Povzbuzení k ekumeně

Orientace a naděje na cestě k ekumenickému Kirchentagu

Na cestě k ekumenickému Kirchentagu v Berlíně 2003 předkládá Ústřednívýbor německých katolíků (ZdK – Zentralkomitee der deutschen Katholiken)několik slov o ekumeně jako utvrzení a povzbuzení. Úvodní první kapitola jasněosvětluje výchozí situaci prohlášení před prvním ekumenickým Kirchentagem(EKT), situaci mezi nadějí a skepsí, a zařazuje tuto událost do celkovéhoprocesu rostoucích ekumenických snah katolické církve po druhém vatikánskémkoncilu.

Na základě katolického pojetí ekumeny a jednoty a na základě kroků knaplnění ekumenického úsilí, naznačených v dekretu o ekumenismu druhéhovatikánského koncilu, podává druhá kapitola zhuštěný přehled o velké mířeekumenického porozumění na třech úrovních ekumenické spolupráce (místníekumena, církevní vedení, teologie), jíž se dosáhlo během necelých čtyřicetilet. Hlavními principy, které tento pozitivní ekumenický vývoj umožnily apodpořily, se přitom z katolického pohledu zřetelně jeví cílová představa ojednotě křesťanů jako „jednotě v mnohosti“ a rovněž pojetí ekumenické cestycoby dynamického procesu vzájemného sdílení a účasti na bohatství jednotlivýchkonfesních tradic.

Třetí kapitola načrtává konkrétní úkoly, které před námi stojí vekumeně: společné zvěstování evangelia způsobem srozumitelným a existenciálněoslovujícím dnešního hledajícího a tázajícího se člověka (přímluva zamisionářskou ekumenu), pokračování teologického dialogu o stále otevřenýchotázkách (přímluva za pravdivou ekumenu), prohlubování duchovního společenstvív modlitbě a bohoslužbě na cestě k toužebně očekávanému společenství stolu Páně(přímluva za prohloubení ekumenické spirituality) a zintenzivnění společnéhopůsobení křesťanů v péči o utváření budoucího lidského světa (přímluva zaekumenu sloužící a s kladným vztahem k světu). Společný závazek církví hledatviditelnou jednotu tedy spočívá – jak popisuje čtvrtá kapitola – ve dvojíúloze, na jedné straně zintenzivňovat úsilí o rostoucí společenství mezicírkvemi, aby tak mohly na straně druhé prostřednictvím společného jednání vesvědectví a službě převzít zodpovědnost za rozmanité společenské výzvy, před nimiždnes lidé stojí. Závěrečná pátá kapitola pak nabízí konkrétní podněty, jak semohou křesťané ve společenstvích vydat na cestu k EKT tím, že posílíekumenickou angažovanost v různých oblastech spolupráce v rámci společenství.

I. Před prvním ekumenickým Kirchentagem

Od 28. května do 1. června 2003 se bude v Berlíně poprvé v dlouhýchdějinách katolických setkání (Katholikentage) a evangelických Kirchentagů vNěmecku konat ekumenický Kirchentag^[1]. Jehomottem bude „Vy máte být požehnáním“. Mnoho křesťanů v našich církvích s nímspojuje přání a naději, že se skrze setkání, rozhovory, duchovní sdílení,modlitbu i společné konání posílí ve svém přesvědčení, že to, co křesťany užspojuje, je mnohem silnější než to, co je ještě rozděluje. Chtějí zároveň napočátku nového tisíciletí vydat jasné veřejné znamení své vůle postavit se jakokřesťané ještě intenzivněji než dosud prostřednictvím společného svědectví aspolečné služby ve světě rozmanitým otázkám a nouzi lidí v naší společnosti.Jiní hledí na tento záměr s jistou skepsí. Obávají se, že taková velkáekumenická událost vzbudí přehnaná očekávání především v otázce společné večeřePáně, která při střízlivém a realistickém pohledu na věc nejsousplnitelná, takže na konci zůstane zklamání a rezignace.

Proto bude při nadcházející cestě příprav na Berlín záležet hlavně natom, abychom ji chápali a utvářeli jako duchovní proces obrácení a obnovycírkví, ale i jednotlivých křesťanů.

Druhý vatikánský koncil popisuje ve svém dekretu o ekumenismuekumenické smýšlení následujícími slovy: „Opravdový ekumenismus není možný bezvnitřního obrácení. Vždyť touha po jednotě vychází a uzrává z obnovy mysli, zesebezáporu a ze svobodně tryskající lásky“ (Unitatis redintegratio 7).

Na této cestě do Berlína předkládá Ústřední výbor německých katolíků(ZdK) několik slov o ekumeně jako utvrzení a povzbuzení. Jelikož v Německu, vzemi reformace, je mnoho lidí postiženo rozdělením evangelického a katolickéhokřesťanstva, stojí tento vztah v popředí našich úvah. Víme, že křesťanskáekumena v Německu zahrnuje všechny členské církve Pracovního společenstvíkřesťanských církví (ACK – Arbeitsgemeinschaft Christlicher Kirchen) a že jetřeba si v dialogu s křesťany z pravoslavné církve a ze svobodné církve(Freikirche) všímat dalších aspektů. Naše stěžejní výklady k ekumeně jsou všakvýznamné při setkávání se všemi konfesemi.

Jsme si plně vědomi vzrůstajícího významu dialogu náboženství, ale zuvedeného důvodu se v tomto prohlášení soustředíme na vnitrokřesťanský dialog.

20. století je právem nazýváno „stoletím ekumeny“. Po rozkolech, kterévedly k ostrému vytyčení hranic mezi jednotlivými křesťanskými církvemi aspolečenstvími, se nejpozději po druhé světové válce pozvolna začaluskutečňovat obrat od vymezování k přibližování, od rozdělení k jednotě mimostaré konfesní hranice. Katolické církvi přinesl druhý vatikánský koncilekumenické otevření. V hloubi upevňuje ekumenického ducha v podstatěkatolicismu. Být katolický znamená vždy také býtekumenický. Toto základní přesvědčení se táhne jako červená nitrůznými dokumenty koncilu a vrcholí v dekretu o ekumenismu, který dodnesneztratil nic ze své platnosti. Ekumena podle něho není žádný nový, dodatečněpřidaný úkol, nýbrž podstatný rys církve, bez něhož není myslitelný celý života bytí katolické církve. Ekumena už není výlučně záležitostí jednotlivýchspecialistů, ale je úkolem, jenž zavazuje všechny členy církve. Ekumena neníluxus, který si dnes ve věku tolerance můžeme dovolit jako znamení našívelkorysosti, nýbrž je uskutečňováním katolicity.

V Ekumenické chartě (Charta Oecumenica), podepsané 22. dubna 2001, seevropské biskupské konference spolu s nekatolickými církvemi Evropy zavazují napočátku nového století k tomu, „že v síle Ducha svatého budeme pracovat providitelnou jednotu církve Ježíše Krista v jedné víře, která má své vyjádření vevzájemně uznaném křtu a v eucharistickém společenství jakož i ve společnémsvědectví a službě“ (Charta I. 1). Na pozadí těchto i dalších závazkůEkumenické charty zdůrazňuje Ústřední výbor německých katolíků velký významekumeny právě v konfesně rozděleném Německu.

II. Naše základy

1. Co rozumíme podpojmem ekumena?

Ekumenu jako snahu o viditelnou jednotu církví zakládá sám Ježíš svouvýzvou: „všichni mají být jedno: jako ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě, tak ioni mají být v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. „ (Jan, 17, 21)

Rozdílné představy a koncepty ekumeny v křesťanských církvích souvisí sjejich pojetím církve, popřípadě s představami o jednotě církví. Katolicképojetí zahrnuje do jednoty ve víře i jednotu ve svátostech a v úřadu.

Snahy o jednotu ve víře nejsou nějakou samoúčelnou záležitostí uvnitřcírkve, ale jsou zaměřené na hodnověrné křesťanské svědectví před světem. Vekumenickém dění si nedáváme něco pouze sobě navzájem, ale dáváme takénevěřícím to, co jsme jim dlužni: jednotné, nerozpolcené a tudíž hodnověrnésvědectví o Ježíši Kristu.

Druhý vatikánský koncil tímto pojetím ekumeny položil jednoznačnédůrazy a pojmenoval úlohy, při jejichž realizaci ovšem také v minulosti vyšlanajevo různá omezení a jednostrannosti. Jako chybná forma ekumeny se napříkladtaké ukázala snaha uhladit všechno, co druhým vadí, stejně jako snaha využívatekumenu pouze k urovnávání problémů a konfliktů mezi církvemi. S vývojemekumeny se spíše rozšířil názor, že hledání jednoty nemůže být procesredukování, ale spíše obohacování. V ekumeně hledáme jednotu ve víře, alene takovým způsobem, že bychom víru umenšovali, ale tím, že se ve víře vzájemněobohacujeme a posilujeme. V ekumeně si máme navzájem dávat, a ne brát. Zříci sezaběhnutých jistot však také může být přínosem. Ekumenické hnutí umožňuje všemcírkvím objevit obrovskou rozmanitost konfesních tradic (např. liturgickéznaky, symbolické úkony, modlitby, písně) a společně je sdílet.

Ekumena je podle koncilního dekretu o ekumenismu proces inspirovaný anesený Duchem božím, proces obrácení a hledání jednoty, o kterou jsme přišlinásledkem hříchu a selhání. Tento charakter ekumeny jakožto procesu objasnímemimo jiné na následujících krocích, kterými musíme podle dekretu o ekumeně nacestě k jednotě projít.

2. Jakými krokypostupujeme v ekumeně?

Naučit se potkávat, poznávat apochopit: Lhostejnost a neznalost, předsudky a nedůvěraoddělují křesťany různých vyznání přinejmenším tak silně jako skutečné rozdílyve víře a církevní praxi. Proto je první ekumenickou povinností ostatní křesťanypoznat takové, jací jsou a jak sami rozumí své víře, církvi a svémukřesťanskému životu. Proto na počátku musí být setkání. Ekumenický dekret(Unitatis redintegratio 9) nás vyzývá k tomu, aby se taková setkání odehrávala„v rovnosti“. K tomu, aby setkání byla přínosná, je nutná důvěra. Příliš častojsme v minulých letech mohli být svědky toho, jak nedůvěra zabránilaopravdovému sblížení. Důvěra může být vystavěna a může růst pouze na základěvzájemného ujištění, že nikdo nechce tomu druhému něco vzít, ale že chcerespektovat víru svého partnera v její odlišnosti a se všemi zvláštnostmi.Pravá setkání proměňují. Lidé se v nich naučí lepšímu a hlubšímu porozumění.

Umožnit druhému podílet se na bohatství vlastníkonfesní tradice: Ve své encyklice o ekumenickém hnutí Utunum sint jde papež Jan Pavel II. ještě o krok dál, když žádá vzájemné poznávánía pomoc: „Otevřeným dialogem si společenství vzájemně pomáhají k tomu, abyna sebe mohla společně hledět ve světle apoštolské tradice, které je vedek otázce, zda opravdu a odpovídajícím způsobem vyjadřují to, co Duchpředal prostřednictvím apoštolů. „ (č. 16)

Také podle papeže je ekumenu možno chápat a uskutečňovat jako procesobohacování – vzájemného dávání a přijímání – a ne jako proces omezování. Kdyžpapež v tomto smyslu hovoří o „nečekaných zjištěních“ (č. 38) a „vzájemnémobohacování“ (č. 87), potom určitě nejde jen o sdělení dosavadních zkušeností,ale o proces, ve kterém každý dává a přijímá. Tím je jasné, že cílemekumenických snah není jednota ve smyslu jednotnosti a naprosté shody, alejednota v mnohosti, kdy jsou překonány rozdíly ve víře, které církve oddělují,ale rozmanitost různých konfesních tradic zůstává zachována jako legitimníbohatství. Chceme jednotu ve „smířené různosti“.

Dalšími kroky na cestě k jednotě jsou podle dekretu o ekumenismuspolečenství při modlitbě a bohoslužbách, stejně jako při svědectví a službě(viz níže kap. 3. )

3. Čeho jsmedoposud dosáhli?

V podstatě rozlišujeme v celocírkevním ekumenickémprocesu tři úrovně:

·        úroveň víry praktikované naurčitém místě

·        úroveň církevních vedení

·        úroveň teologie.

Tyto tři úrovně neexistují jednoduše vedle sebe, alevzájemně se ovlivňují, i když tuto vzájemnost není vždy jednoduché v praxiuskutečnit.

Kromě toho existují další oblasti, kde se dá ekumena uskutečňovat. Jsouto sice oblasti, které patří do sféry diakonie jednotlivých společenství, ale vdůsledku jejich specifičnosti ve společnosti se z nich stala samostatnázařízení: pastorální pracovní oblasti na klinikách, ve vězeních, ve vojenství,při telefonických poradenských linkách, ve školním vyučování náboženství, vdalším vzdělávání atd.

V této souvislosti je užitečné poukázat na nejrůznějšípříklady zdařilé ekumenické činnosti v církevních sdruženích a organizacích,stejně tak jako v duchovních společenstvích a hnutích. Zde je často ekumenanaprostou samozřejmostí díky členství katolíků i jejich evangelickýchprotějšků. Proto nesou tyto skupiny také zvláštní odpovědnost za společný života vzájemné porozumění.

Ekumena na rovině praktikované víry: Mnohdyvycházejí vlastní ekumenické impulsy ze společenství a církevních skupin přímov určitém místě. Stejně jako v různých sdruženích a duchovních společenstvíchexistuje již zde jednota při slavení bohoslužeb, při sociálně diakonickéčinnosti a svědectví, což je povzbuzením pro ekumenu. Tak jsou nedílnousoučástí života mnoha společenství ekumenické bohoslužby, týden světovýchmodliteb za jednotu křesťanů, světový den modliteb žen, ekumenická křížovácesta mládeže, ekumenické kruhy rozhovorů nad otevřenou biblí a otázkamivíry stejně jako ekumenické kontakty různých sdružení. Kromě toho se na mnohamístech intenzivně spolupracuje při svědectví a službě (sociální zařízení, práces cizinci, péče o uchazeče o azyl, Skupiny jednoho světa atd. ). V ekumeně namístní rovině se však objevují i problémy. Tak např. ekumenická angažovanost závisív nemalé míře na tom, zda ti, kdo jsou právě v úřadech, jsou „schopni spolupracovat“.Dále přistupuje to, že místo aby ekumenické snahy ležely na srdci všem křesťanůmdaného společenství, snaží se o ně aktivně a vytrvale pouze malé skupiny. Kromětoho není vždy jednoduché ve společenstvích srozumitelně objasnit, jaký jeprávě stav teologických dialogů mezi církvemi a jaký mají jejich výsledky význampro ekumenickou praxi. Za této situace nutně dojdeme k tomu, že jsou nutnáspolečná setkání, komunikace, práce a modlitby.

Musíme si uvědomit, že právě mladí lidé pociťují samu konfesní různostjako stále méně důležitou. Pro mnohé z nich ustoupila otázka konfese výrazně dopozadí za zásadní otázky křesťanské víry. Mladí lidé jsou zde důležitýmukazatelem dalšího vývoje.

Rána rozdělení je zvláště bolestivě pociťována vkonfesně smíšených manželstvích. Ta by se mohla a měla stát základnímspojujícím článkem mezi společenstvími. Ke vzájemnému propojení křesťanůpřispívá, když jsou lidé v jednotlivých společenstvích vedeni k ekumeně. Tam seukáže, jaké jsou již nyní možnosti ekumenického setkávání a společné práce ajaké překážky ještě musí být překonány, než bude možné společně přistoupit keucharistii a večeři Páně.

Ekumena na rovině církevníchvedení: Na těch, kdo stojí ve vedení církví, spočíváodpovědná úloha vyzkoušet, jak skutečně v praxi fungují dohody, kterých bylodosaženo při ekumenických rozhovorech. Uskutečňováním ekumeny (oficiální setkání,společná liturgická slavení, otevřená gesta smíření, projevy zájmu o radosti istrasti ostatních církví) mohou vedoucí představitelé církví jednotliváspolečenství povzbuzovat na cestě k větší a viditelnější jednotě. Známkytakového jednání můžeme pozorovat u papeže Jana Pavla II. Nelze pochybovat ojeho ekumenické angažovanosti. Ve své encyklice Ut unum sint říká: „Protopovzbuzuji své bratry v biskupské službě, aby si byli tohoto závazku (kjednotě) obzvláště vědomi… To vše je součástí poslání biskupa, a je to povinnost,která vyplývá přímo z věrnosti Kristu, Pastýři církve.“ (č. 101).

Ekumenana rovině teologie: V teologickém dialogu šlo v jedné z prvních fázío to, aby si křesťané znovu uvědomili, co mají ve víře a ve svém životěspolečné, navzdory dalšímu rozdělení. To probíhalo tak, že jsme se od sebenavzájem učili. Tak byl například na katolické straně znovuobjeven ústřednívýznam Písma svatého pro všechny oblasti a dimenze křesťanského života, anaopak na evangelicko-luterské straně se začala více zohledňovat svátostnádimenze křesťanské víry, zvláště co se týče toho, jak často slavit večeři Páně.Kromě toho má pro ekumenu všeobecně význam to, že se opět dostalo do povědomívelké vyznání víry z r. 381. V tomto křestním vyznání je vyjádřena víra vtrojjediného Boha jako základ pro všechny ekumenické snahy. Také v otázkách, vekterých existovaly rozdíly v učení rozdělující církve od dob reformace, dospělydialogy k mnoha shodám. Tak bylo, jen abychom uvedli příklad z poslední doby,po desetiletí trvajících studií a dialogů kolem hlavního sporu 16. století, nauceo ospravedlnění hříchů pouhou vírou, oficiálně konstatováno katolickou církví ačlenskými církvemi Luterského světového svazu ve Společném prohlášení k nauce oospravedlnění, podepsaném v roce 1999, že v ústředních pravdách tohoto učenídnes panuje shoda a že dnešního partnera se už netýkají tenkrát vyslovenávzájemná odsouzení. Toto oficiální ustanovení představuje skutečně milník nacestě k jednotě rozdělených církví.

 Na základě toho bylo možnéspolečně se vyjádřit k mnoha aktuálním společenskopolitickým otázkám. Důkazemtoho jsou společná stanoviska Německé biskupské konference (DBK) a Radyevangelických církví v Německu (EKD) k etickým a společenským otázkám, kterábyla formulována v minulých letech a která byla příznivě přijata i mimokřesťanský prostor. V poslední době byla věnována velká pozornost společnémudokumentu Pro budoucnost v solidaritě aspravedlnosti. Slovo Rady evangelických církví v Německu a Německé biskupskékonference k hospodářské a sociální situaci v Německu z roku 1997.

Všechnycírkve jsou evangeliem vyzývány stanovit si znamení času (srovnej pastorálníkonstituci druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes 4). Jak je možnézajistit, aby všichni měli alespoň to základní, co potřebují k životu? Jakdosáhnout smíření a míru mezi národy? Proč se nedaří spravedlivě rozdělitpráci? Kdo zažene hlad a žízeň potřebných? Jakým způsobem řešit komplikace vevztazích, které mnozí lidé ve svém životě pociťují?

Na všech třech rovinách – teologie, církevního vedení a zvláště narovině víry praktikované na určitém místě – došlo v posledních desetiletích kezměně ekumenické situace: křesťané z různých církví přešli od postoje „vedlesebe“ nebo dokonce „proti sobě“ k postoji „spolu“. Ve vztazíchmezi církvemi jsme v posledních čtyřiceti letech od druhého vatikánskéhokoncilu dosáhli v ekumeně víc než v předchozích čtyřech stoletích. Toje důvod k velké radosti a vděčnosti. Zároveň z toho plyne povinnost k vytrvaléekumenické angažovanosti.

III. Konkrétní úkoly

 Naše křesťanské poslání v tomtosvětě můžeme přiměřeně naplnit pouze společně. Stojíme před úkolem, prožívat vekumenickém společenství základní dimenze našeho křesťanství tak, aby lidé našídoby mohli uvěřit v Krista (srov. J 17, 21).

1. Společnésvědectví

Velký přínos ekumenického hnutí posledního století spočívá v radostnéjistotě, že všichni křesťané jsou v centru své víry v Ježíše Krista jižspolečně spojeni. Před námi stojí naléhavý úkol společně zvěstovat a věrohodnědosvědčovat toto vnitřní společenství ve víře v Ježíše Krista a jeho poselstvío bezpodmínečné lásce boží ke všem lidem. Společné svědectví by mělo začít tím,že křesťané získají pomocí intenzivní konfrontace se svou vírou většíkompetenci v náboženských otázkách a vyvinou si nové schopnosti o nich mluvit,tak aby lidem, kteří hledají a táží se po křesťanské zvěsti, byla tato zvěst vdnešní době srozumitelná a existenciálně blízká.

Podle zkušeností není vůbec jednoduché spolu mluvit o víře. Vekumenickém náboženském dialogu mezi křesťany je důležité, aby víra partnera v dialogubyla odhalena jako možnost vlastní víry. Součastně jde o to, prezentovatvlastní víru srozumitelně, otevřeně a pochopitelně, aby také ona mohla býtpřijata jinými lidmi jako možnost, doplnění, korektura či výzva pro jejichvíru.

Aby bylo možné přinášet společné svědectví, je podstatným úkolem všechkřesťanů rozhovor o společné víře. Zvláštní význam zde má již zmíněné Společné prohlášeník nauce o ospravedlnění. Obsah tohoto dokumentu musí býtinterpretován a pochopen tak, aby lidé mohli zakusit, že má význam pro jejichživot. Tak může ekumena působit v dobrém smyslu misionářsky.

Společné zvěstování evangelia o božím vítězství nad hříchem a smrtímůže lidi již zde a nyní vnitřně proměnit. Lidé uchvácení evangeliem mohoutrvaleji a utěšeněji žít v naději, ke které jsou povoláni: nemusí se obávat, žeby kvůli vlastnímu provinění mohli být vyloučeni z boží blízkosti. Kdozakusí, že také lidé jiných konfesí mohou vyjádřit věrohodným a oslovujícímzpůsobem vlastní odpověď na společné životní otázky, ten s nimi budehledat trvalé a stálé společenství.

Jedna ze základních pravd je, že víra žije také z vírydruhých. Toto se musí napříště stát mnohem silnější skutečností takémezikonfesijně, aby se naše víra stala zvěstováním. Výzvy zvěstování evangeliav dnešní společenské situaci mohou být přijaty a zdolávány pouze společně. Krokempo této cestě se mohou stát např. misionářské projekty, společně pořádanénáboženské semináře, popř. také společná výuka náboženství ve školách. V mnohaspolkových zemích už existují učební plány, které dbají na velkou míruekumenické spolupráce. I když církve přisuzují konfesionálním vazbám ve výucenáboženství vysokou hodnotu, protože podporují zakotvení žáků ve společněprožívané víře, přesto existují pro budoucnost dobré důvody pro co největšíekumenickou otevřenost. Tyto úvahy se musí také projevit ve vzděláváníbudoucích učitelů, katechetů, farních i pastorálních referentů a také farářů.

2. Modlitba abohoslužba

V encyklice Ut unum sint píše papež Jan Pavel II.: „Primát na ekumenickécestě k jednotě nepochybně náleží společné modlitbě, spojení v modlitbětěch, kdo se společně semkli okolo samotného Krista. Jestliže křesťané budoupřes své rozdělení stále více schopni se sjednocovat ve společné modlitbě tak,aby byl Kristus v jejich středu, budou si stále více uvědomovat omezenost toho,co je dělí, oproti tomu, co je spojuje. Jestliže se budou před Kristem stálečastěji a vytrvaleji setkávat v modlitbě, budou moci čerpat odvahu k tomu, abyčelili celé bolestné lidské realitě rozdělení, a opět se společně ocitnou vcírkevním společenství, které Kristus neustále vytváří v Duchu svatém přes veškerélidské slabosti a omezení. „ (č. 22)

Ekumenická spiritualita je skutečně středem, srdcem, živnou půdou všechekumenických úvah a iniciativ. Bez tohoto středu hrozí, že ekumena propadnepovrchnímu aktivismu, který nakonec vyzní naprázdno. Nicméně bylo by také málo,kdyby se ekumenické aktivity určité obce omezily pouze na ekumenické modlitebníiniciativy během lednového týdne světových modliteb. Společné bohoslužby budoubohatší, když vyrostou ze společného života rozdělených křesťanů. Ekumenicképrvky mají mít své pevné místo v modlitbě a bohoslužbě křesťanské obce, a tojak ve vlastních bohoslužbách farní obce, tak i ve společných ekumenickyutvářených bohoslužbách či modlitbách. Tak se může např. pravidelná společnápřímluvná modlitba za partnerskou obec během nedělních bohoslužeb, ve které sezastáváme jeden druhého před Bohem, stát samozřejmým znakem duchovníhospolečenství mezi místními křesťany. Mimo to existují v různých církvíchspecifické bohoslužebné formy, na kterých se křesťané jiného vyznání mohou svelkým prospěchem podílet (např. pobožnosti, Denní modlitba církve) a takopravdově poznávat spirituální bohatství jiných církví. Zvláštní postavení zdezaujímají bohoslužby na památku křtu, jejichž společné slavení vede ke kořenůmpospolitosti. Nadto existují konfesijně specifické formy spirituality vcírkevní hudbě, procesích, poutních cestách, na nichž se můžeme vzájemně podílet.Dále by měly být rozvíjeny a udržovány další liturgické formy (bohoslužby zausmíření, modlitební noci, modlitby hodin, modlitba z Taizé, ekumenickémariánské slavnosti nebo rytmické mše, slavnosti uzdravení a požehnání). Rokbible 2003 přitom může poskytnout mnohé příležitosti k tomu, abychom seujistili o společných kořenech ve slovu Božím. ^[2]

Obsáhlý svátostný a životný svazek křtu naskýtá zkušenostní poleekumenické spirituality. K tomu, aby sounáležitost mezi všemi křesťany acírkvemi v obcích, která byla již dána ve společném křtu, mohla být živězakoušena, a také pro uvědomění závazku k prohlubování tohoto společenství senabízí pravidelné slavení ekumenických bohoslužeb na památku křtu mezisousedními obcemi.

Dokud nebudeme slavit společně eucharistii, je o to důležitější, využítvšech možností, které jsou již otevřeny díky vzájemného uznání druhé hlavnísvátosti – křtu.

Cíl našeho úsilí na cestě k většímu bohoslužebnémuspolečenství je společné slavení eucharistie. Mrzí nás, že tento cíl dosoučasné doby nemohl být dosažen. Důvěřujeme ale DuchuSvatému, že také zde nám daruje jednotu a zahojí rány. Každopádně nemůže býtdosud nenaplněné společenství stolu během ekumenického Kirchentagu mylněchápáno a přeceňováno jako lpění na rozkolu. Toto rozdělení spíše ukazuje naještě trvající rozdíly a nabádá nás, abychom je změnili. Uděláme vše, co je vnašich silách, abychom dosáhli jednoty u stolu našeho Pána.

Jestliže eucharistické společenství a církevní společenství spoluvnitřně souvisejí, potom je potřeba ujít ještě mnoho kroků, během nichž ostatněbudeme moci a budeme muset od sebe navzájem vyžadovat mnohem více než dosud.Existují evangelické připomínky na nás, které se především týkají zvýznamňováníslavení eucharistie proti ostatním bohoslužebným formám jako např. bohoslužběslova a pobožnosti; slučitelnosti určitých formulací v katolické eucharistickémodlitbě s novými teologickými a ekumenickými náhledy; a plné účasti věřícíchna eucharistických darech chleba a vína. Obráceně existují také katolicképřipomínky na evangelickou stranu. Především se jedná o otázky chápání církve ao plnou moc ordinovaného úřadu v biskupské sukcesi ve vnitřním vztahu keucharistii. Tyto připomínky nepředstavují žádné nároky, nýbrž jsouekumenicko-konfesionálními prosbami, které se chtějí upřímně vyslovit k ještětrvajícím hranicím a které mimo jiné zahrnují otevřenou připravenost k vzájemnémuučení.

Právě v této výbušné situaci ekumenické cesty by Ústřední výborněmeckých katolíků (ZdK) chtěl připomenout, čeho již bylo společně dosaženo.Mohly být rozpracovány, přinejmenším v katolicko-luterském dialogu, odreformace sporné otázky způsobu přítomnosti Ježíše Krista v eucharistii, jejíhoobětního charakteru, ale také otázka správného pochopení nauky o ospravedlnění(Das Herrenmahl, 1978; Taufe, Eucharistie und Amt, 1982; Kirchengemeinschaft inWort und Sakrament, 1984; Lehrverurteilungen – kirchentrennend?, 1988;Gemeinsame Erklärung zur Rechtfertigungslehre, 1999 aj. ). ^[3]

Současně bychom ale chtěli také připomenout výjimečné možnosti, kterése zakládají na závěrech druhého vatikánského koncilu, že sice „spoluúčast nabohoslužbě (communicatio in sacris) však nesmíme považovat za prostředekpoužitelný pro obnovení jednoty bez jakéhokoli rozlišení. . . snaha o získánímilosti ji někdy doporučuje“ (Unitas redintegratio 8). V návaznosti na topožaduje společná synoda biskupů Spolkové republiky Německo roku 1975prozkoumat, „zda také nemohou existovat , dostačující důvody‘ pro připuštěníevangelických křesťanů k slavení bohoslužby… Takovéto důvody by mohly vyplývatnapř. z péče o rodinné společenství víry v konfesně smíšených manželstvích“(Usnesení o bohoslužbě 5.4.2). Podobné argumenty uvádí ekumenická komiseněmecké biskupské konference v dopise z 11. 2. 1997: „V pastoračně naléhavýchsituacích mohou manželé žijící v konfesně smíšeném manželství za určitýchpředpokladů přistoupit k přijetí eucharistie v katolické církvi.“

Nezávisle na tom zakusili mnozí evangeličtí křesťané, kteří na základěosobního rozhodnutí dle svého svědomí přistoupili k svatému přijímaní běhemkatolické mše, že nebyli odmítnuti, ale že jejich rozhodnutí bylo respektováno.

Ve jmenovaném Usnesení o bohoslužbě (Beschlusstext Gottesdienst) sicespolečná synoda odmítla všeobecné připuštění katolických křesťanů k evangelickéVečeři Páně z důvodu rozdílného chápání úřadu a svěcení, ale zároveňzdůraznila: „Nemůže být vyloučeno, že katolický křesťan následující hlas svéhoosobního svědomí věří, že poznal ve své jedinečné situaci důvody, které muvnitřně ukazují nezbytnost jeho účasti na Večeři Páně“ (5. 5). Ukazuje se tedy,že existují různé pokusy otevřít eucharistické společenství z pastorálníhoohledu na jednotlivé lidské osudy.

Již zmíněné zjištění, že plné církevní společenství závisí na překonánírozdělujícího rozdílného chápání církve a úřadu, nás přimělo k tomu, abychompřipomněli také kroky, které v této oblasti již byly učiněny: Rozhodujícíteologické východisko pro toto překonání představuje dosažené základníporozumění nauce o ospravedlnění. Ve vztahu k otázce církve a úřadu bylo jednospolečné pojetí nauky o ospravedlnění použito v mezinárodním zpravodaji okatolicko-luterském dialogu Církev a ospravedlnění (Kirche und Rechtfertigung,1994) jako „nepostradatelné kritérium“. Ale již dříve byly ve zpravodaji katolicko-luterskéhodialogu Duchovní úřad v církvi (Das geistliche Amt in der Kirche, 1981),zjištěny v otázce úřadu jednoznačné konvergence – zvláště vzhledem kchristologickému odůvodnění, chápání ordinace a specifických úkolů úřadu.

V této souvislosti by Ústřední výbor německých katolíků (ZdK) protochtěl poukázat také na významné výsledky rozhovorů, které byly předloženybilaterální pracovní skupinou německé biskupské konference a církevního vedeníSpojené evangelicko-luterské církve v Německu (VELKD) v nedávné době, v roce2000 (Communio Sanctorum). Během těchto rozhovorů se rokovalo mj. o duchovnímúřadě všeobecně a zvláště o otázce univerzálního úřadu jednoty.

Tyto výsledky tvoří solidní teologickou základnu,která dodává odvahu ke konkrétnímu použití v praxi církví.

3. Diakonie azodpovědnost za svět

Mnohé v oblasti charity a diakonie bylo v posledních desetiletíchvykonáno již v duchu ekumeny. Nyní je ale na čase rozhodně a účinněuskutečňovat to, o čem se zmiňuje už v roce 1952 Slovo k církvím (Wort an dieKirchen) 3. světové konference o víře a církevním zřízení v Lundu: Církve by seměly ptát, „… zda by neměly jednat ve všech věcech společně, kromě těch, vekterých je hluboké rozdíly nutí jednat samy za sebe“. Poté nebudetřeba zdůvodňovat a ospravedlňovat konání společné, nýbrž konání oddělené.

Etické principy a hodnoty, na nichž jsou založeny naše západníspolečenské systémy, můžeme účinně zastávat jen společně. Již zmíněné společnétexty EKD (=Evangelische Kirche in Deutschland,Evangelická církev v Německu) a DBK (=Deutsche Bischofskonferenz,Německá biskupská konference) z posledních let zde položily dobrý základ. Co setýká obsahu, tak jde o uplatňování křesťanského chápání člověka jako božíhoobrazu, Stvořitelem obdarovaného důstojností a nezadatelnými právy, a to vevšech oblastech společenského a politického jednání. „Právě proto, že užnemůžeme počítat s tím, že křesťanské hodnoty a pravdy patří k samozřejmostemspolečenského vědomí…, je třeba jasně říci, proč jako křesťané zastáváme v bioetických,sociálně-etických a mírových otázkách určité hodnotové postoje“ (Hans JoachimMeyer: Als Christen gemeinsam handeln). K jejich prostředkování nutněpotřebujeme společné ekumenické prostory: od mateřské školky přes školu až povzdělávání dospělých.

Další důležitou oblastí ekumenické spolupráce je Konciliární proces za spravedlnost, mír a zachovánístvoření. Ten byl zahájen na 6. shromáždění Světové rady církví(SRC) v roce 1983 ve Vancouveru a velká ekumenická shromáždění osmdesátých adevadesátých let (Drážďany, Stuttgart, Bazilej, Štýrský Hradec) v něm pokračovala.Do této tradice patří kampaň na přelomu tisíciletí ve Spolkové republice Německo,jež na zasedání skupiny G 7 v červnu 1999 v Kolíně nad Rýnem požadovala a vzákladních rysech podnítila prominutí dluhů nejchudším zemím světa. Od začátkuroku 2001 se ekumenické úsilí o spravedlnost, mír a zachování stvoření soustředína Desetiletí pro překonání násilí, jež si položila za cíl do konce desetiletínalézt a podle možností překonat individuální i strukturální formy násilí vcírkevní a politické oblasti. Zde bude do budoucna záležet na tom, aby se vúzké spolupráci mezi katolickou církví a církvemi sdruženými ve Světové raděcírkví rozvinul model celosvětové bratrské solidarity a společenství. Náš svět potřebuje mezinárodní křesťanský příklad spravedlnosti,smíření a míru, aby mohlo být přemoženo násilí a tak zachována důstojnostlidského života před Bohem.

IV. Náš společný závazek

Biblické spisy jsou svědectvím toho, že jednota církve je božím darem,který člověk sám nevytvoří. Jedině Duch boží působí jednotu církví: „Neboť myvšichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchempokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“ (1 K 12, 13;srov. Ga 3, 28). Pokud budeme chtít v budoucnosti opět znovu zavést řeč na našivíru, bude záležet na tom, aby lidé s nejrůznějším duchovním nadáním vložilisvoje síly v křesťanských obcích zcela do služby hlásání evangelia, a lidé takmohli zakusit, co velkého můžeme dát sobě navzájem a světu.

Při tom jde na jedné straně o jasný a otevřený dialog, v němž tvořírespekt k náboženskému předsvědčení toho druhého a zvýšená citlivost prorozvinuté konfesní charakteristiky nutný základní postoj. Na druhé straně simusíme být vědomi toho, že se v těchto rozhovorech dotýkáme skutečností víry,kterými zdaleka nemůžeme volně disponovat. Vstupujeme zde na pole, na němž musíbýt každý krok nejenom zvážen, ale i zodpovězen před Bohem a spolukřesťany. Nejde o nic jiného než o otázku, jaké křesťanství zde zanecháme prozítřek, tzn. pro nastupující generace.

Ekumenický Kirchentag nabízí možnost „ukázat nám samotným aspolečnosti, jak důležité a pevné je společenství křesťanů všech vyznání. Vdobě rostoucí odcizenosti víře a církvi je to o to důležitější, abychom sobě ilidem vzdáleným dokázali předat živoucí představu o tom, jak bible coby zdrojvíry společný všem křesťanům a nás spojující stará církevní vyznání ovlivňujíaž do dnes život křesťanů, ale rovněž dějinně vzniklou tvář naší společnosti ajejího duchovního života“ (Hans Joachim Meyer: Als Christen gemeinsam handeln).My křesťané jsme zváni k tomu, abychom objevili bohatství dosud rozvinutých,pestrých forem a možností ekumenického bratrství a převedli ho do konkrétníchekumenických oblastí činnosti.

Při tomto zintenzivňování ekumenických snah však nesmíme zůstat stát urostoucího společenství křesťanů. Ekumenický Kirchentag dostojí svémukřesťanskému nároku spíše jen tehdy, když budou pořadatelé a účastníci vnímatjako svůj vlastní původní zájem, aby pochopili zakoušené společenství ve vířejako pověření ke společné odpovědnosti za rozmanité společenské výzvy.

„Lidé nám nebudou rozumět, když budeme hájit pouze naše konfesnízvláštnosti. Ale otevřou nám své uši a svá srdce tehdy, když se dáme poznatjako spojenci ve starosti o budoucí lidský svět“ (biskup Joachim Wanke:Erwartungen an die Ökumene).

Vyznání víry ve spasitelské působení trojjedinéhoBoha, jež nám bylo darováno ve křtu a jež je nám vždy nově přislíbeno ve slovězvěstování, je a zůstává základem všech našich ekumenických snah.

V. Na cestě k ekumenickému Kirchentagu povzbuzujeme:

Zintenzívnit ekumenické úsilí, činit nová znamení společenství a přitom navazovat na zkušenosti druhých^[4]:

·        Organizování ekumenických setkání,místních popř. regionálních ekumenických Kirchentagů v roce 2002, které sevědomě přihlásí k mottu ekumenického Kirchentagu v Berlíně, aby se dalonajevo: My jako křesťané chceme naše místně praktikované, ale ještě v žádnémpřípadě ne všude známé a samozřejmé modely žité ekumeny přivézt s sebou naKirchentag do Berlína jako podnět pro druhé a pro sdílení s druhými.

·        Uzavírat partnerské dohody* mezidvěmi nebo více křesťanskými sousedními obcemi jako krok k větší závaznosti vekumenickém soužití.

·        Každoročně slavit od roku 2002svatodušní pondělí jako „den jednoty církve“. Skrze společenství v modlitbě abohoslužbě, skrze společné nabídky k setkání a sdílení (např. Nocotevřených kostelů), skrze společné diakonické iniciativy by se svatodušnípondělí mohlo v budoucnu stát zřetelným veřejným znamením rostoucíhospolečenství ve svědectví a službě křesťanů v Německu, v Evropě i mimo ni.

·        Vzájemně si v ekumenickém dialogujak na obecní úrovní, tak na úrovni diecézních rad, spolků a zařízení pomáhatobjevovat již dané, fundamentální společenství ve středu naší víry, abychomopět společně dokázali zvěstovat evangelium v dnešním světě. Vedle hojněpraktikovaného Rozhovoru nad otevřenou biblí se k tomu nabízí zabývat seústředními výpověďmi Ekumenického vyznání víry z roku 381*, které dodnesspojuje východní a západní církve. Rovněž důležité je na základě ekumenickyvýznamného podepsání Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění (31.10. 1999) snažit se v obcích společně o to, aby poselstvío ospravedlnění/vykoupení* v jeho existenciálním významu bylo znovu srozumitelnépro dnešního člověka.

·        Plánovat společná zasedání synod akatolických popř. diecézních rad v rámci příprav na ekumenický Kirchentag.

·        Aby na všech úrovních pokračoval aprohluboval se dialog o otázce společné večeře Páně, abychom s ní mohlivěrohodně zacházet na ekumenickém Kirchentagu v roce 2003 a neztrácet z očí cílspolečného slavení eucharistie.

·        Slavit v obcích častěji ekumenickébohoslužby, při nichž se připomíná křest, aby bylo možné živě zakoušet jednímkřtem již darovanou, svátostnou jednotu mezi všemi křesťany a církvemi azároveň si uvědomit závazek k prohlubování tohoto společenství.

·        Při nedělních přímluvách mysletvzájemně na potřeby sousedních křesťanských obcí a při budoucích konfesních iekumenických bohoslužbách zařazovat modlitbu za dar Ducha svatého na společnécestě k ekumenickému Kirchentagu v Berlíně v roce 2003, aby se staladuchovním procesem obrácení a obnovy, který je předpokladem jeho zdaru.

Usnesení shromáždění Ústředního výboruněmeckých katolíků z 24. listopadu 2001

(Text přeložili Tomáš Hartman, Zdenka Kombercová a Marie Saforková)

Ekumenický Kirchentag 2003 v Berlíně

Zájemci o účast na historicky prvnímekumenickém Kirchentagu ve dnech 28. května – 1. června 2003 si mohou přečístdalší informace a stáhnout přihlášku na internetových stránkách Ekumenické radycírkví v ČR http://www.ekumrada.cz.Přihlášky je třeba zaslat ČBK do 21. února 2003. Předpokládaná cena 1000, - Kč.

^[1]EKT je možné nalézt na internetu:www.oekumenischer-kirchentag.de

^[2]Rok bible lze na internetu najít na stránce www.2003dasjahrderbibel.de

^[3]Večeře Páně, 1978; Křest, eucharistie a úřad, 1982; Společenství církve veslově a svátostech, 1984; Odsouzení nauky – rozděluje církev?, 1988, Společnéprohlášení k nauce o ospravedlnění, 1999 aj.

^[4]Podněty označené * budou blíže představeny a vysvětleny v praktickém provedenív pracovních materiálech uvedených v seznamu literatury.

^[1]EKT je možné nalézt na internetu:www.oekumenischer-kirchentag.de

^[2]Rok bible lze na internetu najít na stránce www.2003dasjahrderbibel.de

^[3]Večeře Páně, 1978; Křest, eucharistie a úřad, 1982; Společenství církve veslově a svátostech, 1984; Odsouzení nauky – rozděluje církev?, 1988, Společnéprohlášení k nauce o ospravedlnění, 1999 aj.

^[4]Podněty označené * budou blíže představeny a vysvětleny v praktickém provedenív pracovních materiálech uvedených v seznamu literatury.