Jednota neznamená uniformitu

Jan Spousta

Supervolební měsíc na českécírkevní scéně (Ekumenická rada církví, Česká biskupská konferencea Česká křesťanská akademie volily své nejvyšší představitele)skončil v zásadě jasným potvrzením stávajícího směru, k revolučnímzměnám u kormidla nedošlo. Samozřejmě všem zvoleným blahopřejeme apřejeme jim i jimi zastupovaným organizacím, aby dobře vedli,reprezentovali a vzdělávali nás věřící. Zároveň ale se v některýchpřípadech nelze nezeptat, proč volitelé kladli tak velkýdůraz na kontinuitu. Byla dosavadní činnost tak úspěšná? Nejsoužádní jiní stejně dobří či lepší kandidáti? Anebo je tu i trochustrachu z radikálních změn?

Tak či onak, v katolické církvi je vše přistarém. Toto číslo Getseman zahajuje otevřený dopis tajněvysvěceného biskupa Jana Konzala, který se ohrazuje proti kdoví jižkolikáté verzi polopravd kolem činnosti jeho skupiny v dobáchkomunismu: polopravd oficiálně šířených jeho vlastní církví. Myslímsi, že v zásadě je dobře, když se po Listopadu mnozí členovékatolického podzemí nestali zasloužilými pamětníky a nositelihodností - pocty a posty k duchovnímu růstu příliš nepřispívají. Nadruhou stranu je však podivné, když je jim dlouhá léta upíránorovné a slušné zacházení, tedy i otevřené, kritické, alespravedlivé posouzení jejich minulé činnosti a rozumné vyřešeníjejich postavení. Víc než desetiletí fám, polopravd, nemožnosti sehájit, ztrácejících se dokumentů, po letech se nečekaněvynořujících dokumentů, utajovaných dokumentů předávaných pak náhledo těch nejnepovolanějších rukou, dokumentů nebraných na vědomí,dokumentů vykládaných proti jejich původnímu smyslu, více neždesetiletí nedialogu, pomluv a mlčení - jak si to vedoucípředstavitelé především české katolické církve srovnávají se svýmsvědomím?

Hlavní příspěvkem čísla je přednáškaanglikánské teoložky Gillian R. Evansové o tom, jakými modely by semohly církve řídit při svém ekumenickém směřování. Třebaže jde otext přes pět let starý, neztrácí na aktuálnosti, protože chronicképroblémy ekumenického hnutí zatím nebyly zásadně řešeny, ba se vněkterých směrech ještě prohloubily. G. R. Evansová ukazuje, žejednota nemusí nutně znamenat uniformitu a sjednocení nemusí býttotéž co pohlcení. Není to ani žádoucí: Ekologicky vyjádřeno jemonokultura méně stabilní a odolná než systém sestávající z různýchnavzájem soutěžících ale i navzájem si pomáhajících druhů. A tentopoznatek se snad do jisté míry dá aplikovat i na duchovní krajinunároda, kde také uniformní nabídky troskotají na stále pestřejšíchpotřebách moderních pluralistických občanů. I tak zdánlivěuniformní a prosté produkty jako je telefonní volání nebo bankovníúčet vám dnes prodají v desítkách různých balení, přísad a cen - aživé evangelium, které pro každého člověka zcela přirozeně zní vjiných tóninách, by nemělo být tlumočeno pestře a osobitě?

Vždyť jak říká Paul Zulehner v eseji, kterýtaké přinášíme v tomto čísle: "Církev, která brzdí rozvoj svobody,brání lidskému vývoji. Navíc praxí, která brání svobodě, jsou lidémilující svobodu uváděni do vážných konfliktů s loajalitou. Církvejim nabízejí příliš malý prostor ke svobodě." To se dá vztáhnoutnejen na obtíže ekumenismu, nejen na dusivě úzkoprsé zacházení s"davídkovci" jako je Jan Konzal, ale vůbec na celou atmosféru,kterou by kolem sebe církev dnes měla šířit. Pokud nebudeme schopnivelkorysé svobody, nebudeme pravými občany království božího.