Simon Ambros von Stock

Gerhard van Swieten se při reformě rakouského vysokého školství věnoval zvláště otázce teologické a filosofické fakulty, které byly od počátku protireformace v habsburském soustátí po bitvě na Bílé hoře zcela v rukou jezuitského řádu. Protože spolupráce s jesuity nepřicházela v úvahu, hledal van Swieten vhodné spolupracovníky. Pro teologickou fakultu vídeňské university našel vhodného kandidáta v kanovníkovi svatoštěpánského dómu Simonu Ambrožovi von Stock.

Simon Ambros hrabě von Stock (* 2. ledna 1710, † 22. prosince 1772 ve Vídni) pocházel z uherské šlechtické rodiny. V letech 1725-1732 studoval spolu se svým mladším bratrem Kazimírem Ferdinandem na římské koleji Collegium Germanicum na doporučení hraběte Borromea (ještě před zahájením římských studií byl Stock kanovníkem v Churu). Největší vliv na něj měl v Římě jeho učitel, dominikán a pozdější kardinál a zpovědník papeže Klementa XI. Gregorio Selleri. Podle katalogu tamějších alumnů vynikal Stock velkou pílí a nadáním. Po dokončení v roce 1732 se vrátil zpět jako doktor filosofie a teologie do Vídně a nějaký čas pobýval v Probstdorfu u Vídně u tamějšího faráře hraběte Ferdinanda von Hallweil (pozdějšího biskupa Wiener-Neustadt), jejž poznal v Římě. V roce 1734 se stal kanovníkem katedrály sv. Štěpána ve Vídni, později proboštem u sv. Petra a titulárním biskupem z Rosone. Od roku 1753 nahradil na místě ředitele vídeňské teologické fakulty jesuitu P. Debiela. O čtyři roky později se stal členem dvorské studijní komise a censorského kolegia (spolu s van Swietenem a Martinim), a také mimořádného Concessu in publico-ecclesiasticis, kde v úzkém kontaktu s Gerhardem van Swietenem pracoval na reformě vyučování v josefinském duchu a oslabování vlivu jesuitského řádu na školství. Z jeho popudu byla v roce 1760 obsazena katedra dogmatiky ve Vídni dominikánem Petrem Gazzanigou a augustiniánem-eremitou Gervasiem (jejž vystřídal v roce 1770 Berttieri). Rozhodné protivníky jesuitů dosazoval i na dalších rakouských universitách. Jeho nekonečné ostré stížnosti proti jesuitům však odmítla Marie Terezie v srpnu 1761 s tím, že „Stockův spis je napsán trochu vznětlivě a je třeba se velmi pečlivě vyhýbat jakékoli animositě v náboženských a doktrinálnách záležitostech i všemu, co by mohlo budit zdání pronásledování jezuitů, stejně jako naproti tomu nechci ustoupiti od ničeho, na čem jsme se již po dobré úvaze a poznání usnesli.“ To však nebránilo Stockovi krátce na to obžalovat jesuity ze špatné správy nadací. Toto obvinění se zakládalo na pravdě (mohli bychom to přirovnat novodobým jazykem k tunelování, jako např. využívání peněz při správě studentského konviktu v Praze). Výsledkem vyšetřování bylo přenesení správy nadací na dvorskou studijní komisi.

V roce 1753 bylo nařízeno, že církevní právo již nemají přednášet profesoři teologických, nýbrž právnických fakult (ve Vídni to byl P. J. Riegger) a také studenti teologie měli navštěvovat přednášky pouze u nich. Stock sestavil na nařízení vlády v roce 1769 z Rieggerovy učebnice sto „Normalthesen“ pro disputace: „Synopsis doctrinae, quam candidati ad supremam in theologia lauream aspirantes in praestituto ex jure ecclesiastico tentamine propugnabunt“ (nezaměňovat se synopsí církevního práva (Synopsis juris ecclesiastici etc.) sestavenou roku 1776 opatem Rautenstrauchem. Vídeňský arcibiskup kardinál Migazzi proti této knize u císařovny neúspěšně protestoval. Stock sice podporoval rozšíření francouzských „jansenistických“ spisů, v roce 1764 se ale vyslovil jako člen censurní komise - proti názoru van Swietena - proti povolení veřejného prodeje německého extraktu z Febroniovy knihy, „protože tato kniha by v německém jazyce mohla u obyčejných a nezkušených lidí působit pohoršlivě“.

Pro svoje reformní snahy potřebovali osvícenci spojence, které nalezli především v řádech spojených s augustinovskou tradicí, zvláště s řádem premonstrátů. Stock udržoval úzké styky s opatem kláštera Hradisko u Olomouce Pavlem Ferdinandem Václavíkem, který již v roce 1746 žádal Marii Terezii o povolení – tehdy ještě neúspěšně - přednášet v Olomouci nearistotelskou filozofiii. O blízkém přátelství mezi oběma muži svědčí četná korespondence, v níž můžeme číst, že „když provede Stock nějaký šprým, musí myslet na Václavíka“. Stockův vídeňský dům sloužil jako místo setkávání členů českomoravské cirkarie, on sám byl oporou v boji premonstrátů a dominikánů proti nadvládě jezuitů na olomoucké universitě, které musela usměrnit sama Tovaryšstvu nakloněná cíařovna. Podobně intensivní styky udržoval Stock i s augustiniány, mj. se španělským augustiniánem – eremitou, od roku 1753 generálem tohoto řádu Františkem Xaveriem Vásquezem, který byl Stockovi oporou v jeho boji s jezuity. Vásquez pak zprostředkovával Stockovi kontakty s dalšími augustiniány (K. Schmalfusem aj.), kteří patřili mezi Stockovy blízké spolupracovníky. Většinu z pak ostatně převzal Stockův nástupce na místě ředitele teologických fakult opat Štěpán Rautenstrauch.

O tom, jak nesmazatelně se von Stocka zapsal svým bojem proti jesuitům, svědčí věta dějepisce Germanica, jesuity A. Steinhubera, který (ještě na konci 19. století) píše v odstavci věnovaném Stockovi: „ Ke svému štěstí zemřel van Swietenův přítel ještě než vyšlo josefinské souhvězdí ve svém plném lesku, r. 1772, krátce před zrušením jesuitského řádu“. Steinhuber nepřál Stockovi, aby se dožil toho, co dlouho předtím připravoval.