Hranice vnější autority

Jan Spousta

Církev se odjakživa právem považujeza baštu autority a poslušnosti, která váže své členy pouty nejenlásky, ale i povinnosti, morálky, bázně a dohledu. To samozřejměnení zdaleka tak špatné, jak se snad zdá našemu uchu navyklému nabuřičské fráze všemožných salonních revolucionářů. Například jižslavný sociolog první poloviny devatenáctého století Auguste Comte- poté, co opustil církev svých předků a prošel obdobím mladickéhobouřliváctví - dokonce považoval za nezbytné založit novénáboženství Humanity, založené na pozitivní vědě, aby jehoprostřednictvím lidstvo vyvedl z bouří a svárů a dal mu pevnouduchovní a morální autoritu v podobě moudrých a nezištnýchkněží-vědců. Třebaže jeho pokus rychle ztroskotal, jak se ostatnědalo snadno předvídat, svědčí to o tom, že důležitost náboženstvíjako záruky řádu si uvědomují nejen sami věřící.

Na druhou stranu však ani poslušnost- zejména slepá poslušnost, poslušnost bez srdce a rozumu -neznamená nic dobrého. Je-li nějaká lekce z první polovinydvacátého století, je to právě toto: armády poslušných azmanipulovaných pěšáků, kteří bez odmlouvání plní smrtící rozkazyšílených a neodpovědných vůdců. Text Hanse Rottera, kterým totočíslo zahajujeme, tedy nevybízí k neposlušnosti pro neposlušnostani nekráčí po nudné a šedivé cestě boření tabu a svévolnéhopřekračování zákazů. Jde spíše o to, že hranicí vnější autoritymusí za všech okolností být naše autorita vnitřní, svědomí. Nejenvůči státu, ale i vůči náboženství, církvi.

O velikonocích na Zelený čtvrtek sikaždý rok připomínáme jednu z klíčových událostí dějin křesťanství.Ježíš, vydávající své pozemské tělo smrti, dává svým přátelůmhmatatelnou připomínku své oběti: chléb a víno, které spolu vJežíšově Duchu jíme a pijeme, se nám stává Kristovým tělem aKristovou krví. Jeho přítomnost mezi námi trvá, jeho oběť sepřipamatovává, jeho sláva se nás v této hostině dotýká. Všimněte simnožného čísla: "námi", "nás". Tak mluvil Ježíš při své poslednívečeři, tak vždy věřili křesťané: není to pouze vztah mezi Ježíšema mnou, izolovaným jedincem, co se ve večeři Páně demonstruje austavuje, ale především vztah mezi Kristem a církvi, společenstvímsvatých.

Z toho důvodu je večeře Páně takdůležitá pro naši vlastní definici toho, co je to být Ježíšovoucírkví. S kým ji nechceme, neumíme či nesmíme sdílet, s tím takénemůžeme tvořit plnohodnotnou obec Ježíšových učedníků, s tím takénedokážeme naplnit Ježíšův příkaz: Jezte z něho všichni - pijte zněho všichni.

Římskokatolický teolog GottholdHasenhüttl, jehož se týká následující článek Jiřího G. Kohla a jenžse představuje i vlastním textem o ekumeně a ekumenicképohostinnosti, se pokusil eucharistickou bariéru mezi katolíky aprotestanty sice nikoli zcela prolomit, ale aspoň co nejvícezprůhlednit tím, že na 1. ekumenickém církevním sjezdu("Kirchentagu") 2003 v Berlíně vysluhoval eucharistii v ekumenickémshromáždění a s otevřeným přístupem k večeři Páně. Trest ze stranyvedení jeho církve na sebe nenechal dlouho čekat. Podle všeho neproto, že by překročil nějaký oficiální zákaz (i sám papež jižpodával tělo Páně protestantům), ale spíše proto, že někteřířímskokatoličtí oficiální představitelé jsou na svůj monopolautority, kněžství a svátosti tak hákliví, že nesnesou jakýkolináznak konkurence.

A ještě upozorňuji na dopis AntonaSrholce slovenskému Ústavu pamäti národa. Je dobře, že se žumpa StBkonečně otevírá a čistí i tam, ale co v ní plave, nemusí být vždyjen čirá pravda. Postižení proto musejí mít právo se nařčenímveřejně bránit.