Jste zde

Jeden kalich má smysl

autor: 

Probíhající čínská chřipka ovlivnila v posledních měsících mnoho oblastí našeho života. Církevní praxe není výjimkou. A tak se spekuluje o jejích proměnách. Například o jiném vysluhování Večeře Páně: místo jednoho kalicha tác s kalíšky, a to z důvodů hygieny.

Nejprve je dobré si připomenout, kde se Večeře Páně vzala. Má svůj jasný původ v židovském velikonočním sederu, jehož součástí je i žehnání chleba a vína. Kalich vína, který zůstává při židovském sederu dodnes netknutý, nesmí se z něj pít – je pro proroka Elijáše, Ježíš bere do rukou, žehná jej, pije z něj a dává pít i učedníkům. Každý z účastníků mívá před sebou i dnes svůj vlastní kalich, Ježíš však dává kolovat ten jediný, ten Elijášův. To je doložitelný původ VP a má jasnou symboliku: společenství okolo JEDNOHO kalicha je JEDNÍM tělem a má podíl na JEDNÉ konkrétní spáse z JEDNOHO Boha. Ta jedinost je nesmírně důležitá. Roztříštění této symboliky do privátních kalíšků je dlouhodobě teologicky nebezpečné: svádí k privátnímu pojetí víry, privátní spáse a koneckonců i k privátní představě Boha. Když můžeme takto viditelně zneplatnit Ježíšovo symbolické gesto s Elijášovým kalichem, dá se pak víceméně vše. Nevysluhovat dětem – protože součástí VP je alkohol, vysluhovat ovocným moštem či limonádou, nevysluhovat chlebem – je v něm lepek, vysluhovat pod jednou apod. Ve chvíli, kdy zlehčíme symbolickou hodnotu a váhu Večeře Páně, právě tak, jak ji sloužil Kristus a prvotní církev, pak se stává v našich rukou pouhou hříčkou našich vlastních názorů.

Sdílení

V naší církvi se často používá pojem sdílení. A odedávna patřilo ke sdílení společné jídlo. A koneckonců i podání ruky. A vždy bylo sdílení rizikové, jinak to není sdílení. Společným jídlem někoho vpouštíte hodně blízko k sobě, třeba do svého domova. Dáváte najevo, že jídlo není otrávené – ale také dáváte druhému skvělou možnost, jak právě vás otrávit. Napřaženou prázdnou rukou ukazujete, že nemáte v ruce zbraň. Ale váš druh toho může využít. Společný kalich s tím, kdo je nemocný, dává nemocnému důstojnost. Vědomí, že si ho neošklivíte, že se jeho nemoci nebojíte. Že v něm vidíte především člověka. Svého bratra nebo sestru ve víře. To je smysl sdílení.

Večeře Páně, při které mé rty neomočí stejný kalich jako rty mého bratra, a při pozdravení pokoje mu ani ruku nepodám, je porouchaná. Je v ní asi tolik lásky a citu jako v prvních dvou kolemjdoucích z Podobenství o milosrdném Samaritánovi. Hlavně se moc nepotřísnit, vždy si to můžu zdůvodnit svým ohledem na druhé. Ano, Večeře Páně z jednoho kalicha není možná hygienická, ale takto ji Kristus ustanovil. A proto je to tak správně.

Je jasné, že ne každý je ochotný jít do podobného rizika, a někdy i z důvodů zcela pochopitelných. Ale už příchodem do bohoslužebného shromáždění, mezi ostatní lidi, člověk jistou ochotu riziko přijmout deklaruje. A není nakonec třeba z kalicha přímo pít, i namočení chleba ve víně splní stejný cíl. A tím je církev, shromážděná okolo jednoho kalicha spásy, lámající společně chléb a přijímající tak Tělo a Krev Páně, jak on sám ustanovil.

Příspěvek převzat s autorovým svolením z Portálu Evangnet, rubrika Co hýbe s ČCE

Komentáře

Vidím, že text byl převzat z jiného portálu. Přesto si dovolím oponovat zde. Není to první ani poslední paralogická výpověď vyprovokovaná současnou situací. Jistě sdílení - otevření své náruče druhému, je vždy spojeno s rizikem. V současné situaci, o které nevíme, jak dlouho bude trvat, je ale znamením oné otevřenosti a péče o dobro druhých dodržování pravidel zamezujících šíření viru. I jedno podání ruky může být smrtonosné pro někoho dalšího - třeba až x-tého v posloupnosti předávání infekce, nemluvě o vedlejších společenských a ekonomických důsledcích doprovázejících trajektorii vektoru majícího počátek právě u tohoto "podání ruky". Riziko tedy nenese především a jen ten, kdo "vpouští hodně blízko" k sobě druhého - on sám se může stát pro svou nezodpovědnost rizikem pro ostatní a tím zcela obrací původní smysl hostiny lásky.
Stejné je to s céliakií- glutenovou enteropatií. Zde opravdu stačí i nepatrné množství glutenu k udržování aktivity onemocnění, které může mít pro nemocného fatální důsledky. Tedy i v tomto případě je zavedení bezlepkového chleba ke slavení Večeře Páně našich církvích jasným znamením otevřenosti a lásky k
druhému. Na druhou stranu souhlasím s autorem , že malé množství alkoholu dokáže bez následků zmetabolizovat i dětský organismus. (nepouštím se záměrně do diskuze o destruktivním působením alkoholismu v naší společnosti, kdy pro dítě alkoholika může být problematické přijmout alkohol jako znamení lásky ) V posledních dvou odstavcích autor znovu opakuje na hlavu postavenou logiku o riziku toho, kdo přichází do shromáždění a kdo smočí rty v kalichu se svým bratrem etc., jako by se jednalo o ctnost odvahy a soucitu jako v podobenství o milosrdném Samaritánovi. Bohužel v tomto případě může jít (a často i jde) pouze o neschopnost dospět ke zdravému úsudku o tom, kdy "je čas objímat a kdy čas objímání zanechat" neboť "všechno má určenou chvíli a veškeré děním pod nebem svůj čas..." Myslím, že není tak těžké vymyslet, dle zvyklostí té či oné církve, jak důstojně slavit bohoslužby, Večeři Páně ,pozdravení pokoje a přitom neohrozit druhého. Změna způsobu slavení určitě nezpůsobí, že se stane hříčkou v našich rukou, nýbrž bude poukazovat k naplnění jejího smyslu. Roman Černohorský

Myslím, že účast na bohoslužbě i při VP má být něčím radostným, a ne buď hrdinstvím "podívejte se, jak jsem ochoten riskovat", ani nepříjemným pocitem "kdo mne dnes nakazil", nebo naopak "koho já jsem dnes možná nakazil".

Milé sestry a milí bratři, dovolte, abych vyjádřil svůj názor na diskusi kolem přijímání krve Páně, která mi připadá málo produktivní. Je to snaha řešit problém (dle možnosti teologicky), který se vynořil na povrch v době pandemie, ale nelze vyloučit, že by navržená řešení Ježíš možná také nazval jako snaha „čistit mísu“ na povrchu. Myslím, že potřebujeme (všichni bez rozdílu) jít více do hloubky. V první řadě bychom měli dát odpověď na otázku, proč Bůh dopustil pandemii na celý svět. Je přece všemohoucí. Jednou z otázek, na kterou musíme dát odpověď, bude, jak rozumíme evangeliu a jak ho dodržujeme. Stačí otevřít evangelium a porovnat text s naší katechezí a praxi. Musíme si konečně přiznat, jak jsme slepí. Slepý sice nemá hřích, ale také se na něho vztahuje Ježíšovo ´běda vám slepci´. Další zlo a ještě závažnější je pokrytectví. Myslím, že není třeba se o tom rozepisovat. Když vyřešíme tyto základní problémy, můžeme se postupně dopracovat k problematice Eucharistie. Problémem je, kolik křesťanů rozumí tomu, proč se chodí ke sv. přijímání a jaká je funkce Eucharistie. Přitom je to v Janovým evangeliu perfektně popsáno. Jenže teologové a katechety o tom mlčí. Nebo to snad neznají? Nebo jsou slepí a spokojí se s poučkami a frázemi ze zbožných knížek? V přírodě máme na to dost podobenství (modelů). Proč je nepoužívají? Jeden z mnoha Ježíšových příkazů je: „Uzdravujte nemocné“. Proč to a jiné sliby neřešíme? Když ty otázky vyřešíme a dotáhneme, tak mimo jiné, by veškeré současné diskuse o způsobu přijímání krve Páně byly zbytečné. Hodně krát jsem psal o nutnosti Metanoia každého z nás. Odezva byla nulová. Uvědomujeme si, že je to kompetence člověka a Bůh to od nás vyžaduje? Že bychom nepotřebovali projít procesem Metanoia? Pokud si někdo opravdu myslí, že to nepotřebuje a že je jeho křesťanství v pořádku, rád bych ho osobně poznal.
Pavol Mikula

V Dánské luterské církvi se kalíšky používají minimálně 20 let. Což takhle zajet do Dánska, zažít? Připadalo mi, že tam je úcta k Večeři Páně větší než u běžných českých katolíků (dánské katolíky bych zařadila někam mezi).