Překonat stíny minulosti

Interview s Rowanem Williamsem, arcibiskupem z Canterburry

Rowan Williams, arcibiskup z Canterburry, je hlavou anglikánů celého světa. Počátkem roku navštívil Berlín, aby jednal s Evangelickou církví v Německu (EKD) o partnerských vztazích mezi oběma církvemi. Rozhovor s ním vedl Benjamin Lassiwe.

Pane arcibiskupe, jak se z vašeho pohledu jeví vztah mezi EKD a anglikány?

Williams: Setkáváme-li se na úrovni vedení církví, je velmi dobrý, otevřený a srdečný. Ale počet diecézí a obcí ve Velké Británii, pro které má naše partnerství s EKD skutečně nějaký význam, je v současné době ještě nepatrný. A na tom musíme pracovat. Ale to se ovšem týká vztahu mezi Německem a Anglií obecně: Právě mezi staršími lidmi existují přece stále ještě stíny z minulosti, způsobené 2. světovou válkou.

Potřebujeme živější partnerské styky mezi obcemi, abychom tyto stíny překonali?

Williams: Měl bych opravdu radost, kdyby bylo více partnerských styků mezi obcemi v Německu a v Anglii. Jistě by to přispělo k překonání starých stereotypů. Ale k lepšímu obrazu Němců přispívá samozřejmě také, když např. britští dělníci pracují v německých firmách. Tady může globalizace napomáhat překonávání předsudků.

A jak to vypadá na úrovni teologie? Loni například, u příležitosti jedné bohoslužby na Evangelickém církevním dnu v Hannoveru, při níž slavili anglikáni, starokatolíci a EKD společnou večeři Páně, bylo slyšet dost kritické hlasy na adresu EKD a jejího chápání úřadu…

Williams: U nás je opravdu nevyhnutelnou podmínkou, aby večeři Páně vysluhoval platně ordinovaný kněz. Vím, že v EKD je několik výjimek z tohoto pravidla. To je téma, o kterém musíme v budoucnu dále diskutovat.

V Německu slouží večeři Páně někdy i predikant, a to právě ve venkovských oblastech. Je pověřen rozdělovat večeři Páně, ale není ordinován. Bylo by takové slavení eucharistie pro anglikána platné?

Williams: Myslím, že s tím bychom měli potíže. Jak řečeno, nejde o to, kdo rozděluje obci chléb nebo víno, jde o to, kdo slouží večeři Páně při proměňování. To musí být ordinovaný duchovní. Problém je myslím v tom, že pro vás v Německu je úřad faráře závažnější než úřad učitelský: Každý farář musí před svou ordinací absolvovat dlouhé teologické studium. My na to neklademe takovou váhu. Pro nás je důležitější akt ordinace, napojení dotyčného na tradici církve. Pouhé pověření tady nestačí – zato je ale u nás snazší dosáhnout ordinace, než je tomu v EKD. Když máme u nás v Anglii v nějaké venkovské oblasti nedostatek ordinovaných farářů, tak prostě nějaké ordinujeme.

Jak si počíná Church of England v oblastech, kde už téměř nejsou křesťané?

Williams: Před dvěma a půl lety jsme zahájili novou iniciativu, která se má zabývat moderními formami církevního života. Od té doby vznikají po celé zemi nové obce, vedené evangelisty, kteří jsou k tomu vyškoleni. Lidé se setkávají k bohoslužbám v hospodě nebo v nákupním středisku a začínají žít jako obec tam, kde předtím nic takového nebylo, a také v úplně jinou dobu – ve středu, v pátek, v sobotu. Mezitím bylo založeno na 300 takových obcí, paralelně k naší tradiční struktuře místních obcí. Tyto obce večeři Páně zpravidla neslaví, protože chtějí být obcemi pro začátečníky, a reagují rychle a pružně na potřeby lidí.

Teď jsou všude po Evropě ještě i jiné nové obce – letniční a charismatické svobodné církve. Jak se staví Church of England k nim?

Williams: Myslím, že četné naše obce by samy sebe označily jako „charismatické“. Ale vedle toho je ovšem otázka, jak se stavíme k nezávislým obcím letničních. To je věc, ke které se přistupuje na různých místech velmi odlišně. Mnoho letničních obcí se např. vytvořilo na jihu Londýna mezi přistěhovalci z Afriky a z Karibiku. Ale často jim chybí trvalé vedení a po čase mnohé zase mizejí. Tyhle nové obce žijí ve velmi rychlém, pohnutém a proměnlivém světě. Proto je tak těžké navázat s nimi kontakt. Jsou místa, kde to jde lépe, a jsou zase jiná, kde to jde spíše hůře.

Čteme-li v Německu o anglikánech, pak jde často o konflikt mezi církvemi třetího světa a zvlášť anglikány v USA, vyvolaný např. ordinováním homosexuálního teologa Gene Robinsona na biskupa v New Hampshiru … Jak to vidíte vy?

Williams: Krátká odpověď zní: Tenhle konflikt vyřeší milost boží – a pro mne je to kus těžké práce.

Velikým problémem je, že církve v Anglii a v Severní Americe učinily příliš mnoho rozhodnutí, aniž se s církvemi Africe skutečně poradily. To vyvolalo v Africe značnou nespokojenost. Je to problém moci. Zeměpisné rozdělení členů církve, tj. např. vysoký počet anglikánů v Africe a v Asii, se prostě už v teologických diskusích vedených v rámci celosvětového anglikánského společenství neodráží. Mnoho anglikánských křesťanů v Africe má dojem, že dominující roli v anglikánském společenství hrají už příliš dlouho lidé ze Západu, kteří jim teď ještě ke všemu chtějí vnutit své liberální chápání sexuality.

Myslíte si, že se v budoucnosti bude teologie vytvářet v Africe?

Williams: Vezmeme-li v úvahu počet členů obcí, je to naprosto jasné: Církve v Africe stále rostou, za třicet až čtyřicet let bude zcela jistě dominovat africká teologie. Proto se také zasazuji o to, aby např. celosvětové anglikánské společenství investovalo více prostředků do vzdělávací práce v Africe.

Bude možno vyřešit spornou otázku homosexuality v dohledné době? A jaká bude situace anglikánského společenství za dvacet let?

Williams: Nedomnívám se, že tenhle problém dokážeme vyřešit rychle. Jedna část našeho společenství o své vůli učinila rozhodnutí, které přišlo pro druhou část příliš brzy. Byl bych velmi rád, kdybychom v budoucnu mohli dělat taková rozhodnutí společně. Potřebujeme lepší mezinárodní strukturu, než máme dnes. Čím rychleji rostou církve v zemích třetího světa, tím více potřebujeme nové formy závazné spolupráce, které už nemohou vycházet pouze z dobré vůle.

Není snad spor mezi Severem a Jihem, jak ho známe ze světového luterského svazu nebo z katolické církve, výsledkem dějin našeho křesťanského misionářství?

Williams: Nemyslím si, že jsme udělali něco špatně, když jsme zbytku světa přinesli evangelium. Ale myslím si, že spojení misií a kolonialismu je dědictví, jímž trpíme dodnes.

Uvedu vám jiný příklad: Anglikánskou církev v Melanésii nezaložili kolonialisté, nýbrž domorodci. A tato církev od prvního dne vychovávala domorodé duchovní. Výsledkem je, že dnes představují anglikáni na Šalamounových ostrovech velkou část obyvatelstva a neleží na nich žádný stín kolonialismu. Kdyby byly všechny anglikánské církve na světě založeny tímto způsobem, možná by mezinárodní spolupráce fungovala lépe, poněvadž bychom se spíše cítili jako rovnocenní.

Vyšlo v duryňských církevních novinách Glaube und Heimat, č. 8 z 19. února 2006;přeložila Helena Medková