon na více místech přímo i nepřímo.

Zdá se, že schopnost sloužit lidské pospolitosti těsně souvisí se schopností vytvářet společenství víry ve vlastní obci nebo sboru. Diakonie umožňuje společenství přežít kritické chvíle a koinonia zase podporuje odvahu k diakonii.

Společenství nelze založit, ani rozhodnutí kompetentní autority k jeho založení nestačí. Společenství se právě jen rodí. Jak jinak než ze sympatií a lásky, z ochoty vydat se společnému dílu, budovat a věřit v přátelství?

Děje se tak díky odvaze kultivovat přirozené vazby a vztahy mezi jednotlivci, odvaze živit je vzájemným sdílením, solidaritou, a kde to dokážeme, i obecně srozumitelnou láskou.

Praktické funkce společenství nelze suplovat ani osobní zbožností, ani zbožným filosofováním, ale ani řádně nastolenou autoritou. To názorně dokazuje vleklá krize katolických farností.

Shrnutí

Povolání, dokonce vyvolení do stavu poutnického není zkouškou, ale milostí. Poměřujme vše, co v duchovním životě považujeme za důležité, právě výzvou k poutnictví.

Netřeba si vymýšlet rozpoznávací znaky církevní obce tak, aby nás dobře vymezily oproti jiným denominacím. Mají nás vymezit oproti sekulární společnosti (která je také Bohem milovaným stvořením!), existují již od dob starověku.

Nezaměňujme pravidla náboženství s pravidly víry. Obojí jsou užitečná, ale efektivní budou právě jen tehdy, budeme-li je v praxi i teorii pokojně rozlišovat.

Žijeme v postmoderně. Je to doba složitá a obtížná právě tím, že jako by rozmazávala hranice mezi dobrým a zlým, mezi svobodou a svévolí. Jistě k tomu dochází. To nese s sebou růst pocitu nejistoty nejen v církvi. Nejistotě není dobré čelit fundamentalisticky vyzbrojenou neústupností, ale relativním bezpečím ve společenství.

Jestliže je modlitba jednotlivce ve skrytu mocná i krásná, je mocná i krásná také liturgie, společné díkuvzdání i společné prosby ve společenství.

Je užitečné číst Bibli i doma po večerech, nikdy se nepřejí. Duch má schopnost proměnit texty psané lidmi ve slovo Boží, tedy v něco zajímavého, v něco živého a mocného, jak tvrdí list k Židům. Ovšem naslouchat Bibli ve shromáždění znamená naslouchat těm textům v přislíbené přítomnosti Ducha svatého. To se může projevit v důsledcích, například v plodnosti takového slova.

Provokující praxe

Nebudu teď nabízet domněle optimální příklady řešení, spíš se pokusím vyprovokovat vzájemně obohacující dialog poté, co skončím.

Modlitba v pokojíku srdce, anebo ve společenství?

Všichni, domnívám se, někdy zakoušíme i v sobě ten zvláštní rozpor: Lidová náboženská tradice očekává Boží trůn v chrámech nebo modlitebnách či posvátných prostorách. Nový zákon tvrdí, že místem, kde lze najít živého Boha, je společenství sjednocované Ježíšovým „jménem“.

Na druhé straně: Náboženská tradice nesená vlastní církví dokáže člověka současnosti propojit s člověkem minulosti, s jeho prožitky liturgie, resp. kázání Božího slova s jeho modlitbami, s jeho pojetím věrnosti evangeliu. To není k zahození, je to určitá podpora, návaznost a často oblažující vědomí kontinuity, nebo naopak odhalení vlastních kořenů víry.

Místa setkání s živým Bohem ve virtuálních chrámech či „modlitebnách pod širým nebem“ opravdu fungují. Ale každý snad zná taková místa, kde se mu snáze či „lépe“ modlí než zrovna doma, a je za to vděčen svým předkům ve víře. Znám taková místa pro mne účinná a jiná místa pro mne mrtvá.

Statut poutníka je dar i výzva

Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba je ten, který při putování do země zaslíbení jde před námi, a když je třeba, kryje nám záda. Kdo se zabydlí, ztratí jej z dohledu ať vpředu nebo vzadu a dříve či později rozumně ponechá na profesionálech, aby jeho jménem Boha smiřovali, příznivě naklonili, zainteresovali do kýžených zájmů.

Když se čerstvě ustavený Boží lid valil pouští mezi Egyptem a neznámými zeměmi budoucí vlasti, komunikoval s Bohem snadno a pohotově, třebaže šlo o houfce uprchlých otroků a lecjakých dobrodruhů. Funkční kontakt s mocným Zastáncem v nebesích nebyl problémem, protože jej potřebovali dnes a denně. Kdekdo znal z osobní zkušenosti, že jeho Vykupitel či Zastánce žije s nimi na dohled, je jejich jistotou a jejich bezpečím, je jim věrný navzdory jejich reptání a selhávání.

Ten lid se usadil, ale usadil se v zemi zaslíbení. Setkávání se Zastáncem už nebylo tolik věcí životní potřeby ani otázkou přežití, ale stalo se věcí náboženské zbožnosti, plněním náboženské role.

Potřeba hledat Boží království tím zhusta vzala za své, ale pěstování milosti víry dostalo řád v novém náboženství mezi dosavadními náboženstvími Egypta, Kenaanu, Chaldeje.

Společenství učí rozumět životu i Bibli

Evangelista Lukáš¹¹líčí příběh dvou Ježíšových učedníků, kteří prožili zmrtvýchvstání své víry zdevastované Ježíšovým ukřižováním. Stalo se to cestou z Jeruzaléma do jejich domovů ve vesnici Emauzy. Kdosi se k nim cestou přidal a vykládal jim Písma – a jejich srdce hořela.

Ti dva byli v mnohém zajedno: oba cítili stejné zklamání a podobnou sklíčenost nad neblahým vývojem věci jejich bývalého Mistra. Nejen že sdíleli vše navzájem, ale rádi mezi sebe přijali i neznámého hosta. Společenství se přinejmenším rodilo.

Ti dva spolu s Ježíšem zakusili, jakou moc má fungující společenství. Najednou už nebyli ztraceni uprostřed nepřátel, najednou se ani jako hodně malé stádo dokázali nebát. Najednou rozuměli i tomu z Písem, co sice slyšeli už mnohokrát, ale vnímali jako zbožné klišé. Potřebujeme se s Božím slovem setkávat podobně, jako se setkali učedníci cestou do vesnice Emauzy – to slovo je docela přetvořilo.

Boží slovo totiž nemá na starosti jen naše vzdělávání nebo dokonce jen korektní informace. Bůh je přece ten, kdo svým slovem tvoří a svými činy hovoří. Boží slovo také nemá k dispozici jen samotné stránky Bible.

Boží slovo je i ve slovech nebo skutcích proroků, které Duch svatý dodnes povolává do shromáždění věřících. Má k dispozici i řeč dějin a řeč krásy – krásy světa i krásy lidí.

Také dnešní církve mají proroky, kterým svěřil prorocké charisma Duch svatý. Jsou to lidé, kteří dokáží druhé povzbudit, napomenout i potěšit – to vše ne pro svůj rostoucí věhlas charismatických řečníků, ale z vůle Boží.

Mezi zvěstováním proroků a učitelů je a vždycky bylo napětí. Může být životodárné a může rozhánět stáda.