Víra nebo náboženství?

(2003)

Úvodem

Svět je v současnosti neklidný a nejistý. Jistě i proto, že duchovní svět lidí je mnohonásobně rozdělený. Řídí se různými etickými a morálními systémy i tradicemi těch kultur. Vzájemně se lišíme např. tím, co od nás křesťanů, ale také židů a muslimů žádá týž Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův. A také tím, co očekáváme od svobody, od práva, od demokracie. Anebo od tradic našich otců.

V současné době běží různě po světě hned několik náboženských nebo pseudonáboženských válek.

Ukazují, jak dalekosáhle lidské a jen lidské jsou instituty, které nesou svůj díl odpovědnosti za tento mnohonásobně rozhraničený svět.

Množí se počty těch, které některá z náboženských institucí nějak významně ranila. Zklamal je styl práce obvyklý v církvi anebo to, jak se některý z jejích předních reprezentantů vyjádřil v některé z četných současných společenských krizí prý naším jménem (církev je celek Božího lidu!). Řada lidí se cítí některým chováním svých církevních představitelů natolik zmatena, že svoji církev potichu opouštějí anebo se omezují pouze na formální nemastné neslané členství.

Etablovaní představitelé např. České římskokatolické církve vysvětlují takové posuny religiozity národa jako krizi víry, krizi morálky, krizi poslušnosti. Skutečnost je právě opačná:

Lidé opouštějí náboženské instituce, protože instituce, resp. její reprezentanti neodpovídají nárokům kladeným na náboženskou instituci. Tím ovšem postupně chřadne i víra a étos takového zklamaného jednotlivce.

Viz ohromný skandál v USA – katoličtí věřící vyzývají téměř dvě třetiny ordinářů k rezignaci!

IEF¹ nebo Taizé nemohou postavit hráz takovým destrukčním procesům. Dokáží přesto něco ohromně významného:

Dodávají lidem odvahu k víře a snaží se léčit samotnou víru křesťanů tím, že už nesjednocují lidská srdce ideologiemi, nýbrž pomocí společných prožitků.

Činí to velmi žádoucím způsobem: zdola. IEF pěstuje prostě přátelství lidí, kteří sice vyjadřují svoji víru vzájemně se lišícími náboženskými prostředky, ale mají dost důvodů svým přátelům jinověrcům důvěřovat.

Chtěl bych v tom IEF povzbudit několika postřehy.

Jak dokládá postava biblického Abraháma, lidi mezi sebou neodcizuje víra, odcizuje je různost pojetí náboženství.

Většina věřících ovšem ani v praxi, ani v teorii nerozlišuje, kdy je jejich svědomí motivováno náboženstvím a kdy vírou. Je zřejmé, že efektivně využívat motivací a jiných činorodých podnětů dokáže jen ten, kdo jim aspoň trochu porozuměl.

Domnívám se proto, že to nebude tak docela ztráta vašeho sobotního času, pokud se zde dne zamyslíte nad vzájemným vztahem své vlastní víry evangeliu a své víry křesťanskému náboženství, ať už vyznáváte verzi katolickou, nebo reformační.

Co je náboženství a co je víra 

Proč dva pojmy

Není pravda, že dnešní společnost nemá dost náklonnosti k náboženství. Nějaké náboženství dnes pěstuje kdekdo. Pravda je, že ohromující většina našich současníků nerozumí, k čemu je člověku víra, a proto se zaměstnává spíše řadou pověr než vírou.

Člověk realizuje svůj vztah k božskému (zbožnost) nejprve pomocí náboženství, později také pomocí osobní víry. Věčný život v Kristu a s Kristem se člověku otevírá nikoli náboženstvím, ale vírou evangeliu.

Víra je věc dospělých – dítě jen imituje chování dospěle věřících –, kdežto náboženství je mnohem pom podobenství vysvětluje, že na pravici posledního soudce jsou povoláni ti, kdo uvěřili správně, ačkoli Ježíše vůbec nepoznali.

Osobní víra se může honit za iluzemi nebo zdegenerovat v pověru.

Náboženské války nerozpoutá víra evangeliu, ale náboženská ideologie.

Pro člověka dneška jsou důležité oba ty rozdílné přístupy člověka k boží realitě. Ale je nezbytné je rozlišovat. Je dobré, pokud si pomáhají. Víra evangeliu je totiž cosi jako konkrétní cesta a náboženství je světlem na takovou cestu. Může být osudné, když jedno vytlačí druhé.

Oč jde v náboženství:

Náboženstvím rozumím souhrn tradovaných a postupně systemizovaných

- idejí pravdy o smyslu všeho stvořeného,

- morálně a eticky regulovaného jednání a chování,

- umění symbolické komunikace pomocí rituálů.

Náboženství nesestupuje z nebe. Každé náboženství, ta křesťanská nevyjímaje, je produktem dějin společnosti, utváří se při formaci společnosti, vynořuje se jako archetyp.

Díky charismatické osobnosti ve svém středu dokáže vhodně vyjádřit zážitky, prožitky, zkušenosti, archetypy osvědčeného chování celých generací.

Křesťané i židé věří, že osvícené lidi při tomto díle provází BOŽÍ duch, případně Duch svatý. To neznamená, že dílo lidí přestane být lidským. Náboženství je a zůstane plodem lidského úsilí.

Cíle každého dobrého náboženství jsou praktičtější, než se na prvý pohled zdá. Stručný popis možná někomu připadne jako karikatura. Cílem karikatury není zesměšnit vážnou věc, ale upozornit na její rozlišující znaky, o které nám půjde. Náboženství umí:

- získat Boží přízeň, naklonit si božské ve svůj prospěch, anebo aspoň neutralizovat nebezpečná napětí mezi vlastním já a božským, kdyby bylo třeba;

- úspěšně likvidovat dluhy vzniklé lidským selháním: smazat účinně a pokud možno spolehlivě vlastní viny, včas se s Bohem usmířit;

- dosáhnout specifického druhu náboženského uspokojení (viz starověká zasvěcení, charismatické projevy, dnešní extatická shromáždění, zázraky na poutních místech), které člověk potřebuje podobně naléhavě jako např. stravu nebo uspokojení libida;

- dosáhnout pokud možno dokonalosti jednání i chování jednotlivce, který se nechá vést nějakou obecně uznávanou autoritou, a tím buduje své velice potřebné sebe-vědomí.

Náboženství k tomu po generace trpělivě jako vlaštovka hnízdo formuje systém idejí, etický i morální kodex a buduje jejich autoritu. Každé náboženství se během dějin hodně mění.

Rozumný člověk nezapomíná, že náboženské instituty pocházejí ze stejné dílny jako instituty světa. Nemohou mít méně chyb než lidské právo, lidská spravedlnost, lidský smysl pro druhé (bližní). Vážíme si plodů takového náboženského díla, ale nežádáme od toho díla víc, než může dát.

Například musí zůstat imunní vůči propagandě, která z náboženských zájmů dělá zájmy Boží, z lidských nelibostí nelibost Boha samého. Náboženství musí zůstat otevřené realitě okolí přesto, že je establishment uzavírá do hradeb a opevnění jako prý nedotknutelné tradice svěřené Bohem.

Náboženství je však optimální živnou půdou osobní víry jednotlivců. Pokud se taková půda zkazí, postihne to schopnost lidí věřit.

Přínos náboženství pro víru je dvojí:

- náboženství je jako perlorodka, která může, ale nemusí vydat perlu víry;

- pokud porodí perličku, funguje náboženství jako kvalifikovaná kritika plodů osobního vztahu víry; kritickým soudem může prokázat ohromnou službu kvalitě osobní víry.

Podobně neúprosně se odrazí v kvalitě víry jednotlivce snížená kvalita nebo přímo otrava takového prostředí. Naivní náboženství plodí naivní víru, náchylnou k pověrám nebo k fanatismu.

Oč jde víře v evangelium

- Víra je především osobním jedinečným vztahem spojujícím dva póly a umožňujícím vzájemnou komunikaci mezi nimi. Komunikuje se pak vzájemně snad vše – štěstí, žal, naděje, zoufalství, něha i vztek.

- Osobní víra je svou podstatou důvěra někomu nebo něčemu, důvěra opřená nikoli o evidenci nebo jakékoli důkazy, ale navzdory tomu jistá.

Věřit lze například příteli, partnerovi v manželství, autoritě konkrétního vědce nebo skautského vedoucího, kterému svěříme výchovu svých dětí. Věřit lze také tomu Bohu Abraháma, Izáka a Jákoba, který sice převedl Izrael Rudým mořem, ale svého milovaného syna Ježíše neochránil před smrtí na Golgotě.

Nás všechny učí věřit postava starověkého Abrahama. Abraham učí věřit nejen křesťany, ale také židy a muslimy.

Ovšem ani židům, ani křesťanům, ani muslimům nepředal Abraham svoje náboženství. Učíme se abrahamovsky věřit, nic nechceme mít s jeho náboženstvím, nijak by nám nepomohlo. Abraham byl pohan, nikoli monoteista, v nejlepším případě henoteista.

Víra se může, ale nemusí obírat náboženstvím. Do náboženství se však nevejde víra evangeliu; ta se občas s náboženstvím musí potýkat.

Víra dobré zprávě (řecky: euangelion) vede dnešního člověka i v situacích, o kterých neměli apoštolové nebo bibličtí autoři ani ponětí.

Musíme rozhodovat v duchu Kristově, ačkoli nám k tomu nikdo nemůže dodat včas noty. V podobné situaci byl svého času nejen sám Nazaretský Ježíš, ale často i jeho přátelé poté, co už se nemohli Mistra zeptat. Příklady:

- Jak smí a má v praxi vypadat proexistence, bytí pro druhé, vlastní jádro Ježíšova testamentu formulovaného na samotný závěr Ježíšova života při poslední večeři?

- Jak uhájit naději v době válek typu Afganistan, Somálsko, Jugoslávie, kdy není rozdílu mezi vojákem a civilistou, mezi člověkem a dobytkem?

Kdo nerozlišuje víru a náboženství, a také víru náboženství a víru evangeliu, ten ke své škodě vytáhne občas s kanónem na vrabce nebo tváří v tvář povodni ohrožující patrové obydlí jen vykřikuje biblické kletby.

Starý Xerxes prý nechal bičovat moře, protože bouře připravila jeho válečné loďstvo o vítězství.

Zatímco kanonická evangelia známe čtyři, dobrou zprávu – euangelion – známe jednu jedinou, ale ta zase není v textové formě.

Uvěřit evangeliu je něco jiného než přitakat nějakým morálním nebo ideovým tezím, imperativům, dogmatům nebo tradicím. Podstatou dobré zprávy (evangelia) je osobní důvěra ve věrnost Boha navzdory tomu, co prožil umírající Ježíš.

Ježíš k Boží slávě uzdravoval slepce i křísil mrtvé, ale jeho Otec jej nechal bez pomoci, navzdory hrůze porážky a opuštěnosti před mocnými tohoto světa, před náboženskou vrchností, před zbožným lidem slavícím Paschu. Tomuhle kontextu Vzkříšení, tomuhle rozuzlení ohavného debaklu říkáme „dobrá zpráva“.

Pak je ovšem dobrou zprávou i to, že se Ježíšův životní styl občas výrazně rozcházel nejen s náboženstvím Židů, v němž byl vychován a které nikdy neopustil, ale že se rozchází také s náboženskými zásadami křesťanských autorit, které se Ježíšovým jménem ohánějí.

Náboženství slibuje nápravu křivd a štěstí těm, kdo nespravedlivě trpěli. Patřilo a pro mnohé ještě dnes patří k základním pravdám římskokatolické víry, že „Bůh je spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá peklem“. Euangelion nabízí jiné vyústění ohavné nespravedlnosti: Takový trpící se dočká, že mu jeho slzy utře Boží něžná ruka. Pro někoho to pochopitelně není dost.

Náboženství ukazuje cestu, jak člověka zdokonalit, jak odstranit nebo vhodnou kosmetikou zastřít kazy osobnosti. Zpráva o Ježíšově stylu spásného zakončení je hostina, na kterou jsou pozváni slepí a kulhaví a bezdomovci od plotů. Pro někoho je to ohavné, pobuřující.

Víru ovšem nelze získat osvětou, přednáškami ve školních nebo kostelních lavicích, protože víra je podobně jako láska VZTAHEM.

Je to jako s důvěrou milovanému člověku: Otevřeme mu srdce a on nás pak znovu a znovu mile překvapuje, jak dalekosáhle je pravdou to, co jsme doufali.

Pokud člověk otevře srdce, Duch svatý mu daruje slovo života tak, že v člověku vzklíčí důvěra a on ji s vděčností nebo aspoň s ochotou vezme a snaží se o její kultivaci, trvající léta a desetiletí.

Aby tak zvláštní vztahy člověku nevadily, musí mít onoho dárce takových pořádků dost rád. Láska dokáže nabídnout správné brýle. Nestačí ideologií vymýt mozek, nestačí omámit fascinací, jak to s úspěchem dělají sektáři.

Napětí mezi vírou evangeliu a vírou náboženství

Asi by zde jinak nikdo z vás neseděl, kdybyste všichni už neměli s křesťanským náboženstvím i s vírou nějakou dobrou zkušenost. Jenže náboženství i víra dokáží být nejen dobrým sluhou, ale také zlým pánem.

Příklady: fanatismus, fundamentalismus, nesnášenlivost, falešná náboženská horlivost, bigotnost.

To nás naléhavě nutí, abychom podstatně lépe než dosud porozuměli legitimním i nelegitimním odlišnostem v rámci jednoho náboženství (třeba křesťanství).

Není náboženství vlastně přežitkem?

Perlorodka slouží vývinu perly. Náboženství může víře sloužit, ale také nemusí Dokonce se někdy zdá, že náboženství dokáže na víru žárlit, proto se pokouší víru manipulovat, dostat ji do svého područí.

Už Nový zákon dosvědčuje, že nad vírou Ježíšově „dobré novině“ opravdu moudří Nikodémové kroutili hlavou a váhali, odpovědní zákoníci vyvolávali odborné hádky, etablovaní starší před ní varovali, náboženské autority ji rovnou odsuzovaly.

Nikoli náhodou. Náboženství se svou moudrostí a zkušenostmi lidstva jako celku hájí zájem zbožného jednotlivce, pomáhá mu k rozvoji. Směruje jeho život tak, aby získal Boha na svoji stranu a uspokojil svoje potřeby náboženských vztahů.

Proto např. zakazovalo a zakazuje se stýkat s těmi, kdo mohou zbožného člověka pošpinit, pokazit, negativně ovlivnit.

Věřit „dobré zprávě“ znamená vidět některé věci jinak:

V Ježíšově podobenství o Samaritánovi² se chrámový personál zachoval přesně podle zákona svého náboženství. Samaritán jednal proti etice svého náboženství. Ježíš takového Samaritána dává za vzor. I to je víra evangeliu: věřit, že neposlechnout Zákon může Hospodinu udělat radost. Taková víra je něco jako plastická trhavina na vlastním těle – může vybuchnout a vše zničit.

Ten Samaritán nezneužil situace, aby si udělal dobrý skutek, ani se nepokusil žida přivést k pravé (tedy své vlastní) víře. Poslechl svůj soucit a empatii. A tím se stal podobným Kristu, kterého neznal.

Ježíš o tom nejen vyprávěl, sám nastavil vlastní kůži podobně: Na hostině u Šimona³ chrání tu, která se potřebuje u jeho nohou vyplakat. Náboženství jej právem před něčím takovým varovalo, nemuselo to dopadnout dobře.

Ježíš tím narazil a také pohoršil své přátele, ale tu ženu hájí. Zachránil tak mnohem víc než její slzy. I my jsme vděčni, pokud se nás někdo zastane, i když jej náboženství varuje.

Odlišná pravidla víry v evangelium:

Víra v evangelium sleduje zájem milované bytosti. Tou je především Bůh, ale také ten, s kým se Bůh identifikoval, tedy náš bližní, a konečně svět jako takový, protože je stvořením, které má Bůh prostě rád.

Náklady téhle víry v Abba platí ten, kdo věří.

Evangelium tvrdí, že nás nezachrání nic jiného než právě taková změna smýšlení, která dokáže důvěřovat nenáboženskému euangelion.

Ovšem ani Ježíš nepřišel Zákon nebo proroky . Víra evangeliu tedy musí i nadále konkurovat náboženství. Může nad ním vítězit podobně, jako zvítězila důvěra Ježíšovi nad důvěrou učení zákoníků a velekněží, ale nikdy to není laciná a jednou provždy hotová záležitost.

Kdo by se kritického tlaku náboženství vzdal, aby se věnoval svobodě víry evangeliu, ten riskuje příliš mnoho. Také kázeň a náboženský étos se člověku velmi hodí jako výzbroj osobnosti. Kdo jím pohrdá, dopadne jako Ezau – v některé chvíli se vzdá neuváženě i svého prvorozenství. Takoví lidé dobré vůle založili v dějinách už mnoho sekt.

Slabina sólové víry evangeliu je v tom, že osaměle věřící nemá žádnou zpětnou vazbu, která by jej posilovala ve chvílích těžkých a tlumila jeho euforii ve chvílích pokušení, kdy se – podobně jako Petr na hoře Proměnění – nechá unést vlastní fantazií.

To je jeden z důvodů, proč má křesťan věřit uprostřed společenství obce, ovšem obce, která je při všem respektu k různosti sjednocená s jinými obcemi.

Náboženství, které není kriticky odpovědné svobodě evangelia, zase svádí k neustálému cizelování a dotváření struktury dalšími příkazy, zákazy, interpretacemi a apely. Náboženská struktura je z přirozenosti náchylná ke zhoubnému bujení idejí.

Svádí k ideologizaci, a ta pak dokáže osamostatnit náboženské principy v jistý druh náboženské filozofie nebo náboženské politiky.

Role náboženství a role osobní víry nejsou vzájemně zastupitelné ani nahraditelné.

Víra je cesta – náboženství je nejprve mateční prostředí a později zdroj světla činícího cestu víry schůdnější.

Už Starý zákon znal situace, kdy bylo nutno obětovat náboženství víře. Tak byl povolán Gedeon a zanechal v dějinách stopu dodnes trvající. Ovšem je to situace hodně náročná a bez Ježíše jako vzor je pro příliš mnohé neschůdnou cestou.

Z dějin dalších dvou tisíciletí známe i případy opačné, kdy víru nutno krotit náboženstvím. Už Pavel musí korigovat entuziasmus Korintských a nadšence znala snad každá z dalších epoch rozvíjejícího se křesťanství.

V příběhu Ježíše Nazaretského se evangelium stalo radikální výzvou pro náboženství. Pro to náboženství, které vychovalo – jistě velmi dobře – Ježíše i jeho posluchače. Ježíš je odmítá zrušit.

Bible a Boží slovo vůbec je a musí zůstat výzvou připomínající, že nejsme v cíli. Když máme a dokonce i respektujeme rozvinuté etické a morální systémy, jsme teprve na cestě. Náboženství pomáhá, abychom na cestu viděli.

Několik shrnujících rad těm, kdo pracují pro ekumenu křesťanů:

Pro rozvoj humanity člověka jako Božího stvoření je velmi užitečné jak náboženství, tak víra. Už u jednotlivých autorů Nového zákona existují nejen těsně vedle sebe, ale i promíšeně.

Jak náboženství, tak víru uchováváme všichni v nádobách hliněných, křehkých až hrůza. Ale v těch hliněných amforách je skutečný poklad. Jen nemoudrý člověk se spokojí se samotnou vírou nebo se samotným náboženstvím.

Poslechnout radu náboženství je moudré. Ale rozhodující pro osud člověka je podle Nového zákona jeho víra, a to bez ohledu na jeho náboženství (Syroféničanka i jiní byli pohané). Do cíle naší existence nevede náboženství, nýbrž víra, že jsme schopni stát se Božími dětmi, víra evangeliu.

Ve vlastním zájmu by mělo být svědomí schopno rozlišit, co v dané chvíli vyžaduje od odpovědně svobodného člověka víra a co naprosto uváženě přijaté náboženství. Musí to rozlišit zejména v situacích, kdy je člověk tak či onak zraněn nějakým náboženským reprezentantem nebo systémovými požadavky.

Náboženství je zralým plodem lidské moudrosti, zkušenosti a reflexe. Ale není z nebe. Dobrá zpráva, evangelium, je naopak dar z Boží milosti, třebaže jej k našim uším nesou lidské hlasy.

Kdo je věrný evangeliu, je věrný nevypočitatelnému Bohu. Kdo je věrný svému náboženství, je věrný nejlepším tradicím lidstva, jenže nejen těm nejlepším. Kdo to nerozlišuje nebo roli či status náboženských institutů přecení, svolává na svou hlavu bolestné a nebezpečné frustrace.

Podobenství o hřivnách nás vytrvale upozorňuje: S hřivnami je třeba hospodařit, nikoli je uzavírat do náboženských společenství nebo do vlastního srdce. Jen tak se budou líbit i nebeskému Hospodáři.