Liturgická role jáhna dnes

Role jáhna v liturgii (a v životě církve všeobecně) nikdy nebyla statická. Chceme-li si položit otázku jáhnovy role v liturgii dnes, je důležité vědět, jak se tato role vyvíjela, a rovněž jaký všeobecný přístup zaujímala církev vůči diakonátu v různých dobách a na různých místech. Protože ty církve, které kladou velký důraz na historickou (apoštolskou) sukcesi duchovního úřadu, udržovaly diakonát coby část tzv. cursus honorum, tedy „stupně“, kterým musí projít kandidát na cestě ke svému „cíli“, tj. presbyterátu. Tyto církve v době docela nedávné nedoceňovaly úřad a službu jáhna. Byla redukována na liturgickou službu požadovanou při „slavnostních mších“, nebo jako nutnou nepříjemnost, kterou je třeba projít. Diakonát se tak stal ve skutečnosti eklesiologickou fikcí.

První století

Při zkoumání nejstarších křesťanských dokumentů, které se zmiňují o liturgické službě jáhnů se jejich role mění od společenství ke společenství. Justin Mučedník se ve své První apologii (okolo roku 155) vyjadřuje o liturgické úloze jáhnů dvakrát, vždy ve spojitosti s eucharistií: Jáhni umožňují každému z přítomných na bohoslužbě „účastnit se přijímání eucharistického chleba, vína a vody“ (kapitola 65) a „odnášejí je též nepřítomným!“ (kapitoly 65 a 67).

Když Didascalia Apostolorum (okolo roku 230) začíná pojednávat o pomazání jáhnů (mužských i ženských, kapitola 16) je kladen velký důraz na význam těch úřadů, které mají být vykonávány ženami, a ne muži. Nejdůležitějším mezi jejich úkoly je křest, kdy má jáhenka doprovázet ženské kandidátky před shromáždění a tam je pomazat. Jáhni mají též poskytovat duchovní službu nemocným „a každému zajišťovat řádnou duchovní službu“ (včetně přinášení eucharistie?). Jáhni mají být v každém společenství v dostatečném počtu, aby mohli znát všechny věřící a mohli informovat biskupa o všech potřebách.

Ve spisu Apoštolská tradice (dříve připisovanému Hippolytovi), jehož kořeny sahají do raného třetího století, se o liturgickém úřadu jáhnů pojednává při několika příležitostech. Během liturgie křtu, poté co biskup požehnal oleje, které budou potřeba, stojí po jeho boku dva jáhni, jeden z nich drží na levé straně olej exorcismu, druhý na jeho pravici olej díkůvzdání (21, 8).

V průběhu vlastního křtu je úkolem jáhna přivést kandidáta ke křestnímu bazénu, kde se každý kandidát podrobuje křestnímu dotazování a poté je ponořen do baptisteria (21, 11–18). Při eucharistii přináší jáhen biskupovi eucharistické dary (4, 2; 21, 27), asistuje presbyterovi při podávání kalicha – případně kalichů – (s vodou, mlékem a vínem při křtech) a podílí se na lámání chleba před podáváním přijímání. Další úkoly náležející jáhnovi jsou „sloužit biskupovi“ a „podávat mu zprávu o tom, kdo je nemocen“ (kapitola 34). Při hostině společenství (agapé), která měla zřejmý rituální charakter, přinesl jáhen lampu (25, 1), zpíval jeden nebo několik halelových žalmů po sdílení smíšeného kalicha (25, 12), a rovněž v nepřítomnosti biskupa mohl buď presbyter nebo diákon vzdát dík nad společným kalichem a zazpívat požehnání nad chlebem, který byl posléze společně konzumován (28, 5-6).

Celkově vzato je v těchto dokumentech z druhého a třetího století zřejmé, že primárním úkolem jáhna bylo asistovat biskupovi při výkonu episkopé, a to dvojím způsobem, bezprostředně při liturgii a v širším slova smyslu být biskupovýma „očima a ušima“. Tudíž konali jáhni při křtu takové úkony jako je držení oleje biskupovi, přivádění kandidátů k baptistériu a po křestních otázkách jejich ponořování. Při eucharistii přijímali dary a poté se podíleli na lámání chleba pro přijímání a asistovali při podávání kalicha. Také sloužili episkopé biskupa buď donášením eucharistie těm, kteří byli v den Páně nepřítomni při jejím slavení, nebo oznamováním biskupovi jmen nemocných, aby jim mohl posloužit on sám.

Je důležité poznamenat, že žádný z úkolů svěřených jáhnovi nepředstavuje postavení oněch sedmi, kteří – ve Sk 6, 1-6 – byli vybráni, aby ušetřili „dvanáctku“ od rozptylujícího obsluhování u stolu. Ani tu není nijaký náznak, že by jáhnova role měla být považována za nějakou zvláštní „ikonu“ Kristova diakonického poslání. Obě zmíněné ideje diakonátu se objevily o mnoho století později a jsou zavádějící. Raná církev nepovažovala zmíněnou perikopu ze Skutků apoštolských za biblický základ diakonátu, který existoval v jejím středu. Zodpovědnost za věci, které připadaly jáhnům, byly natolik významné, že nevytvářely představu jáhna coby číšníka u příslušných stolů. „Jáhen coby ikona služby“ je moderní fikce, která vážně poškozuje duchovní úřad pokorné služby, která je uložena všem pokřtěným. Při liturgii umývání nohou na Zelený čtvrtek je to biskup (nebo v jeho zastoupení presbyter), a nikoli jáhen, kdo umývá nohy jako model služby poskytované společenství jako celku.

Jáhni v zavedené církvi

Od těchto původních zmínek o duchovnímu úřadu jáhnů role zastávané jáhny rychle rostly. Úřad jáhnů coby „očí a uší“ biskupa se brzy vyvinul do forem, kdy jáhni byli často správci místní církve a požívali značnou autoritu. Často se stávali příslušníky domácnosti biskupa. Také měli na starosti charitativní a sociální působení církve. Jejich praktické a liturgické dimenze se rozvíjely ruku v ruce a navzájem se ovlivňovaly.

Spolu s tolerancí státu k církvi v době pokonstantinovské a rychlou proměnou církve v zavedenou instituci, která sloužila liturgii ve větších prostorách, kde byly vhodné detailnější a propracovanější ceremonie, se duchovní úřad jáhna rapidně rozvíjel. I když se to velmi lišilo podle církevního regionu, byly od počátku zodpovědnosti jáhna značné – spadaly totiž do oblastí církevního managementu a vztahů mezí církví a společností – a byly reflektovány i liturgicky. Čtení evangelia se stalo takřka univerzální liturgickou funkcí jáhna (a v některých oblastech též zpívání žalmu před evangeliem), vedení přímluvných modliteb při velké modlitbě věřících a propouštění lidu na konci liturgie ke službě světu se staly liturgickým ztělesněním jáhnovy role ve vztahu církve a světa.

V propracovanějších obřadech, které se vyvinuly poté, co církev začala užívat pro liturgii veliké budovy (ať již sekulární baziliky přenechané církvi k užívání, nebo stavby zbudované speciálně pro liturgické užívání), se stala příprava darů mnohem rituálnější a komplexnější záležitostí. Jáhni se museli (mnohem více nežli to jejich původní funkce vyžadovala) zabývat podrobně stanovenou přípravou stolu, která se postupně vyvinula z relativně jednoduchého přinášení darů v „domácí církvi“, jak se o ni zmiňuje Justin Mučedník. Ve velkých budovách byl možný pohyb celého společenství a příprava darů se stala jedním z nejdůležitějších momentů celé liturgie, neboť se celé společenství angažovalo při tomto formálním liturgickém pohybu. Za zpěvu žalmu všech pokřtěných byly dary chleba a vína, které budou užity při eucharistii, a rovněž i další dary pro charitativní činnost církve, přinášeny průvodem k oltáři. Jáhni, kteří byli pověřeni dohledem nad církevní charitativní prací, hráli hlavní úlohu při této části liturgie, kdy se setkávala rituální akce a sociální angažovanost tváří v tvář. Začínalo to položením plátna na veliký oltář coby základní přípravou eucharistické hostiny. Poté jáhni vykonávali onu formu své služby, kterou nacházíme u Justina. Když pokřtění přinášeli své dary k oltáři, jáhni přijímali nádobky s vínem a vlévali ho do velké nádoby, ze které bylo víno později odebíráno pro potřebu při přijímání. Z chleba bylo vyčleněno množství potřebné pro přijímání, které bylo posléze jáhny uspořádáno na oltáři. (Chléb a víno, které nebylo zapotřebí ke přijímání, jakož i dary jiného druhu, byly později odneseny do diakonických kostelů – které sloužily jako centra sociálních služeb – kde byly rozdávány chudým a potřebným.) Byl tu úzký vztah mezi jáhnovou rolí v liturgii i mimo ni.

S dalším vývojem liturgie plnili jáhni svůj úřad coby asistenti biskupa tím, že se podíleli na dlouhém procesu lámání chleba, aby mohl být podáván při přijímání a poté i tím, že podávali kalich laikům. A konečně k další interakci mezi liturgií a světem docházelo na konci liturgie, když jáhen zpíval propuštění a posílal věřící lid ven do světa, kde má každý pokřtěný, muž i žena, vykonávat svou vlastní diakonii.

Jáhni v mocné církvi

V následujících stoletích byla jáhnova role v liturgii ovlivňována různými faktory. Když bylo hlavní město říše přemístěno z Říma do Konstantinopole, začal římský biskup jako nejvýše postavená osoba tohoto města zaplňovat mocenské vakuum vzniklé císařovou nepřítomností. Liturgicky se to projevilo postupným napodobováním přísně stanoveného ceremoniálu byzantského dvora. To co bylo při liturgii římského biskupa zaváděno se podobalo obřadům u císařského dvora v Byzanci, kde měla každá osoba svou zvláštní ceremoniální roli závisející na jejím statusu. Jáhni museli nyní plnit liturgické funkce, které se více podobaly povinnostem dvořanů než jejich historickému poslání, umožňujícímu snadnější vykonávání biskupovy liturgické episkopé – předsednictví při svátostech – i služby biskupových „uši a oči“ ve vztahu k jejich pastorálníepiskopé.

Ceremoniál byzantské církve byl pod velkým vlivem tehdejšího ceremoniálu u dvora a mnoho projevů jáhnovy role v liturgii bylo podobnými těm na Západě. V Byzanci a ve východních církvích se jáhnova role v liturgii stala slyšitelnější a viditelnější než na Západě. Při plnění úkolu služby biskupověepiskopév liturgii a zajišťování jejího hladkého průběhu se jáhen stal „živou rubrikou“ a řídil průběh liturgie různými „zpívanými pokyny“ jako např. „Dávejme pozor!“ před čteními; „Nedovolte zůstat katechumenům!“ v momentě, kdy byli katechumeni propuštěni, aby nemohli být svědky eucharistických mystérií před svým křtem; nebo „Pozdravme se navzájem svatým polibkem!“ před pozdravením pokoje.

Navíc se objevily podstatné rozdíly ve vývoji samotných liturgických textů, zvláště v litaniích a eucharistických modlitbách. Na Západě měly „slavnostní modlitby“, jedna z klasických forem přímluv, formu série proseb pronášených jáhnem; za každou jejich skupinou následovalo ticho k modlitbě, po kterém předsedající vyjádřil souhrn úmyslů společně s modlitbou kolekty. Tento způsob modliteb se nekonal v byzantských liturgiích ve východních církvích, kde se namísto toho stala normou série litanií zpívaných jáhnem a zakončených předsedajícím liturgie. V obou formách lze pozorovat, že jáhni plnili svou úlohu být „ušima a očima“ biskupa tím, že přednášeli potřeby církve a světa před místní církev. A nadto eucharistické modlitby v Byzanci a na Východě dávaly mnohem aktivnější roli jáhnovi, který opakovaně zpíval pokyny předsedajícímu, duchovním, lidu i Bohu způsobem jako: „Požehnej!“; „Ti, co sedí, vstaňte!“; „Otevřete vějíře!“; „Požehnej, Pane!“ atd., což se podobalo úkolům ceremoniáře na císařském dvoře.

Ve stejné době dostali jáhni kvůli svým dohlížecím funkcím nesmírnou moc. Jejich zodpovědnost se rozrostla tak, že zahrnovala správu církve jako celku a rovněž také péči o chudé. Jáhni se tak dostali ke kontrole církevní pokladnice. Biskupové byli voleni přímo z diakonátu poměrně mnohem častěji, nežli z početně většího kolegia presbyterů. Arcijáhen jako vedoucí místních jáhnů obdržel autoritu prosazovat disciplínu u nižších duchovních a též je podrobovat zkouškám, jakož i určovat stupeň jejich připravenosti k dalším svěcením. To se odráželo v liturgii; byl to totiž arcijáhen, kdo prezentoval kandidáty svěcení a svědčil o jejich schopnosti k nastávajícímu postavení. Mezi osmým a třináctým stoletím narostla moc arcijáhnů do té míry, že vykonávali jakousi episkopální zodpovědnost za správu církve ve svém regionu (arcijáhenství). Tato změna statusu a funkcí se odrážela v tom, že se obvykle stalo úkolem arcijáhna ustavovat duchovní do jejich funkcí spíše než aby to činil biskup, i když jeho pastorační zodpovědnost (alespoň teoreticky) zůstávala v tomto ohledu zachována. A tak ve skutečnosti jáhni vykonávali pastorační episkopé, která historicky na úřad jáhna nikdy nepřešla.

Středověk zaznamenal masivní přeměnu v základním charakteru eucharistického života křesťanského společenství. Kdysi jasné poslání celého lidu božího, ve kterém každý pokřtěný křesťan měl svou osobní leitourgia, liturgickou aktivitu (včetně pravidelného přijímání), se stoupající měrou stávalo doménou duchovenstva a postavení laiků se pozvolna redukovalo k pasivitě. Důvodů je pro to příliš mnoho než abychom je zde vypočítávali, avšak zahrnovaly faktory jako je rozvoj národních jazyků, zatímco západní liturgie zůstávala latinská, vznik chápání duchovenstva jako jakési „kasty“ postavené mimo laosjako celek, rozšíření se římského ritu z politických důvodů do prostředí, kde jeho obřady nebyly doposud ani známy a ani chápány a konečně i značně materialistické chápání Kristovy eucharistické přítomnosti.

Nedělní slavení eucharistie, při kterém kdysi všichni pokřtění měli svoji osobitou roli a všichni se účastnili přijímání, se nyní stalo záležitostí kléru. Protože ani jazyk ani obřady lid nechápal, bylo jim zapotřebí dodat smysl zavedením nového druhu textů – komentářů ke mši (expositiones missae), které se silně opíraly o uměle vytvořené alegorie liturgických úřadů, nádob, úkonů a textů. To mělo závažné důsledky pro roli jáhnů v liturgii. Protože účast laiků na liturgii byla stále menší, mnohé z tradičních úkolů jáhna v liturgii se staly překonanými a zbytečnými. Mizely zvláště poté, když se „tichá mše“ pouze s předsedajícím a přisluhujícím (ministrantem) stala všeobecnou normou a postupně nahradila „slavnou mši“, která vyžadovala širokou paletu liturgických funkcí a úřadů. Jak postupně mizelo týdenní přijímání laiků, tak mizel i průvod s dary i potřeba přijímání pro ty, kteří nebyli na shromáždění přítomní. Když laici přestali považovat přijímání za normální část svého podílu na nedělní eucharistii, které se zúčastnili, pak nebyla ani potřeba přinášet přijímání těm, kteří se z jakýchkoli důvodů slavení eucharistie nezúčastnili, pokud nebyli v nebezpečí smrti – v takovém případě potřebovali duchovní službu presbytera, aby vykonal „poslední pomazání“ a udělil též viaticum¹. Komplikovaná příprava stolu, jaká se vyskytovala v patristické církvi, si zachovala mnoho ze své složitosti, avšak zahrnovala přípravu jediné hostie a jediného kalicha s vínem pouze pro jednoho „celebranta“. Tyto úkony, nyní postrádající svůj původní smysl, se vysoce alegorizovaly – zpravidla v kontextu utrpení Páně, při kterém byla hostie obětujícím se Kristem, kalich hrobem a paténa kamenem, který zavalil hrob – a stejně tak se alegorizovala i služba jáhna samotná.

Jáhni v době reformace

Reformy šestnáctého století se netýkaly jáhnů. Ty církve, které si zachovaly trojstupňový úřad biskupa, presbytera a jáhna, celkem vzato redukovaly diakonát na víceméně neviditelný krok v cusus honorumv procesu postupného svěcení na cestě k presbyteriátu. Tzv. intersticesčili doba, která měla být dodržena mezi svěcením z jednoho ordodo druhého, byla původně zamýšlena jako doba testování připravenosti i vhodnosti pro další „ordo“, byla spíše zanedbávána, než dodržována. Nebylo neobvyklé vysvětit kandidáty pro diakonát a presbyterát do těchto úřadů v průběhu několika dní po sobě, nebo dokonce ve stejný den. Většina farností nikdy nezažila duchovní službu jáhna. V římskokatolické církvi se presbyteři a biskupové dále oblékali jako jáhni, aby vykonávali předepsané liturgické úkony jáhnů při liturgii (zvláště při slavné mši) – zvyk napodobený i anglikány po liturgické obnově devatenáctého století a rovněž tehdy převzatý i starokatolíky.

Novější diskutabilní užívání diakonátu

Výjimky z řečeného, alespoň v anglikánství, byly buď považovány za anomální nebo nepříliš úctyhodné. Až do devatenáctého století byly všechny pozice vyučujících na historických školách v Anglii (včetně starobylých univerzit v Oxfordu a Cambridgi) obsazovány svěcenými duchovními. A tak bylo vysvěceno mnoho jáhnů, aby byl splněn tento zákonný požadavek, bez jakéhokoliv jejich osobního dalšího zájmu ve smyslu povolání k diakonátu, natožpak touhy po vykonávání nějakých osobitých úkolů jáhna – ať liturgických nebo administrativních.

Počínaje druhou čtvrtinou devatenáctého století až do druhé světové války bylo mnoho mužů vysvěceno na jáhny, aby mohli být misionáři mezi různými etnickými skupinami a v různých izolovaných společenstvích. Nezřídka to byli muži pocházející ze stejného společenství, kterému měli na základě svého svěcení sloužit, avšak nesplňovali vzdělávací nebo sociální (a bohužel někdy i rasové) požadavky, které by jim jinak umožnily vysvěcení do presbyteriátu. Tím se diakonát stával zařízením pro neúspěšné kandidáty kněžství.

Od pozdního devatenáctého století až do sedmdesátých let dvacátého století bylo anglikánskými církvemi vysvěceno mnoho žen na „jáhenky“ (často za použití téhož ritu jako pro svěcení jáhnů, avšak s nahrazením výrazu „jáhen“ za „jáhenku“), protože tyto církve tehdy nepřipouštěly ženy ke kněžskému svěcení. Po jejich vysvěcení, jim byla svěřena (alespoň v některých anglikánských provinciích) zodpovědnost za pastorační a (nejméně částečnou) liturgickou episkopév odlehlých oblastech s širokými územími jako jsou v severní Kanadě a na Aljašce. Slavení eucharistie bylo vyhrazeno arcijáhnovi (což byl kupodivu vždy presbyter) nebo biskupovi, kteří pak zastávali funkci předsedajícího při příležitostných vizitacích. Když různé anglikánské provincie začaly světit ženy do diakonátu, mnohé z těchto „jáhenek“ byly kvůli ritům, jimiž byly vysvěceny, považovány za jáhny. Jejich duchovní úřad zůstával stejný – jáhni s episkopépresbytera ve všech věcech s výjimkou předsedání eucharistii. Tak se diakonát stal útěkem z ožehavého teologického problému, což je vidět na velice malém počtu těchto žen, které zůstaly jáhenkami poté, co jim bylo umožněno svěcení do presbyterátu.

Jáhni v liturgii dnes

Otázka liturgické role jáhna je dnes mnohem komplikovanější nežli tomu bylo před čtvrt stoletím. Tehdy, alespoň u většiny západních církví, byl diakonát jako trvalé povolání něčím neslýchaným. Jáhni byli čímsi „tranzitním“ a odsloužili si svých šest měsíců až jeden rok nežli mohli „postoupit“ k presbyterátu. Když finanční problémy v mnoha diecézích začaly komplikovat zaměstnaneckou situaci, stále méně a méně farnosti se setkávalo s byť i „tranzitními“ jáhny coby duchovními správci. Příležitostně se vyskytovali jáhni, kteří byli neúspěšnými kandidáty kněžství – většinou to byli starší muži (a jenom muži), kteří se kdysi kojili nadějí být kněžími, ale pro nějaký důvod nesplňovali požadavky místního biskupa, a byli tím odsouzení zůstat jáhny po celý čas své duchovenské služby – jáhenské služby, ke které mnoho z nich necítilo povolání a která mnohé vskutku frustrovala.

Během téhož období došlo ke změně v eucharistické zbožnosti. Všeobecné očekávání věřících křesťanů, aby se jejich každá neděle vyznačovala slavením eucharistie, bylo konfrontováno s rostoucím počtem studentů teologie, kteří byli ordinováni do diakonátu v průběhu posledního ročníku svých studií, aby mohli být vysvěceni na kněze dříve, než budou posláni do svých prvních farností. Výsledkem toho bylo, že fenomén „jáhen z povolání“ v malých farnostech docela vymizel.

Dohromady ale všechny tyto faktory přinesly kuriózní výsledek, že pokud nějaká farnost viděla „jáhna“ při liturgii, pak byl tento „jáhen“ nejpravděpodobněji presbyterem či biskupem přestrojeným za jáhna za „liturgickým účelem“.

Výsledkem široce rozšířené reformy a obnovy liturgického života v církvích v posledních desetiletích bylo povědomí, že smyslem liturgie je dílo celého božího lidu (spíše nežli něco činěného duchovními pro laiky), což se stalo základním předpokladem slavení liturgie. Celá řada liturgických funkcí začala být rostoucí měrou zastávána laiky. Mezi těmito funkcemi bylo mnoho takových, které byly historicky funkcemi jáhnů a za jejich nepřítomnosti byly plněny presbytery. Tyto úkony zahrnovaly mezi jiným úvod k velké modlitbě lidu (oratio fidelium), pomoc při přípravě darů při „obětování“ a v některých místech hlásání evangelia a propouštění. V některých anglikánských společenstvích se stalo zvykem oblékat laika do dalmatice podobného roucha a označovat ho nebo ji za „jáhna“, protože tato osoba plnila historickou funkci liturgických povinností jáhna.

Obnovení stálého diakonátu a v důsledku toho opětné objevení se jáhnů v mnoha farnostech neproběhlo bez jistých napětí. Nově vysvěcení jáhni dobře znali své liturgické funkce, i ty, které jim náležely historicky, a očekávali, že je budou vykonávat ve farnostech, do kterých byli ustanoveni. To často vedlo ve farnosti ke konfliktům s těmi laiky, kteří zpravidla plnili tyto tradičně „jáhenské“ funkce. Vytvoření liturgické „tradice“ vyžaduje relativně málo času, mnoho liturgických funkcí, které byly historicky funkcemi jáhna, začalo být považováno za funkce „tradičně“ vykonávané laiky, kteří pak pociťovali, že jáhnové si uzurpují „jejich“ zaužívané funkce ve farnosti. Na mnoha místech by proto bylo pastoračně neuvážené, ba dokonce kontraproduktivní, dovolit jáhnům, aby vykonávali liturgické role, které byly prováděny jáhny historicky.

Jistě není součástí úřadu jáhna, aby nahrazoval funkce laiků. Hovořit dnes o liturgické roli jáhna vyžaduje, aby se počítalo s těmito novými faktory, spíše než se domnívat, že všechno, co jáhen v liturgii činil po staletí, je vhodné i pro jáhna dnes.

Zmatek v úřadech?

Liturgický úřad jáhna musí být dnes založen na dobře fundované teologii diakonátu. Ve svém nedávném velice instruktivním článku²ukazuje Richard Gaillardetz některé v současnosti prezentované teologie diakonátu, které podle jeho náhledu vedou do slepé uličky. Tyto slepé uličky jsou ty teologie, které považují diakonát za 1) mezistupeň k presbyteriátu (cursus honorum); 2) součást alegorického modelu sakrálních svěcení, v němž jáhen je ikonou Krista služebníka; 3) vstup do výlučně odlišného „duchovenského stavu“. Každá z těchto teologií diakonátu, tím či oním způsobem, vážně poškozuje teologii služby zakořeněné ve křtu. Proto každá z nich poškozuje obnovený diakonát, který musí najít své specifické místo v církvi, ve které jsou všichni díky svému křtu „ordinováni“.

Při Gaillardetzově hledání současné teologie diakonátu tento autor navrhuje celou řadu faktorů, které by měly tuto teologii charakterizovat. Mezi nimi jsou dva zvláště relevantní pro projednávanou otázku: 1) teologie diakonátu musí rozlišovat mezi jáhenským úřadem a úřady presbytera a biskupa; 2) teologie diakonátu musí rozlišovat mezi diakonátem a laickou církevní službou, aniž by ji nějak snižovala.

V římskokatolické církvi byl zájem o obnovený diakonát vyjádřen některými biskupy jako prostředek proti nedostatku kněží. Liturgické sakramentální potřeby jako mít předsedající při křtech, sňatcích a pohřbech jakož i pro svátostné pomazání nemocných a umírajících vedly biskupy k tomu, aby dovolili jáhnům zastávat tyto funkce.

Výsledkem je opačné zamlžování rolí biskupa/presbytera a jáhnů. Tak jako presbyteři a biskupové byli (a na některých místech doposud jsou) zvyklí se oblékat jako jáhni po dobu liturgie, aby to vypadalo, že plní jáhenské liturgické „role“ v nepřítomnosti skutečného jáhna, jsou nyní jáhni delegováni k liturgickým funkcím, které jsou tradičně záležitostí biskupů a presbyterů, aby to vypadalo, že mají regulérní liturgickou episkopé nad životem společenství. Jistě lze uznat pastorační potřebu mít předsedající při těchto liturgických slavnostech. Umožnění jáhnům předsedat při těchto příležitostech však zabraňuje kladení zásadnějších otázek, které vyvstávají na pozadí nedostatku kandidátů presbyteriátu v římskokatolické církvi. Tato krize kněžských povolání se dnes neobjevuje ve většině jiných církví a jistě není problémem pro anglikánské nebo starokatolické církve. A tak by bylo pro anglikány a starokatolíky značně nemoudré, aby začali delegovat liturgické úkony tradičně prováděné biskupy a kněžími na jáhny na základě toho, že je to nyní dovoleno v římskokatolické církvi. Pokud někde existuje jáhen (nebo laická osoba podobného charakteru), který vykonává normální pastorační a liturgickouepiskopénad daným společenstvím, pak ani sňatek ani pohlaví nevytváří žádnou kanonickou překážku k vysvěcení této osoby za presbytera ve většině anglikánských a starokatolických církví.

Exhortace a promluvy určené těm, kteří mají být vysvěceni, ozřejmují, že biskupové a presbyteři jsou svěceni do úřadu, který je značně odlišný od úřadu jáhna. Úřad dohledu (episkopé) byl historicky uskutečněn v úřadu biskupa jako hlavního pastýře a předsedajícího při liturgii v místní (diecézní) církvi – zvláště při nedělních svátostech křtu a eucharistie. Biskupové také vykonávají tuto episkopé skrze delegování zodpovědnosti za pastorační dohled a liturgické předsednictví na presbytery, kteří předsedají za biskupovy nepřítomnosti v daných farnostech nebo shromážděních. Jáhni do takového úřadu episkopé svěceni nejsou.

Nikdy nebylo normální součástí úřadu jáhna, aby vykonával pastorační duchovní úřad nebo předsedal v místních společenstvích. Namísto toho byl jáhen vysvěcen, aby „asistoval a sloužil potřebám pastorálního dohledu (episkopé), což bylo určeno tím, kdo tento dohled vykonával.“ Liturgický úřad jáhna musel tedy být manifestací dvou věcí, rozdílem mezi úřadem jáhnů a úřady biskupů a presbyterů a též zvláště jáhnova úřadu služby potřebám úřadu episkopé.

Jak se obě tyto reality mohou nejlépe odrážet v liturgii? V celé řadě nových ordinálů je budoucí biskup před svěcením tázán následujícími nebo podobnými slovy: „Budeš jako hlavní kněz a pastýř dodávat odvahu a podporovat všechny pokřtěné v jejich darech a úřadech, vyživovat je z bohatství boží milosti, modlit se za ně a slavit s nimi svátosti naší spásy?!“ Biskupové, kteří slíbili „dodávat odvahu a podporovat všechny pokřtěné v jejich darech a úřadech“ si musí být zvláště vědomi toho, jak to mohou činit v kontextu mnoha liturgických shromáždění, kterých se sami účastní – ať je tomu při významných příležitostech, na kterých je shromážděna celá diecéze, nebo při těch méně významných, např. v nějaké skomírající farnosti. Přítomnost jáhnů vykonávajících liturgický úřad, který jasně přísluší k jejich stavu, je zvláště důležitá. Liturgický model, který představujeme při biskupských liturgiích, má být modelem církve v jejím nejlepším stavu – je možno jasně říci „slavení eucharistie je dílem celého božího lidu“ – a ne modelem, který vyvyšuje jednoho nad druhého nebo dokonce nějaký úřad eliminuje.

Dalším důsledkem jakéhokoli pokusu o reflexi rozlišení a zvláštnosti jáhenského úřadu musí být opětné zhodnocení některých liturgických praktik, které se vyvinuly v našich církvích v nedávné minulosti, když jsme rozšířili funkce jáhna na základě poznatku „Řím to udělal také“, a sice bez seriózní reflexe o historických nebo teologických důsledcích. Jsou jáhni v postaveních, kde je jim dána pastorační a liturgická episkopépři každodenním provozu? Pokud ano, nemají být spíše vysvěceni do presbyterátu – protože úřad tohoto ordo ponejvíce vykonávají? Pověříme-li jáhny křtěním, podáváním eucharistie pravidelně při bohoslužbě slova v neděli a předsedáním při sňatcích, neškodíme jednomu z důležitých aspektů teologie diakonátu?

Pomazání nemocných je asi zcela rozdílnou záležitostí. To se nestalo doménou vyhrazenou presbyterům až do devátého století – kdy se objevila idea duchovenstva jako speciální kasty – a prameny ukazují, že do té doby bylo vykonáváno více laiky nežli duchovenstvem. Spíše než považovat pomazání nemocných za úkol biskupů a presbyterů, který byl delegován na jáhny pro nedostatek kněží, by snad církve měly znovu vyhodnotit důsledky historického vývoje této svátosti a poté vyvodit důsledky z poznatku, že tuto funkci mohou docela dobře vykonávat nejenom jáhni, nýbrž i laici, nebo alespoň ti laici, kteří jsou členi farního „pastoračního týmu“.

Rozdílný liturgický úřad v souladu s ostatními úřady

Jedním z cílů hnutí za obnovení stálého diakonátu je zajistit, aby byl v každé farnosti stálý jáhen tak, jako je v každé farnosti normálně kněz. V důsledku toho by měl biskup za normálních okolností zajistit, aby při každé biskupské liturgii fungoval liturgicky nějaký jáhen. To má být takovou samozřejmostí, jakou je dnes pro biskupa či biskupku zajistit, že je u oltáře doprovázen členy kolegia presbyterů a že „neordinovaní“ členové a členky shromáždění budou mít čtení, povedou přímluvy, zazpívají žalm po prvním čtení, zastanou funkci akolytů a všechny další liturgické funkce, které jsou zvyklí provádět. Při sloužení dobře sestavené liturgie vykonává biskup učitelský úřad, který je pro biskupa fundamentální, což vytvoří jistě mnohem více trvalého dobra než mnohé přednášky a pastorační listy synodního úřadu.

Jaké liturgické funkce má tedy jáhen vykonávat při těchto příležitostech? Ty, které dávají jasně najevo, že jáhni jsou těmi, kdo slouží potřebám episkopécírkve, ty, při kterých vystupují jako osoby „vyslané“ z pověření biskupa (nebo osoby s bezprostřední pastorační zodpovědností za dané společenství) ve službě této episkopé a jako ti, kterým je často dána zodpovědnost za charitativní a sociální práci církve. Pohlížíme-li na klasické texty a objevujeme-li v nich úřad jáhna, pak to není nějaký historický restauracionalismus – snaha o znovuvytvoření „zlatého věku“ jáhna – ale je to snaha o zařazení jáhenského liturgického úřadu do kontextu, v němž by byl jasnější vztah mezi jáhnovou rolí v církvi a jejím odrazem v liturgii.

A tak je liturgickým úkolem jáhna pomáhat biskupovi; má sloužit těm, kteří vykonávají episkopé a vykonávat ty úkoly, které ozřejmují, že jáhnova role spočívá v interpretování církve světu a světa církvi. „Pomáhat biskupovi“ spočívá v poměrně jednoduchém úkolu přítomnosti a doprovázení – nikoli coby ceremoniář, ale jako někdo, na koho se může biskup spolehnout. To by bylo jasně patrné, kdyby se jáhen vyskytoval blízko biskupa v každý rozumný moment (asi nepotřebujeme jáhny čekající u podstavce ambónu až biskup sestoupí). Biskupské vizitace se stávají rostoucí měrou příležitostí, při které se udělují křty – zpravidla dospělých. Vhodné by bylo, aby byl k těmto křtům delegován jáhen, což by zdůraznilo biskupovu roli jako toho, kdo pomazává křižmem. Při přípravě darů má být role jáhna jasná v tom, že nespočívá ve funkci „číšníka u stolu“, nýbrž v zajištění toho, aby bylo všechno v pořádku pro biskupovo předsednictví u stolu. To by bylo jasnější, kdyby dary nepřipravoval jáhen sám, ale kdyby tento úkol konal spolu s jinými (včetně laiků) a aby bylo viditelné, že je to jáhen, kdo zajišťuje, že je vše dobře připraveno pro příchod předsedajícího ke stolu. Jáhen má stát vedle předsedajícího po celou dobu eucharistické modlitby a účastnit se lámání chleba a podávání přijímání. To všechno jsou funkce pomoci a služby úřadu episkopé.

Jáhnův úřad jako někoho, kdo je „vyslán“ a kdo má zvláštní úlohu pro vztah církve a světa, je nejlépe vyjádřen v hlásání evangelia, pravidelných kázáních (vhodných, když jáhen nebo jáhenka slouží ve farnosti, do které byli ustaveni, spíše než tehdy, když pouze doprovázejí biskupa) a ve zpěvu propuštění ke konci liturgie.

Existují jisté tradiční funkce jáhna, o kterých jsme se nezmínili – týkají se charizmat, které nezískává svěcením. Aidan Kavanaugh má asi pravdu, když tvrdí „Pokud neumíte zpívat, pak byste neměl být ordinován, “ avšak to je zřídka jedním z kritérií uplatňovaných, když výběrová komise diskutuje kandidátovu vhodnost pro svátostný duchovní úřad. Pokud to tato komise nečiní, pak to má důsledek pro některé tradiční funkce jáhna. Zpěv Lumen Christi (světlo Kristovo) při vnášení paškálu a Exsultet (praeconium paschale) při velké velikonoční vigílii nebo části římského Martyrologia oznamujícího Kristovo zrození na počátku půlnoční eucharistie obsahuje texty, jejichž zpěv klasicky přináležel jáhnům a které shrnují jáhnův úřad zprostředkovávat mezi světem a církví, protože jsou to spíše prohlášení celému světu než pouze shromážděnému společenství. Nikomu neprospívá, pokud jsou tyto texty zpívány špatně. Mají být delegovány na ty, kdo umějí dobře zpívat, a ne aby byl o jejich zpěv žádán jáhen, který má potíže se zpěvem a bude se obtížně probojovávat textem, jenom proto, že je to tradiční role jáhna. V těchto věcech má rozhodovat spíše charizma nežli svěcení.

Závěr

Z toho, co bylo řečeno, budou asi ti, kdo očekávali jednoznačná pravidla pro liturgickou roli jáhna, zklamáni. Definovat jáhnovu roli v liturgii dnes vyžaduje nejenom jisté znalosti historického vývoje úřadu jáhna, ale vyžaduje též jasné teologické chápání, čím chceme, aby byl obnovený diakonát v našem věku. Pokud se domníváme, že obnovený diakonát může nabídnout něco cenného a rozdílného církvi, která se nachází v pokračujícím procesu obnovy, potom to liturgický duchovní úřad jáhnů musí reflektovat. Jáhni nemají úřad služby protože mají nejprve liturgický úřad; jáhenský duchovní úřad je zrcadlem úřadu služby, který mají nosit ve svém srdci a ve vědomí svého povolání ke stálému diakonátu. Historické chápání vývoje a teologická reflexe postavení diakonátu v církvi, dnes umístěná do kontextu vývoje v posledních třiceti letech, se týká obnoveného chápání úřadu v mnoha našich společenstvích.

Eklesiologie křtu jako základ našeho chápání úřadu si získala své místo v mnoha společenstvích. Z ní vyplynulo i povědomí, že všichni pokřtění jsou obdarovávaní charizmaty, které mají být užívány v úřadu církve. Správně se to manifestuje při nedělní eucharistii, kdy si je široká škála lidí vědoma, že vykonává zvláštní liturgické úkoly. Užívat naše historické znalosti o liturgických rolích jáhnů v minulosti jako jakousi normu pro všechno, co mají jáhni činit při liturgii dnes, by bylo v mnoha farnostech vyloženým pastoračním šílenstvím. Pokud jáhen nebo jáhenka plní svůj úřad jako „někdo, kdo je poslán“ do služby episkopé a jako někdo, kdo interpretuje svět církvi a církev světu, potom liturgická působnost, která z toho vychází, bude jasně společenstvím chápána a oceňována; pokud ne, bude to znít falešně a nebude to ničím více nežli liturgickou parodií. Je to záležitost mnohem větších proporcí než jednoduše se pokoušet poznávat a aplikovat soupravu liturgických povinností sesbíranou z různých rolí jáhnů prováděných v minulosti. V mnoha farnostech, které v minulých letech poznaly úřad stálých jáhnů, souhra mezi mimoliturgickými a liturgickými úřady stálých jáhnů začala hrát závažnou roli v pokračování obnovy jejich celkového života coby křesťanského společenství.

Příspěvek určený ke zveřejnění v bernském čtvrtletníku Internationale Kirchenzeitung (IKZ). Z anglického rukopisu přeložili Josef König a Petr Vinš

David R. Holeton (narozený roku 1948 ve Vancouveru), prof. Dr. phil. et theol. Byl ordinován v Anglikánské církvi v Kanadě, kde působil až do svého přestěhování do Prahy, dnes pracuje jako profesor liturgiky na Husitské teologické fakultě UK v Praze a je duchovním správcem starokatolické filiální obce u sv. Maří Magdaleny v Praze. Založil International Anglican Liturgical Consultation (IALC) a byl jejím prvním předsedou; vykonával též předsednictví v North American Consultation on Common Texts (CCT). Současně je prezidentem Societas Liturgica, mezinárodní a ekumenické odborné společnosti liturgických vědeckých pracovníků, a je též sekretářem English Language Liturgical Consultation. Má doktoráty z Institut Catholique de Paris (Dr. theol) a z Université de Paris IV (Sorbonne) Dr. phil.

¹ Viaticum , lat. „na cestu“ , je označení eucharistie udělené umírajícímu člověku. Pozn. red.

² Richard R. Gaillardetz , „Towards a Contemporary Theology of the Diaconate“ , in: Worship 79 (2005) 419-438.