Ondřej Bastl

Vídeňští osvícenci s jesuity obvykle bojovali. Někteří však byli i na jejich straně, byť se setkávali s výhradami ze strany vedení Tovaryšstva. K takovým patřil Josef Stepling.

K „Vídeňským velikánům“ patřil v neposlední řadě český rodák, benediktinský opat Štěpán Rautenstrauch. Franz Stephan Rautenstrauch se narodil 26. července 1734 v severočeské vesnici Blottendorf u Haidy (dnes Polevsko u Nového Boru). Jako dítě přišel do Prahy jako zpěvák chrámového sboru pražského benediktinského kláštera Emauzy, odkud přešel v roce 1750 do kláštera stejného řádu v Břevnově, k němuž patřil klášter v Broumově. Zde dostal řádové jméno Štěpán a byl roku 1758 vysvěcen na kněze.

František Schmalfus se narodil 4. 5. 1730 v Rabštejně v Čechách, zemřel 28. 10. 1811 v Bielé. V necelých patnácti letech vstoupil do kláštera augustiniánů v Ročově, kde ke jménu přijal řádové Kosmas. Sliby složil 12. června 1746 v řádovém domě ve Svaté Dobrotivé. V březnu 1753 pak byl vysvěcen na kněze.

Gerhard van Swieten se při reformě rakouského vysokého školství věnoval zvláště otázce teologické a filosofické fakulty, které byly od počátku protireformace v habsburském soustátí po bitvě na Bílé hoře zcela v rukou jezuitského řádu. Protože spolupráce s jesuity nepřicházela v úvahu, hledal van Swieten vhodné spolupracovníky. Pro teologickou fakultu vídeňské university našel vhodného kandidáta v kanovníkovi svatoštěpánského dómu Simonu Ambrožovi von Stock.

Reformní myšlenky by nebylo možné v takové míře prosadit bez podpory panovnice Marie Terezie. Velký význam proto měly osoby v jejím nejbližším okolí, které ji ovlivňovaly, její duchovní rádcové a zpovědníci, jimiž byli vesměs členové jezuitského řádu. Osvícenci sice neměli vcelku výhrady proti poslednímu z nich, P. Kampmüllerovi, na nějž však vyvíjela tlak kurie prostřednictvím vídeňského nuncia s poukazem na jeho slib poslušnosti papeži, aby působil na císařovnu. To samozřejmě neuniklo van Swietenovi, který za něj hledal náhradu.

V roce 1772 napsal franský augustinián-eremita Jordan Simon, který působil ve druhé polovině 18. století v Čechách a ve Vídni, svému příteli, německému historiografovi Michalu Ignáci Schmidtovi o potřebě překládat díla jansenistů, která jsou důležitá pro „vídeňské velikány“. Tak byli označováni muži, kteří založili a přivedli k vrcholu tereziánský reformní katolicismus, z něhož vycházel a na nějž navazoval Josef II.

Mnozí středoevropští kněží, kteří studovali v 18. století v Římě, se vraceli ovlivněni osvícenskými myšlenkami modenského knihovníka Muratoriho. Setkávali se – alespoň zpočátku – s nedůvěrou a obviněním ze zednářství, jako např. r. 1740 kruh mladých duchovních, studujících Muratoriho spisy v Salcburku.

V první pol. 18. století se rozvinul v Itálii, zvláště v prostředí římské kurie, reformní katolicismus, který se pak ve druhé polovině 18. století rozšířil ve střední Evropě, zvláště v zemích habsburské monarchie. Šlo o jakési katolické osvícenství, směs maurinské učenosti, vytvořené na konci 17. století Jeanem Mabillonem, s umírněnou formou jansenismu.