Mají ženy právo hovořit?

„Kněžské svěcení může přijmout pouze pokřtěný muž. To jednoznačně vyplývá z Písma svatého, z tradice i z učitelského úřadu církve. (…)

Že Kristus povolal za své apoštoly pouze muže, je zřejmé především z Písma svatého. Přitom se nedá říci, že by se tím Kristus pouze přizpůsoboval tehdejším konvencím, neboť v jiných případech na ně Kristus také nehleděl (…). Kdyby chtěl za své apoštoly zvolit i ženy, jistě by to také udělal.

Svatý apoštol Pavel kromě toho ve svém listě Korintským píše: (…) ať ženy (také) ve (vašich) shromážděních mlčí, neboť jim tam není dovoleno mluvit, ať se podřídí, jak i zákon praví. Chtějí-li se však dát o něčem poučit, ať se doma otáží svých mužů, neboť se nesluší pro ženu mluvit ve shromáždění. (…) (1 Kor 14, 33 a dále). Ženy tedy nemají právo hovořit při bohoslužbách, nebo přejímat nějaké řídící funkce. (…)

Je třeba se ptát, jaký je hlubší důvod této skutečnosti? Nejzávažnějším důvodem toho, že se žena nemůže stát knězem je, že to odporuje řádu stvoření. Vztah muže a ženy je totiž obrazem poměru mezi Bohem a stvořením. Muž zde symbolizuje Boha, žena je symbolem stvoření. Z tohoto důvodu není žena již ze své podstaty vhodná k tomu, aby reprezentovala zplnomocněného zástupce Boha. (…)

Tomu, kdo není v této otázce zatížen předsudky, je jasné, že v přirozenosti muže nacházíme více prvků aktivity a schopnosti realizovat tvůrčím způsobem změny ve světě. K úkolům muže patří role vedoucích osobností ve společnosti. Žena je svojí přirozeností spíše pasivní, přijímající částí lidského rodu. Její doménou je malý okruh její rodiny a dětí. Jejím podílem je spíše býti vedena než vést.“

Tolik obšírný citát z ještě obšírnějšího komentáře, který na webovou stránku Getseman před časem umístil čtenář Josef N. Cituji ze tří důvodů: proto, že Josef N. dobře popsal tradiční římské stanovisko (tak dobře, až jeho neudržitelnost bije do očí, chtělo by se říci); proto, že i v tomto čísle se dotkneme problému svěcení žen; a konečně proto, že právě v námi uváděném článku se argument symboliky vyvolení mužských Dvanácti rozebírá. Symbolický rozměr tohoto aktu je vskutku nesporný, a podle Hanse-Jürgena van der Minde je významné i to, že první apoštolové byli samí muži. Je to však skutečně symbolika založená na věčných platónských podstatách mužství a ženství, božství a stvoření? Byl Ježíš misogynní helénistický filozof spekulující o abstraktních idejích - nebo spíše věřící žid s vášnivým vztahem k živému Bohu Izraele a konkrétním lidem kolem sebe?

Feminismu dnes možná začíná být až příliš mnoho. Nejednou se zvrhává v hloupou agresivní ideologii, nejednou začíná připomínat nářek rozmazlených nezralých dětí neschopných se smířit s biologickými danostmi lidského údělu. Situací, v nichž by evropské ženy byly skutečně utlačovány pro své ženství, totiž valem ubývá, a zato přibývá prebend v podobě různých feministických ústavů a spolků. Přesto zůstává několik míst, kam se idea rovnoprávnosti ještě nedostala, a vedle třeba české hospody nejnižší cenové skupiny sem patří i katolická církev. Je to jenom kvůli kombinaci naivní biblické exegeze a dávno překonané filozofie „podstat“ a „přirozeností“?

Dále upozorňuji na článek Martina Nosky, studenta IES, o změnách v chápání eucharistie. I zde s sebou dodnes zřejmě táhneme nemálo pradávného balastu, který naše církve zatěžuje podobně jako platónské ideje.