„O ekumeně zdola“ aneb má cesta za Hospodinem

V dubnu 1950 jsem coby 14tiletá dívčina hledající Boha, zažila šok. V té době jsem byla členkou „besídky“ pro děti a mládež v pražském dominikánském kostele sv. Jiljí. Tehdy všichni bratři dominikáni zmizeli a naše malá skupinka také přestala existovat. (Akce K). Moje spolužačka-evangelička nabídla, abych s ní navštěvovala biblické hodiny v českobratrském kostele u Salvátora. Velice se mi tam líbilo a tam jsem také poprvé vzala do ruky bibli, na což do dneška vděčně vzpomínám. Po nějakém čase jsem se však od jedné hodné katolické ženy dozvěděla, že hřeším, když navštěvuji jinověrecký kostel. A já jsem opravdu hřešit nechtěla. Nastalo pro mne delší období, kdy jsem hledala nějaké společenství katolické mládeže. To jsem posléze našla v chrámovém sboru na Vyšehradě. V r. 1953 jsem maturovala a protože o mně bylo známo, že chodím do kostela, nedostala jsem doporučení ke studiu na vysoké škole. Léta strávená ve vyšehradském sboru byla však pro upevnění mé víry velice důležitou životní etapou. Navíc jsem tam poznala dva prima mládence. Jeden se jmenoval Karel Faber, student lesnictví, který se stal mým manželem, a druhý byl Míla Vlk, student archivnictví, který se stal naším svatebním svědkem a několikrát zasáhl do mého života. Aktivity vyšehradského sboru byly po čase považovány za protistátní, a tak jsme zažili výslechy STB. Po nich jsem – 10 dní před svatbou – dostala výpověď z práce. Moje moudrá maminka mi tehdy řekla: „Helenko, nenech si tím zkazit svou svatbu, doufám, že se vdáváš jednou za život, vyhodit z práce v tomto systému Tě můžou víckrát“.

Po svatbě jsme se s manželem přestěhovali na Šumavu, kde jsme žili 7 let a narodily se nám tam 2 děti. Tam za námi občas jezdil náš přítel a zpovědník P. Jiří Reinsberg, který tam několikrát vedl ilegální duchovní cvičení. Po přestěhování do Českých Budějovic jsem hledala práci. Tehdejší sekretář biskupa Josefa Hloucha, P. Miloslav Vlk, mne panu biskupovi představil a dostala jsem nabídku jít pracovat do účtárny biskupství. Váhala jsem a navíc P. Reinsberg mi s trochou nadsázky řekl: „Nechoď tam, můžeš tam přijít o víru.“ Byla sedmdesátá léta – doba tvrdé normalizace. Naše rodina samozřejmě byla neustále sledována bdělou STB. V Budějovicích jsme přesto získali přátele a vytvořily se tam malé skupinky věřících, kde jsme se vzájemně podporovali ve víře. Víru jsem neztratila a na biskupství jsem pracovala dalších 20 let a dočkala jsem se tam listopadu 1989. V následujícím roce se stal budějovickým biskupem Miloslav Vlk, na jehož popud jsem se poté věnovala vzniku Diecézní charity. V r. 1999 jsem založila české Sdružení Ackermann-Gemeinde. Můj manžel, který v osmdesátých letech začal tajně studovat teologii, byl po sametové revoluci, v r. 1993 vysvěcen a stal se trvalým jáhnem. Naše dvě děti vystudovaly dálkově Teologickou fakultu Jihočeské univerzity.

V radostné atmosféře po pádu komunismu v r. 1992 vznikla se schválením kardinála Vlka v Praze Unie katolických žen (UKŽ), jejíž členkou jsem se stala. UKŽ shromažďovala skupinky katolických žen v českých a moravských farnostech. V počátcích pořádala za spolupráce s Českou křesťanskou akademií vzdělávací cykly v emauzském klášteře. V rámci seminárního cyklu „Žena v církvi a ve společnosti“ zaznělo během let velmi mnoho přednášek (Žena a rodina, žena a církev, žena a vzdělání, žena a společnost, identita ženy, spiritualita ženy). Texty přednášek vyšly ve třech Sbornících. Organizovaly se poutě na významná poutní místa. V Praze se pořádaly věcné i finanční sbírky na pomoc organizaci „Živá rodina“ na západní Ukrajině. Několik let fungovala i pražská křesťanská poradna pro ženy. V rámci UKŽ jsem vypracovala projekt MAGDALA (pomoc obětem obchodu se ženami a nucené prostituce), jehož realizaci převzala ČKCH. Vznikaly i pobočky UKŽ na dalších místech, také v Českých Budějovicích, kde je v současnosti cca 40 členek a v Českých Budějovicích se záhy navázala aktivní spolupráce s pasovskou KDFB (Katholischer Deutscher Frauenbund). UKŽ jako celek se stala členem WUCWO, tj. Světové Unie katolických ženských organizací a tak se navázalo mnoho dalších zahraničních kontaktů. 2x ročně pořádá UKŽ duchovní obnovu pro ženy. V současnosti nastal jistý útlum činnosti UKŽ, ve kterém jde o generační problém.

Jako členka UKŽ, která byla a dosud je otevřena ekumenické spolupráci. jsem se stala členkou i Ekumenického fóra křesťanských žen v ČR (EFKŽ), které vzniklo jako občanské sdružení v r. 2003 a navázalo na komisi žen při Ekumenické radě církví v ČR. EFKŽ je dobrovolné a nezávislé sdružení, které sdružuje ženy různých církví, působících v ČR, a povzbuzuje je k ekumenické spolupráci.

Jsme ve styku s dalšími organizacemi, jež se také věnují ženám, a to: Komise žen při Ekumenické radě církví v ČR a na Slovensku, Evropské ekumenické fórum křesťanských žen, Konference evropských církví, Světový den modliteb (vznikl v osmdesátých letech 19. století v Americe a pokračuje se v něm dnes ve více než 180 zemích světa), Mezinárodní ekumenické sdružení (IEF) – český region, Světový reformovaný svaz, Unie katolických žen, ESBU (Ekumenické sdružení nad Biblí a uměním), Asociace pro rovné příležitosti, Obchůdek jednoho světa – Fair Trade, Jantar (ženy po ablaci prsu).

Úkoly a okruhy činnosti:

- žena v církvi, její práva a povinnosti,

- žena v rodině a společnosti,

- domácí násilí – odhalování, prevence,

- žena ve sjednocující se Evropě (pokračování projektu EUNIKA pro ženy ve střední Evropě – více než 20 realizovaných projektů),

- sledování práce a výsledků teologického bádání žen (sestra Opočenská),

- smiřování sousedních evropských zemí /SAG/,

- pořádání domácích a mezinárodních setkávání žen,

- „Adopce na dálku“: děti či staré ženy na Ukrajině,

- podpora hospicového hnutí.

Setkáváme se 5-6x ročně v Klubu farnosti P. Marie Sněžné v Praze.

Program schůzek: Píseň, biblický text, přednáška odborníků, křeslo pro jednu z nás, („co život dal a vzal“), doporučení nově vyšlé křesťanské literatury, zprávy z regionů, reflexe důležitých výročí – např. vznik reformace, výročí vzniku církví (československé husitské, českobratrské), výročí světců či různých významných křesťanských osobností. Učíme se dialogu, hledáme spíše to, co nás spojuje, než to co nás dělí!