Kam půjde naše bohoslužba?

Ještě krátce před svou smrtí na jaře 1991 švýcarský spisovatel a dramatik Max Frisch plánoval a skicoval návrhy děl. Sám napsal režijní pokyny ke svému pohřbu. Nechal si přinést fotografie interiéru curyšského kostela sv. Petra, a pak stanovil zasedací pořádek a uspořádání presbytáře. Autor naplánoval tuto slavnost jako velkou hostinu pro přátele. Proto také nestála rakev jako obvykle uprostřed kněžiště, ale stranou, obrácena k řečništi a smutečnímu shromáždění. Max Frisch byl tedy účastníkem, a ne středem slavnosti k vlastní poctě. Do nejstaršího středověkého curyšského kostela přišly stovky příbuzných, přátel, kolegů a obdivovatelů. Jak devětasedmdesátiletý spisovatel krátce před svou smrtí stanovil, neměly být žádné oficiální proslovy nebo kázání. .Honorace moci jako zástupci skutečnosti" se neměli dostat ke slovu. Poslední slovo k nejbližším řekli přátelé.

Tomu, kdo by mohl Maxe Frische následovat v jeho duchovním vývoji, se na tomto postoji ukazuje dialektika, která nás provází i při našem následujícím zamyšlení

1.       Příčiny a fenomény rozsáhlejší liturgické slavnosti

Na podzim roku 1979 byl znám výsledek ankety, jež měla za cíl zjistit stanovisko pravidelně praktikujících katolíků k novému řádu mešní liturgie. Jestliže se v roce 1977 vyslovilo pro novou formu ještě 61 % a proti ní 23 % dotazovaných, pak o dva roky později přijalo kladně novou mši jen 41 %, proti však již bylo 42 %. Tento posun je především alarmující a těžko se dá sjednotit s vesměs pozitivním zhodnocením téměř ukončené liturgické reformy německou biskupskou konferencí. Výsledky šetření před třemi lety jsou s ohledem na přijetí bohoslužby vůbec drženy na sekretariátu německé biskupské konference v Bonnu pod zámkem. Podle doslechu je výsledek deprimující. Jaké by mohly být příčiny zjevně neuspokojivého přijetí bohoslužby?

1.1       Nedostatky ve vysluhování liturgie u úředních liturgů

Zcela obecně můžeme konstatovat, že zavádění díla liturgické reformy neproběhlo ze strany kněží a obcí plynule. Zpětně lze také říci, že se dnes, téměř po 30 letech od schválení liturgické konstituce 2. vatikánského koncilu, naplnily jen částečně naděje takového Romano Guardiniho na výchovu k liturgii a skrze liturgii. V žádném případě neprožíváme liturgické jaro a liturgie nedosvědčuje křesťanské uvědomění, jak to Guardini především očekával.  A po tolika trpkých zkušenostech při spoluslavení liturgie mne přepadají silné pochybnosti o schopnosti mnoha kněží k .ars celebrandi", k umění předsednictví, ke slavení liturgie. Protože značné procento z nich stále ještě nepochopilo (přes požadavek liturgické konstituce, obsažený v článcích 14.  - 19. o dalším vzdělání), že 2. vatikánský koncil zamýšlel reformu liturgie, a ne reformu rubrik. Tak provádějí mnozí kněží změny jen z poslušnosti vůči papeži a biskupům, bez vnitřního přesvědčení. Proto lpí na každém předpisu a každém slově nových liturgických knih. Nadále zůstává jen přáním kreativita ve volném prostoru nové struktury bohoslužby, stejně jako partnerská spolupráce při výkonu liturgické slavnosti s obcí a s muži a ženami, kteří se nabízejí jako vedoucí bohoslužby slova a pomocníci při bohoslužbě.  Pak lze přirozeně stěží předpokládat, že se obcím otevře nová forma bohoslužby.  Volání po starém a osvědčeném je pak pochopitelné, zvláště pak tehdy, když liturgové a skupiny prohrávají šanci na obnovu ve zmatených experimentech.

Bohoslužby, které se vyznačují pokojem a silou, vyzařující z liturga a spoluslavících, zůstávají iluzí také proto, že se skrblí s každou minutou. Liturgie jako svátek a slavnost však potřebuje čas a pochází z radostné víry a hluboké zbožnosti. Pro mnoho kněží je kromě toho bohoslužba nutným povinným cvičením, při němž pak převládá šablonovitost a upovídanost. Když kněz k shromážděné obci při aklamaci .Pán s vámi" nemluví přesvědčivěji, než při obvyklém pozdravu .dobré ráno", když ani jednou nenaváže s přítomnými spoluslavícími pohledem kontakt, pak se toto přání věřících nedotkne.  Další problém se nazývá již nějaký čas nový klerikalismus: kněží chtějí raději celebrovat na konci týdne pět až šest mší, než aby připustili důstojné slavení jedné bohoslužby slova, jíž by předsedal biskupem pověřený muž či žena.

Chybí zde dobrá vůle, fantazie, schopnost kritiky, případně schopnost se učit. To ale nedává natrvalo naší bohoslužbě žádnou budoucnost. My musíme naopak všechno postavit na tom, že všichni spoluslavící budou moci vždy znovu zažít, co velmi jasně říká článek 10 koncilní konstituce o liturgii:

.Liturgie je vrchol, ke kterému směřuje konání církve, a pramen, z něhož prýští všechna síla."

1.2         Vývoj a změny rozvrstvení společnosti

V posledních dvou desetiletích došlo v našich křesťanských společenstvích ke změnám v sociografickém rozvrstvení, které nezůstaly bez vlivu na účast při slavení bohoslužby. Podle rozdílů ve vztahu k obci můžeme mluvit o pěti odlišných skupinách:

1.  zde jsou křesťané, angažovaní ve farnosti, kteří tvoří .jádro";

2.  pak přijdou křesťané .z tradice". K nim se počítají především ti návštěvníci bohoslužeb, kteří jsou k ostatnímu životu obce převážně neteční. Dále jsou to členové církve, kteří sice platí církevní daň, svou příslušnost k obci ale oživují hlavně o svátcích a důležitých životních událostech;

3.  třetí skupinu tvoří konzervativně orientovaní katolíci, kteří se nemohou smířit se změnami v církvi po 2. vatikánském koncilu a uzavírají se proto do vlastních tradicionalistických kroužků;

4.  konečně jsou tu křesťané s jistým křesťanským zapojením, ale bez pravidelné účasti na bohoslužbě. Pro jejich křesťanství je charakteristická náboženská praxe, více poznamenaná činnou láskou k bližnímu než modlitbou a bohoslužbou;

5.  a nesmíme zapomenout na skupiny, kterým se zdá, že od nich křesťanství vyžaduje více, než od mnohých konvenčních křesťanských obcí.  Nezávisle na tomto rozvrstvení jsou uvědomělí křesťané v našem společenském řádu vystaveni ještě jednomu takzvanému rozporu hodnot. To znamená, že už nespojují dohromady církevní a společenské představy a řebříčky hodnot. Jako návštěvníci kostela souhlasí s láskou k bližnímu, pokorou a skromností. Ve všedním životě však následují, chtějí-li přežít, normy úspěchu naší na lidskost chudé blahobytné společnosti. V moderní průmyslové společnosti jsou křesťané i nekřesťané velmi determinováni. A právě křesťané upadají pro svá měřítka z Ježíšova poselství do určitého druhu schizofrenie, jež může vést k rezignaci.

Je v tak těžké situaci vůbec možné někomu přiblížit, co znamená liturgie, bohoslužba, svátosti, symboly a znamení? Jistě je i dnes ještě velké množství lidí, kteří zakusili skrze samotnou bohoslužbu, její podobu, skrze samozřejmost, s jakou byla sloužena, že se Bůh a jeho milost zde, uprostřed profánního světa, mohou uskutečnit. Je ale v naší době ještě mnohem více lidí, na něž působí bohoslužba jako magie a staromódní ritualismus, neboť žijí z přesvědčení, že je možno nalézt Boha jen v šedi všedního dne s jeho zkušenostmi naděje, odpovědnosti, lásky a smrti. Na tomto názoru je zcela správné to, že skutečně potkáváme Boha ve všední den - je to skutečnost, již jsme dosud nechtěli v naší konvenční představě liturgie zcela přijmout.  Z naší tradice jsme tak velmi přivyklí církevní představě bohoslužby, že se ještě neodvažujeme uznat liturgii v obyčejném lidském prožitku. Jak říká stále znovu Karl Rahner, křesťansky chápaná liturgie a svátostná slavnost není žádnou výjimečnou situací v životě člověka. Spíše se zde slaví božská hloubka lidského všedního dne a všeho, co se vždy a všude ve všedním životě děje. Ani v dnešní době tedy nikdo neodmítne svoji účast tam, kde se bohoslužba skutečně týká člověka, kde člověk zakouší pomoc, ochranu a povzbuzení a kde nalezne další orientaci.

Touto poznámkou nechceme v žádném případě naříkat nad jistou nezpůsobilostí moderního člověka k liturgii, plynoucí z nedostatečně uvědomělé víry, ze ztráty smyslu pro znamení a symboly, stejně jako z vymizení a zeslabení vztahu k obci. Abychom mohli těmto nedostatkům nějak čelit, jde v podstatě o to, jak to jednou zřetelně vyjádřil Hans Küng, že liturgie dává člověku ve všední den skutečně další horizont, jasnější linii, pevnější přesvědčení, a také úplně prostě něco více odvahy, míru a svobody pro jeho život. Neboť bohoslužba přece není věcí zvláštního světa církve, nýbrž skutečností, dějící se každodenně. Jak by měla nyní konkrétně vypadat, chce ukázat následující zamyšlení.

2.       Přání a požadavky pro dosažení přitažlivé bohoslužby

2.1    Dbát antropologických poznatků a souvislostí

Křesťanská bohoslužba je nám odkázána a vymyká se potud lidské manipulaci.  Účastní se však také na vtělení svého Zakladatele. Lidé slaví bohoslužbu a něco od ní očekávají; očekávání má jednotlivec, cosi očekává i společenství lidu Božího. Vždyť je to .jeho" bohoslužba, již slaví. Nepochybně se to děje .pro Boha", ale právě tak Bůh jedná .kvůli lidem". Proto je v této souvislosti směrodatné jednání zakladatele křesťanské bohoslužby, který při svém vystoupení těšil chudé, přijímal zavržené, sytil hladové, uzdravoval nemocné a sklíčeným lidem dal novou naději. Z toho důvodu může být od bohoslužby vyžadováno, že by měla představovat součást životní pomoci; měla by tedy mít jistou terapeutickou funkci.  Bohoslužba má tedy zvláštní komunikační strukturu, která se podstatně liší od obvyklého rozhovoru. Protože v normálním případě není možná výměna myšlenek mezi vedoucím bohoslužby a obcí (s výjimkou bohoslužeb ve Getsemany číslo 39 - 12. strana skupinách), může být jen stěží v bohoslužbě samé vybudován vztah plný důvěry. Proto jsou lidská setkání před a po liturgii předpokladem pro působnost bohoslužebného dění. Liturgie musí usilovat o intenzivní kontakt k bratřím a sestrám v Kristu. Mimoto zde vyvstává otázka, zda je tento kontakt, resp. komunikace, ještě možný, má-li např. kněz na .starost" více obcí.

Na osobu vedoucího bohoslužby jsou kladeny vysoké nároky, jestliže chce pomáhat jiným lidem. Měl by mít respekt, zájem, porozumění, smysl pro takt, zralost a víru ve svoji možnost pomoci, měl by umět správně zhodnotit sebe sama a své mezilidské vztahy, aby do nich nevnášel své vlastní problémy, a měl by při práci s druhými lidmi vykazovat srdečnost a schopnost vcítění. Tyto lidské vlastnosti by měly být alespoň částečně v liturgickém vzdělání a dalším vzdělávání procvičovány.

Ústřední význam má otázka opravdovosti, zvláště pro vedoucího či vedoucí bohoslužby. Spoluslavící např. prožívají službu kněze a přesně cítí, nakolik je v ní on sám přítomen. Když předkládá Ježíšovo poselství s jeho požadavky nebo přísliby, když je v kázání vykládá a sám se viditelně nesnaží o realizaci toho, co bylo řečeno, nebude brán vážně. Z kázání, kde kazatel staví vysoké požadavky nebo buduje myšlenkové konstrukce, jež se nekryjí s jeho vlastními prožitky a pocity, mnoho spolukřesťanů odchází. Proto se musí kněz stále znovu reflektovat, zda jeho projev v bohoslužbě je v souladu s jeho myšlením a pocity. V žádném případě se nesmí schovat za .profesní fasádu" (rutinu).

Být opravdový a čistý znamená pro liturga, že v sobě cítí náklonnost ke spoluslavícím, a tu také projevuje. Přijímá i ty ze shromážděných členů obce, kteří se účastní slavení bohoslužby nepravidelně nebo jen zřídka. Být přijat bez jakékoliv podmínky je přece zkušenost, která se odvozuje od Ježíše, jehož přítomnost v liturgii slavíme. Proto je důležité přiblížit tuto zkušenost dnešku.

Konstatovali jsme, že se bohoslužba slaví i .pro člověka". Proto musí mít předsedající před každou liturgickou slavností jasno, kdo bude přítomen.  Neboť spoluslavící by měli být takříkajíc navštíveni tam, kde stojí. Proto se nesmí opomíjet ani události, které lidi zneklidňují. Problémy by měly být předmětem bohoslužebných přímluv a za dobré zkušenosti je třeba vzdát dík.

Nakonec se musíme ptát, jakou podobu Boha a jaký obraz člověka v bohoslužbě vyjadřujeme. Jestliže bude Bůh charakterizován především jako trestající, soudící a vyžadující, pak vznikne depresivní atmosféra. Z obce se  stane .zástup kajícníků" a odnese si domů více bolesti, než kolik si jí už na bohoslužbu přinesla. Zdůrazní-li však kněz Boží lásku k lidem, vztah Boha, který více dává, než požaduje, který více pobízí, než nutí, pak může být vybudován důvěryplný vztah mezi věřícími a Bohem. Citově vřelý vztah, který lze konkrétně rozpoznat v tom, kdo předsedá liturgii, se přenese na Boha.

V takovém vztahu k Bohu pak také může jednotlivec říci vše, čím žije.  Vidí v Bohu někoho, kdo jej přijímá, kdo se mu věnuje. Tato komunikace mezi lidmi a Bohem není nic jiného než modlitba. Současné zformalizované modlení bohužel tuto možnost nevyužívá v dostatečné míře. Je třeba nového úsilí o modlitbu, o zápas s Bohem, o úpěnlivé prosby a žádosti, o díky, jak to známe z žalmů. Na liturgy čeká úloha nabídnout modlitby o pomoc a z konkrétních zkušeností obce učinit náměty modlitby. Absolutně nezbytné je v této souvislosti zapojení meditativních prvků do bohoslužby obce.

2.2    Dar charismat

Ve 12. kapitole prvního listu Korinťanům mluví Pavel o darech milosti, charismatech, která ve své rozmanitosti vycházejí z jednoho Ducha. S odvoláním na moderní přejaté slovo, odvozené ze stejného slovního kmene, bychom mohli říci: charismata jsou .šarm (kouzlo)" církve, jsou to, co se může jevit jako půvabné (šarmantní) a poutavé. Kdyby mohl Pavel hodnotit dnešní život obce a bohoslužby z hlediska charismat, byli bychom pravděpodobně i my sami velmi překvapeni. Domnívám se, že by přitom vyšlo najevo množství charismat. Odtud zvažme pokus, že bychom prodloužili některé linie pochopení charismat do naší bohoslužebné přítomnosti na základě článku 28 liturgické konstituce, podle kterého .má každý, liturg nebo věřící, činit při liturgické slavnosti jen to a všechno to, co mu z přirozenosti věci a podle liturgických pravidel náleží".

Nejprve musíme rozpoznat charismata. Právě v důsledku liturgické reformy byly znovu oživeny různé úlohy a služby při slavení bohoslužby. Mnozí věřící se nyní podílejí jako pomocníci při bohoslužbě na přípravě, utváření a uskutečnění liturgie. Nebo v obci bez kněze prostírají ženy i muži silou svých duchovních darů stůl Božího slova pro obec jako vedoucí bohoslužby slova.

Ačkoli měl Pavel s některými charismaty své potíže, ukázal se vcelku jako jejich velký obhájce. To zavazuje i nás, abychom činili vše k podpoře a rozvíjení existujících charismat. Proto mají kněží, vedoucí bohoslužby slova  a pomocníci při bohoslužbě usilovat o hlubší spiritualitu a nechat působit poznané duchovní dary pro živější liturgickou slavnost.  Podstatným charakteristickým znakem charismat je u Pavla jejich vztah k obci. Charismata nejsou výlučným majetkem jednotlivce a nejsou určena k jeho osobní formaci, nýbrž ku prospěchu celé obce. A podle Pavla má podstatně sloužit budování obce bohoslužba. Proto je třeba zcela rozhodně odmítnout, aby charismatici provozovali liturgické sebe-představení v malých kroužcích. Bohoslužby v menších skupinách jsou k obohacení větší obce bezpodmínečně nutné, ale jejich účastníci mají tam nabyté zkušenosti a dary ducha vnést do bohoslužby celé obce.

Mnohá charismata s sebou bezpochyby nesou, tehdy jako dnes, znamení neobvyklosti. Vzbuzují rozruch, který se může rychle změnit v nedůvěru nebo pobavení. Měli bychom se chránit před přílišnou úzkostlivostí, ale i před tím, abychom neobvyklé věci vydávali na posměch jenom proto, že jsou nové a neobvyklé. Dejme jim spíše šanci, aby se osvědčily jako duchovně působící jev! V liturgické oblasti toto platí především o živelnosti a kreativitě. Duch svatý je, jak známo, přítelem překvapení.  Nakonec se Pavel snažil zjevně o to, aby přidělil i méně nápadné služby v obci charismatikům. Duchovní pýcha duchem obdařených křesťanů je trvalé nebezpečí. .Zevšednění" je naproti tomu slovo, které nutně patří k obrazu charismatu. K tomu bezpochyby patří často tvrdá nádenická práce při přípravě zcela běžné bohoslužby. Ale i spolupráce v liturgické oblasti obce, za kterou se většinou nesklízejí vavříny, je důkaz charismatu. Takto je pak možno zachovat i jednotu v lásce. A v jiném rovině pak může být bohoslužba naprosto rozhodující cestou k jednotě.

3.       Ekumenická otevřenost a konvergence

Reformace byla silnou výzvou pro starou církev, a proto ozdravujícím podnětem ke kritické sebereflexi a obnově. Liturgická konstituce 2. vatikánského koncilu a z ní vycházející impulzy pro liturgickou obnovu jsou zcela zřetelným důkazem toho, že zásada stálé obnovy církve není poznávacím znakem některé konfesní rodiny, ale je to původní katolický princip. Na druhou stranu je liturgická obnova v katolické církvi zároveň silnou výzvou pro bohoslužebný život reformačních církví. Potěšitelným způsobem vedla řada mezikonfesních počinů posledních let k důležitým výsledkům, jež jsou důvodem k naději na jednotu křesťanů. Odloučené konfese odkryly v otázkách liturgie mnoho společných prvků, ačkoliv rozdělení církve zakoušíme právě při bohoslužbě a při oficiální nemožnosti interkomunia. Přesto nebo právě proto musí být slavení bohoslužby ještě více otevřeno ekuméně jako zdroji síly, aby církve došly k jednotě. V oblasti liturgie totiž už neexistují mezi konfesemi větší teologické spory. Sporné jsou spíše eklesiologické otázky.

Tíživé rozdíly spočívají v pojetí církve a tím i církevní politiky. Právě jisté dokumenty 2. vatikánského koncilu, jakož i výsledky ekumenické konference v Limě, zvláště .Eucharistická liturgie z Limy" z roku 1982, ukazují, že rozdíly, štěpící církev na staré církve Východu a Západu a církve reformace, už v oblasti bohoslužby nehrají roli. Tato shoda byla možná jen díky přijetí základních teologických impulzů Martina Luthera, novému společnému naslouchání Písmu svatému a duchovním zkušenostem ze setkání křesťanů s jejich Pánem při bohoslužbě v průběhu staletí. Konkrétní situace v církvích a obcích však přesto klade otázku: Byly v katolické církvi akceptovány podněty 2.  vatikánského koncilu? Jak je to v reformačních církvích s přijetím dokumentů z Limy? Jaký je vlastně jejich praktický dopad na život našich křesťanských obcí a co by se mělo zcela konkrétně dělat? Pomyslely také již někdy církve Východu na to, co by mohla znamenat pro život obce .liturgia semper reformanda", tedy stále se obnovující liturgie, čím by mohla být pro bohoslužby a jejich důležitost? Stanou se naše obce citlivější vůči liturgii a jejím různým formám? Jak tomu bylo a je s ekumenickým nasměrováním a rozhovory při vypracovávání nových liturgických knih, agend, zpěvníků a kalendářů?

Před takovými otázkami bychom se měli zamyslet nad tím, co napsal protestantský ekumenik Wilhelm Stählin ve svém hodnocení liturgické konstituce 2.  vatikánského koncilu: .Ve všech rozhodujících bodech se v liturgické konstituci prosazuje stejné poznání, stejné cíle na obzoru, jaké působí v liturgické obnově uvnitř evangelické církve již léta. A tak prohlídka této konstituce ospravedlňuje úsudek, že liturgická obnova není jen ekumenickým úkolem, nýbrž ekumenickou událostí, a tak, jak to vyjádřil luterský pozorovatel na koncilu, bude římská liturgie postavená na těchto základech evangeličtější, než bývá běžná protestantská bohoslužba." V důsledku tohoto tvrzení uveďme hypotézu, že bychom se v oboru bohoslužby, i s ohledem na ještě nepovolené společenství večeře Páně, mohli vzájemně ještě více přiblížit, kdyby se luterská církev opírala ve svém liturgickém konání více o svůj konfesní spis, totiž o .Confessio Augustana" z roku 1530.

Vzhledem k naléhavým otázkám současného světa a společnosti jsme my křesťané povoláni k péči o budoucnost bohoslužby. A to se může podařit jen v ekumenické pospolitosti. K tomu patří jednota v Kristu. Ta je dána již dříve, v posledních desetiletích vzrostla a rýsuje se na obzoru - jsme-li optimisty - jako plné a celé společenství církve. A právě bohoslužba může rozšířit pohled pro hluboké společenství křesťanů, založené na lásce a šíři Boha, jakož i pro odpovědnost dnešních křesťanů za lidstvo a svět.

Spisovatel a současný prezident České republiky Václav Havel jednou napsal o situaci ve své vlasti před .sametovou revolucí" na podzim 1989: .Ano, panuje řád - byrokratický řád šedé uniformity, jež ubíjí každou osobitost; mechanický řád, jež potlačuje všechno zvláštní; řád tupé strnulosti, vylučující transcendenci. Je to řád bez života." Jsme v pokušení aplikovat tuto výpověď také na momentální stav našich bohoslužeb, v našich církvích a vzájemném ekumenismu. To by ale byl stejně velký skandál jako rozdělení křesťanstva. Proto na cestě k ekuméně není na místě strach, obezřetnost a rezervovanost. Jistě, církve jsou na cestě, ale učinily by dobře, kdyby šly rychleji. A tady může liturgie ukázat cestu; vždyť bohoslužba a život patří dohromady, tvoří jednotu. A jen pak má naše bohoslužba budoucnost!

přeložil Ondřej Bastl