Církev v době vzniku islámu (7. století)

Vznik a rozmach islámu, hluboké změny v křesťanském světě

Z dnešního pohledu se zdá, že jednou z nejvýznamnějších událostí, nejenom sedmého století ale náboženských dějin vůbec, byl vznik islámu a v jeho důsledku vytvoření arabské říše. Toto nové náboženství vzniklo na Arabském poloostrově, tj. v oblasti, která sice byla důležitou křižovatkou obchodních cest, ale nacházela se na periferii tehdejší politické mapy světa. Stačilo pouhé jedno století, aby si arabská vojska podmanila rozsáhlá území od Atlantiku přes severní Afriku až po Indii. Výzkumy ukazují, že šesté a sedmé století bylo pro arabské oblasti dobou náboženského kvasu. Kromě různých křesťanských směrů soupeřil o přízeň věřících zoroastrismus a rostl počet stoupenců judaismu. Docházelo k prolínání s různorodými náboženskými představami původního arabského obyvatelstva. Kromě jihoarabských městských států v Jemenu zasluhuje pozornost město Mekka, které bylo obchodním střediskem s poměrně vyspělou politickou organizací a zároveň centrem pohanského kultu soustředěného kolem starého kultovního místa Kába.

Těmto rozmanitým vlivům byl vystaven také Muhammad z rodu Hášimovců, který se v tomto městě kolem roku 570 narodil. V dětství záhy osiřel a v mládí poznal tvrdý život pastevce, z něhož se časem propracoval na předáka velbloudí karavany. Příznivým obratem byl sňatek pětadvacetiletého mladíka s asi o patnáct let starší zámožnou vdovou Chadídžou. S ohledem na to, že porodila čtyři dcery a dva syny, považují někteří badatelé uváděný věk v době sňatku, čtyřicet let, za symbolický a vyšší než byl ten skutečný. Chádídža Muhammadovi poskytla nejenom hmotné zabezpečení a rodinnou pohodu, ale i podporu a porozumění v počátcích jeho prorockého působení. Z dochovaných pramenů je obtížné rekonstruovat jeho duchovní a intelektuální vývoj. Počátek zjevení (archanděla Gabriela, arabsky Džibríl) klade tradice do roku 610, od roku 613 pak začal veřejně vystupovat. Hlásání nové víry naráželo v Mekce nejprve na lhostejnost a posměch, později čím dál více na otevřeně nepřátelský postoj. V roce 622 proto přijal nabídku představitelů města Jathribu a spolu se svými stoupenci Mekku opustil. Tato událost, označovaná jako hidžra, což je běžně překládáno jako „útěk“, původní význam slova však je „přerušení kmenových vztahů a navázání nových“, byla později muslimy považována za takový přelom, že byla zvolena jako počátek islámského letopočtu.

Jathrib byl na Muhammadovu počest přejmenován na Madínat an-Nabí, tj. město Prorokovo (zkráceně Madína, česky Medína). V Medíně byl Muhammad uznán nejvyšší duchovní i politickou autoritou a mohl tak uskutečňovat své představy o životě islámské obce. Do této doby bývá kladen Muhammadův rozchod s židovstvím, mimo jiné i proto, že židovské kmeny se odmítly podřídit jeho náboženským reformám. Jeho pozornost se soustředila na Mekku a její ovládnutí. To se mu, také díky strategickému postavení Medíny a stupňovanému ekonomickému tlaku přerušením karavanních tras, v roce 630 podařilo. Muhammad se stal přední osobností Arábie a během dalších dvou let přijímal četná poselstva kočovných kmenů, které se mu poddávaly a přijímaly islám. Slibovaly věřit v jednoho Boha, platit náboženskou daň a poslouchat nad nimi ustanovené správce. Muhammadova smrt v Medíně v červnu roku 632, brzy po poslední vykonané pouti do Mekky, přišla nečekaně a vzbudila nejistotu o jeho nástupci. Hrozící nejednotě jeho stoupenců, které mnohdy spojovalo především kouzlo osobnosti Muhammada, zabránila rychlá volba jeho nástupce. Stal se jím jeho přítel a tchán Abú Bakr, který jako hlava muslimské obce přijal titul „nástupce Posla Božího“ „chalífat rasúl Alláh“. Později se ustálil zkrácený titul chalífa pro nejvyššího nábožensko-politického hodnostáře.

Období prvních čtyř chalífů, označovaných muslimskými historiky rášidún (doslova „jdoucí správnou cestou“), bylo dobou velkých vojenských úspěchů, ale i dobou vnitřních konfliktů a rozbrojů. Po počátečních loupeživých nájezdech se arabskému vojsku v roce 634 podařilo porazit byzantskou armádu a proniknout do Sýrie. Arabové si uvědomili slabost byzantské říše a od té doby nesledovali svými nájezdy již jen získání kořisti, ale jejich cílem se stalo trvalé ovládnutí území. Domácí obyvatelstvo, většinou vyznávající monofyzitismus a stojící v opozici ke Konstantinopoli, kladlo arabskému postupu soustředěnější odpor jen výjimečně. V roce 636 došlo k drtivé porážce početnějšího, vnitřními rozpory však oslabeného byzantského vojska, a o osudu Sýrie a Palestiny bylo rozhodnuto. Území, která císař Herakleios (610-641) získal zpět při velké ofenzívě proti perské říši v letech 622-628, byla nyní definitivně ztracena. Také Jeruzalém, který byl nejprve roku 614 dobyt a vypleněn Peršany a v roce 630 se stal svědkem velkolepých oslav vítězství císaře Herakleia na Východě a slavnostního navrácení relikvie svatého kříže, byl v roce 638 dobyt Araby. Po Sýrii a Palestině se stal během několika let kořistí Egypt se svým obilním bohatstvím (Alexandrie se vzdala roku 642) a také větší část vnitřně oslabené perské říše.

Dodnes si řada badatelů láme hlavu nad tím, jak vysvětlit tak rychlý rozmach a úspěch arabských výbojů. Možných příčin je uváděno několik. Hlavní z nich je skutečnost, že dvě tehdejší velmoci, byzantská a perská říše, rozpoutaly na počátku 7. století konflikt, jehož výsledkem byla oboustranná vyčerpanost a zpustošení řady oblastí. Obě říše navíc nevěnovaly příliš pozornosti případnému ohrožení z oblastí arabské pouště, kde v šestém století existovaly dvě nárazníkové oblasti na hranicích proti občasným nájezdům kočovných kmenů. Na jedné straně Lachmanovci, spojenci perské říše, na straně druhé Ghasánovci, spojenci říše byzantské. Obě dynastie sice byly křesťanské, ale lišily se tím, že Lachmanovci byli nestoriány, zatímco Ghasánovci se hlásili k monofyzitskému syrskému křesťanství. Jejich spolupráce s oběma velmocemi měla volnější charakter a byla podporována finančními příspěvky ze strany Byzance resp. Persie. Když počátkem sedmého století vypukla mezi říšemi vyčerpávající válka, nedostávalo se již finančních prostředků na podporu arabských spojenců, kteří se později přidali na stranu arabských dobyvatelů.

Síla islámu se ukázala jako vhodné jednotící pojítko pro různé kmeny a rody arabského poloostrova, které do té doby soupeřily mezi sebou a občas podnikaly loupežné výpravy. Zákaz vzájemných válek namířil pozornost na okolní země a dřívější nahodilé kořistnické nájezdy se staly promyšlenými a dobře zorganizovanými výpravami. Svojí roli sehrál zřejmě i demografický růst arabských kmenů na jedné straně a vyčerpanost neustálými válečnými konflikty u obyvatel obou velkých říší na straně druhé. Soudružnost byzantské říše a oblastí jejího vlivu narušovala již zmiňovaná náboženská nejednota. Zdá se, že v řadě východních a afrických oblastech neznamenal příchod nových arabských pánů velké změny. Většinou se odpor byzantských vojenských posádek nesetkal s velkou podporou domácího obyvatelstva a někdy byla arabská vojska vítána jako osvoboditelé z nadvlády Byzance. Dobyvatelé mnohdy využili fungující správní a daňové orgány, včetně příslušných úředníků.

Převaha arabských jednotek byla dána jejich velkou pohyblivostí, která spolu se schopnými vojevůdci slavila úspěch nad taktikou založenou na římské strategii. Nepružnou se nakonec ukázala dosavadní organizace byzantské armády a správa říše obecně. Získané zkušenosti vedly během sedmého století k postupné reorganizaci správy. Jednotliví vojáci obdrželi zemědělskou půdu, osvobozenou od placení daní. Z výnosů si opatřovali obživu a potřebnou vojenskou výzbroj. Státní pokladna byla tak osvobozena od placení pravidelného žoldu a ve zpustošené Malé Asii byla využita opuštěná půda. Tato reorganizace správy byla jedním z viditelných projevů změn, kterými byzantská společnost v sedmém století procházela. Pro východní část bývalé římské říše je právě toto století považováno za dobu přechodu od antiky ke středověku. Arabské výboje, které výrazně změnily mocenské poměry v oblasti, bývají přirovnávány k nájezdům germánských kmenů na Západě. Rozdílem je však skutečnost, že byzantská říše přes ztrátu řady území těmto tlakům nepodlehla, přestože musela čelit nepříteli na dvou frontách: arabským nájezdům z východu a útokům avarských a slovanských kmenů na Balkáně. Za zmínku stojí také skutečnost, že vlivem změny území, resp. ztrátou většiny východních oblastí, se změnil charakter společnosti. V sedmém století definitivně převážila řečtina, která ze státní správy vytlačila latinu. Jazykový rozdíl mezi Východem a Západem jen umocňoval vzrůstající neporozumění. Také v oblasti náboženské došlo k výrazným změnám, neboť definitivní ztrátou území s většinou monofyzitských křesťanů odpadly spory o formulace chalcedonského koncilu a snahy císařů o nalezení kompromisních formulací, které pravidelně vyvolávaly odpor na Západě. Odsouzení monotheletismu na koncilu v Konstantinopoli (680-681) bylo logickým důsledkem tohoto vývoje.

Další christologické spory; Honorius a Maxim Vyznavač

Ani sedmé století nebylo ušetřeno pokračujících christologických sporů, které se pravidelně objevovaly a byly motivovány snahou o nalezení kompromisu s monofyzity. Když císař Herakleios po vítězství nad perskou říší v roce 628 opětovně dobyl východní oblasti s většinou monofyzitského obyvatelstva, požádal konstantinopolského patriarchu Sergia (610-638), původem z monofyzitské syrské rodiny, o vypracování kompromisního christologického vyznání. Sergius vyšel ze skutečnosti, že jednání nevychází z přirozenosti, ale je úkonem osoby. Tato „christologie jediné Kristovy činnosti“ (tzv. monoenergismus) se zdála být přijatelná pro řadu monofyzitů, ale narazila na odpor obhájců chalcedonské formulace o dvojí přirozenosti, např. Sofronia, který byl v letech 634-637 jeruzalémským patriarchou. Monoenergismus považoval jen za novou formu monofyzitismu. Sergius svůj postoj formuloval opatrněji a začal hovořit o jedné jediné Kristově vůli (tzv. monotheletismus). V roce 634 s jeho názorem vyjádřil souhlas papež Honorius (625-638), který se však zřejmě dostatečně neorientoval v christologických sporech. Tento souhlas vedl později na třetím konstantinopolském koncilu (680-681) k odsouzení Honoria jako kacíře. Diskuse o „Honoriově otázce“ se rozpoutala na prvním vatikánském koncilu (1869-1870), kde se stala hlavním historickým argumentem proti papežské neomylnosti. Podle historika Klause Schatze však lze těžko tvrdit, že by Honorius hlásal monotheletismus z pozice učitelského úřadu. Spíše nerozpoznal teologickou spornost formulace. Skutečným problémem podle Schatze není Honorius nýbrž třetí konstantinopolský koncil. Tento koncil i další papežové jednoznačně odsoudili Honoria jako heretika, tudíž vycházeli z předpokladu, že papež může upadnout do hereze. Pozici Říma ještě před koncilem naopak posílil postoj papeže Martina (649-655) a lateránská synoda v roce 649.

Do christologických diskusí zasahoval císař, který v roce 638 využil smrti hlavních protagonistů sporu (Sofronia, Sergia a Honoria) a vydal dokument Ekthesis (výklad víry), kterým zakázal hovořit o dvou Kristových činnostech a nařizuje vyznávat pouze jedno Kristovo chtění. Hlavním oponentem se stal mnich a zřejmě největší teolog řecké církve sedmého století Maxim Vyznavač (580-662). Patřil k zastáncům ditheletismu, tj. vyznával dvě přirozené vůle v Kristu, přičemž Ježíšova lidská vůle se podle něj nikdy nestaví do opozice proti jeho božské vůli. Kdyby totiž existovala pouze jediná božská vůle, nebylo by možno u Krista hovořit o jeho pravé poslušnosti. Příkladem je mu především noc v Getsemane, kde se Ježíš modlil: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26, 39). „V Kristu je tedy jediný chtějící, osoba Slova, ale dva způsoby chtění: jeden autenticky božský, druhý autenticky lidský.“ (C. V. Pospíšil).

Maximos pobýval v Karthágu, kam se uchýlil před perskou invazí do Byzance. Pod jeho vlivem se proti monotheletismu vyslovilo několik lokálních afrických synod (zvlášť významná byla synoda v roce 646). Mezitím došlo v Konstantinopoli ke změně na císařském trůnu. Po smrti Herakleia (641) se k moci dostala nepopulární císařovna Martina, která byla ještě v tomtéž roce svržena a spolu se svým synem neobvykle potrestána: matce byl vyříznut jazyk a synovi uříznut nos. Tyto kruté tresty, známé z pozdějších byzantských zákoníků, tu byly patrně prvně užity, zřejmě pod vlivem orientálních zvyklostí. Senátem byl nastolen nezletilý Konstans II. (641-668), který pod vlivem konstantinopolského patriarchy Pavla v roce 648 odvolal Ekthesis a vydal nový edikt, Typos, v němž bylo výslovně zakázáno diskutovat o dvou Kristových vůlích. Následujícího roku byl v Římě zvolen papežem Martin (649-655), který nečekal na potvrzení císařem a nechal se vysvětit. Z podnětu Maxima Vyznavače, který před nájezdy Arabů přesídlil do Říma, svolal lateránskou synodu, která v roce 649 ostře odsoudila monotheletismus. Ochrannou ruku nad účastníky synody držel ravennského exarcha Olympios, který se vzepřel poslušnosti císaři. Po jeho smrti nechal nový exarcha zajmout papeže Martina a v roce 653 jej odeslal do Konstantinopole, kde byl odsouzen za vzpouru proti císaři a poslán do vyhnanství na Krym, kde zemřel. Maxim Vyznavač byl také souzen a později krutě mučen, zemřel ve vyhnanství (662). Radikálně nová politická situace nakonec vedla k tomu, že definitivní odsouzení monotheletismu konstantinopolským koncilem nakonec v podstatě dalo za pravdu Maximovi a lateránské synodě. Došlo tak k obnovení teologické jednoty mezi křesťanským Východem a Západem.

Východ a Západ se od sebe vzdalují; Španělsko a Irsko

Skutečnost však byla značně odlišná, což se ukázalo o desetiletí později, v roce 692, na koncilu v Konstantinopoli, nazývaném trullský podle kopulového sálu císařského paláce (trullos = kopule). Svým složením byl koncil výhradně východní záležitostí (183 z 220 biskupů bylo z konstantinopolského patriarchátu, provincie pod nadvládou Arabů byly jen slabě zastoupeny a zástupci Západu chyběli zcela) a projednával otázky církevní správy a disciplíny z pohledu východní církve. Římský biskup Sergius (687-701) se zdráhal uznat ustanovení koncilu, neboť odporovala západním zvyklostem. Změněná politická situace se projevila v tom, že příkaz k jeho zatčení a odeslání k soudu v Konstantinopoli, podobně jako v případě jeho předchůdce Martina, nemohl být proveden pro odpor římského obyvatelstva. Podle dochovaných zpráv se byzantský správce dokonce musel uchýlit před davem pod ochranu papeže. Ukázalo se, že císařské rozkazy již není snadné v Římě uplatnit. Začal tak proces politického odpoutání Říma od Konstantinopole, který byl dovršen v následujícím století.

Stranou pozornosti poněkud zůstal vývoj na křesťanském Západě. V sedmém století netvořil jednolitý celek, nýbrž několik samostatných oblastí, v nichž dochází mnohdy k pozoruhodné symbióze křesťanství s místní kulturou. Zatímco pod nájezdy arabského vojska přichází Západ o severoafrickou teologickou tradici, rozvíjí se křesťanská vzdělanost ve vizigótském království na území dnešního Španělska. Zde se domorodá elita dostávala do nejvyšších církevních úřadů a pravidelné synody v Toledu řešily nejenom teologické, ale i politické otázky. Tvůrčí prostředí dokládá přítomnost zřejmě největšího myslitele Západu sedmého století, Isidora ze Sevilly (+636).

Proslulou oblastí, která dnes přitahuje pozornost mnoha badatelů i nadšenců, bylo irské křesťanství. Zde v sedmém století dochází k zajímavé symbióze latinského a irského myšlení, které se projevilo také v poezii a ve výtvarném umění. Vzhledem k absenci přirozených městských center se církevně-správními jednotkami staly kláštery. O intenzitě křesťanského života klášterů na britských ostrovech a o jejich vnitřní síle svědčí zástupy mnichů misionářů, kteří opustili své příbytky a vydali se na kontinent, aby hlásali křesťanskou zvěst (např. Kolumbán Mladší +615). Spolu s těmito misiemi přinášeli také některé zvyklosti, které se na Západě časem prosadily. Za všechny zmiňme novou podobu pokání (tzv. taxativní pokání), které umocňovalo individualismus, připouštělo opakování a tím se zaměřilo na krátkodobé chápání obrácení. Naproti tomu starší kanonické pokání podporovalo církevní rozměr a dlouhodobé pojetí obrácení. Novodobé úsilí o obnovu pokání se pokouší o propojení obou tradic a jejich důrazů.

Literatura

Collins, R.: Evropa raného středověku, 2005. Hrbek, I. - Petráček, K.: Muhammad, 1967. Jedin, H.: Malé dějiny koncilů, 1990. Kropáček, L.: Duchovní cesty islámu, 1993. Pospíšil, C. V.: Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, 2002. Schatz, K.: Dějiny papežského primátu, 2002. Tauer, F.: Svět islámu, 1984. Zástěrová, B.: Dějiny Byzance, 1992.