147 - únor 2004

Rohovník obecný (Ceratonia siliqua L.)

Ceratonia siliqua L. - rohovník obecný, svatojánský chléb.

Obrázek z titulní stránky představuje rostlinu nazývanou v naší zemi
svatojánský chléb. Patří do velké čeledi rostlin Fabaceae (příbuzná
například s hrachem a fazolí). Tento až 12 m vysoký, stále zelený strom s
rozložitou korunou, pochází ze subtropických oblastí Stře­do­zemního
moře. Tato rostlina je dvou­domá, to znamená, že existují samčí a samičí
rostliny. Tmavě růžové květy jsou sestaveny v hroznech. Objevují se na
starém dřevě, v brz­kém jaře nebo na podzim. Strom rodí od 8. roku
života. Plody jsou lusky hnědé barvy (druhový název siliqua pochází z
řečtiny a znamená lusk). Uvnitř nalezneme 3 - 8 hnědých semen. Lusky
obsahují až 50 % cukru.

V oblastech odkud svatojánský chléb pochází, jsou lusky sklizeny na
podzim, když už jsou úplně zralé a dosouší se (tzv. svatojánský chléb).
Bývají potravou nejchudšího obyvatelstva. Rozemleté lusky se používaly
ke krmení dobytka. Pro vysoký obsah cukru se z lusků v některých
oblastech vyrábí alkoholický nápoj. Plody se také využívají na výrobu
sirupu a jako aromatická přísada v tabákovém průmyslu. Z rozemletých
semen se získává guma tzv. carob gum. Využívá se k výrobě lepidla nebo
jako zahušťovací přípravek do jídel.

Určitě jsme všichni slyšeli pojem karát, či několika karátové zlato.
Tento pojem vznikl od slova carob, jak se také jinak nazývá svatojánský
chléb. V antickém Řecku byla hnědá semena, která jsou pozoruhodná svou
konstantní váhou 200 mg, používána jako závaží při vážení zlata. Odtud
pochází všem obecně známý pojem karát.

Český název, svatojánský chléb, vznikl podle jména Jana Křtitele,
který se jím, dle pověsti živil na poušti. A proč o této
rostlině hovoříme?

Známé podobenství o marnotratném synu nás, spolu se synem, přivádí až
na dno blahobytu. Syn to dopracoval tak daleko, že i vepře musel pást. A
vepři (podle kralického překladu) dostávají jakési mláto. (L 15,16)
Ekumenický překlad hovoří o slupkách. Syn hladoví a to, co žerou vepři,
by mu přišlo vhod. Ó jak rád by si dal. Nám, z kultury zabíjačkových
hodů, není až tak jasný podtext. Ale pro židy pást vepře a jíst s vepři
bylo to nejhorší ponížení. Nejhorší marast. Vepř je nečisté zvíře. A
ani to mláto, které žerou vepři, není synovi dopřáno. Zmíněné mláto či
slupky ne­jsou nic jiného, než výtlačky zbylé z lusků svatojánského
chleba. (Ty se běžně zkrmovaly vepřům.) Až tak hluboko klesl syn.
Nejenže lusky, které jedí jen ti nejchudší nedostane. Ale ani zbytky z
lusků, kterými se živí nečistí, nemůže pozřít. S marnotratným synem to
nakonec dobře dopadlo. A vám všem přeji, ať se nikdy v životě nemusíte
tahat s prasaty o trochu mláta. A pokud by se vám to přeci jen stalo,
rozpomeňte se na dobrotivého Otce, který vám přichází naproti a nasytí
vás vzácnější potravou.

Pavla Friedrichová Sirůčková