Co je to vlastně Focolare?

Pavel Hradilek

Tuto otázku jsem dostal v poslední době několikrát od protestantských přátel. Na jedné straně někteří zakusili od focolarínů jistou ekumenickou vstřícnost, na druhé straně jim neuniklo nekompetentní jednání církevních představitelů spojených s tímto hnutím (např. krytí pedofilního kněze olomouckým arcibiskupem před několika lety). Přináší Focolare následováníhodný model církve budoucnosti, nebo je církevní mafií s jejíž pomocí lze dosáhnout církevních úřadů bez ohledu na schopnosti?

Začátky hnutí popisuje zakladatelka Chiara Lubichová (nar. 1920)^[1]:

Hnutí Focolare vzniklo v Tridentu v roce 1943 během války. Bylo nás několik děvčat ve věku 15-25 let. Cítily jsme, jak nás přitahují nejvyšší ideály, jaké jsme si mohly představit: studium, budoucí rodina, krásny domov, umění, vlast. Ale válka zničila všechno kolem nás a zdálo se, že zničí i všechny naše plány a naděje.

Naše drahé nám smrt náhle vyrvala z našeho středu. Náš malý majetek, cenný kvůli vzpomínkám, které s ním byly spojeny, se proměnil v popel. Nejkrásnější umělecká díla, která přečkala staletí, byla v několika vteřinách zničena. Zdálo se nám, že těmito a jinými událostmi nám Pán připomíná, že všechno je „marnost nad marnost“. Na tomto pozadí smrti a zmaru nás pronikala stále hlouběji jedna myšlenka: jedině Bůh nezaniká, jedině on může být ideálem, pro který budeme žít, a chceme si ho zvolit za své všechno.

Zvolily jsme tedy Boha a pochopily jsme novým způsobem, že ho musíme milovat z celého srdce, z celé duše a ze všech sil. Válka zuřila dál. Během neustálých náletů hledali obyvatelé jakoukoli možnou ochranu. Bunkry, ve kterých jsme se museli schovávat dnem i nocí, nebyly v žádném případě bezpečné. A tak jsme měly neustále a zcela vědomě smrt před očima. To byla pro nás takřka nepřetržitá podívaná a stále v nás bylo silnější přání – tyto možná poslední okamžiky svého života věnovat zcela Bohu.

Naše láska se upínala zvláště k chudým. V nich jsme mohly milovat Ježíše my i všichni ti, kteří jako my byliuchváceni týmž duchem. Tou měrou, jakou rostlo společenství, které se tvořilo kolem první skupiny focolarínů, rostla i možnost podporovat potřebné. Bylo to podivuhodné, nevěděly jsme, zda tu působí ruka lidská či andělská: dostávaly jsme metráky potravin a šatstva i mnoho léků. Byl to docela nezvyklý nadbytekv těchto posledních letech války a kdo měl oči k vidění, ten v tom poznal zřetelně blízkost boží. „Pane, dej nám jedny boty č. 42 – pro tebe“, prosily jsme před svatostánkem a myslely jsme: pro tebe v tom chuďasu, který ty boty nutně potřebuje.

A jindy: „Pane, dej nám pánský kabát – pro Tebe“. A když jsme opouštěly kostel, potkaly jsme přítelkyni, která nám právě takové boty nebo kabát přinášela.

Chiara Lubichová neměla nikdy v plánu zakládat nějakou organizaci: „Na organizační otázky jsme nemyslely. Šly jsme dopředu. Když počet mých prvních družek vzrostl a nevešly jsme se do jednoho domku, hledal se další a tak to šlo dál. Byl tu však Někdo jiný, kdo vše řídil. Byl zde Duch svatý, který věděl, jaké dílo má postupem let budovat.“ Organizaci si zkrátka vytvářel sám život. Na druhé straně je pravda, že tato „organizace“ vždy stála na velmi jednoduchých základech. Spočívá na přirozeném modelu – život na způsob rodiny. Však také odtud pochází i jedno z pojmenování hnutí. Italsky focolare znamená rodinný krb, ohniště.

Hnutí ovšem používá názvy dva. Tím druhým je Opera di Maria, Dílo Mariino. Název vychází z této myšlenky: jako se Ježíš narodil z Panny Marie, tak i jeho „narození“ mezi členy hnutí je dílem Mariiným, protože se snaží svým životem napodobovat Mariin život, a tak vytvářet podmínky pro Kristův zrod uprostřed nich.^[2]

Po válce se hnutí rychle rozšiřovalo. V roce 1949 odešla první skupina hnutí do hor načerpat novou sílu v odpočinku, modlitbě a rozjímání. Tento způsob společného života, později nazvaný Město Mariino (Mariapoli) hostil v padesátých letech mnoho biskupů i jiných církevních osobností. Měli dojem, že se setkali s živou církví. V roce 1959 se na Mariapoli podílelo již 27 národů. Stanovy hnutí schválil papež Pavel VI. v roce1964. V roce 1965 vyrostla v italském Loppianu první citadela – focolarínské městečko s domy, školami a podniky s 800 obyvateli ze 70 národů. Dnes je citadel dvacet a jsou na všech kontinentech. Mají svá specifická poslání. V Německu žijí focolaríni společně s luterány, na Filipínách v dialogu s náboženstvími Východu, v latinské Americe vyrostly kolem citadel průmyslové zóny, v Africe se pokouší o inkulturaci křesťanství. V Čechách se buduje citadela v Praze-Vinoři.

Focolaríni mají ve velké vážnosti biskupy, kterých je mezi nimi již několik set. Představují tak vlivnou církevní skupinu. Centrála hnutí se nalézá v Castel Gandolfo, poblíž papežova letního sídla.

Počátky působení focolare v Čechách jsou spojeny s politickým uvolněním koncem 60 let. 20. stol. V polovině 70. let vznikla v Praze první focolarínská skupina kolem kněze Karla Pilíka v Karlíně. Ve skupině již byli i pozdější význační fokolaríni jako Miroslav Vlk či František Radkovský.Také tam kratší dobu docházel saleziánský kněz Václav Komárek spolu s dalším saleziánem. Oba brzy odešli, neboť je focolarínská spiritualita neoslovila. Václav Komárek ji především považoval za mělkou. Tehdy nám, lidem, které formoval, řekl: „To je čajíček, ztráta času.“ Ukazoval nám jakýsi zbožný text podepsaný zakladatelkou hnutí, zvaný „Slovo života“, který focolarínům slouží na měsíc k meditaci.

Neznám příliš mnoho focolarínů, ale našel jsem mezi nimi obětavé lidi, nezištně pomáhající druhým. Cením si dvou focolarínských důrazů: především skutečné snahy o ekumenismus i o mezináboženský dialog. Druhou přednost vidím v žití křesťanství i mimo kostel. Mezi focolaríny existuje nelíčené přátelství, rádi se scházejí a je jim spolu dobře. Někteří sice nadměrným používáním slova láska devalvují jeho obsah, ale to patří k foco-folklóru. Jeden moudrý muž řekl, že když je slyší, nejraději by jim dal kilo cukru a utekl…

Řada focolarínů se s nasazením angažuje ve veřejné sféře. U nás mezi ně patřil i jeden nejvýraznějších politiků 90. let Josef Lux.

Jako určitý problém vidím obsazení většiny biskupských stolců u nás po r. 1989 focolaríny. Karel Pilík využil své známosti s Chiarou Lubichovou, která je velmi dobře zapsána v jistých vatikánských kruzích, a ta, než se stačily zmobilizovat ostatní mocenské skupiny, zařídila všechno potřebné… Hnutí Focolare je při své velikosti vnitřně diferencováno na několik názorových proudů. Proto i biskupové vzešlí z Focolare jsou velmi různí. Mají však jedno společné: Přinášejí velmi málo nových myšlenek.

Ne všichni touží po moci. Např. hradecký pomocný biskup Josef Kajnek, pokud by bažil po pompě a moci, by se nevrátil sloužit jako běžný farář. Některá jmenování foco-biskupů však přesto církev zevnitř ohrožují. Nový litoměřický biskup Pavel Posád – podle svědectví řady lidí bezúhonný kněz – se ukázal po konsekraci 28. 2. 2004 být psychicky nezpůsobilý ujmout se úřadu. Přitom podle všeho se tento stav neobjevil náhle, ale muselo se o něm vědět, a zdá se, že není léčitelný.

V církvi obecné jsou focolaríni přijímáni často s poťouchlým úsměvem. Kritiky však mnoho není: Jednak dělají řadu dobrých věcí, které převáží negativa, jednak není taktické kritizovat ty, kteří ovládají všechny důležité církevní posty. Ti odvážnější se však občas ozvou. Například nedávno zesnulý Jiří Reinsberg veřejně řekl:^[3]

V církvi může existovat nepotismus dvojího druhu – jednak příbuzní pokrevně, jednak duchovně. Tihle duchovní kámošové jsou strašně nebezpeční. Těch různých hnutí je samozřejmě víc, ale hlavní nebezpečíbych viděl u tří – jsou to Opus dei, Focolare a charismatici. Opus Dei založil teď už svatý José Maria Balaguer, myslel to samozřejmě moc dobře. Ale založil to tak trochu na vůdcovském principu, což je záležitost minulé éry, postavená na silných osobnostech. On byl ovšem poctivý, ale lidé, kteří to začali dělat po něm, si z toho udělali záležitost, která postrádá smysl pro to, co je katolicita, co je pro všechny – kat holon, pro každého. Stane se z toho jakási partaj, a to není dobře.

Na focolare mi vadí tři věci: předně ta dáma, to už je dneska naondulovaná primadona, třikrát denně převlečená. Druhá věc je, že si navzájem pomáhají k postům. Já to na jednu stranu chápu – vemte si třeba takového pana kardinála, vždyť on tady v Praze nikoho neměl, potřeboval se o někoho opřít. Je logické, že se každý vždycky obrací na tyhle své nejbližší. Kdyby se jen povzbuzovali ve víře, to by byla znamenitá věc, jenže se z toho nemají dělat pozice. A taky mě na tom zlobí to fokoláre s „k" – to je taková sprosťárna vůči italštině – To je jako všelijací ti animátoři a ventilátoři a moderátoři a jak se to všechno jmenuje, co neuměj pořádně česky.

Ne úplně však mohu s názorem Jiřího Reinsberga souhlasit. Jednak kardinál Vlk v Praze pochopitelně znal řadu dalších lidí, nejen focolaríny. Před odchodem do Českých Budějovic, kde strávil pouze rok, žil v Praze. Spolupracoval např. s okruhem Václava Dvořáka, kde je dostatek kompetentních lidí. Obsazení personálu arcibiskupství focolaríny byl tedy záměr, ne nutnost. Na druhou stranu se ale arcibiskup neobklopuje pouze focolaríny – v současné době žádný z pěti pražských biskupských vikářů (včetně generálního) nemá k Focolare blízko.

Když dnes odpovídám na otázku položenou v nadpisu, říkám: Jde o římskokatolické hnutí, které má v sobě mnoho dobrého – např. ekumenickou otevřenost. Na druhou stranu se z něj stala postupně jedna z jakýchsi církevních politických stran, ve které člověk musí být, chce-li zastávat v církvi nějaký úřad. Zvláště v Čechách je to zřetelné.

^[1] Hnutí focolare, Augsburg, 1966

^[2] Celý odstavec převzat zhttp://www.focolare.cz/, kde lze nalézt řadu dalších informací, včetně slovníčku „focolarínských výrazů“.

^[3] Hospodin rozjasnil svou tvář, rozhovor Bohumila Svobody s Jiřím Reinsbergem, Vyšehrad, Praha, 2004, str. 100 –101.