Jste zde

Jak jsem kázal

autor: 

Dovětek ke sbírce kázání

1. Kdy a kde

Kázal jsem vlastně celý život: Jako prozatímní diakon v Plzni (1944-1945) a jako student bohosloví (1945-1948) jsem jen nepravidelně vypomáhal. Od listopadu 1948 jsem nastoupil ve sboru Hořovice s kazatelskými stanicemi Zbiroh a Kařez; tam už jsem kázal pravidelně. V prosinci 1951 jsme se přestěhovali do Prahy, to už jsem pracoval na fakultě. Byl jsem sice presbyterem, nejdříve dlouho u Salvátora a pak v Horních Počernicích, ale neměl jsem vlastní sbor, a tak jsem jezdil kazatelsky vypomáhat, kamkoli mne pozvali, od Aše až do Košic (tam jsem byl u baptistů). Na čas mi působení v církvích komunistické úřady zakázaly, ale koncem osmdesátých let se leccos začalo uvolňovat, a tak jsem zase pilně objížděl českou ekumenu - od mé domácí evangelické církve po Bratrskou, metodisty, baptisty i další až po adventisty a katolíky včetně starokatolíků. Přátelům, pro které jsem možná ekumenicky až příliš široký, bych chtěl sdělit, že jsem nikdy nekázal u jehovistů a mormonů. Nepozvali mne. V pozdějších létech, k sedmdesátce a po ní, už se mi hůř cestovalo, takže jsem se omezoval na Prahu a nejčastěji vypomáhal ve sboru, kde jsem byl presbyterem, tedy v Horních Počernicích. Naposled jsem tam kázal v létě 2004, pak jsem se rozstonal a už jsem na to neměl sílu. Nicméně od roku 1944 do roku 2004 je to krásných šedesát let, mám zač děkovat! Podle katolického zvyku je kněz - jubilár ten, kdo se dožil výročí padesáti let od svého vysvěcení. Mezi evangelíky není zvykem to oslavovat, ale byl to prosinec 1998. Ale myslím, že v české ekumeně jsem obecně považován za církevní památku.

Nicméně jsem rád, že i po osmdesátce má kazatelská činnost jako by nepřímo pokračuje, a to dvěma způsoby: Jednak se má kázání vydávají a jednak mne lze poměrně často slyšet v rozhlase (Ranní slovo - Vltava, neděle 7,35-8,00). Za to prvé děkuji hlavně svým starým přátelům v nakladatelství Kalich, kteří tímto svazkem vydávají už druhou sbírku mých kázání. V rozhlasu jsem mluvil mnohokrát, ale na Ranním slovu jsem začal soustavněji spolupracovat s P. Petrem Kolářem SJ, a po něm mne zdědil redaktor Petr Vaďura. Dělám to s ním rád, snad něco z Ranních slov vyjde časem ve Vyšehradu, kde už mi také vydali několik knih, naposledy mou autobiografii Podvečerní děkování.

2. Příprava kázání

a) Výběr textu:

Chtěl bych povědět, jak jsem konkrétně postupoval, tedy vzít čtenáře s sebou „do kuchyně" či přesněji ke svému psacímu stolu, a potom i na kazatelnu. Není to žádná ucelená homiletická instrukce, ale spíše jakási zpověď jednoho starého kazatele, v lecčem asi ještě staré školy. Vím, jak jsme všichni do jisté míry dětmi doby, v níž jsme vyrůstali. A to byla u mne prvá půle 20. století.

Příprava na kázání začíná výběrem textu. Pro některé kazatele to bývá problém, a pak se opírají o perikopy nebo o soustavné probírání biblického textu (lectio continua). Výběr textu mne také někdy stál přemýšlení, ale větší obtíže jsem s ním nemíval. K perikopám jsem se uchyloval většinou jen o svátcích, tedy o Vánocích, Velikonocích a svátcích svatodušních. Soustavné probírání mi sice bylo blízké, ale když jsem většinu svého života jezdil po různých sborech, nepřicházelo v úvahu.

Nejčastější způsob byl, že jsem si četl Písmo, ať s manželkou česky nebo sám hebrejsky či řecky, a tu jsem narazil na vazbu nebo verš, případně i stať či příběh, který mne „chytil", oslovil, uvízl mi v hlavě. Pak jsem jej nosil s sebou, opakoval si jej a pokoušel se jej promýšlet, a to kdekoli, na cestě, v tramvaji, v lékařských čekárnách nebo před spaním.

Někdy mne k zajímavému textu přivedl dotaz posluchače, studenta nebo kohokoli, komu se zdál nejasný. Říkával jsem si: Vida, tady je něco, co by se mělo vysvětlit. A tak jsem se do oddílku pustil.

b) Kontrola

Když jsem si takový text přeříkával, objevovaly se souvislosti. Ale hned jsem se ptal: Nejsou to jen moje představy, moje projekce do textu? Takže když jsem z nějakého takového tramvajového nebo čekárenského „přemyšlování" (viz Gn 24, 63 - to „byl zamyšlen" se mi nelíbí!) přišel domů, hned jsem otevíral řecký nebo hebrejský text. Při tom „přemyšlování" jsem se totiž také - skoro samozřejmě - pokoušel rekonstruovat si v paměti jeho hebrejské či řecké znění. Ale je to tak v textu? Co když je tam něco jiného? To bylo napínavé.

Něco bylo po přečtení původního znění ihned jasné, něco ne. Tak bylo třeba zkontrolovat slovníkem a konkordancí nejdřív jeho výrazivo a potom i vazby, literární druh i syntaxi. Pokusit se o jeho nový, co nejdoslovnější překlad, rozepsat si jej tak, aby text tvořil strukturu, a z ní mohla vyplynout osnova kázání.

Někdy se zdařilo, že se tím vším text krásně prosvětlil, někdy ne. Naopak se jako by rozlámal, nevěděl jsem si s ním rady. Pak jsem jej docela prostě odložil stranou. Takových textů je více, které nedokážu nebo možná zatím nedokážeme přesadit věrohodně a zřetelně do současnosti. Co s nimi? Nechat je stát, jsou v Písmu připraveny pro jiné situace, ve kterých my zatím nestojíme.

Po kontrole v původním znění, ať hebrejském či řeckém, jsem teprve sahal po komentářích, tedy rozhlížel se po tom, jak textu rozuměli jiní a co k němu napsali. Po ruce jsem měl doma Kralické poznámky, k Novému zákonu důkladného latinského Bengela a český „překlad s výkladem". Některé novodobé komentáře, zvláště německé, sice mívají důkladně zpracované dobové pozadí, literární historii i jednotlivé textové problémy, ale na vlastní poselství textu či oddílu se neptají. Pak je ovšem vše, co předkládají, jen předpráce. Nejcennější v takových komentářích bývají odkazy na jiné staroorientální texty, mimobiblické a jmenovitě bájeslovné, se kterými biblický pisatel záměrně polemizoval. Jenže komentátor si všiml jen obdob a nikoli rozdílu, a tak měl za to, že biblický pisatel z nich opisoval, zatímco ve skutečnosti s nimi polemizoval. Proto je třeba všecky takové ,obdoby‘ nově zvážit, utřídit a přiměřeně teologicky interpretovat.

K tomu je třeba zásadně poznamenat: Písmo není ani andělský diktát ani sbírka (zbožných či někdy méně zbožných) výmyslů, ale záznam velikého duchovního zápasu o to, kdo je pravý Bůh a pravý Vysvoboditel. Už tehdy - dodnes - se do této role tiskli mnozí. Je třeba soustředěně a bděle odmítat jejich názory - většinou pověry, ale zároveň jim připomínat, že Hospodin je Bůh a Ježíš Vysvoboditel i pro ně. Nevěřím, že existují opravdu nevěřící lidé. Každý na něčem visí a má svou hodnotovou stupnici. To, co je na jejím vrcholu, je jejich bůh. I když „náboženství" popírají, jsou v hloubi duše intenzivně náboženští. To je třeba rozkrýt, odhalit a ty, kdo ve svém sevřeném a dezorientovaném podvědomí utíkají do živočišnosti, ujistit, že tím se tento veliký a trvalý zápas mezi Bohem a bohy nekončí a neruší.

Tak by se dalo říci, že hlavním krokem této vykladačské přípravy je vlastně „připravování cesty Páně", odstraňování nedorozumění, která leží jako překážky na této cestě. Jako bychom vyklízeli své představy o Bohu a jeho věcech, které nám brání v cestě k němu. Naše hlavní naděje je pak v tom, že i když mu sami vstříc nejdeme a jen bloudíme ve smyčkách svých představ a nároků, on už přišel v Kristu za námi a stojí uprostřed nás jako ten, kterého zatím neznáme. A sám uzdravuje náš zrak i sluch.

c) Aktualizace

Jestliže se nám při rozboru textu vyjasnilo, oč v něm jde, či přesněji oč jde textu v té podobě, v jaké ho máme před očima a do níž během tradičního procesu dozrál, je čas k dalšímu kroku:

Rozhlédneme-li se kolem, kdo z nás nebo kdo kolem nás jedná podobně jako osoby ve vykládaném příběhu. Podrobně jsem o tom psal ve své knize Bůh sestupující, kde jsem se zamýšlel nad problémy symbolu, alegorie a typologie. Podstatou věci jsou obdoby v dění, a to jak mezi Starým a Novým zákonem, tak mezi biblickým vyprávěním a naším vlastním životem. Někdo se chová jako farao z Exodu či jako Herodes, někdo jako Jan Křtitel či matka Mojžíšova. Aniž to předem víme, stále vstupujeme do rolí biblických postav a procházíme obdobnými situacemi jako tyto postavy. A tak tu máme v Písmu zrcadlo, které ukazuje, kam nás naše cesta dovede a jak to nejspíše s námi dopadne, setrváme-li na ní. Když toto rozpoznání přijímáme a neodmítáme, je to nadějné. Vidíme kupředu, vidíme cestu, ba i toho, kdo nás po ní vede, ať v ohnivém oblaku či ve světlé postavě Kristově. Víme, že je s námi a že v ničem, ba ani ve smrti už nejsme sami. Ba i mluvit s ním můžeme, a to kdykoli. To je modlitba.

I modlitbu jsem si vždy připravoval. První může být všeobecnější, týkat se věcí sboru i církve, lidí v bídě i strastí celého stvoření. Měla by se soustřeďovat ke slyšení Slova a k setkání s tím, který je blízko. O tom už se řeklo i napsalo dost. Hlavně bych tu rád připomenul modlitbu po kázání. Ta by měla být jeho vyústěním i vrcholem, souhrnem toho, co si z něho máme (nepřesně řečeno) „přivlastnit" nebo třeba snažit odnést domů, uložit do srdce i paměti.

3. Sepisování kázání

a) Písemná příprava

Abych se přiměl k myšlenkové i formulační kázni, psal jsem si celý život kázání slovo od slova. Jen zřídka jsem kázal z heslovitého konceptu. Ovšem na kazatelně jsem se psaného textu křečovitě nedržel. Naopak jsem se snažil o co nejbezprostřednější kontakt s posluchači, někdy z psaného textu leccos vynechal a zase naopak leccos doplnil, zvláště v modlitbách, i když jsem je měl také připraveny.

Při písemné přípravě jsem se snažil mít před očima nejen vykládaný text, ale i předpokládané posluchače. V době, kdy jsem jezdíval kázat po různých sborech, to nebylo snadné. Když jsem měl kázat tam, kde už jsem to znal, třeba u Martina ve zdi nebo v Počernicích, bylo to snazší. Věděl jsem - víceméně - koho tam budu mít pod kazatelnou.

Pro koho jsem kázal? Asi především pro někoho v těžkostech, sevřeného nemocí a nejistotou, úzkostmi a pochybnostmi. Často jsem opakoval, že nás to vše vzdaluje od Boha jen v naší optice, nikoli objektivně. Bůh v Kristu je nám stále stejně blízko, naše úzkosti a pochybnosti nic neubírají na jeho moci a milosti, čili na jeho lásce. Tak se můžeme pokojně odevzdávat tomu, který nám sám vyšel vstříc, i z hlubin svých bolestí a své ztracenosti. Někteří na tento důraz slýchali. Byli ovšem i jiní, kterým to bylo málo. Chtěli, abych je kázáním rozjásal. Anebo chtěli, abych jim co možno předmětně a nemetaforicky vyložil biologickou složku při početí Panny a při vzkříšení. Nebo jak komfortně je to zařízeno v Božím království. Formulovali to ovšem jinak, ale podstata věci byla většinou stejná: chtěli, abych vstoupil do jejich předmětného myšlení. To jsem ovšem nedokázal. Ale snažil jsem se vždy, aby má kázání měla pastoračně existenciální dimenzi.

Při přípravě kázání jsem se vždy snažil, aby vše, čemu se mezi kazateli říká „rámec" (vstupní verš, modlitby, další čtení, písně, požehnání atd.), bylo soustředěno do jednoho hlavního bodu. Tomu jsem většinou dával přednost před ohledy, kterou neděli máme v církevním roku.

S písněmi bývala potíž, když jsem jezdil od sboru ke sboru. Přijel jsem někam, nevěděl, co tam zpívají, a tak jsem nevědomky vybral písně podle textu kázání, ale oni je tam neznali. Takže se mi zvláště v dřívějších časech stávalo, že se při shromáždění víc mlčelo, než zpívalo. Tak jsem se později snažil předem dotazem si ověřit, zdali navržené písně znají. Často jsem ještě v poslední chvíli vyměnil některou za jinou známou. Zavádění nových písní se při takovém putovním kazatelství dělá těžko; i když jsem muzikální a dokážu si píseň v případě nutnosti na harmoniu zahrát a zpěv doprovodit, nemám tak průrazný hlas, abych hlouček mlčících nebo jen pobrukujících posluchačů rozezpíval.

Dost velkou pozornost - zvláště v pozdějších létech - jsem při spisování kázání věnoval výběru výraziva i skladbě věty. Hrubé výrazy na kazatelnu nepatří. Ale ani složitá skladba věty. Ve skladbě jsem se snažil především varovat dvou věcí: zbytečných vycpávek („A nyní se podíváme na...) a složitých souvětí. Ze zkušenosti vím, že nejhůř se poslouchají složitá souvětí podmínková (kondicionální), např.: „Kdybychom začali předpokládat, že zelené je v tomto případě modré, vyplývalo by z toho, že za některých okolností, které bude nutno teprve přezkoumat, by žluté mohlo být i červené." To je ohavnost. Jak by to mělo vypadat? Trochu to záměrně přeženu: „Abraham vyšel. I my s ním. Někdy je to těžké. Domov volá nazpět. Cesta trvá dlouho a je nebezpečná. Egypt láká hladové..." Tedy věty věcné, oznamovací (indikativní), žádné „Ó kéž by...". Často jsem si větu, než jsem ji napsal, říkal nahlas, abych zjistil, jak zní a zda je čirá.

4. Na kazatelně

a) Artikulace a rytmus řeči

To je důležité. Starší lidé s horším sluchem někdy prosí: Mluvte hlasitěji! Hlasitost by samozřejmě měla být přiměřená prostoru, staršímu kazateli už to dá cit. Ale hlasitost není vše. Velmi závažné je zřetelné vyslovování, tedy artikulace. Lidé s horším sluchem si neuvědomují, že zároveň odezírají. Vidí-li kazateli do tváře, rozumějí mu lépe. Samozřejmě ti, kdo si na kazatelně huhlají polohlasem kamsi pod sebe tajná zaříkávadla, na kazatelnu nepatří. Řekněte jim to!

Kromě přesné artikulace je zvláště ve větších prostorách s pazvukem velmi důležitý i rytmus řeči. Pazvuky, odrazy, neúplné ozvěny, se z různých stran vracejí, kříží a vytvářejí šumy. Když se kazatel rozohní a začne svou řeč spádně chrlit, pazvuků přibude, až je jeho řeč nesrozumitelná. A to i když mluví sám dost hlasitě a artikuluje dobře. Mne tento jev trápil třeba u Salvátora. Stržen obsahem kázání jsem se v řeči rozjel a bylo zle. Udržet během celého kázání uměřeně zpomalený rytmus řeči, stále se kontrolovat, bylo pro mne těžké. Proto jsem nejraději kázával v sálech, které se rozměrem podobaly školní třídě či menší fakultní posluchárně. Na to jsem byl z fakulty zvyklý a kázání snadněji nabývalo podoby rozhovoru.

b) Gestikulace

Kolem druhé světové války a brzo po ní byla u nás rozšířena jakási liturgická strohost, odvozovaná z reformované a starobratrské tradice. Třeba ani při požehnání řada kazatelů nezvedala ruce. Po druhé světové válce nastala doba nových a poměrně hojných ekumenických kontaktů. Komunistická vláda je sice brzdila, ale jen s nevelkým úspěchem. Od roku 1990 se pochopitelně ekumenická práce rozvíjela stále víc a dnes mezi kazateli nejen v naší domácí evangelické církvi, ale i leckde jinde, jsou skupiny, které by se rády vrátily k bohatší liturgii a čerpají podněty jak z ekumeny, tak ze starocírkevních tradic. - U mne to bylo tak: Od roku 1951 jsem byl na fakultě a neměl svůj sbor. Byl jsem ovšem presbyterem nejdřív léta u Salvátora, a pak v Počernicích. Ale když jsem někam přijel kázat, chtěl jsem tam vyřídit biblické poselství, a ne tam dělat liturgickou revoluci. Tak jsem se vyptal na místní zvyklosti a jako slušný host na návštěvě jsem se jim podřídil. Někdy (ovšem vzácně!) jsem zpíval luterskou liturgii (kusy z ní ještě umím, třeba krásné Áronské požehnání, které si někdy potichu prozpěvuji sám pro sebe) a někdy, kde to bylo zvykem, jsem sloužil reformovaně „celý v pozoru". Dnes se sám nad sebou usmívám, když na to vzpomínám, i na leccos, co jsem při tom zažil.

Někdo se možná zeptá přímo: Co si o tom současném zápasu o liturgii myslíš? - Nuže především to, že osmdesátiletý člověk už do takových věcí nemá co mluvit. Vyrostli jsme v jiné době, ta nás poznamenala, ba v lecčem i zajala a my nemáme právo vnucovat své - možná dnes přežilé - představy lidem o padesát let mladším. A druhá věc: Formy církevního života včetně podoby bohoslužeb jistě na jedné straně zrcadlí kontinuitu církve, ale zároveň jsou něčím, co je třeba promýšlet a uvážlivě upravovat a stále znovu aktualizovat. Ať se umírněně předloží a vyzkouší vše nové, uvidíme, jaký to bude mít ohlas zvláště mezi mladou generací. Úkolem starců to už není.

c) Obhlédnutí „terénu"

I to patří do přípravy. Když je kazatel doma a zná tam každý kout, není ovšem co obhlížet. Ale u putujícího kazatele, jakým jsem byl po padesát let, to bylo jiné. Často jsem byl někde poprvé. Tak jsem si dal tamním kazatelem nebo někým z presbyterů popsat sbor - jací lidé tam chodí do shromáždění, jaké otázky jsou nyní mezi nimi živé, jsou-li tu nějaké zvláštní sborové tradice. Pak jsem ho poprosil, abychom se šli podívat do kostela či modlitebny. Zjistil jsem, kde farář sedává, několika hlasitějšími větami jsem si vyzkoušel akustiku prostoru, osvětlení atd. Užitečnost takové profesionální obezřetnosti ilustruje starý půvabný příběh z Kutné Hory. Tamní dosti prominentní kazatel si kostel předem neprozkoumal. Když šel na kazatelnu po zakrytém točitém schodišti, přehlédl zhruba v jeho půli nenápadné dveře na kazatelnu a stoupal dál do farářského bytu, kde objevil ložnici, kuchyni i koupelnu, ale žádný vchod na kazatelnu. Našel však schodiště z bytu do zahrady. I sestoupil, prošel zahradou, až vstoupil hlavním vchodem do kostela, zatímco posluchači upřeně hleděli na prázdnou kazatelnu, kdy už se na ní kazatel objeví. Jenže on další pokusy, jak se na ni dostat, vzdal a kázal do stolu Páně. Sám jsem podobné situace zažil, a tak jsem si pak dával pozor.

d) Loučení s posluchači

Někdo z kazatelů to podceňuje a zmizí. Ale některým lidem to vadí. Pro ně je stisk ruky a několik krátkých slov jakousi tečkou za vším, co předcházelo. Chtějí alespoň na okamžik kazatele vidět zblízka. Nemám jim to za zlé. Když jsou shromáždění o deseti, dvaceti lidech, není to problém. Důležité je zastavit v řeči ty, kdo se mají snahu hned při loučení rozpovídat, a zastaví tak dav čekajících za sebou. Řešil jsem to prostě. Poprosil jsem je: „Počkejte chviličku, až se rozloučím, hned se vám budu věnovat." A bylo to v pořádku.

Někdy je shromáždění veliké, rozloučit se se všemi účastníky není technicky možné. Pak je dobré, když kostel má několik východů a když se předem ví, u kterého se bude kazatel loučit. Kdo se s ním chtějí rozloučit, jdou tudy, ostatní jiným východem. Také je možno na konec ohlášek vložit jednu větu, u kterého východu se bude kazatel loučit, případně kde bude po určitou dobu k dispozici, třeba v sakristii.

Dost důležité je, aby ten, s kým se loučím, viděl, že ho beru na vědomí. Stisk ruky, pohled do očí, krátké přívětivé slovo jsou pro některé posluchače velmi cenné. Nepůsobí dobře, když někomu podávám ruku a přitom se přes jeho rameno bavím už s někým jiným. To ovšem dá vnímavému člověk už cit.

e) Ohlas kázání

To je starý a dost obtížný problém. Farář na sboru se může alespoň pokoušet mluvit o svém kázání s posluchači. U některých se takový rozhovor dařit nebude, u jiných ano. U kazatele, který není „domácí", je to obtížnější. Kazatelé při rozhlasových bohoslužbách často (skoro pravidelně) hlásí pro rozhlasové posluchače telefonní čísla, kde budou k zastižení, nebo i přítomným, že jsou po konci k dispozici v sakristii apod. To je zásadně vzato dobré; zdali se takový rozhovor zdaří a jak hluboko se v něm hovořící dostanou, je ovšem další otázka. Obecně vzato, myslím, že by se farář ve svém sboru měl snažit především při pastoračních návštěvách, při různých osobních setkáních i asi při zpovědním hovoru, aby se o jeho kázáních hovořilo. Důležité je i to, aby lidé věděli, že kazateli záleží na tom, aby jeho kázání bylo k užitku. Mnoho vnitřního trápení zvláště mladých kazatelů souvisí s tím, že se jim zdá, že jejich práce - kazatelská i jiná - má malý ohlas. Východisko je prosté: Obtěžujte své kazatele duchovními otázkami, to přece studovali!

Výňatek z knihy „Stezka ve skalách", kterou právě vydává nakladatelství Kalich.