Jste zde

„Podzemní církev“: skutečně vyřešeno?

Německá tisková agentura Kathpress přinesla 6. ledna následující zprávu:

Problém tajně vysvěcených biskupů a kněží v bývalém Československu je podle názoru pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka velkou většinou vyřešen. Bývalí „podzemní kněží“ byli po roce 1989 zpravidla integrováni do oficielních církevních struktur, řekl Vlk v Berlíně u příležitosti prezentace knihy Jede Zeit ist Gottes Zeit –. Untergrundkirche in der Tschechoslowakei 1948-1989[1]v Berlíně. V době komunismu musel i sám Vlk po odnětí státního souhlasu pro duchovenskou činnost pracovat jako čistič oken a vykonávat kněžskou službu potají.

Ženatí „tajní kněží“ byli po „převratu“ přijati do řeckokatolické církve, ve které nemají kněží povinnost celibátu, prohlásil pražský arcibiskup. Tajně vysvěcení kněží, kteří žili celibátně, byli nasazeni v římskokatolických církevních obcích. Svěcení udělené ženám prohlásil Vatikán za neplatné. Podle Vlka existuje kolem dvaceti dřívějších „tajných kněží“, kteří ještě nejsou integrováni.

Podnětem ke vzniku církve v podzemí po komunistickém puči 1948 v tehdejším Československu – a zvláště pak po porážce Pražského jara 1968 – byl strach předstále silnějším pronásledováním církve. Pro ten případ, že by oficielní představitelé církve byli deportováni na Sibiř, byli vysvěceni tajní biskupové a kněží, aby bylo možno církev v podzemí dále udržovat při životě. Svěcení se děla částečně také v Polsku a v NDR. Podzemní církev se přílišsilně omezila na udělování svátostí a příliš málo pojala laiky, řekl kardinál Vlk. Přesto je nutno její přínos při odporu proti ateistickému komunismu vyzdvihnout a ocenit.

Předseda německé biskupské konference kardinál Karl Lehmann ocenil v předmluvě ke knize brněnského politologa a religionisty Ondřeje Lišky o podzemní církvi[2], která vyšla v Lipsku v nakladatelství Benno, toto knihu jako základnídílo k danému tématu. Její úsilí, aby se ke všem členům „skryté církve“ přistupovalo s tou nejvyšší možnou spravedlností, zanechává hluboký dojem. (Zprávu přel. J. G. Kohl)

Pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk řekl, že problém tajně vysvěcených biskupů a kněží v bývalém Československu je vyřešen. Jako podařené řešení jmenuje integraci většiny kněží do oficielních církevních struktur (v nynější Českérepublice). Při ohodnocení působení „podzemní církve“ šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let 20. století uvádí: „Tato podzemní církev se příliš silně omezila na udělování svátostí a velmi málo zapojila laiky“. Toto ohodnocení lze také číst v knize Církev v podzemí a společenství Koinótés[3]brněnského politologa a religionisty Ondřeje Lišky. Kardinál Vlk stejně jako pan Liška lokalizují vznik této podzemní církve v obavách a strachu zestále zesilujícího pronásledování církve. Tajní biskupové a kněží byli prý vysvěceni proto, aby bylo možno udržet církev v podzemí při životě, jestliže by mělo dojít k deportaci oficielních církevních představitelů.

Považuji takovéto hodnocení československé „podzemní církve“ za extremně jednostranné a prohlášení, že problémy s tajně vysvěcenými byly vyřešeny, za příliš formalistické a tím pádem povrchní. Považuji problémy s českou „podzemní církví“ za nevyřešené. Zdá se mi, že byly pouze odsunuty stranou.

Je pravdou, že hnacím motorem pro budování „podzemní církve“ bylo úsilí o to, aby církevní život mohl pokračovat i tehdy, kdyby nastalo brutální pronásledování a intensivní omezování činnosti oficielních nositelů církevních úřadů. Jestliže se však tato skutečnost líčí jako rozhodující důvod pro vznik podzemní církve, je to vůči celkové záležitosti zvané „podzemní církev“ neúplné a tudíž nespravedlivé. Mně se zdá daleko potřebnější se důkladně zabývat společenskou situací církve či církví v dřívějším Československu v letech 1950 až1989, aby bylo možno přihlédnout k rozličným motivům a pohnutkám různých protagonistů „podzemní církve“, a ty pak shrnout a posoudit. Tehdejší společenská situace se vyznačovala systematickým úsilím státu o izolaci jak nositelů církevních úřadů, tak církevně angažovaných křesťanů od ostatní společnosti, o zabránění a vyloučení jejich jakéhokoli působení na společnost a ve společnosti. Nositelé církevních úřadů byli podrobeni co nejpřísnějšímudozoru a kontrole státu. Jejich působení bylo omezeno. Vykonávání duchovenskéčinnosti bylo povoleno pouze v kostelích a jenom ve formě státempovolených bohoslužeb.

Početně menší evangelické církve a Církev československá husitská byly sice touto situací postiženy stejně jako většinová katolická církev. Evangelíci a částečně i husité mohli ale poukázat na to, že u nich se považují za „bohoslužbu“ i biblické hodiny pro různé věkové skupiny, i příprava na konfirmaci ve farním nebo sborovém domě, a proto je mohli také dál provozovat. Katolíci ale nemohli na něco podobnéhov minulosti poukázat, a proto toho nemohli ani použít pro současnost. Katolíci nemohli žádným způsobem tato škrtící opatření státu překonat. Proto vznikly u katolíků paralelně na více místech „podzemní obce“, ve kterých se konalo to, co nebylo oficielně možné: práce s biblí, zabývání se průlomem druhého vatikánského koncilu, náboženské a teologické vzdělávání, a také duchovní služba jako péče jednoho člověka o druhého. Po „sametové revoluci“ roku 1989 se stalo společenství Koinótés moravského tajného biskupa Felixe Maria Davídka tím nejznámějším mezi těmito „podzemními obcemi“.

Přes to, že existovaly různé důrazy, je možno tyto „podzemní obce“ souhrnně charakterizovat takto:

Byla snaha o to, aby církev byla činná, aby se konala uprostřed lidu a s lidem, církev mezi lidmi. Toto úsilí je možno konstatovat jako fakt, pochopitelně neexistuje žádné programové prohlášení o tomto úmyslu.

Byla snaha o organizaci a provádění náboženského a teologického vzdělávání, pokračovacího vzdělávání v tomto směru a formace (vzdělání pro výkon služebného úřaduv církvi). Neboť panovalo přesvědčení, že pouze vzdělaný, sebevědomý křesťan může věrohodně zastávat poslání církve ve společnosti a toto poslání nést dál. Odpovědnost všech v církvi za její poslání vyčetli „podzemní křesťané“ v dokumentech druhého vatikánského koncilu a přijali tuto odpovědnosti za vlastní.

Neexistovalo žádné cílevědomé úsilí o vytvoření tajné církevní struktury, nýbrž šlo o budování sítě malých „církevních obcí“. Tato malá společenství ale mohla žít jenom zeslova a svátosti. Služba slova a svátosti, to je podle katolického chápání služba kněze (presbytera). Bylo tedy zapotřebí, aby tam byli služebníci slova a svátosti, kněží (presbyterové). Tehdy existovali kněží, kterým byl odňat státní souhlask činnosti jako kněží v oficielní církvi a kteří byli „volní“. Tito kněží se však pro službu v živých buňkách podzemní církve nehodili, protože byli státním orgánům jako kněží známí a proto byli často pod přímým dozorem státní bezpečnosti (StB). Kromě toho dbaly státní orgány na to, aby okruh jejich působení a vlivu zůstal co nejmenší a zůstával stále pod kontrolou. To vedlo k cílevědomému vzdělávání a formaci mužů (a v některých skupinách také žen), kteří byli potom ke službě slovaa svátosti pověřeni. To se dělo formou kněžského svěcení, jak je tov katolické církvi obvyklé. Každé malé společenství mělo poté jednoho služebníka nebo více služebníků slova a svátosti. Soud, podle něhož se tato společenství „podzemní církve“ omezovala příliš silně na udělování svátostí, prozrazuje jen velmi povrchní pozorování tohoto fenoménu.

Obavy a strach z pronásledování byly rovněž jenom jedním důvodem, který vedl k odchodu církve do podzemí. Avšak daleko důležitější bylo úsilí umožnit církvi žít mimo takovou veřejnost, která byla masivně manipulována a úplně státem a státní politickou stranou kontrolována. Inspirací zde byli francouzští dělničtí kněží a jejich záměr žít spolu s dělníky a přitom jim přinášet evangelium. V československé podzemní církvi se jednalo spíš o nový pastorální koncept nežli o strategii jak přežít.

Ty problémy, které česká (do konce roku 1992 československá) katolická církev měla a más dědictvím „podzemní církve“, se nedají redukovat na formální postupy (integrace), podle nichž mají být tajně vysvěcení nositelé církevních úřadů (biskupové, kněží a jáhni) převedeni do oficielních církevních struktur. Jedná se totiž o otázky, které se nacházejí mimo okruh katolického církevního práva:

Jak má být církev činná v lidu a s lidem?

Jak má být odstraněna a překonána nevědomost a neznalost křesťanů o tom, co vlastně věří (by měli věřit)?

Jak má být uspořádána služba slova a svátosti? Jak by měla být organizována církevní společenství tak, aby se dalo vnímat, že tato společenství žijí skutečně na základě Písma a z nezasloužené boží milosti?

Jak se může dosavadní církev dvou stavů (kleriků a laiků) stát skutečným společenstvím sester a bratří ve smyslu a v duchu Ježíše Krista?

„Podzemní církev“ nebyla totiž žádná obvyklá církev, která by byla jenom v podzemí, nýbrž jednalo se o pokus navrhnout takový model církve bez nadvlády, která by mohla v budoucnu existovat. A tato skutečnost zůstane ještě delší dobu pro oficielní církevní struktury skutečným problémem.

 


 

[1]Česky: „Každý čas je Boží čas. Podzemní církev v Československu 1948-1989“

[2]Jedná se zřejmě o překlad díla: Ondřej Liška, Církev v podzemí a společenství Koinótés. SURSUM Brno 1999,201 s.

[3]Ondřej Liška, Církev v podzemí a společenství Koinótés; nakladatelství SURSUM, Brno 1999, 205 s.