Ekumenická konvergence v liturgii?

Písemná předloha přednášky prof. ThDr. Karl Schlemmera z Pasovské uviverzity.

Přeložil prof. ThDr. Josef Smolík.

V našich dobách, formovaných ekuménou, je samozřejmostí vědecky podložené přesvědčení, že reformace 16. století chtěla být ne na posledním místě obnovou bohoslužby sboru shromážděného ve jménu Ježíšově. Je-li tomu tak, lze mít za to, že liturgická reforma II. vatikánského koncilu dojde na evangelické straně značné pozornosti. Skutečně se mnozí významní evangeličtí teologové pozitivně vyjádřili k liturgické konstituci - spolu s otci koncilu věděli, že dnes už není možné teologické myšlení v konfesijním sebeuspokojení a samozřejmosti a že se tak zároveň mění situace rozhovoru uvnitř vlastní konfese.

1. Liturgická obnova v reformačních církvích a liturgická konstituce II. vatikánského koncilu.

Nepatří k samozřejmým znalostem katolických křesťanů, kteří se angažují v bohoslužebném životě své církve, že paralelně s liturgickým hnutím ve vlastní církvi existovala také v církvích reformace liturgická obnova. Rozsáhlé zavedení nových řádů bohoslužebného života v evangelické oblasti nesmí svádět k domněnce, že liturgická reforma dosáhla svého cíle a splnila svůj úkol tím, že byla církví přijata. Společné úsilí obou velkých církví spíše směřuje k cíli, k jehož uskutečnění je nezbytná trvalá systematická výchova sborů a jejich pastýřů. V katolické církvi to bylo - po liturgické obnově iniciované II. vat. koncilem - úkolem plným problémů a často bolestným. Na základě zkušeností, ke kterým se přitom došlo, je možno položit pět otázek k bohoslužebné praxi v církvích reformace, jejichž kladné řešení by mohlo vést k plodnému ekumenickému společenství v bohoslužebné oblasti.

a)  Liturgické hnutí znovu objevilo bohoslužby jako centrální funkci církve, jako základní modus projevu a působení eklésie. Tím také dalo vyniknout i charakteru bohoslužeb jako communio, jako služby všeho božího lidu.  Nové agendy oprávněně odmítají bohoslužbu, které se účastní jeden člověk a otevírají ve vztahu k předchozím bohoslužebným řádům dříve neznámé a většinou málo využívané možnosti aktivní účasti obce na bohoslužebném dění.

b)  Jen tehdy, je-li podstata bohoslužeb primárně chápána v tom, že se v nich aktualizuje spásné boží jednání, je možno překonat i v novějším protestantismu přinejmenším latentně existující zkraty pedagogicky-moralistického nebo individualisticky-sentimentálního chápání bohoslužeb.

c)  U protestantů je třeba vyvést kázání jako nezadatelnou část bohoslužeb z izolace a zařadit je přiměřeně do celku bohoslužeb. Jasná struktura liturgické obnovy v katolické církvi v bohoslužbě slova a svátosti by tu měla být uznána.

d) Večeře Páně musí dostat .zhodnocení", jaké jí náleží, tzn. musí být osvobozena ze svého .babylónského zajetí" a integrována do běžných nedělních

bohoslužeb, které ve své novozákonní plné formě zahrnují v jednotě zvěstování Slova i slavnost eucharistie.

e)  V životě církve existuje nerozlučitelná jednota tří základních funkcí: liturgia, martyria a diakonia. Proto k sobě musejí být komplementárně přiřazeny jednak existence pro lidi, která je vyžadována vírou, jednak absolutnost a transcendence bohoslužeb. Má-li křesťanský život zůstat duchovně "zdráv", znamená to s Rogerem Schutzem, převorem Taizé, zachovat v zorném poli a uskutečňovat obojí: "Bez hlubokého života, který se živí z ryzích pramenů božího slova, a svaté večeře Páně nemůžeme nikdy doufat, že vážně naplníme své povolání;" a "chvalozpěv Kristu, jak jej liturgie vyjadřuje, působí do té míry, do jaké se v něm pokračuje i v té nejskromnější práci." Není možné podrobně uvádět množství stanovisek evangelické strany k liturgické konstituci. I kritičtí pozorovatelé, kteří si přinesli ze svých konfesijních a teologických pozic distancovaný postoj k liturgickým otázkám, nemohli než uznat liturgickou konstituci za výraz vážné vůle obnovit římskou církev. Základní tendenci protestantských hodnocení liturgické konstituce trefně vystihl známý evangelický ekumenik, mezitím zemřelý Wilhelm Stählin: "Čím lépe vnímáme obsáhlý význam slova .liturgie" (= jako souhrnu všeho bohoslužebného jednání, stejně při slavení mše a jiných svátostí jako při každodenní bohoslužbě modlitby), tím více vyžadují usnesení koncilu k obnově svaté liturgie naši pozornost a úctu. Až v budoucnosti zhodnotíme smysl a záměr liturgického života římskokatolické církve podle zásad a měřítek zde vytyčených, bude nutné revidovat falešné představy a polemické závěry, a kdyby existovala instance, která by měla právní a duchovní zplnomocnění vydat podobné zásady pro celou oblast evangelické církve, je třeba se vážně ptát, zda by nemusela jít dlouhý kus cesty paralelně s touto konstitucí vatikánského koncilu."

2. Uznání ústředních cílů reformace v katolické liturgické reformě

V evangelických komentářích k liturgické konstituci a k reformám, které následovaly, se kladně hodnotí, že do ní byly přijaty ústřední cíle reformace a byly zužitkovány v teologickém výkladu liturgie stejně jako při uskutečňování liturgické reformy. Toto hodnocení je možno shrnout v následujících bodech:

a)  Zavedení mateřského jazyka v liturgii je zárukou živějšího, přesvědčivějšího i životu bližšího spoluslavení božím lidem. 

b)  Vůle liturgii zjednodušit a tím přispět k jasnosti, přehlednosti a srozumitelnosti liturgického dění v "srozumitelných znameních".

c)  Nové naslouchání a nová vážnost k božímu slovu jakožto strukturálnímu principu liturgie; proto silnější důraz na kázání, rozšíření výběru perikop pro bohoslužebná čtení, zřízení samostatné bohoslužby slova a požadavek samostatných bohoslužeb s kázáním.

d) Překonání klerikalizace liturgie, jaká nastoupila ve středověku, podporou aktivní, vědomé a plody přinášející účasti "celé obce".

e)  Zrušení jednostranně kultického chápání bohoslužeb ve prospěch dialogického charakteru liturgie, přičemž se dbá na prioritu božího spásného příklonu ve vztahu k odpovídajícím činům člověka.

f)  Přizpůsobení liturgických forem jednotlivým kulturám a vytvoření vlastních bohoslužebných řádů "ve kterých víra pokřtěných nalézá takové vyjádření, jaké odpovídá podobě, k níž byli stvořeni, a pneumatickému obdarování".

3. Kritické otázky evangelických teologů k liturgické konstituci

Vedle těchto pozitivních hodnocení, která by ještě bylo možno doplnit, lze formulovat nejzávažnější kritiku evangelických teologů ve čtyřech bodech:

a)  Otázka, zda je dialogický charakter liturgie čímsi, co utváří skutečně celou konstituci o liturgii.

b)  Vyváženost vztahu slova, svátosti a liturgie, tedy otázka, zda "kázání a eucharistie stojí navzájem v pravé korelaci na stejné úrovni a zda svátost nepřevyšuje slovo.

c)  Otázka zhodnocení pneumatologické struktury liturgie.

d) Otázka po církevním úřadě a jeho významu v liturgii jako činu hierarchie i obce.

Zde není místo pro "kritiku kritiky". Přesto poukazuji na dvě významné zásady, na které se v hermeneutice liturgické konstituce na straně evangelických kritiků někdy nebere zřetel. Za prvé by se liturgická konstituce neměla posuzovat izolovaně od ostatních dokumentů koncilu. Za druhé liturgická konstituce není - jako koncilní texty vůbec - jenom textem, nýbrž zároveň a především impulzem.

Rozhodující zdá se je, že uskutečnění ústředních cílů reformace v liturgické konstituci a liturgické reformě katolické církve na straně evangelické nesvádí k sebeuspokojní a zalíbení v sobě samých, nýbrž že podněcuje k vážnému přezkoušení vlastní pozice, k ekumenické připravenosti na rozhovor o otázkách dříve i nyní sporných a v neposlední řadě k realistickému hodnocení vlastní bohoslužebné praxe. Neboť obráceně je možno si docela dobře položit otázku, zda evangelické bohoslužby, jak jsou slaveny neděli co neděli ve většině sborů, skutečně stojí v tradici reformace a odpovídají reformačním zásadám. V "Confessio Augustana" čteme totiž něco jiného, než co vykazuje běžná luteránská bohoslužebná praxe. Proto můžeme tvrdit s Wilhelmem Stählinem: "Ve všech rozhodujících bodech působí v liturgické konstituci stejné poznatky, jsou na zřeteli stejné cíle, jaké působí po léta v liturgické obnově evangelické církve; a tak analýza této konstituce připouští úsudek, že liturgická obnova není jen ekumenickým úkolem, nýbrž reálným ekumenickým děním, a že, jak to vyjádřil jeden luterský pozorovatel na koncilu, liturgie římské církve utvářená podle těchto zásad bude evangeličtější, než jsou běžné protestantské bohoslužby."

4. Otevřenost a konvergence

Reformace byla silnou výzvou katolické církvi, a tím zdravým popudem ke kritickému zpytování svědomí a obnově. Liturgická konstituce II. vatikánského koncilu a impulzy, které z ní vycházejí, jsou zřetelným důkazem toho, že zásada .ecclesia semper reformanda" není vlastnictvím jedné konfesionální rodiny, nýbrž starým katolickým principem. Na druhé straně je liturgická obnova v katolické církvi zároveň stejně silnou výzvou bohoslužebnému životu církví reformačních.

Závazek ve "století ekumény" věrohodně žít a misijně předávat svědectví o Kristu v sekularizovaném světě je dostatečným důvodem nesmiřovat se se skandálem rozdělení. V pravidlech komunity v Taizé se přece říká: "Nesmiřuj se nikdy s pohoršením rozdělení mezi křesťany, kteří tak snadno vyznávají lásku k bližnímu, a přece zůstávají rozděleni. Buď vášnivě zaujat pro jednotu Kristova těla." Bohužel však stále ještě trvají vážné otevřené otázky vzhledem k rozdílnému chápání církevního úřadu, a také s ohledem na "eucharistickou pohostinnost", které jsou pociťovány nanejvýš bolestně především ve vztahu k slavení společného bohoslužebného shromáždění v neděli a k eucharistickému obecenství křesťanů, kteří žijí v konfesijně rozdělených manželstvích.

Je potěšující, že řada mezikonfesních snah posledních let vedla k důležitým výsledkům, které jsou popudem k naději s ohledem na jednotu křesťanů. Je na místě zde jmenovat dokument společné římskokatolické a evangelicko-luterské komise "Večeře Páně", konvergenční dokument Komise pro víru a řád Ekumenické rady církví "Křest, eucharistie a úřad" a jeho ilustraci v dokumentu "Eucharistická liturgie z Limy". Ne na posledním místě je třeba vyzvednout snahy o ekumenickou formulaci liturgických textů, o ekumenický poklad písní a především o jednotný překlad Písma svatého.  Ten však je v Německu bohužel užíván z evangelické strany s ohledem na tradiční překlad Lutherův jen při ekumenických bohoslužbách. I když tím jsou kladeny na členy jednotlivých církví nemalé požadavky co do schopnosti učit se novému, není možno dostatečně docenit rituální, eklesiální a ekumenickou hodnotu těchto společných liturgických textů a písní pro "ekuménu místa". Neboť společné texty umožňující společné modlení mají sloužit zvláště ekumenickým bohoslužbám slova. Jednota textů má být znamením ekumenické vůle církví, krokem na cestě k plné jednotě v jednom Pánu. To se stalo samozřejmostí, když byl tento poklad písní a textů přijat do katolického zpěvníku "Gotteslob", vydaného r. 1975 pro německy mluvící diecéze.

Slovo spásy, které je svěřeno církvi, je "věčným evangeliem", co do obsahu a cíle neproměnným. Toto a "žádné jiné evangelium" má církev zvěstovat.  A přece by se stalo jiným evangeliem, kdyby církev chtěla přijaté evangelium konzervovat, a tak předávat dál. Nebo to řekněme jinak: Církev by se stala muzeem snad důstojných starožitností, kdyby nenasazovala celou svou myslitelskou sílu a misijní angažmá pro setkání poselství a situace, pro stále novou interpretaci a aktualizaci zaslíbení a nároku slova božího k výzvám času.

Toto aggiornamento ("zdnešnění"), které si evangelium samo vyžaduje, platí stejným způsobem pro všechno usilování o pravou podobu bohoslužeb.  Být si při jakékoli liturgické obnově vědomi, že je za každou cenu zapotřebí se chránit před povrchní hektikou reformování tím, že bude uchován správný poměr kontinuity a otevřenosti k dané situaci, na druhou stranu však chtít vztáhnout kontinuitu liturgické tradice na reality přítomné situace člověka, světa a společnosti.

"Tajemství pravého liturgického života spočívá vždy v polaritě, nevzdat se konsenzu Kristovy církve všech dob, a přece slavit bohoslužby jako člověk, který ví, že je závazně povolán k působivému svědectví ve své přítomné době a ve vztahu k ní." Viděno a chápáno z tohoto úhlu musí liturgická reforma být trvalým závazkem každé křesťanské konfesijní církve a zůstat zaměřena na konvergenci.