Kázání Jana Štefana při pohřbu Jiřího Štorka

Nelehkébyly osudy praotce Jákoba, porovnáváme-li je s životními příběhy jeho otce aděda, Izáka a Abrahama. Jako mladý muž byl svou matkou vmanipulován do sporu sestarším bratrem Ezauem se o otcovo požehnání. Svéženy si musel vysloužit čtrnáctiletou prací. Milovaná Ráchel mu umřela připorodu. Nejmilejší syn Josef byl prodán svými bratry do Egypta a byl pro něhopo desetiletí mrtev. Na sklonku jeho života nastalo sedm let hladu, kdy jemu ijeho jedenácti synům šlo o holé přežití. A někde uprostřed toho všehosvedl u potoka Jabok zápas se samotným Bohem. Kdyžměl na faraónovu otázku shrnout svůj život, učinil tak odevzdanými, leč poněkudposmutnělými slovy: Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla let životamých otců za dnů jejich putování. (Gn 47-48)

Jiřímu Štorkovise stal Jákob životní postavou. Když dal svému synovi jméno Jakub, myslelpřitom na Jákoba. Když hledal vhodný název pro tento kostel, vybavila se muepizoda z Jákobova snu v Bételu o žebříku jakonástroji komunikace mezi nebem a zemí.

Uprostřed své velké rodinypůsobil Jiří jako patriarcha. Zvolil si životní povolání lidského prostředníkamezi Bohem a lidmi. Svou povahou byl – podobně jako Jákob, který obdržel odHospodina jméno Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jako kníže zápasil s Bohem i slidmi a obstál (srov. Gn 32, 29) – zápasník. Zápasilsnad s každým, koho potkal. Na osobní rovině býval na počátku přátelství sním zápas; a zůstat jeho přítelem znamenalo nějak tento zápas vydržet. Naprofesionální rovině byl jeho život životem plným bojů, bojů uvnitř církve inavenek. Nebylo lehké být jeho farníkem, nebylo lehké mít ho za kolegu, zapodřízeného nebo za nadřízeného. Konfliktům ve sboru se nevyhýbal, spíše jeprovokoval. Se svou církví vedl životní spor o to, aby byla skutečně církví,křesťanskou církví, Kristovou církví, církví pro svět. Byl pravým opakemdobráckého, ale neškodného flanďáka, který je s každým zadobře a nikomuskutečně nepomůže. Jiřího řeč byla často tvrdé ‚Ano ano,nikoli nikoli‘. Ale nezapomeňme, to vše proto, že vestředu jeho života byl jákobovský, jákobovsko-izraelovský zápas sBohem. S Bohem, který člověku – a zejména pak faráři! – může náhle vstoupit docesty jako neznámý noční nepřítel, jemuž nemůžeme utéci, jehož nesmíme pustit,dokud nám nepožehná.

Nečetná byla léta jeho života –měřeno léty života jeho otce i dnešním věkovým průměrem. Během jednašedesátilet života toho ovšem prožil tolik, kolik toho většina z nás neprožije třeba zasto let. Byla to rovněž léta zlá? Bylo by možné vzpomenout například napersekuce, jimž byl v maloměstské obchodnické rodině vystaven jako chlapec.Nesnadná byla jeho cesta na studia, nelehko se protloukal jako mladý otecrodiny a začínající vikář. Bylo by možné připomenout úmorné souboje světšími či menšími komunistickými mocipány. A možná i řadu zbytečných konfliktůs lidmi kolem sebe. Nebyl mužem bez vlastností, naopak, byl mužem mnohavlastností – mnoha dobrých, a několika méně dobrých vlastností. Bojem s těmišpatnými neztrácel čas; byl přesvědčen, že je daleko produktivnější dát je doslužby dobré věci. Kdo by v tom chtěl vidět rys jakési jákobovskéneserióznosti (Jákob, to je Úskočný – srov. Gn 32,29), může. Jiří nebyl moralista a moc dobře věděl, že ty nejlepší starozákonnípříběhy obsahují historky, které se nehodí do nedělní školy.

Neměli bychom ovšem zapomínatna jiný Jiřího charakteristický rys, na jeho pracovitost, obětavost,neústupnost, trpělivost. Některé její plody byly vidět: kostely a fary vČeském Brodě a v Kobylisích, areál v Herlíkovicích, domov důchodců v Českém Brodě. Nikdo ovšemnespočítá hodiny a hodiny pastorací; neměl bych je srovnat s těmi dvakrát sedmilety Jákobovy tiché služby u Lábana? A k tomu ještěčas, který věnoval necírkevníkům, počínaje sousedypřes řemeslníky či prodavačky až k soudružkám či paním na úřadech, přesmnožství známých a přátel mezi kumštýři všeho druhu: architekty, výtvarníky,muzikanty, herci, až po profesionály jiných oborů, s nimž jako farářspolupracoval, jako např. s lékaři. Speciální pastorační péči posléze věnovalpacientům psychiatrické léčebny a křesťanským gayům alesbičkám.

Vím, byli i ti nebo ty, jejichžveliká očekávání zklamal. K muži patriarchálního vzezření a ustrojení s láskouvzhlížela nejedna žena a náhradního otce v něm hledal nejeden mladý muž. Jiřímohl prostředkovat, nemohl nahrazovat. Pomáhal nám, aby každý sám hledal anacházel právě tu svou, vlastní cestu k Bohu, cestu k ostatním lidem, cestu ksobě samému. Žít za nás ovšem nemohl. Farář sebecharismatičtějšíje taky jenom člověk. Právě jeho smrt nás na tuto skutečnost bolestněupozorňuje.

A tak sedostáváme zpátky k umírajícímu Jákobovi. Jákob-Izrael se ohlíží nazpět: na svéotce, na otce a děda, a vyhlíží dopředu: na své syny, na syna a vnuky. Svěřujejim odkaz, testament, dává jim požehnání. Kam je směruje, na čem je orientuje?Bůh, před nímž ustavičně chodívali moji otcové, Abraham a Izák, Bůh, Pastýř,který mě vodí od počátku až dodnes, Anděl, Vykupitel, jenž před vším zlým měchránil, ať požehná těm chlapcům. Jákobovsképožehnání se nevrací k těžkostem života. Bůh tu není tajuplný neznámý, nýbržBůh mnoha jmen – ve Starém zákoně spíše překvapivých jmen –, která hocharakterizují: Pastýř, Anděl, Vykupitel. Tedy ne Bůh, který bojuje s námi a mys ním, který nám připravuje konfliktní život, nýbrž Bůh, který nás chrání,ochraňuje a zachraňuje. Kdo jiný zakusil ve svém životě tolik boží ochrany,jako zápasivé postavy typu Jákobova? Kdo ochránil Jákoba před oprávněným hněvemjeho bratra Ezaua? Kdo nad ním držel ochrannou rukupři útěku od Lábana? Kdo učinil snesitelným životjeho soupeřících žen? Kdo uchránil Josefa od smrti v jámě či v v egyptském žaláři? Kdo dal všem přežít hladová léta?Bůh-Pastýř, Bůh-Anděl, Bůh-Vykupitel; ten Bůh, před nímž chodívali, tj. žiliIzák a Abraham. Témuž Bohu svěřuje své vnuky praotec Jákob. K témuž Bohu jsmevoláni zejména my, Jiřího „církevní děti“, kobyliští farníci.

A pak je tuještě slovo Josefovi; slovo, které čítáme jako biblický text na úmrtníchoznámeních: „Hle, já umírám, ale Bůh bude s vámi.“

Hle, já umírám. Za malou chvílitu už nebudu, vy zůstanete sami, beze mne. Už se na mne nebudete moci obrátit sprosbou o radu či pomoc. Budete si muset poradit sami. Budete si muset najítjiného faráře. Nevím, zda mám vztáhnout slova o tom, že Bůh přivede Jákobovypotomky zpátky do země jejich otců, na dobudování tohoto kostela, jak o němJiří snil, nebo dokonce na dobu šťastné a prosperující sjednocené Evropy, naníž Jiří myslel při setkávání jednotlivců a skupin z obou stran železné opony vkobyliském hospicu.

Ale Bůh bude s vámi. Každého znás jednou odnesou v rakvi a uloží někam na hřbitov. Do soboty jsme v soběživili malinkou naději, že snad přece Jiřího silná vůle žít jeho smrt alespoňoddálí. Opravdu vzdoroval déle, než tomu obvykle bývá. Ale v sobotu Jiříumřel, a my ho nyní pohřbíváme. I o Pánu Ježíši vyznáváme, že umřel. A mynemáme jinou naději, než tu, kterou otevírá to veliké ALE jákobovskéhopožehnání: Ale Bůh bude s vámi.

Vážená sestro Štorková, milá Vlaďko, milí Ester, Evo a Jakube, Tomáši,Štěpáne a Marthe, Bůh bude s vámi. Kobyliskýsbore, bratři a sestry, milí přátelé, Bůh bude s vámi. Jiří umřel, ale Bůhbude s námi. Bůh bude s námi. Amen.