138 - duben 2003

Svatostánek jako nika ve stěně, 14. stol. - gotika

Svatostánek je součástí liturgického prostoru specifickou zejména pro katolické kostely, kde slouží k uchovávání eucharistických způsob. Zatímco pravoslavní v souladu s praxíprvotního křesťanství uchovávají eucharistii pouze pro případ podání svátostitěm, kdo se nemohou účastnit liturgie, na Západě si vzrůstající eucharistická úcta, spojená se silnou vírou v reálnou přítomnost Krista v posvěcené hostii, vynutila jiné řešení. Eucharistie byla zprvu uchovávána ve zvláštních nádobách ve tvaru holubice zavěšených nad oltářem, a později ve zdobených výklencích ve zdi většinou na evangelijní straně chóru. V pozdním středověku vyrostly svatostánky ve velkolepé kamenné, bohatě zdobené struktury, z nichž nejvyšší dosahují výšky až ke třiceti metrům (Ulm, Norimberk). Rozmach svatostánků ve 14. a 15. stol. souvisel s odklonem od přijímaní laiků a se současným příklonem k uctívání eucharistie. Do stejné doby spadá vznik pozdvihování (elevace), adorace svátosti, ale také rozvoj subtilně zdobených drahocenných monstrancí.

Konec vývoje architektonické podoby svatostánku spadá do 16. stol. a souvisí s reakcí na přebujelou eucharistickou úctu. V první řadě to byla reakce ze strany reformace, která uchovávání svátostných způsob zcela odstranila a v protestantských kostelech tak svatostánek ztratil opodstatnění (určitou výjimku tvoří některé anglikánské kostely). Z pozic katolických přišla reakce tridentského koncilu, který omezil nejkřiklavější výstřelky mimoliturgické eucharistické úcty a stanovil, že způsoby budou napříště uchovávány v tabernáklu, který tvořil centrum barokních oltářů. Samostatný svatostánek tak na dlouhou dobu ztratil smysl i v katolických chrámech.

Určitou renesanci nově pochopeného svatostánku umožnil II. vatikánský koncil, který ve snaze o očištění původního smyslu liturgické slavnosti doporučil prostý oltář, zásadně bez rozměrného nástavce. Eucharistie má být opět uchovávána v pevném a neporušitelném svatostánku, který má být umístěn v kapli oddělené od hlavního prostoru. O tom, jak hluboce je zakořeněný tridentský model spojení svatostánku (resp. tabernáklu) a oltáře ovšem svědčí to, že se citovanou instrukci IGMR často nedaří naplnit ani v novostavbách a místo svatostánku je voleno z liturgického hlediska nevhodně.

Jan Klípa