Jezte z něho všichni!

Jan Spousta

Dokud křesťan slyší Kristova slova ustanovení jen tak na půl ucha,popřípadě dokud v nich rozpoznává jen magické zaříkadlo „hokuspokus“,nemusí ho ta otázka vůbec napadnout. Pokud křesťan nevystrčí nos z konfesněstejnorodého prostředí, nemusí pocítit její palčivost. A jestliže křesťandokáže ve svém srdci odsoudit příslušníky jiných konfesí jako zatvrzeléheretiky, umí si ji snadno zodpovědět. Ale pokud o něm neplatí ani jednoz řečeného, stojí před problémem: Ježíš říká „jezte z něho VŠICHNI,pijte z něho VŠICHNI“; jak však toto jeho poslední velké přání uskutečnit,jak tuto jeho závěť, odkaz a dar realizovat skutečně podle jeho záměru?

Domnívám se, že toto je jeden z klíčových úkolů křesťanskéteologie a praxe dneška. A není snadný: na jednu stranu musíme překonatmnožství překážek vzájemné eucharistické pohostinnosti, na druhou stranu musímenaslouchat i těm, kteří varují před absolutní otevřeností; Ježíš své slovaurčitě adresuje VŠEM svým učedníkům, možná však nikoli lidem, kteří s nímchtějí stolovat jen tak, aby „se trošku napili vína“, jak kdesi píše Ludvík Aškenazy.

Jako velmi zasvěcenou pomůcku pro hledání správné odpovědi jsme serozhodli zařadit stať římskokatolického teologa GerhardaVosse o stavu ekumenického dialogu na poli interkommunia. Text je bohužel tak rozsáhlý, že se dojednoho čísla Getseman nevejde, takže dokončení čekejte příště.

Ekumenismus je tématem i dalšího příspěvku, rozhovoru s biskupkou Margot Kässmannovou. Problém, o němž hovoří, se týká ekumenickýchkontaktů evangelických církví s pravoslavím, především na půdě Světovérady církví. Přes společné rysy církevního zřízení mezi těmito dvěma rodinamicírkví nejen existují hluboké teologické, strukturální a sociologické rozdíly, alepředevším možná vůbec chybí ochota některých klíčových představitelů„ortodoxních“ uznat i jistou míru pravověrnosti církví evangelických. Apochopitelně pokud se ekumena omezí na zápaso to, která církev je ze všech nejcírkvovatějšía která je ještě vůbec církvovatá, pak je snadopravdu lépe takového druhu ekumeny zanechat, jak setaké rozhodla biskupka Kässmannová,když ze Světové rady církví odešla.

Dále chci upozornit na drobnou studii Petra Chytila k dějinám Církvečeskoslovenské kolem r. 1948. Dvacetiletí mezi roky 1938 a 1958 patřík nejtemnějším a nejbolestnějším obdobím naší historie vůbec.Zanechalo jizvy nejen v oblasti kultury a hospodářství, ale těžcepoznamenalo i celý duchovní, náboženský a mravní život národa. Teprve po roce1989 je možné veřejně a otevřeně o této době bádat a diskutovat, a mámetedy stále co zpracovávat. Jedna z otázek, které si musíme položit, zní: Proč imezi křesťany tolik jednotlivců a celých institucí tak hanebně selhalo? Jakmohla některá církev r. 1949 Gottwaldovi vzkázat: „v duchu svých sněmovníchusnesení budeme aktivně a oddaně spolupracovat se všemi pokrokovými složkaminároda na výstavbě nové, socialistické společnosti naší vlasti. Jsmepřesvědčeni, že tím nejlépe splníme své náboženské poslání v duchu JežíšeKrista a odpovíme na Boží výzvu, která nás nachází připravenými a plněodhodlanými cestou socialismu uskutečnit Boží kralování na světě“? A jak jemožné, že dnes o sobě tvrdí „naše církev ve své službě Krista nezradila“? Čtěmea přemýšlejme, a nejen o CČSH.