Ekumena - ekumenická pohostinnost

Pokus o smíření - ekumena

V současné době to však vypadá, jakoby zde byly spuštěny ekumenické závory. Dostali jsme se do rozhodujícího stadia ekumeny, které už nesetrvává převážně v teologické teorii, nýbrž naznačuje přechod k opravdové a ne jen zdánlivé ekumenické praxi. 1. ekumenický církevní sjezd po 500 letech v Německu (2003) to velmi jasně ukázal. Sice zde byla také katolickou, pravoslavnou a luterskou církví podepsána Charta Oecumenica, ale to je pouhé vyjádření úmyslů bez jakékoli závaznosti. Eucharistie bylo zneužito jako prostředku ohraničování, aby se zajistila hierarchická moc. Eucharistické společenství totiž ohrožuje instituční autoritu katolické církve. Zde se brání poslední bašta a tato bašta se obnovuje, ochranné hradby se navyšují. Jen když jiné církve akceptují katolické chápání církevního úřadu, bude prý v této záležitosti jednota. Z toho důvodu následovala také ostrá reakce na obě ekumenicky zaměřené bohoslužby na 1. ekumenickém církevním sjezdu. A pastýřský list německých biskupů ke 40. výročí Liturgické konstituce (23.11.) 2003 zesílil tento požadavek: "Přijímání svátostí předpokládá katolickou víru"; to znamená jinými slovy: evangelický pastor nemůže platně křtít, jestliže nevěří katolicky ("katolicky" se zde míní ve smyslu konfesijním, ne doslova: všeobsáhle). A kardinál Meisner (Tagespost 2.7.2003) podal popis úhlavního nepřítele, když prohlásil, že protestanté nemohou u nás přijímat eucharistii, protože "tím by byl postižen životní nerv církve." Něco takového mohou tvrdit jenom heretičtí teologové. To je uzurpace moci, která znemožňuje v ekumeně jakýkoliv pokrok.

Existuje cesta ke společnému stolu Páně?

Této diskuzi a sporu o společnou eucharistickou slavnost resp. společnou večeři Páně předchází více než 30 let stará ekumenická historie.

Při ekumenickém setkání o letnicích (3.-5.6.) 1971 v Augsburgu byla položena centrální ekumenická otázka eucharistické pohostinnosti. " Žádáme vedení církví..., aby povolila pro ekumenické skupiny společné bohoslužby večeře Páně resp. eucharistické slavnosti... a je doporučila jako cestu k větší jednotě... Prosíme vedení církví, aby svým příslušníkům vzájemně povolila se zúčastňovat otevřeného přijímání." Podobně Würzburská synoda (1971-75) vyzvala biskupy, aby využili všech svých možností k tomu, aby se jiným křesťanům umožnil přístup k eucharistii.

První velký krok kupředu představuje Strassburský model z roku 1972. Luterský teolog Gérard Siegwalt napsal 1969 otevřený dopis biskupovi Léonu Arthuru Elchigerovi (Štrasburk) o možnosti otevřeného eucharistického společenství, které si lidé toužebně přejí. Po téměř tříletých poradách vydal biskup své pokyny o eucharistické pohostinnosti. Tam uvádí, že manželé a ekumenicky angažovaní křesťané již "potají" tuto pohostinnost pěstují (dnes je to v Německu na denním pořádku). Tuto pohostinnost chce vyvést z oblasti "tajnůstkářství". Biskup Elchinger sice na základě soudobého stavu ekumenické diskuze odmítá jak koncelebraci (intercelebraci) tak i intercommunio, ne však eucharistickou pohostinnost, to znamená otevřené přijímání.

Tyto tři pojmy je třeba si zde náležitě objasnit:

Koncelebrace, nebo také intercelebrace, znamená, že evangelický a katolický nositel úřadu střídavě předsedají eucharistické bohoslužbě. V takovém případě by například říkal katolický kněz slova ustanovení nad chlebem a evangelický pastor nad vínem nebo naopak. Podle názoru papeže (vencyklice Ecclesia de Eucharistia) není něco takového dnes "v žádném případě přípustné".

Intercommunio je všeobecná vzájemná dohoda dvou církví o tom, že příslušníci druhého vyznání jsou připuštěni k vlastní eucharistii. Vzájemná dohoda církevních vedení je pro to nezbytným předpokladem. Takové ujednání existuje například mezi EKD (Evangelische Kirche Deutschlands - Evangelická církev Německa) a starokatolíky a anglikány. Podle názoru papeže je takové ujednání pro katolickou církev "nemožné" do té doby, dokud "nebudou úplně navázány viditelné svazky církevního společenství".

"Otevřené přijímání", které bylo praktikováno na 1. ekumenickém církevním sjezdu, je taková eucharistická pohostinnost, že k vlastní eucharistii jsou pozváni také křesťané jiných vyznání. Pro toho, kdo je na bohoslužbě přítomen a kdo by chtěl mít společenství s Ježíšem Kristem, je přijetí eucharistie otevřené. Něco takového je dnes v katolické církvi možné.

Biskup Elchinger, který se o to zasazoval, argumentoval takto: 1. eucharistie je zde pro všechny, protože Ježíš Kristus odloučené a oddělené lidi sjednocuje, a 2. také ostatní křesťané patří k Tělu Kristovu a mají na něm podíl.

Bylo pro něho logickým důsledkem, že toto připuštění ke stolu Páně má být vzájemné dění a také katolická strana (na příklad ve smíšeném manželství) se může zúčastnit evangelické večeře Páně. Tuto výpověď obhajoval prohlášením, že takovou praxí se nemusí nutně každá slavnost stolu Páně považovat za "stejně hodnotnou".

Zde je charakteristické, že francouzští biskupové tuto záležitost mlčky akceptovali, němečtí biskupové však ihned bili na poplach. Kardinál Jäger z Paderbornu, tehdejší předseda ekumenické komise německých biskupů, intervenoval v Římě. Štrasburský model prý vnesl do církve "nepořádek", a proto je nutno jej bezpodmínečně odmítnout. Ale Řím dal biskupovi Elchingerovi zapravdu a kardinál Willebrands, tehdejší předseda Papežského sekretariátu pro jednotu křesťanů, napsal, že doufá, že tyto "směrnice" přinesou věřícím bohaté plody. Kardinál Šeper, tehdejší předseda Kongregace pro nauku víry, se kvůli uvedené intervenci rovněž vyjádřil a prohlásil, že je záležitostí svědomí se podle těchto "směrnic" řídit, a kdo se domnívá, že snad nejsou v souladu s CIC, ten musí uznat, že "směrnice" nejsou v rozporu s žádným zákonem, nýbrž mohou být nejvýš považovány za "extra normam". (Kvůli tomuto rozhodnutí se kardinál Jäger za svou intervenci biskupovi Elchingerovi omluvil.) Nástupce biskupa Elchingera, Joseph Doré, potvrdil tuto "eucharistickou pohostinnost", takže na charismatickém ekumenickém shromáždění v Plobsheimu 16. 7. 2000 se zúčastnilo katolické eucharistické slavnosti na 600 křesťanů nejrůznějších denominací a přistoupilo k přijímání.

V tomtéž roce (30.7.2000) se konala ve Štrasburku 32. konference Mezinárodního ekumenického společenství (IEF) s 300 účastníky. Během katolické eucharistické slavnosti v štrasburském Münsteru přistoupili k přijímání anglikáni, starokatolíci, pravoslavní, luteráni, reformovaní a křesťané svobodných církví. Všichni byli pozváni. O dva roky později (30.7.) 2002 se konala opět v rámci konference Mezinárodního ekumenického společenství (IEF) katolická eucharistická slavnost v anglikánské katedrále ve městě Lincoln. Byla to první katolická eucharistie po 470 letech. Anglikánský biskup z Lincolnu se účastnil bohoslužby se všemi insigniemi svého úřadu a biskupskou berlou a přistoupil k přijímání. Mezi účastníky bylo 30 ordinovaných žen a mužů: anglikáni, starokatolíci, luteráni, reformovaní, metodisté, baptisté, čeští bratři atd. Ti všichni zaujali místo kolem oltáře a ve svých liturgických úborech přijali eucharistii.

Takže to nebylo nic zvláštního, když papež Jan Pavel II. roku 2003 ve své soukromé kapli podal přijímání britskému premiéru Tonymu Blairovi (ale také jiným, jako Hardingu Mayerovi aj.), to znamená, že je pozval k úplné eucharistické slavnosti. Na světovém mírovém setkání v Cáchách (Aachen) v Sant 'Egidio (7.-9.9.) 2003 konečně přistoupili účastníci (bylo to mimo jiné na 500 vedoucích osobností z 50 zemí) k přijímání, mezi nimi dokonce buddhisté a jiní. Účastnili se celé eucharistie, protože chtěli mít společenství s Ježíšem Kristem.

Ve světle všech těchto událostí je ještě více zahanbující, že se na 1. ekumenickém církevním sjezdu v Berlíně (28.5.-1.6.) 2003, který měl motto: "Máte být požehnáním", němečtí biskupové při stolu Páně ode všech ostatních vyznání oddělili a jako "požehnání" křesťanstva nepůsobili.

Kardinál Gerd Sterzinsky a evangelický biskup Wolfgang Huber (nyní předseda rady EKD - Evangelická církev Německa) slavili každý svou bohoslužbu večeře Páně resp. eucharistickou slavnost. Teprve potom se sešli ke společné ekumenické bohoslužbě slova, při které směl biskup Huber kázat. Kardinál Karl Lehmann a Manfred Kock (tehdejší předseda rady EKD), daleko vzdáleni myšlence slavit společně u stolu Páně, nenašli ani odvahu se sejít ke zcela neproblematické společné slavnosti agapé. Při jedné z katolických bohoslužeb bylo dokonce vysloveně prohlášeno, že jenom římští katolíci jsou pozváni k přijímání. To bylo pro přítomné starokatolíky nepochopitelné.

Všechno toto působí ještě tíživějitím, že papež již v roce 1995 ve své encyklice Ut unum sint dal vtéto záležitosti jiné impulzy a označil eucharistickou pohostinnost za "důvod k radosti". Ve své encyklice Ecclesia de Eucharistia (17.4.) 2003 šel ještě o jeden krok dál a vysloveně prohlásil, že se neukládá "žádná zdrženlivost" "týkající se vysluhování eucharistie za zvláštních okolností a vůči jednotlivým osobám, které... náleží k církvím, které se nenacházejí v plném společenství s katolickou církví". Nikdo nemůže vážně pochybovat o tom, že 1. ekumenický církevní sjezd byla takovou "zvláštní okolností". Biskupové ho nepoužili k tomu, aby se ve věci smíření církví postoupilo dál. Papež zde jde mnohem dál, než stanoví CIC (can. 844, § 4), který hovoří pouze o "závažné nutnosti", ačkoliv se také toto v praxi interpretovalo v širším smyslu (srv. Sabine Demel, Gemeinsam zum Tisch des Herrn? - Sabine Demelová, Společně ke stolu Páně?).

Krátce před tímto 1. ekumenickém církevním sjezdem zveřejnily tři ekumenické instituty, totiž Štrasburk, Tübingen a Bensheim, Teze k eucharistické pohostinnosti, a prohlásily, že společenství večeře Páně je možné ("Abendmahlgemeinschaft ist möglich", Frankfurt 2003).

V tomto zveřejnění se píše, že není nutno odůvodňovat připouštění pokřtěných křesťanů ke společnému stolu Páně, nýbrž odmítání něčeho takového. Kardinál Kasper k tomu již v roce 1970 napsal: "Neregulérností vlastně nejsou takovéto případy otevřeného přijímání, nýbrž oddělování a vzájemná exkomunikace církví. Nedostatečně positivně oceňovaná funkce jednotlivých skupin, které zde prorážejí kupředu, spočívá v tom, že církvím stále znovu předvádějí před očima skandál jejich rozdělení ve svátosti jednoty, a tím se starají o to, abychom se s tímto stavem pohodlně nesmiřovali. Proto mohou jednotlivé společné eucharistické slavnosti, když se konají z křesťanské zodpovědnosti, být znamením naděje, že rozdělující zákopy minulosti mohou být společným úsilím překonány tak, že shromáždí všechny ve víře v jednoho Hospodina kolem jednoho stolu, aby si mezi sebou dělili chléb, a tak se nechali spojit v jedno tělo".

Dále ekumenické instituty konstatují, že je rozpor mluvit o prožívané ekumeně a odmítat společný stůl Páně. Je to jako když sousedé spolu přes plot rozmlouvají, ale žádným způsobem nejsou ochotni se někdy vzájemně pozvat na večeři; tak nemůže vzniknout žádné pravé společenství.

Kromě toho existují podle oficiální církevní nauky a podle církevního zákoníku výjimečná ustanovení. Takové výjimečné případy nemohou být ne-teologické, tzn. potřebují nějaké teologické odůvodnění. Toto odůvodnění se nachází ve spásném významu a účinku eucharistie. Jak by bylo možno eucharistii jiným křesťanům odpírat, aniž bychom se na nich neprovinili?

Při křtu je každý (podle katolického chápání) v biblickém smyslu integrován do Těla Kristova. Jedna víra v Ježíše Krista konstituuje jedno Tělo, které je Kristus. Ten se nám u stolu Páně znova zpřítomňuje. Jakým právem odpírá nějaká církev uskutečnění přítomnosti Těla Kristova při stolu Páně těm, kteří přece k tomuto jednomu Tělu náležejí?

Ústřední argument, který je stále znovu proti společnému stolu Páně uváděn: nejdřív musí existovat církevní společenství, teprve potom je společenství stolu Páně možné. To je argument kompletní teologické ignorance, který je zneužíván jako mocenský monopol. Dokonce i ten hrozný pastýřský list (23.11.2003) k výročí Liturgické konstituce Druhého vatikánského koncilu praví: "Jsme pozvání Pánem". Ne církve zvou! Je absurdní si myslet, že bych směl pozvat na večeři jenom toho, kdo se mnou bydlí ve stejném domě. Papež hovoří o tom, že církev žije z eucharistie, a ne naopak, a že eucharistie vytváří společenství. Především je třeba zdůraznit, že Ježíš Kristus konstituuje církev a ne naopak. Stůl Páně byl ustanoven Ježíšem Kristem a ne církví.

Položíme-li si otázku, co se považuje za církevní společenství, potom stačí jenom otevřít Catechismus Romanus, kde stojí: Církev je společenství věřících, kteří žijí roztroušeně na zemi. Kde tedy žijí věřící lidé, tam existuje církevní společenství, které představuje předpoklad pro společenství stolu.

Argument 'nejdřív církevní společenství' znamená zřejmě něco jiného: 'nejdřív uznání katolické hierarchické instituce'. Přesně v tom tkví ten rozhodující moment. Proto prohlašují uváděné ekumenické instituty, že:

"společenství stolu Páně je ve svém vývoji dál než církevní instituce a že

"církevní společenství není vázáno na žádnou určitou formu církve.

To je zcela ve smyslu 2. vatikánského koncilu, kde se v 8. kapitole konstituce o církvi Lumen Gentium praví, že hierarchická instituce a struktura v církvi je lidský a ne božský prvek. Kdo ale buduje církev na lidském prvku, ten staví na písku. Vytváření společenství stolu Páně je touto hierarchii blokováno. Hierarchie se ohraničuje a vyčleňuje a zneužívá k tomu eucharistické symboly. Protože argument 'církevní společenství může vzniknout jenom uznáním katolické hierarchie' je neúnosný, zavádějí do hry pojem apoštolská "posloupnost" (sukcese).

Co je tedy třeba dělat?

První skromný krok by byl ten, vzít vážně výpovědi 2. vatikánského koncilu, který prohlásil, žekatolická církev je jenom jedno uskutečnění církve Kristovy.Ztotožnění církve Kristovy s katolickou církví koncil odmítl,stejně jako tvrzení, že prý je katolická církev nejlepšíuskutečnění (ne: "integro modo") církve Kristovy. I jiné církvemohou uskutečňovat vůli Kristovu. Ježíšova zvěst nás oslovujerozdílným způsobem. Kardinál Meisner říká správně: Jen "totalitnírežim se vyžívá ve sjednocování rozdílností". A kardinál Ratzinger říká výstižně (14.6.2003): "Rozdílná vyznání se mají v čestném dialogickém zápolení stále znovu vzájemně korigovat a osvobozovat od jednostranností! ... V rozdílnostech se máme naučit se vzájemně respektovat."

Cílem ekumeny proto nemůže být uniformita, žádná totální církev, žádná církevně-organizační jednota, nýbrž jen a jenom společenství a pospolitost církví. Jedna cesta k tomu je "otevřené přijímání", pozvání ke stolu Páně. Vzájemné uznání církví jakožto pravých společenství víry z toho vyplývá, je možné a nutné. Tím vezme konfesionalismus za své, skončí a křesťané se stanou pro jiné lidi věrohodnými. Jistě, každá církev, každé společenství Kristovu radostnou zvěst také někdy přeslechne, ale v dialogu může být nalezena pravda života. Pak vzniknou také struktury, které jsou pomocí pro všechny. Takové společenství církví přispěje ke zlidštění společnosti. Právě tak jak Ježíš doporučuje "překonání sebe sama", stejně tak platí: církve, překonejte samy sebe, abyste se staly společenstvím věřících, doufajících a milujících lidí!

Z německého originálu "ÖKUMENE - ökumenische Gastfreundschaft" vybral a přeložil Jiří G. Kohl. Výňatek se skládá z druhé poloviny kapitoly 3, z celé kapitoly 4 a z celé kapitoly 8.