Jste zde

Od pronásledované ke státní církvi (4. století)

Troufám si říct, že těžko bychom hledali jiné historické období, které zanechalo křesťanům tak výrazné dědictví jako čtvrté století. Na začátku tohoto století se křesťanství ocitlo ještě v pozici pronásledovaného náboženství, ale brzy se stalo tolerovaným, protěžovaným a zanedlouho jediným státním náboženstvím římské říše. Díky tomu se mohla naplno rozvinout synodální struktura církve, založená na biskupské kolegialitě. Přestože není důvod k idealizaci fungování starocírkevních synod, potřebují některé tradice, mám na mysli především římskokatolickou, znovuobjevit smysl a význam kolegiality. K dědictví čtvrtého století můžeme s jistým zjednodušením počítat také vznik a rozšíření popularity asketických forem života, které se časem obdivuhodně rozvinuly v rozmanitých společenstvích. Konečně s plným rozvojem života církve došlo k rozvoji teologického myšlení. Pravdy křesťanské víry jsou promýšleny, formulovány pomocí filozofických termínů, vznikají různé názory, myšlenkové směry a teologické školy, mezi kterými nejednou dochází k ostrým sporům. Každopádně teologům čtvrtého století vděčíme za formulaci a přijetí základních pravd křesťanské víry, které jsou dodnes společným dědictvím většiny křesťanských církví (Nicejsko-cařihradské vyznání víry).

Samozřejmě i přes určitou schematičnost bychom neměli zapomínat na to, že výše uvedené změny nepřišly znenadání, nýbrž dlouhodobě krystalizovaly a také jejich prosazení do skutečného života tehdejší společnosti nebývalo jednoznačné. Nezapomínejme, že výrazné změny ve společnosti viděné s velkým časovým odstupem a téměř globálním nadhledem mohly být na lokální úrovni či přímo v životě jednotlivce vnímány zcela jinak. Studium mentalit, které rozvinulo novodobé historické bádání, mnohdy ukazuje, že v této oblasti se jakékoliv změny projevují většinou až v dlouhodobém časovém úseku a vykazují značnou variabilitu danou rozdílným vzděláním, výchovou nebo třeba i naturelem. V neposlední řadě se můžeme každý zamyslet, nakolik běžní lidé žijí významnými událostmi (jejichž významnost jim třeba zcela uniká) nebo spíše obyčejnými lidskými radostmi a starostmi. Tyto úvahy by nás měly uchránit od příliš naivních představ o náhlé proměně tehdejší společnosti ve společnost křesťanskou. To, co se podle líčení řady křesťanských historiků zdá být jednoznačným vítězstvím a prosazením křesťanství, se může při detailnějším pohledu jevit mnohem plastičtěji. Už při charakteristice třetího století jsou upozornil na rozmanitost tehdejších kultů, na zajímavé shody, které mezi nimi nacházíme, i na jejich různé prolínání. Tuto skutečnost celkem dobře ilustrují náboženské symboly v umění pozdní antiky, kdy poctivý badatel musí mnohdy rezignovat na jednoznačné konstatování o náboženské příslušnosti např. zhotovitele výzdoby sarkofágu, neboť zobrazená postava může být Kristem nebo i jiným učitelem nebo znázorněná hostina může být poukazem na eucharistické shromáždění nebo i jinou rituální hostinou. Studie některých badatelů (např. P. Browna či Ch. Markschiese) nás upozorňují, abychom si zasazovali život křesťanů do kontextu antické společnosti a také, abychom si jejich život a víru příliš neidealizovali. Příkladem mohou být neustálá napomínání křesťanů dochovaná v textech proslulého kazatele v tehdejším velkoměstě (v Antiochii) a poté konstantinopolského biskupa Jana Zlatoústého (zemřel roku 407 ve vyhnanství, přízvisko mu přiřkla pozdější tradice právě na základě jeho pověstné výmluvnosti). Takové zprávy ukazují, jak dalece se velkoměstská křesťanská obec čtvrtého století mohla lišit od podob zbožnosti malého a uzavřeného křesťanského společenství. Život křesťanů byl totiž silně zakořeněn v jejich městě. Opakovaně a zřejmě s nepříliš velkým úspěchem vyzývá křesťany z Antiochie, aby se nezúčastnili populárních městských zábav a slavností, jimiž bylo toto město proslulé. Kritizuje využívání pohanských otroků i nošení amuletů. Varuje své posluchače, aby si raději s sebou do kostela nenosili větší obnos peněz, neboť se již mnozí stali během kázání obětí kapesních zlodějů. Jindy vyzývá své posluchače, aby si po návratu z bohoslužby ještě jednou přečetli biblický text a s celou rodinou si zopakovali obsah kázání. Na jiném místě však konstatuje, že málokdo by byl schopen odříkat alespoň jeden žalm nebo jakýkoliv jiný odstavec z bible s výmluvou, že „přece nejsem žádný mnich, mám ženu a děti a musím se starat o svou domácnost“. Zřejmě leccos z kázání Jana Zlatoústého by bylo aktuální i dnes.

Určitě největší zájem z osobností čtvrtého století a rozporuplná hodnocení vzbuzuje postava císaře Konstantina a jeho vztah ke křesťanské církvi. Nekritická chvála zaznívala ze strany církevních spisovatelů z vděčnosti za jeho podporu církve. Lactantius, autor spisu O smrtích pronásledovatelů, jej označil za Bohem seslaného obšťastňovatele lidstva. Eusebius jej ve svých Církevních dějinách přirovnal k Mojžíšovi a ve svém životopisu císaře nadmíru idealizoval Konstantinovu moudrost, lidumilnost a zbožnost, což se stalo jakousi normou pro pozdější spisovatele. Nic na tom nezměnila ani propaganda Julia Apostaty (byl císařem v letech 361-363, své přízvisko Odpadlík si vysloužil svoji snahou o obnovu pohanských kultů a podporou jejich ctitelů), který připomínal Konstantinův nemanželský původ, jeho chamtivost a marnotratnost i jeho nelidskost (popravy příbuzných). Na Východě se Konstantin brzy dočkal úcty jako „rovný apoštolům“, na Západě byla tato úcta zdrženlivější, ale přece jen rozšířená, také díky tzv. Konstantinově donaci (falzum z 8. století, podle něhož Konstantin jako projev díků za křest a uzdravení učinil římského biskupa hlavou celé církve a v podstatě vládcem nad západní částí říše). Negativní obraz císaře oživili italští humanisté, kteří mu vytýkali, že opustil Řím a odstěhoval se na Východ, kde nechal vystavět „druhý Řím“ Konstantinopol (vlastně Konstantinovo město). V očích reformátorů se Konstantin provinil především tím, že propojil státní moc s církví, čímž přispěl k jejímu poskvrnění a zesvětštění.

Současná historiografie je v hodnocení Konstantinova života a jeho díla opatrná. Pokusy vysvětlit Konstantinovu prokřesťanskou politiku jen jako důsledek jeho osobní zbožnosti nebo naopak jen jako chladnokrevný kalkul mocichtivého monarchy je třeba odmítnout jako příliš jednostranné a neodpovídající skutečnosti. Konstantin byl císařem i křesťanem své doby. Nenechme se zmást Konstantinovým pozdním křtem, vlastně až krátce před smrtí v roce 337 přijal křest v Nikodémii od ariánsky orientovaného biskupa Eusebia (nespleťme si jej s autorem Církevních dějin, které napsal Eusebius z Kaisereie/Cesarie). Takto odkládaný křest byl ve čtvrtém století častým předmětem kritiky teologů. Důvodem pro pozdní křest byla nejenom snaha dosáhnou dokonalého odpuštění všech hříchů na sklonku života, ale u vysoce postavených osob i možnost, jak alespoň částečně uniknout podřízenosti vůči biskupovi. O Konstantinově osobní víře nic nevíme. Nepřímo můžeme usuzovat, že Konstantin i v tomto ohledu ztělesňoval již zmíněné prolínání různých náboženských představ s křesťanstvím. Coby císař přejal od svého otce ochranu slunečního božstva Sol invictus (nepřemožitelné nebo neporazitelné Slunce). Tento kult se za císaře Aureliána (270-275) stal oficiálním kultem římské říše a císař byl do jisté míry zosobněním boha Slunce. Tuto představu dosvědčuje z doby císaře Konstantina mimo jiné mince, na které je Konstantin vyobrazen jako dvojče slunečního boha (dvě hlavy vyrůstající z jedné busty). Rozšíření kultu boha Slunce bylo do jisté míry výsledkem vývoje směrem k představě, že za postavami celé řady bohů s různými jmény nakonec stojí jeden nejvyšší bůh či nejvyšší božstvo, ztotožňované s bohem Slunce. Ostatně tato představa nebyla až tak proti mysli i některým křesťanům, kteří tohoto nejvyššího boha nakonec přirovnávali ke Kristu.

Tradičně bývá Konstantinův příklon ke křesťanství vysvětlován jako důsledek nebeského zjevení před bitvou u Mulvijského mostu, severně od Říma, ve které na podzim roku 312 Konstantin zvítězil nad přesilou nepřátelského vojska Maxentia. O samotném vidění však máme od křesťanských autorů dvě různé zprávy. Podle starší verze u Laktantia Bůh císaře povzbudil, aby připevnil na štíty vojáků Kristův monogram ve tvaru kříže. Podle asi o dvacet let mladší Eusebiovy zprávy spatřil císař se svým vojskem kolem poledne na nebi nad sluncem světelný kříž a nápis V tomto znamení zvítězíš. Toto vidění a jeho význam komentuje historik Manfred Clauss slovy: „Co Konstantin viděl a jak podrobně o tom vyprávěl, zůstává koneckonců neznámé a nedůležité. Rozhodující byl vojenský úspěch a víra vládce, že tohoto vítězství dosáhl s pomocí boha, jejž křesťané považují za svého.“ Otázkou zůstává, zda císař vůbec něco musel měnit, neboť římské vojenské odznaky měly už dlouho předtím tvar kříže. Zcela tedy stačilo vnímat tato znamení novýma očima, tj. křesťanská interpretace mohla nově rozpoznat pravý obsah již důvěrně známého symbolu. Císař projevil svoji vděčnost bohu, jež mu umožnil vítězství. Jak bylo tehdy zvykem, jednalo se především o štědrou podporu výstavby křesťanských kultovních staveb, přičemž jednou z nejstarších donací bylo vybudování Lateránské baziliky na místě bývalých kasáren. Začátkem roku 313 se v Miláně uskutečnilo jednání císaře Konstantina se spoluvladařem Liciniem, při němž došlo k vydání slavného tzv. milánského ediktu, jenž zrovnoprávňoval křesťanství s dalšími kulty.

Ne všechny Konstantinovy činy bychom hned měli považovat za doklad jeho křesťanského přesvědčení. Týká se to například Konstantinových zákonů proti magii. Zákony z roku 319 zakazovaly haruspikům (věštcům z vnitřností zvířat) navštěvovat soukromé domy. Možná zde šlo o snahu zabránit soukromému vykládání budoucnosti, které mohlo mít politický charakter. Není to ale doklad Konstantinova odmítavého postoje k věštbám, neboť když o rok později udeřil blesk do římského amfiteátru, nařídil císař poradu s haruspiky ohledně výkladu tohoto znamení. Snahu omezit magii. která by mohla být zneužita (výslovně je ze zákazů vyňato kouzlení, jež by bylo prospěšné pro zdraví nebo pomáhalo dobré úrodě), najdeme i u jiných císařů. Konstantin zcela bez problémů potvrzoval pohanským kněžím privilegia, která jim příslušela. To bylo potřebné zvlášť ke konci jeho vlády, kdy někteří horliví křesťanští úředníci proti nim vystupovali. Některé vstřícné kroky vůči křesťanům byly vlastně jen do důsledku provedeným zrovnoprávněním s ostatními kulty. To se týkalo např. právo azylu v pohanských chrámech, které bylo nyní vztaženo i na křesťanská shromaždiště, dále třeba osvobození od placení poplatků a daní, osvobození služebníků křesťanského kultu od zatěžujících městských a státních povinností, jejichž vykonávání byly sice poctou, ale i finanční zátěží (podobnou imunity měli také armádní veteráni). Dalekosáhlé důsledky mělo opatření, které biskupa stavělo na stejnou úroveň s městskými nebo státními úředníky. Před biskupem bylo možné propustit otroka, v civilních záležitostech byla uznána kompetence vznikajících biskupských soudů, a to i v případě, kdy křesťanská byla jen jedna ze stran. Biskupové proto zakazovali svým duchovním vést své spory na světských soudech. Od roku 321 směly křesťanské obce přijímat dědictví. V Konstantinově době bylo v roce 321 nařízeno dodržovat nedělní klid s ohledem na čas vyhrazený pro kult boha Slunce, jemuž byla neděle podle římského způsobu zasvěcena.

V linii tradiční císařské náboženské politiky usiloval také Konstantin o jednotný kult, neboť ten podporoval celistvost a blaho říše. Proto zasahoval do sporů uvnitř křesťanství, které se rozhořely velmi brzy. Jedním z nich byl spor v severní Africe, kde došlo k volbě dvou biskupů poté, co byl odmítnut nástupce, o jehož svěcení z rukou odpadlíka byly vysloveny pochybnosti. Jak bylo i v jiných případech zvykem, svoji roli sehrály i osobní antipatie a ambice účastníků sporu. Několik synod, konaných v letech 314 a 315 mimo africké území, se vyslovilo pro odmítnutého kandidáta a v neprospěch strany pod vedením biskupa Donata, proti kterému nakonec císař vojensky zasáhl. Odpor byl však natolik silný a obětí na obou stranách přibývalo, že se Konstantin raději v roce 321 stáhnul. Polemiky i ozbrojené střety s donatisty provázely severoafrickou církev i v následujícím století.

Výsledkem jiné Konstantinovy snahy o vyřešení sporu uvnitř křesťanství bylo v roce 325 svolání celoříšského setkání biskupů, které se zapsalo do dějin jako první ekumenický koncil v Nikai/Niceji. Podnětem byl spor o učení alexandrijského presbytera Areia (260-336), který vypukl v roce 318 mezi ním a jeho biskupem Alexandrem. Když se Konstantin dozvěděl o tomto sporu, považoval nejprve celou záležitost za spor přepjatých intelektuálů. Oběma v dopise připomněl, že se jedná o puntičkářství, jemuž žádný člověk nerozumí. Poté co se stal v roce 324 vládcem celé říše a blíže se seznámil s prostředím na Východě, zjistil, že spor po jeho napomenutí neutichl. Naopak prý nebylo možné vyjít na ulici, aniž by se člověk nezapletl do vášnivých debat o poměru mezi Bohem Otcem a Bohem Synem. Na císařův pokyn se v jeho letní rezidenci shromáždilo v květnu 325 kolem 300 biskupů, převážně z východní části říše (sedmičlennou delegaci západních biskupů vedl cordobský biskup Hosius, římského biskupa na koncilu zastupovali jeho zmocněnci). Někteří biskupové prý na svém těle nesli stopy prožitého pronásledování z počátku 4. století. Císař osobně jednání řídil. Vybraná komise sestavila a předložila vyznání víry, které spornou pasáž o vztahu Otce a Syna vyjádřila termínem homoúsios (jedné podstaty či soupodstatný). S navrženým textem většina biskupů souhlasila a s ohledem na hrozící vyhnanství v případě nesouhlasu se proti postavili jen dva biskupové. Ti byli spolu s Areiem posláni do vyhnanství. Vyznání víry bylo vyhlášeno jako říšský zákon. Koncil se ještě zabýval některými praktickými otázkami (např. termínem slavení Velikonoc, disciplinárními otázkami atd.) a byl zakončen velkolepou hostinou u příležitosti dvacátého výročí Konstantinova panování.

Nakonec ani tento Konstantinův pokus o jednotu křesťanů nebyl úspěšný. Koncil nakonec vytoužený smír nepřinesl, nýbrž stal se východiskem dalších polemik, které vyplnily většinu čtvrtého století. Konstantin a jeho nástupci neměli pro tyto spory příliš pochopení, neboť jejich přáním byl klid v říši. Z tohoto důvodu byli ochotni přijmout různé kompromisní návrhy a naopak svými tresty postihovali ty, které na ně odmítali přistoupit. Navíc snadno podléhali vlivu svých momentálních rádců. Tak se stalo, že roku 335 byl císařem Konstantinem poslán do vyhnanství alexandrijský biskup Athanasius (295-373), horlivý odpůrce Areia. Proměnlivost situace jasně ukazuje skutečnost, že se Athanasius během svého života ocitl ve vyhnanství asi pětkrát. Spory v podstatě ukončil koncil v Konstantinopoli v roce 381, na němž se shromáždilo kolem 150 východních biskupů. Opětovně odsoudilo Areiovo učení, potvrdilo rozhodnutí koncilu z roku 325 a upravilo vyznání víry, které se po uznání koncilu stalo směrodatným vyznáním východní církve. Arianismus se poté ještě více než jedno století udržel mezi germánskými kmeny, kam jej svoji činností rozšířil Vulfila (+ 383), překladatel bible do gótštiny a od roku 341 misijní biskup Gótů.

Čtvrté století patří do zlaté doby patristiky, kdy působila řada velkých teologů, z nichž připomenu jen tři nejvýznamnější myslitele z maloasijské Kappadokie: Basilea (+ 379), v letech 370-379 biskupa v Kaisarei/Cesareji, jeho mladšího bratra Gregoria/Řehoře (+ po 394), biskupa v Nysse v letech 371-394 a jejich přítele Gregoria/Řehoře z Nazianu (+ 389/390).

Literatura

Brown, P.: Tělo a společnost, 2000. Burian, J.: Zánik antiky, 1972. Clauss, M.: Konstantin Veliký, 2005. Collins, R.: Evropa raného středověku 300-1000, 2005. Češka, J.: Zánik antického světa, 2000. Jedin, H.: Malé dějiny koncilů, 1990. Markschies, Ch.: Mezi dvěma světy, 2005. Schatz, K.: Dějiny papežského primátu, 2002. Vidman, L.: Od Olympu k Panteonu, 1986.