Bůh je láska: první encyklika Benedikta XVI.

První celosvětový okružní list papeže Benedikta XVI. byl očekáván s napětím. V takovém dokumentu se totiž vždy jakýmsi způsobem odráží „vládní program“. Přesněji: onen duchovní postoj, ve kterém se asi bude globálně nejvýznamnější úřad duchovního vedení vykonávat. A skutečně právě zveřejněná, o Vánocích podepsaná encyklika „Deus Caritas est“ („Bůh je láska“) dává nejenom tušit nový styl, ale také pociťovat čerstvé povětří. Už jenom mluva této encykliky je oproti líčení Jana Pavla II. jasnější, přímější, poutavější, ne tak rozvláčná, méně meditativně kroužící. Především ale je nápadný její základní rys, který je pozitivní, tvůrčí a povzbudivý. Naproti tomu kritika společenských nebo církevních nešvarů ustupuje značně do pozadí.

„Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, ten zůstává v Bohu, a Bůh zůstává v něm.“ Tento známý, provokativně jednoduchý – a všechno jiné než naivní – výrok z prvního Janova listu Nového zákona stojí na začátku. A jím rozprava o víře nekončí. Naopak: zde se nachází výbušná síla zaměřená proti mnohé nábožensky-povznášející roztomilosti, počestnosti a zvyku. Již v počátečních odstavcích dává Benedikt XVI. najevo, že nechce bibli používat jako kamenolom dogmatiky, nýbrž jako zdroj, který díky historicky-kritickému proniknutí dává nové světlo pro naší usoužené existence. Řekněme to zcela jasně: zde píše papež, který je exegeta, který biblistiku přesně zná a bere ji vážně. Intelektuál, filozof, méně moralista. Dokument čítající kolem šedesáti stránek, předložený při vykonávání nejvyššího řádného učitelského úřadu, je blahodárný, sympatický, blízký člověku.

Benedikt XVI. zdůrazňuje, že ho těmto úvahám nevedly v prvé řadě etické pohnutky, nýbrž že jde v jádře o otázku po Bohu, o tu nejdůležitější otázku celého lidstva. Již úvod spojuje víru křesťanů s vírou izraelského národa. Po vzrušujícím citátu z prvního Janova listu Nového zákona následuje stejně vzrušující hlavní modlitba božího lidu první smlouvy z knihy Deuteronomium: „Slyš, Izraeli! Jahve, náš Bůh, Jahve je jediný. Proto máš Hospodina, svého Boha, milovat celým srdcem, celou duší a celou silou.“ Autor hned opisuje oblouk spojující lásku k Bohu s láskou k bližnímu, což – ač se to se stále ještě mnozí křesťané domnívají – takto důrazně nevyslovil poprvé až Ježíš. Již v třetí knize Mojžíšově zvané Levitikus se praví: „Máš svého bližního milovat jako sebe samého.“ Jednou vedlejší poznámkou poukazuje papež na aktuální horizont: v současné době existuje globální pokušení ve jménu Božím kázat nenávist a násilí.

Sexualita z křesťanského ducha

Pro soukromý životní pocit – zvláště pro pocit křesťanů – je však daleko významnější to, čeho se Benedikt XVI. bez okolků ujímá v první části, kde se filosoficky, antropologicky a teologicky zabývá „láskou“, zatím co druhá část pojednává více o praktické „charitě“. V této první části se jedná o erotiku, o eros, přesněji o výtku nepřátelství vůči potěšení, kterou nenapodobitelně formuloval Friedrich Nietzsche. „Křesťanství dalo erosu napít jedu; sice na to nezemřel, ale zvrhl se v neřest.“ Tak vyjádřil německý filozof velice rozšířený pocit: neztrpčuje církev svými příkazy a zákazy to, co je v životě nejpěknější? Nestaví zákazy vjezdu právě tam, kde nám Stvořitelem zamýšlená radost nabízí takový pocit obšťastnění, který nás nechává trochu ochutnat příchuť božského?“

Papež nic nepřikrašluje. Výtku nepřátelství vůči potěšení si nikdo nevycucal z palce. „Tendence s tímto zaměřením existovaly … vždycky.“ Benedikt XVI. sice nevyslovuje žádné církevní „vyznání viny“, ale zato chce odůvodnit nekřečovitý vztah k erotické, ano i k sexuální lásce z křesťanského ducha. Benedikt ovšem k tomu téměř výlučně používá poněkud oduševněle působící pojem eros, ne ten tvrdší a tělesnější, totiž sexualita. O pohlavnosti je ale přece jenom řeč také. I pro Benedikta XVI. zahrnuje láska mnoho rozličných významových odlišení, a ta jsou tak různorodá, jako jak různorodá je lidská řeč. Erotická láska – jako sexuální láska – má být integrovaná a integrující láska, která obepíná člověka v úplnosti jeho ducha, duše a těla, i v jeho vztahu k Bohu stvořiteli a spasiteli.

Věčnost, blaženost, svatost

Dokument se pak krátce nábožensko-historicky dotýká vztahu mezi erotem, kultem a vírou. Zmiňuje se o orgiastických kultech plodnosti na Blízkém Východě, o chrámové prostituci v antice. Chápání Boha u Izraelitů se odmytologizujícím způsobem ohraničilo proti každému extatickému zbožštění sexuální sféry. Bůh je sice láska. Ale Bůh není sex a sex není Bůh. Pro biblické chápání je možná rozhodující stanovení personálního rysu erotiky. Eros má sloužit úctě k člověku, ne aby úcta k člověku byla obětována erosu. „Chrámové prostitutky, které musí darovat božské opojení, nejsou … chápány jako lidské osoby, nýbrž slouží jenom jako objekty… Nejsou to ve skutečnosti bohyně, ale zneužívaní lidé.“

Eros ano! Ale zcela jistě potřebuje očištění a vytříbení, „aby … mohl darovat jistou předchuť vyšší existence – oné blaženosti, na kterou čeká celé naše bytí.“ Z tohoto pozitivního stanoviska a pohledu vyvozuje papež potom křesťanské porozumění a chápání Bohem darované erotické lásky. Ta má bezpochyby „co dělat s božským… Slibuje nekonečnost, věčnost – něco většího a něco zcela jiného ve srovnání s každodenností našeho bytí. Zároveň se ale ukázalo, že cestu k tomu není možné najít, jestliže se podmaníme chtíči. Nutné jsou očista a zrání, a to vede cestou odříkání. To ale není odmítnutí erosu, to není jeho ‚otrávení‘, nýbrž jeho ozdravění ke skutečné velikosti.“

Ano: také extáze

Papež se nezabývá speciálně hříchy sexuálního jednání. Pojem „hřích“ zde vůbec neuvádí. Ale hovoří o degradaci erosu, jako by to bylo zboží, jenom nějaká věc, kterou je možno koupit a prodat. V této degradaci se ukazuje nepřátelství k tělu, „zneuctění lidského těla“. Naproti tomu nás eros chce „povznést k božskému, vést nás za hranice nás samých, ale právě proto vyžaduje stoupající cestu…“ Láska směřuje ke konečně platnému a k věčnosti „ve smyslu výlučnosti – ‚jenom tento člověk‘ – a ve smyslu ‚provždy‘. Zahrnuje celek bytí… Ano, láska je ‚extáze‘, ale extáze ne ve smyslu opojného okamžiku, ale extáze jako stálá cesta z onoho do sebe uzavřeného Já k jeho uvolnění a osvobození, k obětavosti a právě tím k nalezení sebe sama, ano, k nalezení Boha.“

Tato souvislost a vzájemnost je ilustrována na příkladu Písně písní. Tento spis Starého zákona obsahuje světské písně, zřejmě svatební písně, které opěvují manželskou lásku. Tyto písně byly převzaty do bible, protože znázorňují také vztah mezi Bohem a člověkem. Benedikt XVI. upozorňuje na to, že v tomto starozákonním sborníku písní se nacházejí dvě slova pro lásku: nejdříve je tu „dodim“, pomnožné slovo, kterým se míní neurčitě hledající, nejistá a otevřená láska. Toto slovo je v průběhu procesu hledání doplněno a nahrazeno slovem „ahaba“, které se překládá do řečtiny podobně znějícím „agapé“ a kterým se míní láska darující se, láska, která se sama zavazuje. Tyto dvě různé stránky lásky patří podle papežova názoru k sobě a každá stránka má svou vlastní váhu a vlastní právo na existenci. „Ostatně ‚láska‘ je sice jediná skutečnost, ale má rozdílné dimenze – pokaždé může jedna či druhá stránka nebo dimenze lásky vystoupit silněji do popředí. Kde se ale obě stránky od sebe úplně oddělují, tam vznikne karikatura nebo každopádně ochuzená forma lásky.“ Biblická víra nebuduje „nějaký vedlejší svět nebo antisvět k lidském pra-fenoménu lásky“, nýbrž přijímá celého člověka a otvírá mu v jeho hledání celou osobní a náboženskou šíři.

Jeden Bůh, jedno manželství, jedna eucharistie

Ve své teologické interpretaci zdůrazňuje Benedikt XVI. v Bohu samém aktivní, zásadní rys lásky. Biblický Bůh není pouhý „nepohyblivý Hybatel“, který staticky a distancovaně jako hlavní bůh dal stvoření do pohybu a který si pak pasivně nechá od svého stvoření líbit láskyplné dvoření. Jahve je sám v lásce aktivní, dynamický. „Jediný Bůh, kterému Izrael věří, sám miluje… Miluje, a tuto jeho lásku je možno naprosto dobře označovat jako eros, který je ovšem zároveň také zcela agapé.“ Tak popisovalo několik proroků „odvážlivými erotickými obrazy“ vášeň Boha pro svůj lid. Neboť se jedná skutečně o „milostný příběh“. S tím je spojen veliký příběh odpouštění – z lásky – , právě tehdy, když člověk Boha vyhání.

Přes lásku se děje mezilidské „sjednocení“, také sjednocení člověka s Bohem. Dokument uvádí na tomto místě (milostnou) mystiku, ovšemže kriticky vůči názorům, které se domnívají, že člověk se v tomto mystickém sjednocení s Bohem ve své individualitě a personalitě jaksi rozpustí, jako by byl nějaká vlna v moři. Vposledku by byl tak nivelizován nejen člověk, ale také Bůh. Oproti tomu trvá papež na osobním rysu mystického sjednocení. A formuluje paradoxně: „Ano, existuje sjednocení člověka s Bohem – ten dávný sen člověka – , ale toto sjednocení není jeho roztavení, není zánik v bezejmenném oceánu božského, nýbrž je to jednota vytvořená láskou, ve které oba – Bůh i člověk – zůstanou sami sebou, a přece se zcela sjednotí.“

Encyklika nepopisuje žádnou křesťanskou „nauku o manželství“, avšak předpokládá, že člověk je na cestě lásky povolán k tomu, „aby v druhém došel ke své celosti; že jenom v pospolitosti muže a ženy je ‚úplný‘… Eros je takřka podstatně zakotven v člověku samém; Adam hledá a ‚opustí otce i matku‘, aby našel ženu; teprve společně představují oba úplnost lidské existence, stávají se spolu ‚jedním tělem‘… Na základě stvoření poukazuje eros člověka na manželství, na svazek, ke kterému přináleží jedinečnost a definitivnost. Tak a jen tak, se splňuje jeho vnitřní poslání. Monoteistické představě Boha odpovídá monogamní manželství. Manželství založené na výlučné a definitivní lásce představuje vztah Boha ke svému lidu a naopak: způsob, jak miluje Bůh, se stává měřítkem lidské lásky.

Encyklika sice dále nerozvádí křesťanský pohled na sexualitu a manželské partnerství. Ale přesto je důležitým signálem toho, že učitelský úřad vzal vážně již dlouho teologicky – také v rakouské „Petici církevního lidu“ – připomínané pozitivní hodnocení erosu a sexuality. Erotika a sexualita nejsou žádná vedlejší témata křesťanské existence. A už vůbec není možno se omezit na teologii hříchu a pokání.

Na konci teologické části encykliky vysvětluje papež pod zorným úhlem „teologie lásky“ souvislost mezi životem, utrpením, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista a eucharistií. Ježíšova smrt se zde vykládá – úplně v janovské tradici – přednostně jako služba lásky, jako ‚odevzdanost‘. „V jeho smrti na kříží se koná onen obrat Boha Hospodina vůči sobě samému tím, že se daruje, aby člověka znovu pozvedl a zachránil – to je láska ve své nejradikálnější formě.“ Tato odevzdanost se vyjadřuje nejsilněji v eucharistii, když Ježíš svým učedníkům „v chlebě a víně dává sama sebe… Ze situace ‚stát před Bohem‘ se stává společenstvím s Ježíšovou odevzdaností, společenství s jeho tělem a krví, stává se sjednocení: ‚mystika‘ svátosti, která spočívá v sestoupení Boha k nám, dosahuje dál a vede výš, než by mohlo dosáhnout každé mystické povznášející setkání člověka s člověkem. Ale na tomto místě je třeba si dát pozor na další věc: ‚mystika‘ svátosti má sociální charakter.“

O „smírné oběti“ není ani řeči

Je zajímavé, že v této interpretaci smrti Ježíše na kříži není nikde zmínka o představě oběti smíření. O smírné oběti není nikde řeči. O „oběti“ ovšem ano. Avšak ve smyslu „odevzdanosti“. Tím dostává křesťanská představa oběti jiný zvuk, než je ten, který se spojuje s klasickými historickými magicko-náboženskými představami o smíření a oběti. Dávám, aby mi Bůh dal? Ne: Bůh dává, abych já mohl dávat… Přirozeně, papež nerozvíjí v souvislosti encykliky žádnou vyslovenou teologii oběti. Janovský důraz „odevzdanosti“ zde je a zůstává ovšem převládající.

Papež Benedikt XVI. dále navazuje – aniž by jmenoval teologii osvobození – na její nejhlubší požadavek, na vzájemnou spojitost spirituality a angažovanosti, víry a jednání, liturgie a života. „obvyklá protichůdnost kultu a etického jednání zde jednoduše odpadá: v samotném ‚kultu‘, v eucharistickém společenství je obsaženo být milován a milovat dál. Eucharistie, která se nestane praktickým jednáním z lásky, je v sobě samé útržkovitá.“

Druhá část encykliky se zabývá praktickou láskou (caritas), totiž diakonií, česky charita. Ta nemá být jenom sociálním managementem, jako jsou mnohé srovnatelné světské iniciativy, nýbrž má čerpat z náboženského zdroje, kterým sám Ježíš Kristus. Že existují „problémové oblasti“ profesionálně institucionalizované charitativní práce, ustupuje do pozadí. Při tom se nedá odbýt otázka, zda se vůbec ještě najde dost profesionálně vyškolených pracovnic a pracovníků, kteří budou v duchu Ježíšově nejenom pracovat, nýbrž budou také usměrňovat svůj osobní život a svoji osobní víru podle Ježíšova ducha. Modli se a pracuj – miluj a modli se! Papež nechce v této ožehavé záležitosti kritizovat. Také netroubí k ústupu, pakliže by to mělo být obtížné, najít dostatečně způsobilé zaměstnance, kteří budou angažovaně brát vážně svoji křesťanskou existenci a závazek k církevně-sakramentální účasti. Místo toho chválí, povzbuzuje, zve.

Samozřejmě že skutky milosrdenství v komplexním světě vyžadují profesionalitu, „kompetenci povolání“. K tomu by ale měla přistoupit „lidskost“ a „vzdělání srdce“. Pomáhající pracovníci „musí být vedeni k onomu setkávání s Bohem v Kristu, které v nich vzbudí lásku a otevře jim srdce pro bližního, takže láska k bližnímu pro ně nebude už takříkajíc z vnějšku uložené přikázání, nýbrž následek jejich víry, který bude v lásce působit“. Na jiném místě se praví ještě důrazněji, že spolupracovníci musí být „ze všeho nejdříve“ lidé, „kteří byli osloveni Kristovou láskou“. A dále: „Je na čase, aby se vzhledem k aktivizmu a hrozícímu sekularismu u mnohých křesťanů zaměstnaných v charitativní práci znovu posílil význam modlitby.“ Souhrnně nenechává papež žádnou pochybnost o tom, že charitativní práce pochází ze samého středu víry v Boha – a je to tudíž služba, povinnost, ano i zodpovědnost církve jako celku. Za to bere biskupy osobně k odpovědnosti.

Vypořádává se rovněž s námitkami marxismu, že charitativní chudinská péče je prý v podstatě jen utěšování, které odvádí pozornost od skutečného zbídačování, místo aby se odstranilo zlo i s kořenem a globálně se nastolila spravedlnost. Benedikt XVI. tyto námitky paušálně neodmítá. Charitas skutečně nemůže nahradit politickou úlohu státu uskutečňovat sociální spravedlnost. Tato sociální spravedlnost není ale úlohou pro církev, nýbrž pro občany, poslance a vlády států. Je to úkol křesťanských laiků. Chudé a trpící budeme u sebe mít stále, přes všechnu námahu. Bylo by to cynické se o ně nezajímat a nepostarat. Encyklika se proto rozhodně zasazuje o to, aby vedle organizované pomoci existovalo (znovu) více spontánní charitativní angažovanosti v konkrétních situacích. Papež vysloveně děkuje nesčetným dobrovolníkům činným v celém světě, kteří se zasazují pro znevýhodněné lidi.

Temné otázky noci Boha

Charitas jako církevní instituce se každopádně nemá stát závislou na stranicko-politických nebo ideologických hodnoceních. Ale také nesmí také zajít tak daleko, že by vznikl odstup. Je přednostním úkolem vědecky založené křesťanské sociální nauky, aby se podílela na „zápase rozumu“ o lepší cesty k větší spravedlnosti, aby utvářela povědomí a svědomí, aby podněcovala k zamyšlení, aby nabízela argumenty. Politiku ale musí a mají dělat politici, ne vědci, ne církevní instituce charity.

„Uskutečňovat lásku a tím přivádět do světa Boží světlo – k tomu bych chtěl pozvat a vyzvat tímto okružním listem.“ Tak shrnuje Benedikt XVI. svůj naléhavý úmysl a prosbu. To se mu podařilo právě proto, že se vyhnul v církevních dokumentech obvyklého pokušení, aby si stěžoval na špatný svět a všude viděl jen apokalyptické příznaky rozpadu. Také o „kultuře smrti“ – což je pojem, kterého mnohokrát použil Jan Pavel II. – už Benedikt XVI. nemluví. Jenom jednou naznačuje jakousi kontinuitu ke svému předchůdci, ovšem s pozoruhodnou nuancí: mluví o „anti-kultuře smrti“, aby zdůraznil, že ta nejhlubší přirozená kulturní touha člověka je touha po kultuře lásky, po společenství, mnohdy podvědomé hledání Boha.

Temné zkušenosti mlčení, noci, bezmoci Boha naznačuje Benedikt XVI. jenom krátce, aby především zdůraznil víru v Boží všemohoucnost. Tu by se vzhledem k oněm stálým katastrofám v průběhu kosmické a pozemské evoluce a v pohledu „temné“ mystiky – jako třeba u Jana z Kříže nebo u Terezy z Ávily – dalo jistě říci i ještě něco jiného – jak to vypadá, když se přece jenom Bůh jeví reálně jako nepřítomný. K tomu náleží existencialistický výkřik, k tomu náleží vědecké zkušenosti o světě, které ponořují naše obvyklé personální obrazy Boha znovu do jiného světla právě „nad-personálního“ a které trvale otřásají mnohými představami o personální „lásce“ a „svobodě“. To by ale přesáhlo rámec takové encykliky a zřejmě by znovu znejistilo chápání víry „jednoduchých lidí“. Ovšem – i takové neskladné otázky patří do ústředních pozic našeho teologického a logického zápasu o Boha, do naší touhy po Bohu, který je a zůstává „tajemstvím“ – a je nám často také hádankou.

Papež Benedikt XVI. chce povzbudit k naději a zmírnit mrazivé klima, které se vytvořilo během dlouhého zastavení a znemožnění reforem v církvi. Pozitivní pohled na svět a stvoření, „přirozená“ teologie, která byla v této encyklice vyjádřena, to je zajisté osvobozující, to poskytuje svěží vzduch k dýchání. Může to být dobrý začátek, abychom se odvážně a připraveně posunuli kupředu k oněm otázkám po Bohu, které jsou méně příjemné a méně pohodlné. Bůh je láska – a co „je“ „on“ ještě?

Z týdeníku „Christ in der Gegenwart“ č. 6/2006, strana 43-44 a 46. Z němčiny přeložil Jiří G. Kohl.