132 - říjen 2002

Pavel Janák: skica interiéru. 1912

L.I. Kahn: Katedrála v  Albi

Dříve než definitivně opustíme pole sakrální architektury v meziválečné Praze, chtěl bych věnovat pozornost jednomu problému teoretickému. Čeští architekti ve své kubistické fázi věnovali promýšlení moderního liturgického prostoru pouze okrajovou pozornost. O to více je ale vzrušovaly kostelní stavby minulých věků. Kritický příspěvek k poznání tohoto jevu přinesl v nedávné době Pavel Kalina, jehož článek (Architekt, roč. 1997) bude východiskem následujících úvah.

Pavel Janák formuloval v roce 1912 ve své programové stati „Hranol a pyramida" hlavní úkol a smysl architektury jako působení ducha na hmotu. (Tento postulát převzali později i někteří teoreticia např. Josef Cibulka jím argumentoval ve svém hodnocení architektonické soutěže na stavbu chrámu sv. Václava ve Vršovicích.) Hlavním formálním nositelem tohoto názoru se Janákovi stal jehlan a vůbec pyramidální útvary, které podle něj mají a priori duchovní charakter a jsou schopny dramatizovat neživou materii. Při aplikaci tohoto paradigmatu na dějiny architektury pak logicky dospěl k jednostrannému nadhodnocení stavitelství (zejména sakrálního) gotického a barokního, v němž duch zmáhá hmotu s nebývalou silou, oproti architektuře antické, renesanční či neoslohové, která se Janákovi zdá příliš „plochá" a materiální na to, aby se stala východiskem budoucí tvorby. V pozadí Janákových úvah zřejmě stály myšlenky německého historika a teoretika umění Wilhelma Worringera, podle nějž přistupoval gotický stavitel ke hmotě „s čistě duchovní vůlí po výrazu" a se zcela nezávislými konstrukčními záměry, pro než byl kámen pouhým „bezprávným prostředkem jejich uskutečnění".

Dnes je více než zřejmé, že tyto názory pramení v milieu rodící se avantgardy a moderny a anachronicky přenášejí měřítka své doby na časy dávno minulé. Upírat středověkým (i barokním) architektům schopnost uvažovat až „chladnokrevně" konstrukčně nebo dokonalou znalost charakteru materiálu,s nímž pracují, je zřejmým nepochopením dané epochy.

Na problému vnímání gotické katedrály lze též ilustrovat jeden z rozdílů tkvících mezi architekturou kubistickou a architekturou konstruktivistickou a funkcionalistickou a  dalších směrů, které navazují po druhé světové válce. Kalina poukázal na příklad konkrétního pochopení architektury katedrály v Albi, který nalézáme zachycený ve skicách amerického tvůrce Luise Kahna. Kahn definoval základní téma svých staveb jako vztah prostorů nezávislých na čase (obsluhované) a prostorů času podléhajících (obsluhujících). Na jeho kresbě pak vidíme opěráky katedrály schematizované dopodoby spirály, tedy do tvaru, který ve své tvorbě Kahn propůjčoval právě prostorům obsluhovaným. Dobral se tak, domyšleno do důsledků, pochopení nezávislosti a nadčasovosti liturgického prostoru na formách, kterého definují a, ačkoli vycházel ze základů funkcionalistických, otevřel tak dveře postmodernímu pojetí architektury, které se v posledních desetiletích (zejména na Západě) odrazilo i ve stavitelství sakrálním.

Jan Klípa