Jste zde

Svatý Cyprian – Thascius Caecilius Cyprianus

Veronika Handová

O jeho dětství není téměř nic známo. Narozen na počátku 3. století v zámožné pohanské rodině. Byl učitelem rétoriky v Kartagu a pravděpodobně byl předurčen k vysokému veřejnému úřadu. V r. 245/246 se zřekl vyhlídek na tuto kariéru a stal se křesťanem. Krátce na to byl Cyprian zvolen presbyterem (starším). Roku 248/249 se stal biskupem v Kartagu a zastával tak nejvýznamnější úřad v africké římské provincii. Jako biskup sloužil Cyprian přibližně deset let. Zemřel mučednickou smrtí r. 258. Cyprianův život byl do značné míry ovlivněn Tertulianem. Maximalismus Tertulianových ideálů mravní kázně se u Cypriana zmírňuje a v podobě církevní kázně nabývá realistické podoby. V letech 249–251 musela církev čelit jednomu z nejtvrdších pronásledování ve svých dějinách. Císař Decius postupoval ve dvou krocích. Nejprve chtěl odstranit vedoucí představitele církve. Mučednickou smrt podstoupili biskupové z Říma, Antiochie, Jeruzaléma i Kaisareje. Při druhém kroku využil Decius toho, že pokud křesťan obětuje pohanským božstvům, musí být vyobcován z církve. Proto Decius vyžadoval ediktem, aby všichni občané říše římské, muži i ženy, děti i starci obětovali pohanským bohům. Provedení tohoto aktu bylo třeba prokázat potvrzením (libelli). V případě neuposlechnutí hrozil trest smrti. V této době se objevují tzv. lapsi, tedy ti, kdo odpadli nebo odvolali svou víru nebo vydali křesťanské knihy pátrajícím pohanským úředníkům nebo u soudu udali své spoluvěřící křesťany (Tillich, 47). Mnoho dalších se příkazu vyhnulo uplácením úředníků, aby získali potvrzení o oběti a zároveň mohli zůstat věrní své víře. Tradice nepřipouštěla, aby ti, kdo odpadli od víry, byli znovu přijati do církve. Co si však počít s tak velkým počtem lidí, kteří se chtěli vrátit? Je církev shromážděním svatých nebo školou pro hříšníky ochotné činit pokání? (Kronika, 48). Smí církev odpustit těžké hříchy, jako je třeba zapření víry? Kdo má rozhodovat o případném přijetí? Cyprian zastával názor, že odpuštění mohou křesťané odpadlí od víry získat jedině prostřednictvím biskupa, pokud konají pokání a „snažně prosí Pána za odpuštění“. Své názory na toto téma shrnul ve spise De lapsis (O odpadlých).

V tomto smyslu (tj. usmíření odpadlých je po jisté době pokání možné) rozhodla i synoda v Kartagu (253). Tváří v tvář novým pronásledováním se dokonce rozhodlo o zkrácení vyměřené doby pokání. Další synoda rozhodla, že zpět bude přijat každý, jakmile začne konat pokání. Na obou koncilech zastával Cyprian významnou úlohu.

Za velice vážnou považoval Cyprián otázku jednoty církve. Jednota církve je jednou provždy daná. Církev není možno dělit. Jednota spočívá na biskupech. Biskup je hlavou své (místní) církve. Biskupové musí zůstat ve vzájemné jednotě. Každý rozhoduje sám za sebe.Toto napětí se stalo základem dalšího sporu. Musí být znovu pokřtěn člověk, který přijme křesťanství od biskupa církve odddělené od církve katolické (např. Novatiana) a později chce vstoupit do katolické církve? Řím míní, že stačí jeden křest, neboť udělovatelem křtu je Kristus. Cyprian se opírá o tradiční africkou praxi a považuje křest kacířů za neplatný. Teprve po smrti římského biskupa Štěpána (zemřel roku 256) a Cypriana (258, mučednická smrt) se podařilo jejich nástupcům spor urovnat.

Cyprianův vliv zejména na západní církev byl nesmírný. Pomohl katolické církvi, aby se stala „církví biskupů“ a ne charismatickou „církví mučedníků“. Největšího vlivu došel však Cypriansvými názory na povahu a jednotu církve. Jeho učení se stalo závazným na déle než tisíc let a teologové římskokatolické církve je začali nahlížet kritičtěji teprve v poslední době (např. v Rahnerově teorii „anonymního křesťanství.“ (Lane, 29)

Literatura

Dějiny křesťanského myšlení, Tony Lane, Návrat domů, Praha 1996, 26-29

Dějiny křesťanského myšlení, Paul Tillich, 1968, pracovní texty Institutu ekumenických studií,

Kronika křeťanství, kolektiv, Fortuna Print – Knižní klub, Praha 1998, 47-48