Po pokusu přiblížit uspořádání domácích církví (tituli) a fenomén stationární bohoslužby se dostáváme k vlastní náplni liturgie. V nejstarším - předkonstantinovském období je k disposici velmi málo pramenů. I kdybychom je měli, těžko bychom je zobecnili - liturgie neměla pevný tvar, neexistovaly lekcionáře. Podoba se lišila i v jednotlivých domácích církvích téhož místa. Právě statia sloužila k prohlubování jednoty domácích církví. Postupně se liturgie ovlivňovaly a vytvářely pevnější tvary sloužící jako základ pro další období.
Významným pramenem 2. stol. je První apologie Justina mučedníka:
"A v den nazývaný dnem Slunce přicházíme na jedno místo, z města i z venkova, a čte se z pamětí apoštolů a z písma proroků, dokud to čas dovoluje. Když předčitatel skončí, představený promlouvá a nabádá k napodobování těchto dobrých příkladů. Potom všichni povstaneme a modlíme se; pak, když skončí modlitby, přináší se, jak bylo řečeno, chléb avíno a voda; a hlava obce pronáší stejným způsobem modlitby a díky a lid vyjadřuje svůj souhlas slovem "Amen!" Potom se rozdává a dělí každý z posvěcených pokrmů a prostřednictvím diakonů se doručí itěm, kteří nejsou přítomni. Zámožní a ochotní lidé sami od sebe dávají to, co chtějí; a shromážděné dary se předají představenému, který z nich přispívá sirotkům, vdovám, potřebným z důvodu nemoci i jiným, zatčeným a přišedším cizincům: pomáhá zkrátka každému, kdo strádá. Shromažďujeme se tedy v den Slunce, protože je to první den, během kterého Bůh, když přeměnil temnotu ahmotu, vytvořil svět, a kdy Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal zmrtvých. Opravdu ho ukřižovali v předvečer Saturnova dne. Znovu se pak zjevil apoštolům a učedníkům nazítří po Saturnově dni, tedy v den Slunce, a přinesl jim učení, které jsme vám předložili k bedlivému prozkoumání." (Apologie I. 67, 1-7)Schematicky lze nedělní liturgii podle Justina znázornit takto:
1. biblická čtení
2. homilie
3. přímluvy
4. políbení pokoje
5. přinesení chleba a vína
6. díkůvzdání (eucharistická modlitba) zakončené Amen
7. rozdělení a přijímání
8. diakonie
Liturgie se slaví řecky. Katechumeni museli před přímluvami opustit shromáždění. Chybí jakékoli úvodní obřady, ještě chybí procesní zpěvy, předsednické modlitby s výjimkou anafory. Ta byla improvizovaná. Pokud připustíme, že vliv spisu Apoštolská tradice zasáhl i Řím, pak improvizovaná anafora měla tuto strukturu:
a) úvodní dialog
b) vzdání díků a chval (preface)
c) instituce
d) anamnese
e) epiklese
f) doxologie
Oproti současné obvyklé podobě chybí Sanktus, chybí i jakéhokoli další aklamace lidu s výjimkou úvodního dialogu a závěrečného Amen. Z tohoto období nemáme doklady, zda a které zpěvy byly součástí liturgie. Pro zpěvy svědčí řada hymnů, které se staly součástí novozákonních spisů (např. vlistu Efesanům) i to, že křesťané ze židovství byli zvyklí na zpěv žalmů. Na druhé straně často konspirační způsob scházení v hustě obydleném městě zpěvům příliš nepřeje.
Prostý ráz římské liturgie, které nebyla nikterak nápadná, se udržel, i když se křesťané mohli scházet veřejně. Řím zůstal ve 4. stol. ještě převážně pohanským městem. Cesta do titulární basiliky, kde se slavila stacionární bohoslužba, nebyla zprvu součástí liturgie. Přesto došlo od časů Justina k významným posunům.
Až uprostřed tohoto období - ve 2. polovině 5. století - došlo pod vlivem Konstantinopolské stationární praxe ke konání průvodů z místa setkání na místo bohoslužby, při kterých se zpívaly litanie (nejvíce se podobají dnešním litaniím ke všem svatým). Zpívala schola spolu s lidem.
Vytratily se přímluvy - modlitba věřících. Improvizované části, která předpokládá určitou blízkost účastníků pro vzájemné sdílení víry, se zřejmě dařilo v domácím prostředí titulů. I když stacionární basiliky jsou poměrně malé, přesto jakmile přišlo více lidí odjinud, přestalo se této formě dařit. Na Východě šel vývoj jiným směrem. Zde obec zastoupil jáhen, který jednotlivé ektenie přednáší a všichni aklamací odpovídají. Přímluvy na Západě obnovila až reforma Pavla VI. po II. vat.koncilu.
Pozdrav pokoje se přesunul zpozice mezi blokem slova a přinášením darů na místo těsně před přijímáním. Tato pozice se v žádné jiné liturgii nevyskytuje (snad jen tam, kde to bylo bezmyšlenkovitě převzato). Podle B. Bouše "papež chtěl totiž tímto způsobem donutit rozeštvanou římskou aristokracii, aby se alespoň před přijímáním smířila". Již v této době předcházela pozdravu prosba o pokoj.
Objevuje se několik předsednických modliteb - orací. Ty se stávají pro římskou liturgii konstitutivní: Tři z nich jsou uzavřením průvodu:
1. Vstupní modlitba (kolekta) uzavírající příchod shromáždění do basiliky (nejen předsedajícího, ale všech účastníků). Je úvodem k celé liturgii. Formálně obsahuje výzvu diakona "Modleme se", po které následuje ticho (možná bylo vyplněno individuálními hlasitými modlitbami ze shromáždění). Předsedající uzavírá vlastní modlitbou, kterou nepronáší sám za sebe, ale jménem shromáždění. Římská orace je stručná, formálně propracovaná modlitba s jednou myšlenkou - po oslovení Boha Otce a vzpomenutí jeho vlastnosti či některé události spásy (anamnestická část), tematicky navazuje jednoduchá prosba uzavřená trinitární konkluzí (epikletická část). Shromáždění modlitbu pečetí svým Amen. Obsahově je orace ovlivněna liturgickou dobou či biblickým textem dané liturgie.
2. Podobnou formální strukturu má modlitba nad dary (super oblata), která uzavírá přinášení darů účastníky k oltáři.
3. Do třetice předsednická modlitba po přijímání (post communio) uzavírají průvod služebníků s posvěcenými dary od oltáře k přijímajícím.
Další modlitby se objevují po každém biblickém čtení a jeho mezizpěvu. (Asi tak, jak jsou dnes zařazeny v rámci slavení velikonoční vigilie.) Tyto orace však nemají dlouhou dobu trvání. Např. v Ordo Romanus Primus (kolem r.700) se již nevyskytují. Jinou předsednickou modlitbou je modlitba nad lidem na závěr liturgie (jakési poslání). Požehnání je vyhrazeno pouze biskupovi. Není-li biskup, není požehnání. I tato modlitba však po dvou stoletích mizí.
Nacházíme se v období tvorby římského kánonu (eucharistické modlitby). V pozdějším období se již měnil minimálně. Na rozdíl od většiny liturgií (východních i západních) se v Římě ustálilo používání pouze jedné eucharistické modlitby. Název napovídá, že byla považována za cosi neměnného. Množství aktualizačních prvků (embolismů) řadí římský kánon někam na půl cesty mezi východní anafory, které nemají žádné proměnné části, a některé západní (např. mozarabské immolatio) s větším počtem embolismů. V římském kánonu se mění preface, obsahující téma slavnosti či liturgické doby. Ve středověku však přestala být považována za součást kánonu, čímž se z něj vytratil podstatný prvek - díkůvzdání. Prvek, který dal název celému slavení.
Kromě proměnné preface byl do římského kánonu zařazen Sanktus (alexandrijského původu) vč. Benedictus (antiochijského původu). Pokud vůbec lze vývoj kánonu analyzovat, pak se zdá, že nejstarší částí je Te igitur - jakési postsanktus, Quam oblationem - konsekrační epiklese, ovšem z pohledu Východu velmi svérázná, bez výslovné zmínky Ducha sv., a celý centrální blok Qui pridie - instituce, Unde et memores - anamnese.
V další fázi se objevilo Memento- vzpomínka na živé, a až v poslední fázi vývoje části se seznamy světců Communicantes a Nobis quoque. Právě přítomnost jednotlivých světců v seznamech (často patronů nových titulárních basilik) je důležitá pro datování kánonu.
Stationální systém ovlivnil i vznik lekcionáře - perikopálního souboru, kdy jsou určitému dni liturgického roku přiřazena jistá biblické čtení. Ve 4. stol měly pouze největší svátky své pevné perikopy. V době Řehoře Velikého (přelom 6. a 7. stol.) měla již řada nedělí a svátků pevná místa, kde biskup předsedal slavení, a také své pevné biblické texty. Lze to odvodit zejména z desítek zachovalých homilií tohoto reformního papeže a z dalších méně významných zdrojů. Kompletní římský lekcionář známe z doby o století později jako Würsburgský comes.
Zpravidla se jedná o dvě čtení - starozákonní či epištolu a vždy evangelium. Čtení jsou proložena zpěvem graduale a buď traktu, nebo alelujového zpěvu. Tyto žalmové zpěvy jsou tematicky provázané s biblickými texty. Zpěvy náležely schole (sóla kantorovi) střídavě s lidem.
Liturgie začíná být honosná a připomíná dvorní ceremoniál (papež nechce zůstat pozadu za svým konkurentem - konstantinopolským patriarchou). Užívá se kadidlo, již existují zvláštní liturgická roucha. Objevují se nové zpěvy importované z Východu - Kyrie, Gloria i zpěvy vytvořené k doprovodu již existujících průvodů, které se však staly výpravnějšími - Introit ke vstupnímu původu, Ofertorium k průvodu s dary a Communio k průvodu služebníků s posvěcenými dary k přijímajícím.
Liturgie má však přesto daleko ke středověkému úpadku, je ještě poměrně strukturně jednoduchá. Lidé se aktivně podílí zpěvy (za pomoci scholy), přinášením darů, přijímáním pod obojí. Latina je ještě srozumitelná řeč. Je uplatněna řada služeb, biskup hlasitě přednáší předsednické modlitby, privátní modlitby kněze ještě neexistují. Ještě nejsou známy hostie, používá se běžný chléb, není známa elevace (pozdvihování), ještě je eucharistický chléb užíván k jezení, ne k uctívání (i když je s ním zacházeno uctivě), ještě nejsou svatostánky. Při liturgii se stojí.
Reforma Pavla VI. si vzala za vzor právě toto období liturgie, i když v něčem šla i do dřívější doby a v něčem zůstala této době dlužna. Výhodou je, že toto období je již důkladně popsáno. Detailní popis velikonoční stacionární liturgie, včetně papežského průvodu z Lateránu do S. Maria Maggiore, obsahuje Ordo Romanus Primus (OR1). Je uzavřen římský stacionární systém včetně míst sejití (collecta). S tím souvisí uspořádaný lekcionář s navazujícími mezizpěvy a procesuálními zpěvy.
Vstup - se zpěvem Introitu
Úvod - Pozdrav
Kyrie (z Východu v druhé polovině 5. stol.)
Gloria (z Východu v 6.stol.)
Orace
Liturgie slova
Čtení
Mezizpěv (mezizpěvy)
Evangelium
(Homilie)
Eucharistie
Přinášení darů - se zpěvem Offertorium a orací
Modlitba nad dary - Kánon vč. sanktus
Přijímání darů
(Otčenáš)
Pozdrav pokoje a políbení
Lámání - míšení - se zpěvem Agnus Dei (objevuje se v 7. stol)
Přijímání - se zpěvem Communio a orací
Zakončení - se závěrečnýmzvoláním
Odchod - s požehnáním
Doba postu je v 7. stol. vnímána jako období bezprostřední přípravy na křest. Křestní tematika ovlivnila zejména liturgie spojené s obřady katechumenátu. Kající tématika se objevuje na začátku postu a potom v rámci tzv. kvatembrových dní, zejména pátku. Lekcionář nebyl vytvářen systematicky podle nějakého plánu, ale vznikal náhodně. Rozebírat genezi perikop celého období je nad rámec tohoto krátkého sdělení. Pokouším se proto jen o určitou systemizaci a uvedení příkladů.
Jednalo se čtyři trojice dnů (vždy středy, pátky a soboty) v každém ročním období. Místem bohoslužby ve kvatembrovou středu byla basilika P. Marie Větší, pátek basilika Dvanácti apoštolů a v sobotu basilika sv. Petra. Jarní kvatembr vychází na týden po 1. neděli postní.
Středeční čtení - Mt 12, 38-50 - spojuje velikonoční tematiku (obraz proroka Jonáše trávícího třidny v břiše ryby) s tématikou postní (působení Zlého) i mariánskou, která je dána místem slavení (kdo je Ježíšova matka).
Páteční čtení je ovlivněno nedalekými lázněmi se sloupořadím. Čte se o uzdravení ochrnulého u rybníku Bethesda - J 5, 1-15. I kvatembrová čtení na tomto místě (L7, 36-50 - odpuštění hříšnici; L 5, 17-26 - uzdravení ochrnulého) svědčí o charakteru římské penitenciální praxe spjaté s tímto místem.
Podobně jako blízkost rybníku u basiliky Dvanácti apoštolů, tak i poloha jiných míst ovlivnila biblické texty. Basilika sv. Eusebia je statiem v pátek 4. postního týdne. Basilika stojí uprostřed starověkého hřbitova. Četlo se proto evangelium o vzkříšení Laraza (J 11, 1-45).
Pátek třetího týdne se slavil u sv. Vavřince v Lucině. Titul byl za (republikánskými) hradbami. Četlo se proto evangelium o Ježíšově rozmluvě se samařskou ženou u studny za hradbami (J 4, 5-42). Uvedené dva janovské texty (ještě spolu s perikopou o slepém od narození - J 9) patří ke stěžejním perikopám katechumenátu. Jsou obsaženy v homiliích církevních Otců prvních staletí, jsou výtvarně ztvárněny v katakombách i na mosaikách basilik. Ještě v 6. stol. byly tyto perikopy čteny o 3.,4. a 5. neděli postní v rámci skrutinií. V době ustálení stacionárních bohoslužeb se však už křtily hlavně děti, skrutinia katechumenátu se stala formálními (redukovala se na obřady, které bylo možno slavit s dětmi - Efeta, předání symbola), a tyto texty byly přesunuty na všední dny. Teprve reforma po II. Vatikánu je vrátila na neděle.
Pro úterý prvního postního týdne je statiem Anastasia. Kostel byl na náměstí s trhy a směnárnou. Četlo se tedy o vyhnání penězoměnců z chrámu (Mt 21,10-17)
Jak je patrno z předchozího příspěvku, římské tituli byly ještě v roce 499 označeny jmény zakladatelů. Protože je v Římě všechno svaté (včetně Stolice), seznam z r. 595 již před jméno přiřadil označení "sv." nebo jméno změnil.
Jméno titulu velmi často ovlivnilo výběr perikop. Konalo-li se statio u sv. Zuzany (třetí sobota postu) četlo se 1. čtení o cudné Zuzaně (Da 13, 1-62) a evangelium o setkání Ježíše s cizoložnicí (J 8, 1-11).
Ve čtvrtek po Popeleční středě je statiem sv. Jiří. Čte se o uzdravení setníkova sluhy (Mt 8,5-13), neboť legenda o sv. Jiří říká, že byl také vojákem.
Pátek po 2. neděli postní se slaví u sv. Vitalisme. Tento světec byl hozen do jámy podobně jako Josef svými bratřími. Čte se proto Gn 37, 6-22. K tomu je tématicky vybráno evangelium o zlých vinařích (Mt 21, 33-46). Není bez zajímavosti, že tyto texty jsou dodnes součástí feriálního lekcionáře pro tento den. Dokonce je v období od úterý po 2. neděli postní do úterý po 3. neděli postní zachována dodnes souvislá řada evangelijních perikop.
Během velikonočního týdne byla statia ve velkých basilikách. V pondělí u sv. Petra se četlo Petrovo kázání (Sk 10, 37-43) a evangelium o cestě do Emauz (L 24,13-35), kde je též zmínka o Petrovi. V úterý u sv. Pavla zahradbami se četlo Pavlovo kázání v Antiochii (Sk 13, 16.26-33) a závěr Lukášova evangelia o zvěstování Krista všem národům, což je specifické poslání Pavlovo (L 24, 36-47). Ve čtvrtek u sv. Apoštolů se četla epištola o Filipově zvěstování etiopskému eunuchovi (Sk 8,26-40) - kostel byl dříve dedikován apoštolům Filipovi a Jakubovi. Evangelium o setkání Marie Magdaleny s Kristem (J 20, 11-18) bylo ovlivněno penitenciální rolí tohoto místa.
I když v době ustálení lekcionáře již masová finální příprava na křest dospělých katechumenů ustávala, přesto se odrazila při výběru textů.
Ve středu po 3. neděli postní se u sv. Xysta konalo skrutinium spojené s předáním symbola. Četls e Dekalog (Ex 20, 12-24) a evangelium o jeho smyslu (Mt 15,1-20).
Další středu, po 4. neděli postní, bylo statio u sv. Pavla spojeno s obřadem Efeta. Tento obřad není vnímán jen jako otevření sluchu, ale i ostatních smyslů pro Kristovu zvěst. Četl se jeden ze stěžejních textů katechumenátu: o uzdravení slepého (J 9, 1-38). I čtení z Ezechiele (Ez 36, 23-28) o "srdci z masa" je čtením křestním.
Texty skrutinia ve středu po 5. neděli postní (u sv. Marcela) připomínají na základě Levitiku (Lv19, 1-2.11-19.25) boží přikázání vč. přikázání lásky.
V období našeho zájmu (6.-7.stol.) nelze ještě mluvit o "gregoriánském chorálu". Tato forma profesionálního liturgického zpěvu vznikla až v 8-9. stol. v Galii. Přes nesporné kvality umělecké je z dnešního pohledu liturgický přínos chorálu sporný. Lidé byli odsunuti do role posluchačů - jednak pro hudební náročnost, jednak textům nerozuměli. V raně středověkém Římě tomu tak ještě nebylo. Sedmičlenná schola v době Řehoře Velikého, ve které byli tři sólisté, měla za úkol podporovat zpěv lidu.
Tzv. zpěvy ordinária (Kyrie, Gloria, Krédo, Sanktus, Agnus) jsou importované z Východu a nepatří ke zpěvům konstituujícím římskou liturgii. Těmi jsou zpěvy bezprostředně související s biblickými lekcemi (Graduale, Traktus či Alelujový zpěv) a procesní zpěvy (Introit, Ofertorium a Communio). Všechny jsou postaveny na žalmech.
Jako Graduale byl volen žalm, nebo jeho část tématicky související s 1. biblickým čtením, zatímco Tractus (v době postu) či Alelujový zpěv (v jiná období) souvisí s následujícím evangeliem. Často obsahuje charakteristickou partii evangelijní perikopy nebo tématicky blízký verš žalmu.
Později vzniky procesní zpěvy (vstup, s dary, a požehnanými dary). Původně se průvody děly tiše, později (pod vlivem Východu) se začaly zpívat litanie. Pozdější orientace na proměnné zpěvy během průvodů je vlastním vkladem západních liturgií vč. římské. Stacionární liturgie jsou i ve výběru zpěvů určitým modelem, který nastínil cestu dalšího vývoje, předurčil principy, na kterých římská liturgie stojí.
Zcela zřetelný je vývoj Communia - zpěvu k přijímání (během doby kdy služebníci přinášeli eucharistický chléb a víno přijímajícím). Jednotlivé všední dny postu se postupně zpívaly jednotlivé žalmy žaltáře. Tak na popeleční středu žalm 1. až k žalmu 26 v pátém postním týdnu. Z pohledu pozdějších seznamů se vyskytují odchylky. Jednak nejsou totohoto systému zařazeny čtvrtky a soboty, které byly dlouho aliturgickými dny (čtvrtky se staly stacionárními dny až v 8. století). Jednak byl někde zpěv nahrazen vhodnějším z hlediska tematizace. Např. ve dny, kdy se četly klíčové janovské texty katechumenátu - o Samaritánce, o slepém od narození a o vzkříšení Lazara, se klíčové verše zpívaly ke kommuniu na místo žalmu, kterýby měl být užit podle svého pořadí v žaltáři.
Proces vedoucí k tematizaci jevíce či méně zřetelný i u ostatních procesních zpěvů. Zcela zřetelné je to u nedělí, kde začátek introitu - vstupního zpěvu - dal jméno celé neděli. Např. 1. neděle postní - Invocabit má všechny zpěvy - Introit, Graduale, Traktus, Ofertorium i Communio - sestaveny z žalmu 91. U 2. neděle postní - Reminiscere - jsou rovněž zpěvy harmonizovány obsahem a Introit s Graduale souvisí i formálně - jsou tvořeny žalmem 25. Tak by bylo možné pokračovat. Např. celý velikonoční oktáv se zpívá stejné Graduale. Je tak vyjádřena vnitřní spojitost jednotlivých dní.
Studium fenomému statií není samoúčelné. Chceme-li porozumět současné liturgií a chceme-li ji obnovovat, musíme jít ke kořenům. Dnešní tvar římské liturgie může být pro někoho feudální podívanou, neumožňující angažovat svou vlastní víru. Někdo jiný je zase přesvědčen, že formy před čtyřiceti lety opuštěné se praktikovaly v Římě od počátku (to by ovšem musel být tím počátkem začátek novověku).
Nedávný pohřeb Jana Pavla II., sledovaný miliony lidí po celém světě, fenomén římské liturgie spíše zahalil, než přiblížil. Byly porušovány liturgické předpisy, které samy vatikánské úřady vydávají. Předsedající kardinál ignoroval základní symboliku kolegiality. Recitoval eucharistickou modlitbu, aniž by počkal na ostatní koncelebrující kardinály, kteří se přesouvali k oltáři. Ignorována byla i základní eucharistická symbolika. Eucharistický chléb určený k přijímání lidí se vůbec nedostal na oltář. Pohřeb tak připomínal megashow, ne katolickou liturgii. Uvědomil jsem si, jak dopadla Konstantinopol, město mnohem výstavnější, mnohem křesťanštější než Řím...
Přesto, či možná právě proto, mají rané římské formy co nabídnout - vznešenou prostotu, respekt k subsidiaritě, kolegialitě. Stručné orace, nutící předsedající k dobré přípravě. Tematizaci každé liturgie postavenou na biblických textech. Zpěvy, které nejsou výplní, ale integrální, dokonce konstitutivní součástí liturgie.
Baldovin J. F., The Urban Character of Christian Worship, Pont. institutum studiorum orientalium, Řím,1987
Schmidt, H. A. P. , Introductio inliturgiam occidentalem, Herder, 1965
Kunetka F., Eucharistie v křesťanskéantice, Univerzita Palackého v Olomouci, 2004
Emminghaus J.H., Eucharistie, Síť, Praha, 2. vydání 2004
Edmund Bishop: "The Genius of the Roman Rite", in Liturgica Historica. Papers on the Liturgy and ReligiousLife of the Western Church (Oxford, 1962; originally published1899)
Římský misál (s poznámkami MarianaSchallera), Bohuslav Rupp, Praha, 1947
Kunetka F., Stručné dějiny hudby a zpěvu v liturgii, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 1999
Poslední komentáře