Jste zde

Tachov není černobílý

EliškaKapalínová

Reakce na články Tachov – konflikt koncepcí 19. a 21. století odPavla Hradilka a Nováevangelizace a jak jí účinně zamezit od Josefa Svobody (Getsemany č.146).

Nepatřím mezi „Hasovce“ a ani je moc neznám, také se mi krajně nelíbilojejich arogantní a velmi útočné vystoupení při návštěvě biskupa Radkovského, ale nepatřím ani mezi příznivce otce Reného.

Letos mi bude padesát let; takse dá říci, že nepatřím ani mezi mladé lidi, ani mezi ty babičky. Musím říci ito, že rozdělení věřících se mi velmi dotýká, neboť mezi příznivci Reného mám kamarády a názorovýrozdíl na činnost Reného nás dost rozděluje. Ale už nemohu přihlížet nečinně ktomu, jak se všude píše jen o zásluhách otce Reného a sám René se i nadáleprezentuje tak, jako kdyby se nic nedělo.

Když jsem přišla do Tachova,nebyla jsem věřící a do kostela jsem chodila obdivovat jen architekturu ačerpat klid a mír, který jsem tam vždy cítila. Věřila jsem po svém, říkávalajsem, že věřím v „široširý vesmír“, ve kterém je veškeré bohatství a kterýmě nenechá padnout.

Životní zkušenosti, běžnéstarosti a problémy rozvedené ženy s dětmi, nedostatek peněz, ale i osamělost ataké přátelství s věřící kamarádkou mě přivedly do kostela. Bylo to zrovnao Velikonocích. Dnes nevím, jestli to byla hudba, která se linulaz varhan, nebo atmosféra kostela, či slovo kněze – otce Reného, ale celousvatou mši jsem provzlykala. A ještě několik dalších. Od té doby jsemv sobě cítila klid, pohodu a duševní vyrovnanost. Začala jsem chodit i nabiblické hodiny, které probíhaly ve společenském sále na faře pod vedením PetraVaďury. Začala jsem chodit pravidelně i na mše, mělabych napsat liturgii, jak si přál otec René, který slovo mše asi neměl rád.Zúčastňovala jsem se společných akcích, které se zde organizovaly.

Otce Reného jsem obdivovala akdyž moje dospívající dcery projevily přání být pokřtěné a začaly docházet napřípravu ke křtu, staly jsme se i jeho blízkými přáteli. Všechno probíhalov klidu, byla jsem celkem spokojená až do doby, kdy jsem začala chodit dozaměstnání na směny. Času bylo méně, nemohla jsem být tak aktivní jako dříve.Možná i pod vlivem kázání v kostele, kterým jsem mnohdy nerozuměla, protožebyla velmi náročná a určená spíše intelektuálům, a ve kterých kněz často kritizovalchování starších věřících, jsem ubírala na aktivitě. A hned se dříve vřeléchování otce Reného změnilo v nevšímavost, chlad a v přehlížení.

Otec René byl první kněz,kterého jsem takhle blízce poznala a u kterého jsem byla i u své první zpovědi.Zdálo se, že je velmi otevřený vůči mladým lidem a novým tvářím vůbec. Vážilajsem si ho a obdivovala. Ale přesto měrozčilovalo jeho vystupování vůči starým lidem v kostele.

Víte, tak jako má člověkpředstavu o tom, jaký má být učitel, lékař, tak má i představu o tom, jaký mábýt kněz. A přestože jsem nevyrůstala v křesťanské rodině a osobněnepoznala žádného kněze, měla jsem i já představu o tom, jaký má být kněz. Amyslím, že moje představa zcela odpovídá představám ostatních lidí, věřících inevěřících. Kněz má být pokorný, laskavý, trpělivý, má brát všechny lidi stejně,nedělat rozdíly. Z kněze má být cítit láska k lidem, měl by mítpochopení i pro jejich chyby. Měl by věnovat pozornost zejména starým anemocným lidem, měl by se umět vcítit do života svých věřících. A takový otecRené nebyl. Těžko jsem snášela, když neděli co neděli velmi otevřené kritizovalvěřící v kostele při mši, zejména ty staré babičky, které chodily léta do kostela a byly zvyklé na určitýřád v kostele a na laskavého kněze.

Ani přes moji víru v Bohajsem nedokázala dál chodit do kostela ke knězi, s jehož chováním jsemnemohla souhlasit. Můj narušený osobní vztah s otcem Reném byl silnější.Nemohla jsem posuzovat (a myslím, že na to nemám ani právo, ani znalosti)jestli úkony kněze byly dle předpisů či nikoli. Vadil mi však jeho přístupk Panně Marii. Neuznával růženec, neuznával poutě na svatá místa, žádnétradice při liturgii. Všechno staré rušil bez ohledu na zvyklosti staršíchvěřících, z nichž mnozí chodili do kostela i za totality, bez vysvětlovánía pochopení. Říkával, že je to folklór.

Časem a díky přátelstvís některými věřícími jsem se dokázala vyrovnat se svým narušeným vztahems otcem Reném. Naučila jsem se chodit do kostela ne za knězem, ale zaBohem, za Kristem, pro svoji víru. Pak jsem zjistila, že narušené vztahya podobné zkušenosti s otcem Reném mají i jiní věřící. Stále vícepřibývalo těch, kteří se dostávali na „druhou stranu“ a kteří se ptali: „Kdejsou všichni ti věřící, které otec René přivedl do kostela? Proč nadále nechodína mše, proč nejsou vidět?“

Pravda je taková, že otec Renédokázal oslovit, zaujmout i získat lidi pro víru, ale neuměl je udržet. Takjsme se začali za kněze modlit a v přímluvách jsme prosili zaobnovení narušených vztahů. Po prvnípřímluvě, kterou jsem četla zrovna já, mi otec René přímo při podávání TělaPáně řekl, že když příště budu něco chtít, mám se nejdříve jeho zeptat. Pobližším vysvětlení po mši mi kněz řekl, že by mi jiný kněz Tělo Páněnedal. Přes všechny mé osobní špatnézkušenosti s otcem Reném jsem věřila, že on sám zváží svůj postoj kestarým lidem, že změní své někdy až arogantní a přehlíživé chování.Opravdově jsem chtěla, aby u nás v Tachově zůstal a mohl dokončit svézapočaté dílo. Dnes s odstupem času jsem ráda, že jsem se dostala na„druhou stranu“ a že došlo k výměně kněze. Umožnilo mi to vidětsouvislosti a všechny události s nadhledem a také jsem mohla novéhokněze, otce Václava, lépe přijmout. Úzký okruh spolupracovníků otce Renéhododnes nedokáže přijít za svým Bohem do svého kostela a přijmout nového kněze.Schází se v prostorách jiné církve, hledají způsoby, jak zkreslit všechnyudálosti kolem odchodu otce Reného a udržují svoji nenávist. Ještě včera bychmusela pět chválu na to velké dílo, které se dařilo ve Starém Sedlištivybudovat s nemalou účastí otce Reného, ale dnes už ani toto nemohu viděttak zářivě. Dnes vím, že se Centrum setkávání mělo budovat v Tachově společněse všemi místními církvemi, tak, jak se jejich představitelé domluvili na jednomspolečném setkání. Postupně však od společné domluvy ustupovali a otec Renézačal tuto cizí myšlenku uskutečňovat právě ve Starém Sedlišti a dokonce i podstejným názvem.

Nevím, kde P. Hradilek bral informace o dění v Tachově, ale soudě podleobsahu článku zřejmě jen od příznivců otce Reného. Proto článek není zcelaobjektivní. Např. píše o spolupráci s Dětským domovem v Tachově. Tatospolupráce se smrskla „jen“ na poskytnutí zázemí jedné dívence. Píši jenv uvozovkách proto, že osobně to vnímám jako velmi kladnou věc, nicméněnelze pak použít slovo spolupráce. Myslím, že mnozí pracovníci DD by totouvedli na správnou míru.

Jako jeden z důvodůuvolnění otce Reného zmiňuje i „neuctivé chování k babičkám“. Myslím, žeaž na několik málo výjimek nebyly tyto babičky právem s chováním otceReného spokojeny, neboť mělo daleko jak k úctě ke starším, taki k lásce k bližnímu…

Dále P. Hradilekpíše o množství nových křesťanů, které otec René přivedl k víře, a tudíž io nutnosti přizpůsobení liturgie těmto novým tvářím. Nepřesnost vidímv tom, že v kostele těchto nových tváří bylo poskrovnu, a tak nebylozapotřebí liturgii měnit. Pro tyto nové tváře měl být nabídnut katechismus. Nabízíse otázka, proč nemohlo být kázání přizpůsobeno složení věřících, tzn. pročotec René myšlenky, se kterými chtěl seznámit věřící, nesděloval jazykem,kterému by všichni rozuměli.

Píše o vztahu s bývalýmknězem, ale už neví, proč byl narušen, proč byl až nepřátelský. Nebylo to dánoi nedostatkem základního slušného chování, úctou ke starším a arogancíotce Reného? Jak znám P. Holešovského, neumím si představit, že by i při velmivypjatých a nepříjemných jednáních nezachoval vždy slušnou formu, což se nedáříci o otci Reném.

Není nezajímavá i poznámka osložení lidí v kostele při rozhodující návštěvě biskupa Radkovského, o „regionální konferenci KDU-ČSL“. Což neví,že nejbližší věřící v okruhu otce Reného kandidovali právě za tuto stranu?Musím souhlasit s tím, že projev opozice byl vskutku velmi nekultivovaný avelmi útočný a nechápu, proč ani biskup nezakročil.

Pak P. Hradilekpíše o současném stavu, o nešetrném postupu nového kněze, který zrušil biblickéhodiny, a tak vlastně dovršil rozdělení farníků. Nešlo o zrušení hodin, jen oslušné požádání, aby v době konání mše svaté v kostele neprobíhalasoučasně jiná akce pro katolíky. Píši „pro katolíky“, protože v současnédobě se biblických hodin účastnili výhradně katolíci.

Živé a zdravé společenství ŘKFTachov a Staré Sedliště, o kterém píše J. Svoboda v druhém článku, seskládalo jen z příznivců otce Reného a čítá cca 20 osob. Rozhodně mezi něnepatřila většina věřících, kteří se účastnili nedělních mší v kostelea k jejichž názoru se nikdy nepřihlíželo. A ne všechny akce bylyurčeny všem.

Když tak čtu výčet aktivit otceReného, připadá mi na mysl srovnání s nafouknutou bublinou, i přesto, žezpočátku zamýšlené spolupráce (např. s DD či domovy důchodců) a jinéaktivity byly míněny opravdově a upřímně. Výsledek ale byl docela mizivý. Jeotázka, proč se tyto akce nenaplnily.

Řada věřících, kteří jsou dnes„na druhé straně“, patřila dříve k přátelům a spolupracovníkům otceReného. Ale protože si dovolili otevřeně nesouhlasit s jednáním kněze aněkteří mu své připomínky i osobně řekli, poznali tak i jeho druhou tvářa upadli tak u svého kněze do nemilosti. Mezi takové lidi patří i současnýsprávce Centra setkávání.

Nenávist a hněv stálepřetrvávají. Někteří příznivci otce Reného např. při setkání církví a dominancív aliačním týdnu při přímluvě za boží požehnánípro výše zmiňovaného správce Centra setkávání a za jeho činnost nesouhlasnězamručeli. Jiní příznivci a skauti zároveň nechtěli dát do kostela Betlémskésvětlo. A sám otec René se na rozloučenou při jednom setkání všech církví místopodání ruky otočil zády. I takový je otec René a někteří jeho příznivci.

Dnes v kostele vládnepohoda a klid. Tváře věřících jsourozjasněné, uvolněné a spokojené. Pryč jsou chmury a obavy z toho, zaco je zase bude otec René peskovat. Uvolněnost je znát i v tom, že se lidérozezpívali a kostelem zní hlas silného sboru, jak uvedla i naše varhanice.Nový kněz, otec Václav, si získal přízeň věřících svojí pracovitostí, pokorou aláskou k lidem. Přijďte a posuďte sami. Jste srdečně vítáni!