Jste zde

Hildegarda z Bingenu: Harmonická symfonie nebeských zjevení

Přeložil Miroslav Zvelebil v létech 2002 – 2020 podle edice Saint Hildegard of Bingen: Symphonia : A critical edition of the Symphonia armonie celestium revelationum [Symphony of the harmony of celestial revelations] with introduction, translations, and commentary by Barbara Newman. Ithaca and London : Cornell University Press, 1998.

Prvních sedm písní Hildegardy z Bingenu reflektuje křesťanské a na Západě zvláštní Hildegardino pojetí Boha. Kromě tradičního chápání božství jako Otce, Syna a Ducha svatého k němu Hildegarda přidává zbožštělé postavy tradičních ctností, zejména Moudrost a Lásku, jež jsou ženskými partnerkami Boha. Postava Boží Moudrosti má v židovskokřesťanské tradici pramen v biblické literatuře, zejména v knize Přísloví 8–9, a deuterokanonických knihách Sírachovec 24 a Moudrost Šalamounova 7–10. Hildegarda se opírá o Jeronýmův latinský překlad Bible ze 4. století, tzv. Vulgátu.

Boží Syn má u Hildegardy převážně podobu získanou z Evangelia podle Jana, tedy jako Slovo (řecky Logos, latinsky Verbum), které tvoří a zachraňuje Boží díla, svět a člověka prostřednictvím Božího slova. Hildegarda tvořivě vyložila vtělení (Incarnatio) Božího Slova v člověku Ježíši svým učením o „věčném předurčení“, totiž o předdějinném záměru Boha projevit svůj zájem o lidstvo a přírodu. Vtělení Božího Syna tedy není jen „opravou“ dědičného hříchu Adama a Evy v ráji, jak to zavedl augustinovský výklad, jenž dodnes přetrvává v katolické církvi. Boží díla dlela před svým stvořením v Boží mysli a čekala na své projevení v kosmickém prostoru a čase. Člověk a svět se skládají ze čtyř tradičních živlů, které do filosofie zavedl lékař Empedokles z Akragantu na Sicílii (490–430 př. n. l.).1 Člověk je mikrokosmos, malý svět, v němž se nacházejí sympatetické korespondence s makrokosmem, velkým světem. Stvoření světa a člověka prostřednictvím Slova bylo spíše zhudebněným slovem písně než pouhou promluvou, monologem.

 

O vis eternitatis (Responsorium na Stvořitele)

Ó sílo věčnosti,

jež jsi vše ve svém srdci určila,

skrze tvé Slovo všechno je stvořeno,

jak jsi chtěla,

a samo tvé Slovo

odělo tělo

v onom utvoření,

jež od Adama pochází.

A tak byly jeho šaty

očištěny od největší bolesti.

Ó, jak veliká je dobrotivost Spasitele,

jenž všechno osvobodil

skrze své vtělení,

jež božství vdechlo

bez pouta hříchu.

A tak byly jeho šaty

očištěny od největší bolesti.

Sláva Otci a Synu a Duchu svatému.

A tak byly jeho šaty

očištěny od největší bolesti.

O vis eternitatis - komentář

Hildegarda oslovuje Boha Otce opisem jako sílu věčnosti, kterou můžeme chápat jako jádro Boží všemohoucnosti, která ve svém srdci, totiž v Moudrosti, ustanovila všechny věci, které jí přišly na mysl. Podle její vůle pak Otec tyto věci stvořil svým Slovem, které se vtělilo v panně Marii, doslova odělo tělo člověka. V křesťanském smyslu je Slovo dokonalým vyjádřením a působením Boží vůle, manifestující se i materiálně. V Janově evangeliu čteme o preexistentním Slovu, které se nachází u Boha a které vchází do světa v historickém uskutečnění: „Slovo se stalo tělem“ (J 1,14).2 Hildegarda zde používá metafory šatu jakožto těla, jímž je oblečena lidská duše, zprvu Adamova. 3 Vtělením Slova došlo k oblažení lidské bolesti a k osvobození tvorstva od jeho utrpení. Hildegarda velebí dobrotivost Ježíše Krista, který byl počat v panně Marii skrze vanutí Ducha svatého. V textu této písně shledáváme kontrast mezi člověkem a Bohem, jenž se sklání ke svému stvoření tím, že se stává člověkem. Hildegarda mluví na jedné straně o lidském tělu a jeho bolesti, na straně druhé o Boží síle. Lidské tělo bylo očištěno jako šaty mocí Božího Slova.4

O virtus Sapientie (Antifona k božské Moudrosti)

Ó ctnosti Moudrosti,

jež kroužící jsi obkroužila

a chápala vše

na jedné cestě, která má život.

Máš tři křídla,

z nichž jedno letí do výšin,

druhé se potí ze země

a třetí letí do všech stran.

Buď pochválena, jak se patří,

ó Moudrosti!

O virtus Sapientie - komentář

Hildegarda oslovuje Boží Moudrost jako ctnost, protože ji chápe jako jednu z duchovních bytostí, Ctností, které podle jejího vidění povstaly z Boha po pádu Adama, aby pomáhaly člověku v jeho zápase se zlem. Ctnost Moudrost je zároveň s jinou Ctností, Láskou, partnerkou Boha Otce, v tomto vztahu k Otci je s Láskou sjednocena. Moudrost jako ženská přirozenost Boha Otce chová mateřskou lásku ke všem věcem, které Otec stvořil prostřednictvím svého Slova. Proto v této antifoně Hildegarda používá názvuk na slova Janova evangelia, kde Ježíš jakožto vtělené Slovo říká: „Já jsem ta cesta, pravda a život“ (J 14,6). Moudrost na této cestě potkává všechny stvořené věci a má pro ně mateřské pochopení. Latinský originál naznačuje, že Moudrost „chodí“ krouživým pohybem, vznášejíc se na třech křídlech podobně jako serafové (srov. Iz 6,2–3). Zatímco její jedno křídlo letí vzhůru a má tedy vztah k nebesům, druhé se „potí“ ze země a představuje tak pozemskou úrodu a vláhu. Třetí křídlo může zprostředkovávat vztah mezi nebem a zemí, ale i podzemím, výšinami i hlubinami vesmíru. Zdá se, že Hildegardina vize tří křídel Moudrosti je v kulturním kontextu Západu a Středního východu originální. Těmto křídlům lze přičítat ochrannou funkci, kterou má Bůh ke svému stvoření (srov. Mt 23,37; L 13,34). Proto patří Boží Moudrosti náležitá chvála.5

O quam mirabilis (Antifona na Stvořitele)

Ó jak podivuhodná

je předvídavost božského srdce,

jež předvídala každé stvoření.

Neboť když Bůh nahlédl tvář člověka,

kterého zpodobil,

všechna svá díla spatřil

v oné podobě obsažená.

Ó, jak podivuhodné je vdechnutí,

jež člověka takto roznítilo.

O quam mirabilis - komentář

Hildegarda obdivuje skutečnost, že Bůh ve své věčné mysli znal každé stvoření předtím, než je stvořil v prostoru a čase. Předvídavost božského srdce zde náleží Boží Moudrosti, jež ve své ženské intuici předvídá své děti a věci budoucí.6 Člověk Adam mezi nimi zaujímá ústřední roli, neboť je Božím završením všeho stvoření, mikrokosmem, v němž se jako v zrcadle zhlížejí díla makrokosmu. Lidská tvář je symbolem, který vypovídá o viditelné povaze člověka a v souvislosti s ostatními Božími díly ukazuje rozmanité podoby a pozoruhodné činy Stvořitele.7 Hildegarda se obdivuje Boží inspiraci, která svým plamenným dechem zapálila ohnivou povahu lidské duše.8

O pastor animarum (Antifona k Vykupiteli)

Ó pastýři duší,

ó hlase prvotní,

skrze nějž jsme všichni byli stvořeni,

nyní, je-li to tvá vůle,

rač nás osvobodit z našich běd

a mdlob.

O pastor animarum - komentář

Hildegarda oslovuje Ježíše Krista jako pastýře duší, čímž naráží na evangelijní podobenství o dobrém pastýři. Ale zatímco tamní metaforika mluví o lidech jako o ztracených ovcích (Mt 15,24; L 15,4–7; J 10,1–16), které přišel Spasitel najít a zachránit, Hildegarda cílí na intimnější a niternější stránku člověka, na jeho duši. Ukazuje, že Kristus vskrytu pečuje o lidské duše, neboť v jejich středu přebývá a odtud je živí a učí. Kristus je i prvotním hlasem, jehož zvuk zazněl na počátku stvoření jakožto projev Božího Slova, skrze nějž a podle nějž jsme byli stvořeni jako zhudebněná píseň. Hildegarda upomíná Ježíše Krista na tento počátek, aby jej pohnula k láskyplnému uzdravení lidstva ze soudobých nemocí a slabostí.9

O cruor sanguinis (Antifona na Vykupitele)

Ó prolití krve,

jež jsi na výšinách zaznělo,

když se spojily všechny živly

v žalostném hlasu s chvěním,

neboť se jich dotkla

krev jejich Stvořitele,

uzdrav nás z našich mdlob!

O cruor sanguinis - komentář

Hildegarda volá po procitnutí z mdlob svých i svých současníků. Oslovuje přitom samotné prolití krve Ježíše Krista, jež se dotkla živlů, které byly stvořeny právě jím, Božím Slovem. Pod živly Hildegarda tradičně chápe vodu, oheň, vzduch a zemi. Při smrti Ježíše na kříži se podle evangelijního podání chvěla země, pukaly skály, otevřely se hroby a z nich vstala těla zesnulých svatých (Mt 27,51–52). Právě na toto chvění země Hildegarda upomíná a ve své vizi vidí, jak živly společně zazpívaly žalozpěv, jenž zazněl na nebesích, když došlo k symbolickému setkání stvořené přírody s krví jejího Stvořitele. Proč Hildegarda vzývá právě prolití krve Spasitele, aby uzdravilo člověka z jeho mdlob? Snad má na mysli starou léčebnou metodu uzdravení podobného podobným.10

O magne Pater (Antifona na Boha Otce)

Ó veliký Otče,

jsme v tísni veliké.

Proto nyní prosíme,

prosíme tebe

tvým Slovem,

jímž jsi nás stvořil plné,

o to, co postrádáme.

Je-li to tvá vůle, Otče,

jen na tobě záleží,

abys na nás pohlédl

a pomohl nám,

abychom neupadli,

nebylo v nás zatemněno tvé jméno,

a uznal jsi nás za hodné pomoci

skrze samo tvé jméno.

O magne Pater – komentář

Hildegarda se modlí k Bohu Otci a prosí jej prostřednictvím jeho Syna, Božího Slova, o to, co v průběhu lidského života bylo ztraceno z původní duchovní plnosti. Naléhavost této prosby je vyjádřena dvojím užitím slovesa „prosit“ (obsecro) a zřejmě odpovídá naléhavé potřebě obnovy ve veliké tísni, v níž je ohroženo její lidské společenství. Hildegarda ponechává Bohu svobodnou vůli na jeho rozhodování. Bůh je žádán, aby milostivě pohlédl na člověka jako na jedno ze svých děl a zachránil jej před upadnutím a zatemněním Božího jména v něm. Co znamená Boží jméno, že může přinést člověku spásu? Vždyť známe starozákonní přikázání: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval“ (Ex 20,7 ČEP). Možná, že tímto jménem má Hildegarda na mysli jméno Ježíš, které znamená „Hospodin je spása“.11 Hildegarda totiž promlouvá k Bohu Otci právě prostřednictvím jeho Slova, jež se podle Janova evangelia vtělilo právě v Ježíšovi (J 1,14). Jméno Ježíše Krista je zpřítomnění a reprezentace Hospodinovy nejvyšší moci, hodnosti a slávy, ale vždy nějak ve vztahu k lidem. Jméno Ježíš je vštípeno každému člověku při křtu formulí „ve jméno Ježíše Krista“.12 Hildegarda tak prosí Boha o pomoc před upadnutím do zapomnění křestního slibu a o svou záchranu skrze vtělení Ježíše Krista.13

O eterne Deus (Antifona na Boha Otce)

Ó věčný Bože,

na Tobě teď záleží,

abys planul onou láskou,

a my byli oním tělem,

jež jsi stvořil v té samé lásce,

když jsi zrodil svého Syna

v prvotní jitřence

před každým stvořením.

A nahlédni tuto tíseň,

jež na nás padla,

a odluč ji od nás

kvůli svému Synu

a veď nás k radosti spásy.

O eterne Deus - komentář

Hildegarda se modlí k Bohu, aby svou mocí odňal přítomnou pohromu, jež padla na všechny lidi. Vzývá planoucí lásku a radost z uzdravení. Připomíná věčné zrození Syna Božího z Boží lásky a stvoření Adama a Evy z téže lásky. Lidé jsou tělem Božího Syna, jeho vtělením ve stvoření. V bohočlověku se setkává předvěký čin zrození Syna s přítomnou chvílí syna člověčího. Hildegarda prosí Boha Otce, aby kvůli svému Synu zachránil člověka. Jitřenka je v kontextu středověké liturgie chápána jako symbol Marie, Matky Boží. Zejména v loretánských litaniích je Marie nazývána hvězdou jitřní, stella matutina, protože ve svém tělesném bytí předcházela Krista-slunce, tak jako červánky předcházejí plné sluneční světlo.14 Hildegarda však mluví o prvotní jitřence (prima aurora) a zřejmě má na mysli právě Slovo, jehož zrození předcházelo každému stvoření.15

8. Ave Maria (Responsorium na Pannu Marii)

Buď zdráva, Marie,

původkyně života,

znovu jsi spásu vystavěla,

zmátla smrt

a hada zahubila,

k němuž se Eva vyšvihla

se vztyčenou šíjí

dušenou pýchou.

Hada jsi pošlapala,

když jsi Syna Božího

z nebes zrodila:

Jehož Duch Boží inspiroval.

Ó nejsladší

a milovaná matko, vítej,

ty, jež jsi světu zplodila

syna svého

z nebes poslaného:

Jehož Duch Boží inspiroval.

Sláva Otci a Synu

i Duchu svatému.

Jehož Duch Boží inspiroval.

Ave Maria - komentář

Hildegarda píše responsorium na Pannu Marii, což byl ve 12. století nový prvek zbožnosti (Vznikla též modlitba Zdrávas Marie a Hildegarda oslovuje Marii stejně jako tato modlitba). Staví do protikladu Evu a Marii tak, že na rozdíl od Evy považuje Marii za původkyni života (Eva znamená Živa), zatímco pramáti lidského rodu nese jeho prokletí svým selháním. Eva upadává takovým způsobem, že se pozdvihuje k slizkosti zvířecí nízkosti. Marie napřimuje život tím, že svým panenským početím z vanutí Ducha klame hada-ďábla. Marie je matka Božího Syna a svým mateřstvím i spasitelka světa, a tak smývá Evin hřích.16

9. O clarissima mater (Responsorium na Pannu Marii)

Ó matko nejzářivější

lékařství svatého,

skrze svého Syna svatého

jsi masti vylila

na rány smrti vzlykající,

jež Eva vystavěla

na mučidlech duší.

Ty jsi smrt zničila

stavějíc život.

Pros za nás

svého syna,

hvězdo mořská,

Marie.

Ó nástroji oživující

a radostná ozdobo

i sladkosti všech rozkoší,

jež v tobě neubývají.

Pros za nás

svého syna,

hvězdo mořská,

Marie.

Sláva Otci a Synu

i Duchu svatému.

Pros za nás

svého syna,

hvězdo mořská,

Marie.

O clarissima mater - komentář

Marie je oslavena jako matka lékařství, což souvisí s Hildegardinou medicínskou činností v klášteře, ale i s pojetím Ježíše Krista jako lékaře lidské přirozenosti, jež zemřela kvůli Evině hříchu. Zatímco Eva vystavěla smrt na mučidlech lidských duší, Marie postavila život jakožto oživující nástroj Božího mateřství. Její syn Ježíš svým vzkříšením zničil smrt a Hildegarda prosí Marii, aby se u něho přimlouvala za lidské pokolení. „Hvězda mořská“ je oslovení Panny Marie, které na základě Jeronýmovy interpretace zpopularizoval Bernard z Clairvaux v druhé homilii jeho Chval panenské Matky.17 Hildegarda dále oslovuje Marii výrazy, jež bychom čekali v soudobé trubadúrské poezii či minnesängu, je otázkou, nakolik její erotičnost ovlivnila klášterní spiritualitu.18

10. O splendidissima gemma (Antifona na Pannu Marii)

Ó drahokame nejskvostnější

a jasná kráso slunce,

jež tě naplnila,

pramen tančící

ze srdce Otce

je Slovo jeho jediné,

skrze nějž stvořil

prvotní látku světa,

Eva ji pokazila.

Toto Slovo v tobě Otec

do člověka přetvořil,

a kvůli němu jsi onou světlou látkou,

skrze niž to samé Slovo

všechny ctnosti vydechlo

a v prvotní látce porodilo

všechna stvoření.

O splendidissima gemma - komentář

Hildegarda nazývá Pannu Marii drahokamem (gemma), což byl ve 12. století básnický bonmot, který skrze podobnost s krystalem vyjadřoval zrození Krista z panny.19 Protože sám křišťál nehoří, ale zapaluje, když jím prochází sluneční paprsek, stal se v křesťanském středověku symbolem Marie a jejího neposkvrněného početí.20 Text se vrací od narození Ježíše k jeho původu v nitru nebeského Otce, z něhož Boží Slovo vytančilo21 jako pramen a stvořilo prvotní látku (primam materiam). Aristotelův koncept této látky, která se může stát jakoukoliv substancí podle toho, jakou přijme formu, všeobecně uznávala také alchymie, která jeho metafyzický princip pojala substanciálně: zpočátku beztvará látka usiluje o zdokonalení v procesu, na jehož konci má být Kámen filosofů. Původ prvotní látky je u Boha, který jí při stvoření svým slovem dal podobu (J 1,1–15).22 Protože však Eva svým selháním tuto látku narušila, Otec své Slovo přetvořil do člověka, a tak se Marie svým těhotenstvím stala světlou látkou, z níž narozený Kristus obnovil svým křtem (z vody a z Ducha) veškeré stvoření. Hildegarda se zmiňuje o ctnostech, duchovních hybatelkách či instinktech přírodních živlů ve stvořeném světě. Proto má látka světa dobrou povahu.23

1 Kratochvíl, Zdeněk. Filosofie mezi mýtem a vědou : Od Homéra po Descarta. Praha : Academia, 2009, s. 93–94.

2 Lexikon alchymie a hermetických věd. Editoři Claus Priesner a Karin Figala. Praha : Vyšehrad, 2006, s. 186, heslo Logos. Přel. Petr Babka.

3 S metaforou těla jakožto šatu duchovních bytostí se setkáváme i v Silmarillionu od J. R. R. Tolkiena.

4 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/06/o-vis-eternitatis.html (Navštíveno 24. 3. 2020).

5 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/07/o-virtus-sapientie-antiphon.html (Navštíveno 26. 3. 2020).

6 Srov. pohádkový motiv zrcadla elfí paní Galadriel v Pánu prstenů od J. R. R. Tolkiena.

7 Cooperová, J. C.: Encyklopedie tradičních symbolů. Praha : Mladá fronta, 1999, s. 198–199, heslo Tvář. Přel. Allan Plzák.

8 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/07/o-quam-mirabilis-est-antiphon.html (Navštíveno 28. 3. 2020).

9 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/07/o-pastor-animarum-antiphon.html (Navštíveno 29. 3. 2020).

10 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/07/o-cruor-sanguinis-antiphon.html (Navštíveno 30. 3. 2020).

11 Novotný, Adolf: Biblický slovník. Praha : Kalich, 1956, s. 295, heslo Ježíš Kristus.

12 Tentýž, Biblický slovník, s. 300, heslo Jméno Ježíše Krista. Srov. hymnus na Ježíše v Listu Filipským 2,6–11.

13 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/07/o-magne-pater-antiphon.html (Navštíveno 31. 3. 2020).

14 Lurker, Manfred. Slovník biblických obrazů a symbolů. Praha : Vyšehrad, 1999, s. 93., heslo Jitřenka.

15 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/07/o-eterne-deus-antiphon.html (Navštíveno 4. 4. 2020).

16 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/09/ave-maria-o-auctrix-vite-respon... (Navštíveno 11. 4. 2020).

17 Viz Bernard z Clairvaux, svatý: O stupních pokory a pýchy – Chvály panenské Matky. Praha : Krystal OP, 199, s. 95–96.

18 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/09/o-clarissima-responsory.html (Navštíveno 12. 4. 2020).

19 Newman, Barbara: Symphonia, s. 272

20 Lurker, Manfred. Slovník symbolů. Praha : Knižní klub, 2005, s. 246–247, heslo křišťál.

21 Srov. Hippolytovo pojetí Slova jakožto svatého předtanečníka v tanečním reji.

22 Lexikon alchymie a hermetických věd, s. 198–200, heslo Materia prima.

23 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/09/o-splendidissima-gemma-antiphon... (Navštíveno 14. 4. 2020).