Transformace eucharistie ve čtvrtém století

Výraznou změnou podoby bohoslužeb ve čtvrtém století je jejich pevnější a formálnější charakter oproti předchozí době. Toto upevnění formy totiž bylo jedním ze způsobů, jak se vyrovnat se změnou pozice křesťanství ve společnosti a s masovým přílivem nových zájemců o víru. V přecházejících staletích platil princip svobody při formulování liturgických textů a proslovů - i když jejich struktura byla dána, udržovala se v těchto formulacích též velká různost a prostor byl poskytován nejrůznějších charismatickým improvizacím. Není proto divu, že časový úsek, zahrnující období od vzniku křesťanství právě do čtvrtého století, může být označován také za dobu takzvané liturgické improvizace. Sice jistě existovaly a kolovaly zapsané či nazpaměť naučené texty, ale ne žádné předepsané nebo obecně závazné formuláře. Liturgie se lišila místo od místa i prostředí od prostředí, v nichž byla vykonávána, avšak tato pluralita nebyla chápána jako rozdílnost, ale spíše jako jednota v rozmanitosti.

Závažnou roli v procesu formalizace hraje takzvaná Apoštolská tradice, dříve připisovaná římskému knězi Hippolytovi, který údajně v tomto spisu fixoval pevnou podobu eucharistické modlitby jako vzor pro další církevní obce. Tento text se ve čtvrtém století relativně rychle rozšířil a byl přijímán za „kanonickou“ podobu hodnou napodobení, i když snad původně byl zamýšlen spíše jakou soubor inspirativních myšlenek. V této době ovšem celkově platí, že dochází ke kodifikaci liturgických textů, často pod jménem nějaké známé osobnosti, která jim měla dodat na vážnosti a autenticitě a ze soukromých sbírek bohoslužebných textů se stávají stále více texty veřejné. Obecně lze říci, že jde o proces trvající zhruba do konce prvního tisíciletí, a tato epocha by proto mohla být označována jako perioda liturgické stabilizace.

Dalším výrazným aspektem v přelomovém období čtvrtého století, podílejícím se na charakteru bohoslužeb, byl nástup latiny jako oficiálního církevního jazyka na křesťanském Západě. Latinská podoba liturgie totiž není pouze překladem řeckých předloh, ale vznikl tím naprosto nový idiom. Římský kánon je nově přetvořený a postavený podle přísných zákonů symetrie a je taktéž spojen s ceremoniálním způsobem vyjadřování. Zdůrazňuje se obětní charakter eucharistie a celý kánon je zaměřen právě na tento aspekt. Přesto platí, že ve starověku existovala na Západě celá řada místních liturgií, které měly své lokální odchylky a které přežívaly i v dalších staletích. Úplná unifikace ve prospěch liturgie římské nastala až v raném novověku, v období po Tridentském koncilu.

Také je vhodné v této souvislosti zdůraznit, že latinsky mluvící církevní Otcové - v prvé řadě Cyprián, Ambrož a Augustin - nekladou do středu svého hloubání spekulativní kosmicko-univerzální úvahy rozšířené na Východě, ale jejich zájem ohledně eucharistie se soustředí hlavně na praktické, pastorální a etické otázky. Toto se pak v budoucnu stane aspektem, který přispěje ke zvětšení rozdílů mezi Západem a Východem.

Nové cíle liturgie

Díky přítomnosti řady nových konvertitů v církvi se zákonitě mění i zaměření liturgie. Vzhledem k tomu, že tito noví účastníci bohoslužeb mnohdy nemají o křesťanství žádné hlubší povědomí, musí eucharistická liturgie stále více obsahovat i prvky katecheze. Je však namístě podotknout, že katecheze neznamená jen vyučování věrouky, ale také zasvěcování do křesťanského života jako celku, s plnou účastí na svátostech církve. Liturgie se proto snažila zprostředkovat pravý význam toho, co se při ní odehrává a zapůsobit na věřící velkolepostí Boha Otce, božstvím Krista a vyvolat v nich také hluboký respekt, který by byl vhodnou odezvou na jejich přítomnost při eucharistickém tajemství, s cílem vytvořit v nich tak postoj, který by se uplatňoval i v jejich každodenním životě. To úzce souvisí také s pozvolnou přeměnou odříkávání institučního ustanovení do podoby eucharistické modlitby, které mělo za cíl připomenout tehdejším křesťanům význam obřadu, který se slavil.

K eucharistickým způsobám se mělo přistupovat s úctou a byly považovány nejen za předmět konzumace, ale také za zdroj síly, která mohla prokázat požehnání lidskému tělu pouhým kontaktem zvnějšku.

Eucharistie jinak

Eucharistie ve čtvrtém století má již hodně daleko k té přátelské hostině, jak ji realizoval Ježíš se svými prvními následovníky. Stává se nyní obřadem s pevnou formou a striktně od sebe odděluje dominantní, profesionální kleriky od běžných účastníků bohoslužeb, kteří zůstávají již víceméně pasivní. Navíc se zde objevuje další důležitý prvek, který v předchozích dobách nebyl rozšířen. Kazatelé pravidelně varují návštěvníky kostelů, aby se neúčastnili přijímání těla a krve Kristovy, pokud je jejich život stále plný hříchů. Důsledkem toho bylo, že ti, kteří se cítili vini nějakým hříchem, opouštěli bohoslužbu dřív, než začala samotná slavnost eucharistie. Zmíněné varování samozřejmě nemělo původní úmysl odradit lidi od účasti na komuniu, ale mělo je v prvé řadě motivovat k tomu, aby napravili své životy. Ale výsledek byl často zcela opačný - mnoho věřících se raději vzdalo přijímání eucharistie, než aby zlepšili své jednání, a tato praxe se stala základem toho, čemu Paul F. Bradshaw říká „nekomunikující přítomnost“ při eucharistii.

To samozřejmě mělo vliv na skutečnost, jak eucharistii chápali běžní lidé. Tento obřad se pro ně stal něčím samostatně fungujícím, co nepotřebovalo ani nevyžadovalo jejich vlastní přítomnost. Z toho se pak vyvinula i budoucí představa, že liturgie je úlohou pouze ordinovaných služebníků, kteří při ní pochopitelně vždy hráli důležitou roli, ale ta se nyní výrazně posilovala a podle mého názoru měnila celý původní smysl křesťanských shromáždění. Otázkou tedy je, zda takto pojatá eucharistie skutečně odpovídá tomu, co měl na mysli Ježíš, když říkal, abychom toto činili na jeho památku, nebo zda již náhodou není něčím ve své podstatě zcela jiným. Ježíšovi pravděpodobně nešlo o vykonávání formálního obřadu, ale o přátelskou událost podloženou vzájemným vztahem mezi lidmi, ovšem jak je vidět, tento prvek se ze slavení eucharistie ve čtvrtém století prakticky vytrácí. Pozvolna se z liturgie stává profesionálně pojatá „one man show“ s aktivním klerikem a pasivními laiky, což pak neodvratně vyústilo v takzvanou periodu liturgické dekadence po roce 1000.

Dalším bodem, který úzce souvisí s výše zmíněným faktem, je podle Paula F. Bradshawa vnímání eucharistie jako dramatu, nebo by možná bylo vhodné i přirovnání k divadlu. Jinými slovy je možné mluvit o nástupu teatrálnosti na úkor dialogičnosti. Pro ty, kteří začali odmítat společné komunio, přestává být totiž eucharistie vnímána jako jídlo, určené primárně ke snězení, ale stává se objektem uctívání, na který mohou pouze zdálky upírat svůj lačný pohled. Původní bratrská hostina, zaměřená na konzumování jídla, někdy též nazývaná agapa, byla v chrámech definitivně zakázána také právě ve čtvrtém století, konkrétně synodou v Laodiceji. Jak se tedy při bohoslužbě umenšuje role eucharistie jako jídla, nabývají současně na délce modlitby nad chlebem a vínem a mění se tím v komplexní proslovy s velkým významem pro nově pojatou liturgii.

Dokonce se objevují názory, přirovnávající celý děj eucharistické slavnosti, od přinesení chleba a vína až po jejich společné přijímání účastníky bohoslužby, k rituální alegorii znovu ztvárňující nejdůležitější části Ježíšova pašijního příběhu - smrt, pohřeb a vzkříšení. To pochopitelně vede i k nové interpretaci mnohých liturgických úkonů, reprezentujících důležité elementy a momenty v tomto příběhu. Například přinášení chleba a vína diákony už není ve čtvrtém století nutně nahlíženo jako dar lidí, ale jako Kristus, vedený ke svému umučení. Látky rozprostírané diákony na oltáři pak měly připomínat Ježíšův rubáš. Moment vzývání Ducha svatého při eucharistické modlitbě byl spojen s představou vzkříšení Ježíšova mrtvého těla a konečně lámání proměněného chleba symbolizovalo společenství se vzkříšeným Kristem v různých podobách, kdy k němu mohl kdokoliv přijít, což také účastníci eucharistie v tu chvíli sami dělali.

Periodicita eucharistie

I když se ve čtvrtém století mnoho lidí eucharistické hostiny neúčastnilo, byla též řada takových, kteří k jejímu slavení chodili pravidelně a také ti, kteří si brali svátost domů pro svou denní potřebu, což byl zvyk přetrvávající ze třetího století. I přes zmíněný pokles účastníků se v této době totiž frekvence vysluhování eucharistie zvyšovala.

Jak píše Pavel Filipi, týdenní rytmus křesťanských bohoslužebných shromáždění byl patrně převzat z židovství, ale za hlavní den byla velmi rychle zvolena neděle, které se časem dostalo označení „den Páně“, neboť toho dne Ježíš podle evangelií vstal z mrtvých a setkal se poprvé po vzkříšení se svými učedníky. Neděle byla údajně také spojena s očekáváním druhého návratu Krista na Zem a byla tedy dnem, kdy křesťané doufali, že Spasitel přijde právě do jejich shromáždění znovu a nyní již definitivně.

Už ve třetím století však byla eucharistie slavena nejen o nedělích, ale i o pohřbech, při výročí úmrtí mučedníků a někde dokonce i denně, například během pronásledování. Také ve čtvrtém století byla v mnoha obcích, jako například v Římě nebo Alexandrii, neděle stále považována za hlavní den pro eucharistii. To ale neplatilo všude. V severní Sýrii, Malé Asii, Konstantinopoli nebo mezi mnichy v Egyptě byla za stejně regulérní den považována také sobota, což poukazuje na fakt, že křesťanství mělo na mnoha místech silně semitský charakter a respektovalo zde tedy i židovský šabat. Také svědectví z jiných oblastí potvrzuje slavení eucharistie například ve středu, v pátek a v neděli. V Antiochii se eucharistie slavila v pátek, sobotu i neděli a v Jeruzalémě dokonce ve středu, pátek, sobotu a neděli mimo doby velikonočního půstu. V již zmíněné Apoštolské tradici je uvedeno v této souvislosti pouze tolik, že v sobotu a neděli by měl eucharistii lidu podávat sám biskup, v ostatních dnech již záleží na jeho osobním rozhodnutí. Žádný speciální den pro eucharistii zde není určen a uvedená různost je proto logickým důsledkem této skutečnosti.

Podoba bohoslužeb

Čtvrté století je také údobím, v němž se ve většině z důležitých křesťanských center stává standardem vzor bohoslužby popsaný Justinem Mučedníkem v I. Apologii, hlavě 67, pokud se tak nestalo již v předchozí době. Zmíněný vzor se sestával z bloků čtení liturgického textu (Justinem nazývaných pamětmi apoštolů a písmy proroků), kázání, společných modliteb, výměny polibků pokoje, přinášení darů, anafory, přijímání a sbírky na potřebné. Jako konkrétní řád pro bohoslužbu se potom uchytily instrukce zaznamenané v osmé knize Apoštolských konstitucí, což je kolekce pseudoapoštolských textů, pocházející pravděpodobně ze čtvrtého až pátého století. Právě poslední, osmá kniha, je zaměřena primárně liturgicky, a od této doby lze mluvit o rapidním liturgickém vývoji a s ním spojených změnách v dalších staletích. Obecně by se dalo říci, že bohoslužba probíhala na většině míst následovně: nejprve biskup nebo presbyter pozdravil shromážděné, a poté následovalo čtení z Písma. Jejich počet se na různých místech lišil - například v Antiochii se četlo nejprve ze Starého zákona, pak z epištoly a nakonec z evangelia. Jinde se ale četlo například jen evangelium a nebo se mezi jednotlivými čteními zpíval responsoriální žalm. Po čtení následovala homilie nebo i více homilií, série přímluv a zakončením byl již zmíněný polibek pokoje.

Co se týká eucharistické modlitby, její podobu v této době dobře dokládá Apoštolská tradice a mluví o ní i Mystagogické katecheze Cyrila Jeruzalémského. I když jimi popisovaná anafora byla na konci starověku velmi rozšířená, nebyla jediná a například ve východní Sýrii, Mezopotámii a Persii se používala anafora Addaje a Mariho, dále pak anafora Dvanácti apoštolů, ranná forma anafory svatého Basila a na Západě oblíbená eucharistická modlitba známá z díla De sacramentis, které je připisováno Ambrožovi z Milána. Postupem času byly tedy původně improvizované eucharistické modlitby zapisovány do dokumentů, které se šířily do dalších míst a staly se základem klasických anafor budoucí doby.

Teologie eucharistie

Eucharistické modlitby, používané ve čtvrtém století, vycházely ze stejného konceptu eucharistické oběti, jaký můžeme nalézt i v předchozích staletích - totiž že obětí mohly být jak chvály a vzdávání díků, tak i chléb a kalich s vínem. Někdy se chvály zaměřovaly dokonce hlavně na akt stvoření a odříkávání institučního ustanovení, bez přímého propojení se vzpomínkou na Kristovu oběť, ale například Anafora svatého Basila toto spojuje a tento trend byl postupně převzat i v budoucích modlitbách. Ve čtvrtém století byly také zavedeny do eucharistických modliteb přímluvy, což odpovídalo chápání eucharistie jako usmiřující oběti.

Myšlenku, že chléb a kalich s vínem jsou tělo a krev Kristova, znali již raní křesťanští autoři a toto pojetí přetrvává i ve čtvrtém století, nicméně v samotných liturgických textech je uvedené téma pojímáno mnohem opatrněji. Používají se formulace, že vztah eucharistických způsobů a samotného Krista je symbolický, ale je potřeba si uvědomit, že ve starověkém světě nebyl symbol chápaný jako v současnosti - to jest ne jako něco striktně odděleného od reality, ale naopak jako její integrální součást. Slova z Ježíšova ustanovení při jeho poslední večeři s učedníky se nyní stále více objevují v modlitbách doprovázejících samotnou slavnost.

Další vývoj lze pak vidět i v teologickém pojetí eucharistického žehnání. Zatímco v předchozích staletích bylo nejvíce rozšířené vzývání Logu (Krista) nebo Ducha, který byl jednoduše žádán o přítomnost na bohoslužebném shromáždění, v pozdějších textech je toto vzývání spojeno přímo s eucharistickými způsoby. Došlo zde tedy k teologickému posunu v tom smyslu, že Duch je vzýván nad dary proto, aby se v nich zjevila přítomnost Krista. Toto pojetí bylo rozšířeno hlavně na Východě, ale je potřeba podotknout, že například v již zmíněném spisu De sacramentis autor zastává názor, že proměna eucharistického chleba a vína není způsobena přítomností Ducha svatého, který v eucharistických modlitbách na Západě v té době prakticky vypadl, ale recitací slov ustanovení. Zmíněné Ambrožovo pojetí se také postupně stalo dominantní eucharistickou teologií na Západě.

Závěr

Co říci závěrem? Snad jen to, že jak je vidět, procházelo celé křesťanství ve čtvrtém století velmi bouřlivým vývojem a tohoto vlivu nebyla uchráněna ani podoba bohoslužeb a vnímání eucharistie. Je těžké hodnotit, zda změny, které ve zmíněném století proběhly, lze považovat za spíše negativní nebo pozitivní - v každém případě je však potřeba je přijmout jako legitimní směr vývoje, se kterým je vhodné se seznámit a který může i v dnešní době být pro řadu zájemců o uvedenou problematiku plný mnoha nových otázek a odpovědí.

Je však zřejmé, že důsledky vývoje nastoleného ve čtvrtém století si v sobě nese i dnes celá řada současných církví - hlavně tím myslím zmíněnou formálnost a obřadnost, nahrazující nenucenou atmosféru prvních staletí. Je tedy otázkou, zda toto dědictví nemůže být v přítomnosti problémem a přítěží. Dnes totiž křesťanství není zdaleka v takové pozici jako po vydání Milánského ediktu, neboť i když existuje náboženská svoboda, alespoň v naší zemi jej rozhodně nelze považovat za masové a atraktivní pro široké vrstvy. Pokud byl tedy přechod k formálnosti spojen právě s masovostí čtvrtého století, měl by logicky v dnešní době probíhat spíše proces opačný.