Loajální, ale svůj: andělský legionář P. J. R.

„Jó, dřív byli kněží zlý, ti nebyli tak hodný jako je náš páter“
Karel Davídek, legendární týnský kostelník

V roce 1951 bylo dekretem Pia XII. „Dominicae resurrectionis vigiliam“ mj. umožněno slavit velikonoční vigilii opravdu večer. Do té doby se tak dělo v latinské církvi téměř tisíciletí kvůli eucharistickému postu ráno. Buď v roce 1955 nebo 1956 o Velikonocích mě můj otec přivedl jako předškoláka do Týna. Pamatuji si, že byla noc a že na dvorku z Celetné ulice bylo moc lidí a hořel tam velký oheň. Nějaký pán ve zlatém oblečení mluvil a zpíval latinsky. Ten pán byl Jiří Reinsberg.

Jiří Reinsberg vyrostl v národnostně smíšené (matka Němka, otec Čech) a velmi tolerantní intelektuální rodině. I v náboženských projevech mu byla dopřána úplná svoboda. Nebyl nikterak aktivním křesťanem. Až v patnácti letech v r. 1933 si jej získal benediktin Metod Klement. Tento pozoruhodný muž, ač žil se svými spolubratry v jistém napětí (nebo možná právě proto) mimořádným pastoračním úsilím vytvořil mezi válkami fungující síť ministrantských skupin Legio Angelica. Chlapci zde byli nejen liturgicky formováni, ale byli vedeni k poctivému životu, k sociální solidaritě, k nefalšované zbožnosti. Náplní Legie bylo i využití volného času – filatelie, šachy, stolní tenis a později skauting.

Legio Angelica mělo několik tisíc členů, převážně v Čechách z chlapců česky i německy mluvících. Na Moravě byl zájem mnohem menší. Jiří Reinsberg měl legitimaci Legie č. 1300 – nepatřil mezi zakládající členy.^[1] Spolu se stovkami legionářů se rozhodl pro kněžskou službu. Pro své nadání, podobně jako Anastáz Opasek či Aťa Mandl, byl poslán studovat do Říma. Po dokončení studií během války se mladý novokněz Jiří do protektorátu nevrátil. Odjel do Anglie, absolvoval vojenský výcvik a domů se vrátil až se západní armádou. Ještě dva roky po válce, když už působil v Týně, chodil v armádní uniformě v hodnosti poručíka.

Přátelství z dob studií a velmi dobrá znalost několika jazyků mu umožňovaly zůstat alespoň v základním kontaktu se světem i přes komunisty budovanou železnou oponu. Mohl tak sledovat, co se ve svobodných církvích děje, a pokoušet se to uplatnit v našich ztížených podmínkách. Přicházelo poměrně dost lidí, jejichž kněží byli uvězněni či byli nuceni emigrovat. Přicházeli umělci různých žánrů i zvučných jmen. Jednou jsem se ptal, jak je to s těmi, jejichž život byl hodně daleko od „katolického ideálu“. Otec Jiří mi řekl: „Víš, na umělce musí být Pán Bůh hodnější“.

V Týně vyrostla řada současných kněží – např. František Radkovský nebo Vojtěch Eliáš, který v Týně pobýval již v prenatálním období a byl zde (doslova i obrazně) odkojen. Formováni zde byli i ti, kteří se pak připravovali na skryté působení, jako Tomáš Halík či Václav Dvořák. Týnem prošli a Jiřímu Reinsbergovi jsou za mnohé vděčni i tři ordinovaní služebníci pražské obce ES.

Proč jako jediný z „Římanů“ mohl veřejně působit

Jak to, že celá krutá padesátá léta vydržel Jiří Reinsberg na svobodě a mohl veřejně působit? Přesto, že byl západní voják, přesto, že v pastoraci pracoval naplno a velmi dobře. Před léty jsem tuto otázku položil svému křestnímu kmotrovi Josefu Hoškovi, bystrému analytikovi církevních poměrů, který strávil čtrnáct let v komunistických žalářích. Uvedl mi několik důvodů: Předně se Reinsberg s nikým nebavil před kostelem po skončení bohoslužeb. Hloučky diskutujících umožňovaly agentům StB velmi snadné sbírání kompromitujících údajů. Velmi mu v tom pomohla jeho matka, která jej vždy těmito hloučky provedla rovnou domů. Dále měl mimořádnou schopnost vyjít úplně s každým. Ať už pošťačka, kolaborující církevní představený či církevní tajemník zakoušeli, že mluví s někým, kdo je lidsky respektuje. A především pokud něco dělal skrytě (a nebylo toho málo), zůstaloto hluboce zakonspirováno jak před očima státních, tak církevních orgánů (ty druhé představovaly možná větší nebezpečí). A snad hrálo svou roli i to, že Jiřího bratr zahynul coby naivní komunista v koncentračním táboře a další příbuzná byla v kritických letech členkou Komunistické strany Rakouska.

K tomu mohu doplnit vlastní zkušenost. Jiří Reinsberg byl mým zpovědníkem v době středoškolských a vysokoškolských studií. Pomáhal mi řešit řadu „problémů růstu“. Jeho rady byly většinou vynikající, např. „Buď se budeš vychovávat sám, nebo tě budou vychovávat jiní, a to daleko víc bolí.“ Jednu radu jsem však nedokázal skousnout. Nemohl jsem se srovnat s podvody, jež se děly na studentské brigádě, které jsem se musel zúčastnit. Otec Jiří mi radil: „Dělej to také tak, ale nenauč se to.“Připadalo mi to nemožné. Jasno mi udělal až později při studiu morálky Oto Mádr. Potvrdil mi, že skutečně není možné, aby člověk dělal nějakou špatnost a zároveň ho to nepoznamenalo. Současně ale poukázal na to, že ze všeho existují výjimky a že rada vypovídala spíše o rádci samém. Reinsbergovi bylo dáno, co by si jiní nemohli bez morální újmy dovolit: pohybovat se jako Daniel na babylónském dvoře na samé hraně únosnosti a přitom „nesklonit svou hlavu před Bálem“, jak napsal 9. 1. 2004 v nekrologu pro MFD prof. Halík.

Jiná zkušenost se týká konspirace. Jednou večer po bohoslužbě, když jsme s kolegou druhým ministrantem všechno uklidili a lidé odešli, řekl Jiří Reinsberg: „Páni ministři, ještě bych od vás něco potřeboval. Máte půlhodinku čas?“ Když jsme přisvědčili a byli zavázáni vysokým stupněm mlčenlivosti, pokračoval k panu Davídkovi: „Pane šéf, zavřete oboje vrata kostela a můžete jít domů“ a k nám: „Připravte všechno na svatbu, budete při ní svědky.“ Svatbu měl tajemník OV KSČ pro kulturu v Praze 1… Tím, že nás bylo jen pět a vzhledem k výjimečnosti situace jsme stáli těsně vedle sebe a slyšel jsem každé slovo. (Při jiných svatbách mluvil pater Jiří tak tiše, že mu nikdo jiný než snoubenci nerozuměli.) Pamatuji si na civilní, velmi povzbudivou řeč. Po skončení obřadu následovala domluva křtu dětí novomanželů… Podobnou svatbu, i když s větší účastí, měl obrácený komunistický ideolog a šachový velmistr Luděk Pachman.

I k církevním úřadům byl Reinsberg loajální – ovšem skrytě suploval tam, kde své poslání neplnily. Jiné byly potřeby v letech padesátých, jiné v období Pražského jara, jiné v současnosti. Ještě nedávno jezdil otec Jiří pravidelně sloužit po domech skupině několika rodin kousek za Prahou, kde „se to v kostele nedá vydržet“. Vyžadoval jediné – mlčenlivost.

Kreativní liturg – průkopník liturgické reformy v Čechách^[2]

Jiří Reinsberg byl bezesporu velmi nadaným liturgem a dosáhl asi maximum toho, co lze v kamenném chrámu, ve velkém shromáždění v rámci poslední liturgické reformy dosáhnout: Shromáždění, které je vědomé si své role, zpívající jak chorální, tak nové zpěvy.^[3] Fungující scholy, mužská a dívčí, které podporovaly zpěv celého shromáždění. Množství dalších služeb.

Reinsberg liturgii vytvářel za chodu, na začátku ještě nebylo jasné, jaký pořad se vlastně vyvine. Věnoval liturgii dostatek času, říkal: „Proč bychom se odbejvali, teď budeme slavit.“ Pokud se mu něco líbilo, rozdával úsměvy na všechny strany. Pokud ne, okamžitě reagoval. Musel jsem vyřizovat pokyny typu: „Běž říct varhaníkovi, že hraje jako vožralej ponocnej.“ „Zastav zpěváky, ať to vezmou znova vod začátku.“ „Vyhoď ty dva v páté řadě, pletou si to tady s lavičkou v parku“.

Byl zcela svobodný k přístupu k liturgickým textům. Ačkoli si vždy žádal liturgickou knihu, modlitby téměř nikdy nečetl, ale improvizoval. Sám bych to nepoznal, pokud bych nestál často po jeho boku a do misálu neviděl. Na druhou stranu např. v době, kdy se začaly zavádět v liturgii přímluvy, si do rukopisné sbírky starých přímluv nechal dát vlastnoruční imprimatur od biskupa Františka Tomáška.

I ve velkém shromáždění čítajícím stovky účastníků znal každého jménem. Při podávání eucharistických způsob všechny s úsměvem oslovoval. Výjimečně sice vyloudil zvuk, kde polkl začátek i konec, a který byl kombinací oslovení Marie, Anno či Ludmilo, ale to byl jeden případ ze sta.

Jeho pojetí homilie odporovalo všem učebnicím, které jsem později četl. Často se řídil momentálním nápadem reagujícím na okamžitou situaci. Konaly se ovšem i pravidelné středeční liturgie slova, kterým předcházela poctivá exegetická práce otce Jiřího. Tentýž text se četl v několika překladech, včetně Bible kralické, a následoval systematický výklad. Pro začínající ve víře byla každou neděli po liturgii ještě hojně navštěvovaná „bohoslužba slova pro trpaslíky“. Několik málo let po pražském jaru, bylo možné vydávat měsíčně „Pracovní texty pro bohoslužbu slova“– materiál, který je do dnešního dne aktuální. Jménem Jiřího Reinsberga je připravoval Josef Myslivec.

Tento vzácný muž byl Reinsbergovi učitelem i rádcem. Jednou přistihl otce Jiřího, jak si překládá štólu na prsou obráceně než bylo zvykem.^[4] Reinsberg to komentoval: „Vidíte kluci, dvacet let jsem velebníčkem a pořád se musím učit.“

Jiným významným mužem žijícím v Reinsbergově stínu byl Miloslav Máša. V roce 1968 se Jiří Reinsberg stal vikářem a dostal Miloslava Mášu jako kaplana. Lidé někdy příliš okatě dávali přednost „velkému“ Reinsbergovi oproti tichému Mášovi. Vztah mezi oběma však byl příkladný. Dobře se doplňovali: rozevlátý, kumštem posedlý Reinsberg a úžasně pokorný, vzdělaný Máša.

Jednou po Velikonocích, jsem říkal Jiřímu Reinsbergovi při zpovědi: Otče, já z těch Velikonoc nic nemám, stále jen musím přemýšlet o pár minut dopředu, kde se má seřadit jaký průvod, kdo v něm má být, pořád jen řeším nenadálé situace, a když to skončí, jsem zcela odrovnaný. Reinsberg mi řekl: „A co si myslíš, že já? Musím si dávat pozor abych dobře vyslovoval, abych neříkal nesmysly. My tady nejsme od toho abychom měli zbožné pocity. Jsme tady kvůli druhým.“ A to dokazoval svým jednáním. Když jedné dámě při vigilii chytil od špatně držené svíce nalakovaný účes, v mžiku ji dal rukávem takový políček, že se oheň uhasil. Skautský a vojenský výcvik se nezapřel…

„Tuzexový“ kostel

Do Týna a k sv. Havlu přicházelo množství cizinců. V období těsně po koncilu, kdy ještě nebyla obnovena koncelebrace, jsme ministrovali řadě kněží, kteří přicházeli sloužit privátní mše. Brzy se však podíleli na společných slavnostech jako koncelebranti. V souvislosti s Pražským jarem stoupl i počet turistů. Jiří Reinsberg pak kázal v několika jazycích.

Komunistický režim velmi silně propagandisticky využíval cyklistický Závod míru. Celý den probíhaly přímé rozhlasové přenosy. Jako kluci jsme znali jména téměř všech závodníků. Jednou v neděli po bohoslužbě, kdy peleton závodu byl zrovna v Praze, nám Jiří Reinberg v sakristii sv. Havla řekl: „Kluci, dneska tady bude snídat mančaft, co teď jede nějakej cyklistickej závod. Chtěli jít na missu, ale tím jim v hotelu utekla snídaně.“ Za chvíli přišel kompletní italský tým včetně trenérů a doprovodu. Oči nám málem vypadly z důlků…

Byl to kus života…

jsme si říkali s kolegou před Týnem v den pohřbu. Byly to chvíle silné a krásné.

Jiřího Reinsberga jsem zažil v Týně při mnoha situacích. Byly chvíle, kdy byl kostel našlapaný (tak jako naposledy nyní při pohřbu otce Jiřího), i chvíle intimní, kdy nás bylo jen pár. Mezi první případy patří např. primice našich kolegů, týnských ministrantů Karla Samka a Franty Radkovského v r. 1970. Po skončení bohoslužby udíleli Karel s Frantou novokněžská požehnání. Dostal jsem od Jiřího Reinsberga pokyn „nikoho do presbytáře nepouštět“. Požádal jsem o pomoc několik spolehlivých kolegů a téměř svými těly jsme hájili vstupy do presbytáře. V podstatě marně. Lidé si vymýšleli nejrůznější triky, jak se k požehnání přednostně dostat, pokyny nerespektovali, přeskakovali mřížku. Nastal tam docela chaos. Reinsberg mi dal (lehké) „mytí hlavy“. Mrzelo mě zejména, že jsem rozkaz svého šéfa nesplnil. Nemohl jsem se také srovnat s tím, že lidé jsou ochotni se chovat i v takovéto situaci jako stádo bizonů. Všiml si mne, už dlouho, když bylo po všem, Miloslav Máša a utěšoval mě slovy: „Lidé se nadchnou na fotbale či na koncertě a propadnou davovému šílenství, tak proč by se nemohli nadchnout na primici. A je to vyšší motivace než fotbal.“

Událost druhé skupiny se stala 21. 8. 1969, při prvním výročí okupace. Na Staroměstském náměstí probíhala demonstrace a celé okolí bylo neprodyšně uzavřeno policií a Lidovými milicemi. Šel jsem jako obvykle do Týna na bohoslužbu, ale nebylo možné se tam dostat. Vchod z náměstí nebyl přístupný. Poměrně s obtížemi (zátarasy a slzný plyn) jsem se díky znalosti terénu dostal staroměstskými průchody až k Celetné ulici a viděl jsem na vchod do Týna. Z Celetné se valil dav demonstrantů k náměstí a když už byl blízko, bylo proti němu nasazeno vodní dělo a těžkooděnci, kteří vždy někoho chytili. Situace se několikrát opakovala. Z úkrytu jsem si všiml, že jakmile začnou policisté útočit, otevírá Jiří Reinsberg bránu, aby poskytl lidem azyl, a okamžitě ji pak zase zavírá. Když jsem se chtěl do dveří dostat, musel jsem se přidat k demonstraci. Křičel jsem s ostatními „Húsák, hnúsák“ a prodíral se davem na druhou stranu ulice. Brzy dělo zaútočilo a dav se dal na útěk. Skočil jsem ke dveřím, které se naštěstí na chvilku otevřely. Jiří Reinberg mi řekl: „Dobře že jsi tady, běž to připravit, za chvíli začneme.“ Dostalo se nás ten den do Týna velmi málo, snad deset, dvanáct lidí. Všichni jsme stáli nahoře v presbyteriu kolem oltáře a modlili se za naši zem, které právě začínalo tuhé období normalizace. Zvenku zazníval tlumeně zvuk demonstrace, výkřiky a bohužel i střelba…

Užili jsme si legrace

Jiří Reinsberg nám vštěpoval, že kněz má být vždy připraven posloužit tomu, kdo žádá o svátost smíření. Dokládal to příběhem: Přišel za ním perfektně oblečený Maďar, a stále říkal jediné slovo: „birmovku“. Pater mu odvětil, že není biskup, aby mohl biřmovat a že stejně biřmování se nedává takto na počkání. Maďar ale trval na svém. Chtěl birmovku, popadl patera za rukáv a táhl ho ke zpovědnici. Reinsberg pochopil, že chce zpověď. Zašel si pro svojí polní příručku, kterou měl z války. Byly zde v řadě jazyků, včetně maďarštiny, otázky týkající se desatera. Zejména ty těžší kalibry, tzv. „vojenské hříchy“: Znásilňoval jsi? Kolikrát? Plenil jsi civilní cíle? Kolikrát? Sám, nebo s jinými? atd. Tak proběhla zpověď. Když dostal Maďar rozhřešení, vyklubal se z něj Čech, najednou uměl mluvit a řekl paterovi: „Ani nevíte pane faráři, jak se mi ulevilo.“

Na Popeleční středu po liturgii přišla do sakristie paní hraběnka Kinská. Přesto, že musela za komunistů ve svém vlastním paláci bydlet v domovnickém bytě a uklízet, zůstala dámou. (Otec Jiří měl s rodinou dobré sousedské vztahy, mj. si ke Kinským chodil jezdit s pikovláčky. Syn paní hraběnky s námi ministroval.) Paní hraběnka zářila všemi barvami, které tehdy kosmetický průmysl západního světa poskytoval. Na rtech červená, na tvářích oranžová, na očích modrá, na obočí černá atd. A do toho všeho na čele velký popelec vtisknutý do milimetrové vrstvy make-upu. Jakmile ji Jiří Reinsberg uviděl, živě zareagoval: „Madam, vy vypadáte báječně… Jak Vinnetou před bitvou…“ Zatímco jsme se řezali smíchy, paní hraběnka naznačila úklonu a lehce se pousmála.

Jedna dobrá týnská duše měla kamarádku evangeličku. Obě to byly velmi kultivované dámy. Vzájemně diskutovaly a respektovaly se. Evangelička řekla jednou katoličce: „Víš, přece jen ti naši faráři mají nějaké vzdělání, nějakou kulturu projevu, zatímco ti vaši, to jsou takoví hodní strejcové.“ Katolička opáčila: „Asi máš pravdu, ale určitě jsou výjimky. Seznámím tě s knězem, který je vzdělaný a kultivovaný. Domluvili si u Reinsbergů návštěvu. V té době žila ještě stará paní Reinsbergová, která se nikdy nenaučila pořádně česky. Při příchodu položila katolička Reinsbergovi první zdvořilostní otázku: „Otče, jak se daří vaší mamince?“ On opáčil a tím doložil své vzdělání a kultivaci: „Ále ta jen leží a říká, já sem srala do postele…‘“ Nicméně návštěva nakonec dopadla dobře.

Bylo potěšitelné, že mezi mnoha desítkami ordinovaných služebníků katolických byl pohřební bohoslužby za Jiřího Reinsberga účasten i jeden služebník evangelický – doc. Jan Štefan. Méně potěšitelné bylo, že ačkoli se tak stalo 40 let po návštěvě dvou kamarádek u Reinsberga, nebyl pozván ke stolu Páně.

Začínalo se pozdě…

Jiří Reinsberg měl jednu nectnost – bohoslužby začínaly s deseti i patnáctiminutovým zpožděním. Úplně za to nemohl – neodmítal nikoho, kdo žádal o zpověď. Buď lidem ve frontě před zpovědnicí došlo, že by měli přijít jindy, nebo na to dopláceli všichni.

Přišli jsme pozdě i když do Týna přišel tehdy nový biskup František Tomášek… Když průvod, na jehož konci šel zářící otec Jiří, dorazil k hlavnímu vchodu, F. Tomášek tam již delší dobu klečel a modlil se.

Otec Jiří věděl, že chodí pozdě a nepovažoval to za nic hezkého. Jednou říkal, že to bude i při konci světa, když se všichni už shromáždí a Pán zasedne na soudnou stolici, přiběhne ještě jeden zájemce a svatý Petr mu řekne: „Čoveče, kam se valej, dyť už to začalo, už nepouštíme…“ Ten adept pípne: „Já jsem týnský farář…“ A Petr na to: „No to je jiná, tak hybaj.“ – A dovolím si pokračovat: Adept přijde k trůnu a řekne: „Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.“ Pán mu odpoví: „Správně služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.“ Když pak přijde ten, který svou hřivnu zakopal, řekne Pán: „Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo jich má deset.“ Jeho družina řekne: „Pane, má už deset (a navíc přišel pozdě).“ Ale Pán odpoví: „Každému kdo má, bude dáno…“

^[1] Legio Angelica, ministrantský měsíčník pro liturgickou a sociální výchovu hochů, ročník IV (1933), číslo 1., str. 15

^[2] K sv. Havlu a do Týna, kde působil Jiří Reinsberg, jsem chodil v letech 1964–72 minimálně třikrát, obvykle pětkrát týdně (byla to jakási liturgická droga). V jeho těsné blízkosti jsem byl přímým svědkem koncilních a pokoncilních liturgických reforem, které zde probíhaly s jistým předstihem. Jiří Reinsberg byl v té době v plné síle, bylo to mezi jeho 46. a 54. rokem života.

^[3] Jiří Reinsberg vydal „Svatohavelský zpěvník“ na kterém se podílelo několik předních skladatelů (např. Petr Eben, Ilja Hurník). Texty písní vytvořil zejména dr. Josef Myslivec.

^[4] Až do reformy nosili západní kněží štólu překříženou, nyní jim volně splývá.