Zesnutí Bohorodičky

Srpnová pouť je příležitostí k zamyšlení nad původem a dějinami svátku, který je titulem našeho farního kostela. A vlastně nad dějinami mariánského kultu vůbec, poněvadž slavíme nepochybně nejstarší ze všech mariánských svátků.

Dnes jej chápeme jako oslavu tělesného nanebevzetí Panny Marie a to od 1. pol. 7. stol., kdy se název Assumptio objevuje v kánonech biskupa Sonnatia v Remeši. Do té doby (a částečně i později) byl i na západě běžný ten název svátku, kterého dodnes používají všechny východní církve: Dormitio, Pausatio, Transitus, což všechno je překladem řeckého Koimesis tj. Zesnutí. I když křesťané odjakživa slavili den smrti svých hrdinů jako jejich svátek (s jedinou výjimkou Narození Jana Křtitele), přece u žádného z nich nepoužili tento termín, jedině u Panny Marie. Neboť se tím úplně vyhýbají slovu „smrt“, aby tak vyjádřili onen její mimořádný odchod z tohoto světa i když vždycky byli přesvědčení, že k němu došlo až po Mariině tělesné smrti. A právě z toho důvodu jej můžeme považovat za nejstarší mariánský svátek.

Jak totiž vůbec vznikají svátky svatých? Jsou to výroční dny smrti mučedníků, kterým jako prvním byla prokazována světská úcta, jejich svátky pak jsou dnem, kdy se obec scházela na jejich hrobech (tzv. martyria) a konala tam bohoslužbu. Teprve později a dosti pomalu se tento kult, vyplývající zcela důsledně z víry ve společenství církve (tj. společenství svatých), přenáší i na ty muže a ženy, kteří nezemřeli mučednickou smrtí a den přirození smrti je jejich svátkem právě tak, jako byl u mučedníků den prolití krve pro Krista. Z tohoto obecného pravidla nebyla zřejmě vyňata ani Bohorodička. Nejstarší svědectví o jejím svátku je totiž až z doby po r. 529. V oslavné řeči Theodora a Petry na sv. Theodosia je totiž zmínka, že palestinští mnichové slavili každého roku jako veliký svátek „památku Bohorodičky“. Bohužel, nevíme, zda to bylo 15. srpna, tedy v den, který byl později v obou polovinách církve věnován památce jejího odchodu ze světa. Nejstarší konkrétní zpráva o svátku Koimesis 15. srpna je u historika Nikefora, podle níž císař Mavrikios (588-602) nařídil jeho slavení. To může znamenat dvojí: buď jej opravdu zavedl, nebo už existující svátek legalizoval, tj. dal mu státní uznání. Pro tento druhý výklad svědčí skutečnost, že jak monofyzité, tak nestoriáni, kteří se od obecné církve oddělili už po r. 431 (resp. 451), tento svátek do svého kalendáře převzali, a to nikoliv jako svátek malý. Do Říma přináší svátek papež Teodor I. (642-649), který pocházel z jeruzalémského kléru. Jestliže se však svátek objevuje v Remeši už okolo r. 630, tedy téměř současně, a to ještě v době, kdy liturgické kontakty mezi Římem a západní Evropou byly vzácné, a jestliže je svátek v liturgických památkách gotsko-galikánských ze 7. a 8. stol. kladen na 18 ledna – tedy zcela odlišně od tradice ostatní církve – pak je zcela oprávněná domněnka, že svátek vznikl nezávisle na byzantských či palestinských vlivech i na vlivu Říma, tedy jako spontánní projev mariánské úcty.

Jestliže se nám toto svědectví o svátku Koimesis nebo Nanebevzetí (což je totéž, poněvadž tradice o nanebevzetí trvá na Východě od počátku) zdají příliš pozdní, nezapomínejme na to, co jsme si řekli na počátku: už dávno existuje úcta světce a teprve pak dochází k vzniku svátku. Jestliže Konstantin r. 330 zasvěcuje nové hlavní město říše vedle sv. Trojice i Panně Marii, pak tu navazuje na tradici, která musí nutně sahat až do doby nesvobody církve. Konečně archeologické doklady, počínaje známými dvěma freskami v Priscillině katakombě z let 200-250, jsou dostatečným svědectvím o mariánské úctě v prvotní církvi. (Starší výtvarné památky ani nemůžeme očekávat, poněvadž teprve na konci 2. stol. se figurální umění dává do služeb křesťanství.) Ale po tomto historickém mudrování nehledejme v tomto svátku jen nějakou tklivou nebo povinnou připomínku, že se kdysi před tolika a tolika lety cosi stalo. Víra ve společenství, která smrt nezrušila, ale jen změnila jeho viditelnost, aniž by umenšila jeho intensitu, přetváří kalendářní datum v duchovní symposium žijících a bojujících s oslaveným vítězem a často mu dává i zcela vyhraněnou individuální podobu. A podobu tohoto svátku najdeme v starém byzantském tropariu: „Ve svém mateřství jsi, Bohorodičko, uchovala panenství, při svém zesnutí jsi neopustila svět. Ty, která jsi matkou Života, byla jsi přenesena do života a svými prosbami osvobozuješ naše duše od smrti.“ A právě toto neopuštění světa a onen most Mariiných proseb, který spojuje „zde“ a „tam“, je smysl tohoto svátku i pro nás.

Pracovní texty k bohoslužbě slova – Matka Boží před Týnem a sv. Havel,srpen 1969; pravděpodobný autor Josef Myslivec