Lodovico Muratori

V první pol. 18. století se rozvinul v Itálii, zvláště v prostředí římské kurie, reformní katolicismus, který se pak ve druhé polovině 18. století rozšířil ve střední Evropě, zvláště v zemích habsburské monarchie. Šlo o jakési katolické osvícenství, směs maurinské učenosti, vytvořené na konci 17. století Jeanem Mabillonem, s umírněnou formou jansenismu.

Jeho hlavním duchem byl historik (bývá označován za největšího italského dějepisce své doby) a spisovatel Lodovico Antonio Muratori (21. 10. 1672 Vignoli u Modeny – 23. 1. 1750 Modena). Po studiích světského a kanonického práva u jesuitů v Modeně přijal r. 1695 kněžské svěcení, po němž začal pracovat na výzvu Karla Boromejského v milánské knihovně Ambrosiana. Zde později objevil tzv. Muratoriho kánon, seznam novozákonních knih ze 7. století. Roku 1700 se vrátil na pozvání vévody Rainolda I. do Modeny, aby zde spravoval soukromý archiv a knihovnu knížat d'Este. Tam zůstal až do smrti. Výsledky svých bádání publikoval ve sbírce pramenných historických textů. Jeho historické výzkumy byly ovlivněny raným osvícenstvím a kritickým přístupem k humanistickému dějepisectví. K zájmu o kritický přístup k historickému bádání ho vedl i spor mezi církevním státem a Modenským vévodstvím o vlastnictví města Comacchio, v němž Muratoriho obhájil nárok svého pána a římského císaře proti učencům jako Fontanini, Zaccagni a Albani. Největší slávu mu získaly edice pramenů Rerum italicarum scriptores (28 sv.), Antiquitates italicae medii aevi (6 sv.) a výše uvedený Muratoriho kánon. Méně známé, ale neméně důležité jsou jeho práce proti výstřelkům při uctívání svatých a relikvií či důležitý příspěvek k italským dějinám liturgie Della perfetta poesia italiana. Nevoli vzbudily v církevních kruzích jeho názory na papežův nárok na světskou moc v církevním státě; k jeho štěstí nad ním držel ochrannou ruku i reformně naladěný a vzdělaný papež Benedikt XIV.

Muratori vedl čilou korespondenci s nejvýznamnějšími učenci své doby včetně protestantů. Zvláště byl ovlivně zakladatelem protestantského osvícenství Leibnizem. A Muratoriho proreformní spisy ovlivnily ve druhé polovině 18. století katolíky ve střední Evropě. Šlo hlavně o knihu Svoboda myšlení ve věcech náboženských (1714), kvůli které měl spor s italskými jesuity, a proto kniha vyšla až v Paříži, později i v německých zemích. Zde mimo jiné píše: „Chci, … aby lidem vrozená svoboda myšlení se sdružila s křesťanskou umírněností, ... aby neochably vynikající hlavy, … k podporování vědy a pravdy.“ V roce 1723 vydal Muratori dvě další knihy, které velmi pobouřily konzervativce, první věnovanou zbožnosti a druhou křesťanské charitě. Pro reformní katolicismus je velmi důležitá kniha o křesťanské zbožnosti, kde kritizuje negativní stránky a výstřelky barokní religiosity. Ovlivnila i budoucího císaře Josefa II., jemuž zprostředkoval Muratoriho dílo jeho vychovatel, právník Karel Antonín Martini. Muratoriho spis O pravé pobožnosti (Die wahre Andacht) patřil mezi Josefovy oblíbené knihy, z nichž čerpal myšlenky k očištění katolického křesťanství. Martini vštípil Josefovi zásady přirozeného práva, které ho ovlivnilo při tvorbě církevních zákonů v tom smyslu, že musí být odstraněno vše, co se protiví rozumu – zde ovšem hrozilo nebezpečí degradace náboženství na pomůcku morální výchovy. Muratori staví do centra zbožnosti mešní oběť, čímž se stává zakladatelem novodobého liturgického hnutí. Kromě mešní oběti zdůrazňuje praktické křesťanství, jemuž věnuje svoji druhou zmiňovanou kniho o křesťanské charitě. V prokazování činné lásky k bližnímu vidí vlastní jádro křesťanství. I tato kniha silně ovlivnila reformní úsilí Josefa II.

Muratori vzbuzoval v církevních kruzích kontroverze. Jedni v něm viděli téměř kacíře (byť Kongregace indexu neshledala v jeho díle nic, co by odporovalo pravověrnosti), druzí ho chránili z různých důvodu, třeba jen z odporu vůči jesuitům (mj. papež Benedikt XIV. i kardinál Ganganelli, budoucí papež Klement XIV.). Jisté je, že až do konce svého života se musel Muratori obhajovat. Patří k nejdůležitějších duchovním zakladatelům josefinismu a ovlivnil řadu kněží pocházejících z rakouských zemí, kteří jeho myšlenky osvícenského reformního katolicismu zanesli do zaalpských zemí.