Chceme-li sledovat nejstarší dějiny křesťanství, stojíme před řadou problémů. Jednak jsme odkázáni na práce různých specialistů, především biblistů, ale i archeologů nebo znalců kulturně-náboženských poměrů tehdejšího židovství a helénismu. Každý nám podle své specializace odhalí nejeden detail a poukáže na mnohdy netušené souvislosti. Také nám hrozí nebezpečí, že se ztratíme v množství různých interpretací a nakonec se přistihneme, že si do nejstarší doby vlastně promítáme naše dnešní představy o křesťanství a církvi. Vůči této a historické projekci ostatně nejsou imunní ani mnozí badatelé, kteří z množství útržkovitých zpráv zdůrazňují ty, jež podporují jejich teorie nebo v jejichž světle se jeví jejich církev jako ta nejpůvodnější. Taková díla pak více než o dané době vypovídají spíše o názorech jejich autorů.
Možná, že tyto problémy vedou u řady lidí, věřících i nevěřících, ke dvěma extrémům. Na jedné straně je to téměř naivní víra v historičnost dochovaných zpráv a tradic. Podle tohoto pohledu jsou evangelia chápána jako věrné záznamy událostí a autentických rozhovorů, Skutky apoštolů jako kronika počátku křesťanství a apoštol Petr jako první papež, který řídil celou církev. Takové postoje zcela ignorují výsledky biblické a historické práce několika desetiletí. Americký biblista Raymond Brown konstatuje, že biblická kritika dosud do katolické veřejnosti výrazně nepronikla a hlavní příčinu vidí v prostoduchých kázáních. Argument, že cokoliv složitějšího by mohlo lid zneklidňovat, považuje za pokrytecký a hlavní příčinu vidí v tom, že „sdělovat lidem jemněji odstíněné pohledy na bibli způsobem pro ně konstruktivním vyžaduje více úsilí a představivosti, než jsou mnozí kazatelé ochotni vynaložit. Nasládlá idyla nedá práci a přežívá, i když církev učí opak.“ (Brown, s. 32).
Druhým extrémem je naopak zpochybňování či odmítání veškerých zpráv a tradic, které jsou považovány za pozdější nebo dokonce za záměrně zfalšované. Tento postoj bývá spojen s důvěrou v údajně nové objevy či interpretace, které jsou často na první pohled naivními konstrukcemi nebo literárními fikcemi. Sem by patřily různé zprávy o údajném falšování biblických textů, např. vyškrtnutí učení o reinkarnaci, a zřejmě i diskutovaná kniha Šifra mistra Leonarda. V českém prostředí navíc sehrála svoji roli ateistická propaganda totalitního režimu, která předkládala hlavně díla sovětského popularizátora Kryveljova, který coby zastánce tzv. mytologické školy odmítal historickou existenci Ježíše a biblické texty považoval za falzifikáty.
Chceme-li se vyvarovat obou extrémů, je třeba si uvědomit nejenom charakter pramenů, které máme pro poznání počátků křesťanství k dispozici, ale i rozdíl mezi určitými teologickými výpověďmi a doložitelnou historickou skutečností. Hodnocení pramenů raného křesťanství prodělalo svůj vývoj a do jisté míry kopírovalo oba uvedené extrémy. Dlouhou dobu nebyl zpochybňován tradiční obraz převzatý z biblických knih a z tradice církve. Teprve rozvoj historické kritiky v 18. století podrobil nejprve bibli a poté tradici zkoumání. Někteří autoři dospěli až k odmítnutí biblických zpráv jako nedůvěryhodných pramenů pro historickou práci. Zjednodušeně je možno říci, že se po složitých odborných diskusích bádání o počátcích křesťanství vrátilo k biblickým textům, v podstatě jediným relevantním historickým pramenům. Na základě důkladného rozboru textů, bohatého dobového srovnávacího materiálu a s propracovanějšími metodami se toto bádání rozrostlo ve 2. polovině 20. století do těžko zvládnutelných rozměrů. Vznikla řada pozoruhodných analytických prací, které studují různé aspekty křesťanství (např. sociálně-historický rozbor některých křesťanských obcí, vztahy k tehdejšímu židovství nebo k římské říši atd.). Zvlášť zajímavé jsou studie o kořenech a počátcích liturgického slavení církve (viz např. práce Kunetkova).
Přesto je na místě opatrnost, neboť omezená pramenná základna vyžaduje obezřetnost při jakémkoliv zevšeobecňování. Novozákonní spisy chtějí především vzbudit víru nebo ji u posluchačů utvrdit a historicky zajímavé zprávy jsou v nich obsaženy mnohdy zcela náhodně. Badatelé je pak interpretují na základě srovnávání s ostatními dobovými prameny. Je pochopitelné, že se jedná o řadu více či méně dílčích hypotéz, někdy i protichůdných. Poctivý badatel vám hypotetičnost své studie přizná, pokud možno i s vysvětlením, co jej vedlo k jeho interpretaci. Na místě je tedy větší skromnost i u čtenářů, kteří by se měli smířit s pluralitou pohledů a mnohdy s jejich neúplností. Např. o většině postav raného křesťanství, včetně apoštolů, toho víme velmi málo, často jen jejich jména. Mnohdy známe jen legendy, které, jak se zdá, mají historické jádro (např. Petr a Pavel asi skutečně zemřeli v Římě), ale bližší detaily nám zůstávají skryty (např. datum a okolnosti úmrtí).
Nemyslím si, že bychom z tohoto konstatování měli být nějak zklamaní, ostatně laik by se možná divil, kolik věcí z našeho historického povědomí neprojde sítem odborné kritiky. Otázkou však je, jak uvést v soulad výsledky historického studia s některými teologickými výroky o církvi (např. její zřízení Kristem jako hierarchické společnosti, primát Petrův i jeho nástupců nad celou církví atd.). Souvisí to také s dosud přežívajícím konfesijním pohledem na církevní dějiny, který bývá stále ještě pěstován více jako apologetika určité tradice, případně určitých církevních struktur, než jako odborná historická věda. Opět tak stojíme před problémem, jak se vyhnout dvěma extrémům, naivní víře a destruktivní skepsi. Osobně vidím určitou cestu jednak v jasném rozlišení, co můžeme konstatovat z pohledu historického rozboru a co na základě teologické reflexe, jednak v interpretaci teologických výpovědí v jejich dobovém kontextu. Jejich cílem byla ochrana určité historicky vzniklé podoby církve, jež se zdá nebo zdála být jedině možná, samozřejmě na základě dobově podmíněnému stavu povědomí o minulosti. Ohledně biblických textů si myslím, že kritická interpretace jejich historických údajů není v rozporu s přesvědčením, že „učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu.“ (DV 11).
Zřejmě nejcharakterističtějším znakem křesťanství v prvním století, který také přispívá k obtížnému a nejednoznačnému zpracování, je jeho mnohost, resp. rozmanitost, a to v podstatě ve všech ohledech. Někteří badatelé proto nehovoří o raném křesťanství v singuláru, nýbrž o raných křesťanstvích v plurálu, např. s poukazem na dva řetězce osobností ve formuli vyznání v 1K 15, 3–7 (v. 5–6: Petr, Dvanáct, 500 bratří, zřejmě v Galileji; v. 7: Jakub, všichni apoštolové, zřejmě v Jeruzalémě; viz Vouga). Tato mnohost nalezla své vyjádření v různých textech a postupem času se některé vývojové linie křesťanského hnutí prosadily a jiné byly asimilovány druhými. Už nejstarší zprávy, především Skutky apoštolské, mají tendenci napětí nebo rozpory mezi různými proudy harmonizovat. Přesto vyniká důležitá otázka, se kterou se Kristovi následovníci setkali a která se týkala jejich vztahu k platnosti židovského zákona (např. nutnosti obřízky). Tento spor býval líčen jako spor mezi křesťany a židy nebo mezi tzv. pohanokřesťany a židokřesťany, dnes se badatelé kloní k tomu, že zřejmě šlo o spor uvnitř „kristovského židovského hnutí“ (tj. mezi židokřesťany podle původu, Prudký, s. 34). Poukazuje se přitom na rozrůzněnost soudobého židovství, v jehož rámci se první křesťané pohybovali. Teprve hluboké změny, které na přelomu 1. a 2. století prodělalo židovství v souvislosti s porážkou v židovské válce a zbořením jeruzalémského chrámu Římany (v roce 70), přispěly k postupnému odcizení křesťanů.
Možná si položíte otázku, jak je to tedy s Ježíšovým založením jedné církve? Asi nejčastěji zmiňovaným citátem v této souvislosti je výrok modernistického teologa Alfreda Loisyho (+1940): „Ježíš zvěstoval Boží království a přišla církev.“ Někdy bývá vyhrocen ještě tak, že místo „a“ je uvedeno „místo toho“. Loisyho slova přitom poukazují na skutečnost, že Ježíšova zvěst uvedla do pohybu proces, který vyústil ve vznik církve. Domnívám se, že se dá celkem dobře přijmout také jako připomínka, abychom příliš snadno nekladli rovnítko mezi naší představou o církvi a tím, co hlásal Ježíš. Namyšlenost na vlastní tradici, kterou bychom považovali za bezprostřední a výlučnou realizaci Ježíšova hlásání, skutečně není na místě. V roce 1963 ve svém, dnes již legendárním, příspěvku v kanadském Montrealu na světové konferenci pro víru a řád Světové rady církví poukázal novozákonník Ernst Käsemann (+1998) na skutečnost, že podle přesvědčení mnoha badatelů Ježíš nezaložil církev v našem slova smyslu, respektive Ježíšem hlásané Boží království se zcela nekryje s žádným pozdějším církevním útvarem. Zároveň poukázal na to, že Nový zákon nám nenabízí jednotnou nauku o církvi, nýbrž celou pluralitu modelů církve. Možná i díky této skutečnosti se představy o jednotě v rámci ekumenického hnutí postupně posunuly od původní představy o „organické unii“ spíše k pojmům jako je „smířená rozdílnost“ nebo „jednota prostřednictvím různosti“.
Biblická tradice zná i některé konkrétní kroky, které Ježíš učinil, a v podstatě tím vybízel k následování a hlásání radostné zvěsti také po jeho smrti, avšak ani tato tradice nezastírá, že čistě lidské struktury nedostačovaly k tomuto úkolu a teprve sesláním Ducha sv. vlastně vzniká církev. Především díky helenizovaným Židům žijícím v diaspoře po celé římské říši se zvěst o Ježíši poměrně rychle rozšířila a nezůstala bez odezvy. O emocích, které vzbuzovala, máme svědectví nejenom ve Skutcích a Pavlových listech, ale možná i ve zprávě o vypovězení židů z Říma kvůli nepokojům za císaře Claudia (41–54). Divíme se snad, že Ježíšův život, jeho učení a smrt, byly ve své době chápány a vykládány rozdílně podle kulturního, sociálního nebo náboženského původu jejich posluchačů? Vždyť i dnes můžeme sledovat tak rozmanitá filmová zpracování Ježíšova příběhu, jako jsou Evangelium podle Matouše (1964, režie P. Pasolini), Jesus Christ Superstar (1973, N. Jewison), Ježíš Nazaretský (1977, F. Zeffirelli), Život Briana (1979, T. Jones), Poslední pokušení Krista (1988, M. Scorsese) nebo Umučení Krista (2004, M. Gibson).
O tom, jak v počátcích křesťanství rostla potřeba v této rozmanitosti pochopení rozlišovat a jak křesťanství postupovalo od původní spontaneity k určitému řádu, pořádku a strukturám příště.
Brown, R.: Ježíš v pohledu Nového zákona, 1998. Filipi, P.: Církev a církve, 2000
Gillieron, B.: Církev právě zrozená, 1996
Hengel, M.: Evangelista Lukáš, první křesťanský dějepisec, 1994
Kunetka, F.: Eucharistie v křesťanské antice, 2004
Markschies, Ch.: Mezi dvěma světy, 2005
Prudký, M.: Zvláštní lid Páně, 2000
Vouga, F.: Dějiny raného křesťanství, 1997
Spisy apoštolských otců, 1986
Poslední komentáře