Osudy křesťanství ve druhém století lze díky dochovaným pramenům sledovat mnohem lépe než ve století prvním. K dispozici máme spisy tzv. apoštolských otců (Didaché, list Klementa Římského Korintským, 7 listů Ignáce z Antiochie, list Polykarpův, Pastýř Hermův, list Barnabášův, list Diognetovi), některé spisy nebo jejich zlomky tzv. apologetů (obránců křesťanské víry, nejčastěji proti předsudkům nekřesťanů) a protignostických spisovatelů (autoři polemických spisů proti gnózi). Řada dokumentů a zpráv se dochovala v historické syntéze biskupa Eusebia ze 4. století. I zde však musíme počítat s existencí různých historických interpretací dochovaných zpráv.
V průběhu 2. století došlo k rozhodujícímu rozchodu a odcizení mezi židy a křesťany. Přestože je možné až do 4.-5. století sledovat křesťany, kteří se i nadále zúčastňují života v synagoze, je tento jev od konce 2. století již jen individuální praxí některých konvertitů, případně jejich menších skupin. Politické pozadí tohoto rozchodu tvoří dvě velká židovská povstání. První, tzv. židovská válka, v letech 66-70 skončila zničením jeruzalémského chrámu. Druhé, povstání Bar Kochbovo v letech 132-135, bylo rovněž krvavě potlačeno. Obě události přispěly ke vzájemnému odcizení mezi židy a křesťany, což bývá z pohledu křesťanů ilustrováno poukazem na některé spisy ze 2. století: anonymní list Barnabášův (z doby kol. roku 135), Justinův Dialog s židem Tryfónem (z let 155-161) a pašijní homilie Melita ze Sard (+kol. r. 190). Především Melitova homilie přináší nejranější doklady protižidovských argumentů, které v pozdější tradici křesťanství sehrály smutnou roli. Byl to názor, že židovství je historicky překonáno křesťanstvím, tj. po Kristu pokračuje Boží dílo pouze v křesťanské církvi. U Melita také poprvé nalézáme obvinění židů z bohovraždy. Kontextem jeho výroků je zřejmě konkrétní situace v Sardách, kde existovala prominentní židovská komunita, přitažlivá pro řadu křesťanů. Navíc jako tzv. quartodecimán (tj. čtrnáctníci podle 14. nisanu, tj. den úplňku prvního jarního měsíce) slavil Melito se svou obcí křesťanské Velikonoce každoročně v těsné blízkosti s židovskými svátky paschy. Ostatně i spor o datum slavení Velikonoc a konečné prosazení jiného termínu (neděle po prvním jarním úplňku) je také svědectvím o rozchodu křesťanství s židovstvím. Naopak mezi odborníky se vede diskuse o údajné kletbě na adresu křesťanů, která by měla být obsažena v tzv. modlitbě Osmnácti proseb, jež se v rabínském judaismu stala součástí každodenních modliteb. Zda se, že tato hrozba nebyla vztažena primárně na křesťany, nýbrž obecně proti sektářům ve vlastní židovské komunitě. Skupiny na pomezí židovství a křesťanství byly ostatně odmítány židy i křesťany.
Počáteční spojení s židovstvím křesťanství významně pomohlo k jeho rozšíření po celé římské říši. Synagogy v diaspoře se mnohdy stávaly východisky další misie. Šíření křesťanské zvěsti pomohla také poměrně čilá komunikace a především obecně rozšířená znalost řečtiny, která byla jazykem rané církve (syrsky nebo latinsky píšící křesťanští autoři se objevují ve diruhé polovině 2. století). Zatímco palestinská oblast, místo vzniku křesťanství, po dvou židovských povstáních ztrácí na významu, objevují se během 2. století v jednotlivých oblastech různá centra křesťanství. První metropolí římské říše, do které dorazilo křesťanství, byla Antiochie, hlavní město provincie Sýrie a po Římu a Alexandrii třetí největší město říše. Podle svědectví Skutků apoštolských (Sk 11, 26) zde poprvé nazvali Kristovy učedníky křesťany (Kristovci). Z Antiochie pocházel Ignác, autor sedmi listů (Efezským, Magneským, Tralleským, Římanům, Filadelfským, Smyrenským, Polykarpovi), které sepsal zřejmě během deportace do Říma, kde zemřel mučednickou smrtí (+kol. 110). Syrská oblast je pravděpodobně místem vzniku řádu církevního života s názvem Učení dvanácti apoštolů neboli Didaché. Tento pozoruhodný dokument přináší zajímavé poznatky o životě křesťanů (o křtu, půstu, modlitbě, eucharistii i uspořádání v obci); vznikl kol. roku 100. Z druhé poloviny 2. století pochází z téže oblasti zajímavý pokus Taciána, filozofa, žáka Justinova, složit ze čtyř evangelií jednu evangelijní harmonii (Diatessaron), která byla užívána v syrské liturgii několik století.
K velmi starým střediskům antického křesťanství patřily, také díky Pavlově misionářské činnosti, křesťanské obce v Malé Asii. O rozšíření zdejšího křesťanství svědčí mimo jiné i korespondence mezi správcem provincie Bithynie Pliniem Mladším a císařem Trajanem o postupu proti křesťanům (kol. roku 112), ve kterém mimo jiné uvádí, že „tato nakažlivá choroba zachvátila nejen města, ale i vesnice a venkov“. Jedná se nejenom o jedinečné svědectví o křesťanech z pohledu nekřesťanů, ale i o postupu státních úřadů proti křesťanům. Zjišťujeme, že v té době ještě neexistoval jednotný postup pro všechny případy. Po křesťanech není nutno pátrat ani se nemá brát ohled na anonymní udání. Jsou-li však udáni a usvědčeni, mají být potrestáni. Vysvobodit se mohli pouze vzýváním pohanských bohů, vzdáním úcty obrazu císaře a hanobením Krista, což byly podle Plinia věci, ke kterým by se skuteční křesťané nedali přinutit. Pliniův list svědčí i o tom, že někteří křesťané se pod hrozbou výhrůžek zřejmě křesťanství tímto způsobem zřekli nebo tvrdili, že už křesťany dávno nejsou. Proto je třeba odmítnout romantické představy o rané církvi složené pouze z neoblomných mučedníků. Na druhou stranu právě z maloasijské oblasti pochází zřejmě nejstarší vylíčení mučednické smrti. Jedná se o smrt Polykarpa ze Smyrny (+ 155), o jehož životě toho mnoho nevíme. Podle tradice byl žákem apoštola Jana, v Římě se neúspěšně snažil urovnat spor o slavení Velikonoc a zemřel ve vysokém věku.
Životnost a teologickou plodnost maloasijských křesťanských obcí dokazuje řada významných křesťanských postav, z nichž připomenu jenom některé. V lázeňském městě Hierapolis, proslulém svými horkými prameny, působil Papias (Papiáš), který kol. roku 130 sepsal Výklad slov Páně, bohužel ztracenou monumentální sbírku zpráv o Ježíši.
Zvlášť pozoruhodná je postava Justina Martyra/Mučedníka (+kol. 165). Podle údajů v jeho spisech pocházel z kolonie Flavia Neapolis (založena poblíž Vespasiánem zničeného Sichemu, dnes Nablus) v provincii Syria Palestina z řecké, pohanské a dobře situované rodiny. V mládí odešel do Efezu a podle svého svědectví hnán touhou po vzdělání vystřídal řadu tehdejších filozofických škol. Po přijetí křesťanství se, stále v plášti filozofů, vydal do Říma, kde založil školu podle způsobu filozofů a nakonec se svými žáky zemřel mučednickou smrtí. Z jeho díla se zachovala jeho Obrana křesťanů určená císaři, ve které nejenom vyvrací obvinění vznášená proti křesťanům, ale přináší zprávy o životě křesťanů (např. o křtu, eucharistii a slavení neděle). Zajímavým spisem je již zmíněný Dialog s židem Tryfónem, což může být literárně rozpracovaný skutečný rozhovor.
Z Malé Asie pocházel Irenej z Lyonu (+asi 202), který byl v mládí žákem již zmíněného Polykarpa ze Smyrny. Později se dostal na Západ a již jako lyonský presbyter se v Římě přimlouval za mírnější postup proti montanistům, s nimiž zřejmě sympatizoval. Po mučednické smrti lyonského biskupa Pothia se stal jeho nástupcem. Do Říma psal i kvůli sporu o slavení Velikonoc a opět nabádal k smířlivosti. Svůj postoj odůvodňuje tím, že rozdíly v církevní praxi nejsou ke škodě jednoty církve a je možné je připouštět. Zpráva o jeho mučednické smrti je pozdní a podle badatelů málo věrohodná. Jeho nejznámějším dílem je Odhalení a vyvrácení nepravého poznání (tj. gnóze), známější pod kratším latinským názvem Adversus haereses (Proti herezím) z let 180-185, spis, který se dochoval jen ve zlomcích a v latinském překladu. Podnět k pětidílnému spisu dala podle jeho svědectví prosba přítele, který se chtěl dozvědět o učení gnostika Valentina, původem z Egypta, působícího v polovině 2. století v Římě. Badatelé se shodují v tom, že Irenej sice zřejmě dobře znal gnostickou literaturu, ale chyběla mu schopnost orientovat se v pluralitě gnostických spekulací a mýtů, takže jeho spis je nepřehledný a stylisticky nevyvážený.
Ostatně samotná gnóze je i pro dnešní badatele, vzhledem k veliké rozmanitosti různých škol, obtížně uchopitelný fenomén. Tradičně byla považována za pokus o platónský výklad křesťanství a za soupeře křesťanství. Dnes je přijímán názor, že gnóze vznikla nezávisle na křesťanství. Její důležitost pro dějiny křesťanského myšlení je dána tím, že značná část křesťanských věroučných článků byla formulována právě v polemice s gnózí.
Gnostické myšlení považovali křesťanští autoři ve 2. století za zvlášť nebezpečné. Irenej proti gnostickým myšlenkám předkládá nauku církve. Pro své používání bible bývá považován za prvního uvědomělého biblistu. Pracuje již s uzavřeným biblickým kánonem, do kterého vedle Starého zákona patří evangelia a apoštolské spisy (na rozdíl od dnešního kánonu neuvádí List židům, ale zařazuje Hermova Pastýře).
Pramenem a normou křesťanské víry je pro něj apoštolské učení, apoštolská tradice, žijící zejména v obcích založených apoštoly, přičemž jako příklad jmeinuje „zvlášť velkou, starou a všeobecně známou církev římskou, kterou založili a zřídili slavní apoštolové Petr a Pavel“. Dále uivádí, že „s touto církví se musí vzhledem k jejímu výsadnímu postavení shodnout všechny církve“. O tyto pasáže se samozřejmě opírali zastánci papežského primátu, ale přenášet představy o novověkém pojetí papežství do této doby je zcela ahistorické.
Irenej proti gnostickému odkazu na tajné apoštolské učení staví své pojetí apoštolské posloupnosti. Ta spočívá v kontinuitě s apoštolským učením, která je vyjádřena posloupností biskupů, jejich nástupců. Proto ve svém spise uvádí seznam nástupců obou apoštolů v Římě, ze kterého vychází všechny pozdější seznamy římských biskupů. Vzhledem k nejednotě tradice ohledně nástupnictví jednotlivých postav, zvlášť Klementa, považují historici seznam spíše za přehled nejvýznamnějších osobností římské křesťanské obce, která byla zřejmě řízena kolektivně. V prvním století nestáli v čele řady křesťanských obcí, pravděpodobně ani v Římě, jednotliví biskupové, nýbrž kolegia presbyterů.
Kromě gnóze zneklidňovali křesťany druhého století ještě dvě výrazné osobnosti, pocházející rovněž z maloasijské oblasti, vůči jejichž působení se křesťanské autority začali brzy vymezovat. Prvním z nich byl Markión (Marción, +kol. 160), který pocházel ze zámožné rodiny v černomořské Sinope. Kolem roku 140 přišel do Říma, kde však byl po několika letech z místní křesťanské obce pro své názory vyloučen (byla mu vrácena poměrně velká suma, kterou římské církvi po příchodu věnoval). Založil si vlastní církev, která se vyznačovala přísným etickým rigorismem a byla velmi dobře organizovaná, takže se udržela několik století. Své učení Markión shrnul v knize Antitheseis (tj. Protiklady či Různé názory), jsou to antiteze ve smyslu protikladů mezi Starým a Novým zákonem, mezi bohem zákona a Bohem lásky. Ježíše podle Markióna poslal dobrý cizí nejvyšší Bůh, aby lidi vysvobodil ze zajetí boha židovského. Pro svou církev sestavil vlastní biblický kánon, za jehož základ vzal upravené Lukášovo evangelium a několik Pavlových listů. Tímto činem v podstatě přiměl křesťany k řešení otázky biblického kánonu. Markión zřejmě nebyl gnostikem v pravém slova smyslu, i když byl gnózí výrazně ovlivněn.
Druhým mužem, který vnesl neklid mezi křesťany 2. století, byl Montanus (původně zřejmě pohanský kněz) z maloasijské Frygie, který s pomocí dvou charismatických žen od poloviny 2. století hlásal přísnou mravní reformu a askezi. V kázání ohlašoval blízký příchod konce světa a sám sebe považoval za Ježíšem slíbeného Přímluvce (Parakleta, viz např. J 14, 16.26). Popularita montanismu, resp. hnutí Nového proroctví, jak sami sebe nazývali, rychle rostla. Rozšířil se nejenom v Malé Asii ale i do Říma a do severní Afriky, kde se k němu pro jeho přísný asketismus na počátku 3. století přidal i Tertullián. Také toto hnutí nakonec církev odsuzovala, i když dnešní badatelé zvažují, zda spíše než o herezi nešlo o určité hnutí uvnitř tehdejší církve, resp. zda rozdíly nebyly ani tak věroučné povahy jako spíše povahy disciplinární (např. role a autorita žen-prorokyň, delší a přísné posty, neochota odpouštět těžké hříchy atd.). Tento problém v podstatě není možné jednoznačně rozhodnout, neboť v tehdejší době si křesťanství stále zachovává svoji pluralitní podobu. Jasně definovaná církevní nauka neexistovala a z dochovaných spisů odpůrců ani nelze přesně zjistit, zda kritizují skutečné postoje příznivců různých hnutí, přičemž ani ti často neměli své nauky jasně zformulované.
Byly to právě polemiky se zabstánci rozmanitých názorů, ať už gnostického učení, Markióna nebo montanistů, které vedly křesťanské autory k hledání norem, jež by jim pomohly odlišit legitimní rozvedení apoštolské tradice od názorů, které se od této tradice odchylují. Byla to také vzrůstající vzájemná komunikace mezi různými křesťanskými obcemi a v neposlední řadě běžná církevní praxe, především příprava k přijetí křtu, která přispěla k potřebě hledání základních společných pravidel. Většina autorů se shoduje v názoru, že tento proces vnitřní konsolidace křesťanského společenství proběhl právě ve 2. století. Na konci tohoto století již můžeme hovořit o několika všeobecně rozšířených, proto tzv. katolických, normách. Jedná se o kánon Nového zákona (s malými odlišnostmi od dnešního), formulace pravidla víry (základ pozdějšího Apoštolského vyznání víry tvoří zřejmě křestní vyznání římské obce z 2. století) a biskupský úřad (přesněji tzv. monarchický episkopát, tj. pravidlo, že každá místní církev je vedena jedním biskupem). Pokusy o historickou rekonstrukci vzniku hierarchicky členěného úřadu se od sebe mohou výrazně lišit. Vzhledem k tomu, že je dnes používána jako důkaz pro různé teze k otázce církevního úřadu, tj. ekumenu stále rozdělujícího tématu, je samozřejmě vždy zvláště závislá na náboženském stanovisku toho, kdo se rekonstrukce ujal. Rámcově je možné konstatovat dvojí: směřování ke stabilizaci organizačních forem a sjednocení dosud rozmanité praxe místních církví.
Literatura: Eusebius: Církevní dějiny, 1988. Filipi, P.: Církev a církve, 2000. Markschies, Ch.: Mezi dvěma světy, 2005. Prudký, M.: Zvláštní lid Páně, 2000. Rankin, D.: Tertullianus a církev, 2002. Schatz, K.: Dějiny papežského primátu, 2002. Šmelhaus, V.: Řecká patrologie, 1972. Spisy apoštolských otců, 1986.
Poslední komentáře