Vize církve z evangelikální perspektivy Diskuse o hnutí Emerging Church

Evangelikální hnutí nemá a nikdy nemělo specifickou nauku o  církvi¹. Je to naddenominační hnutí bez vyhraněné eklesiologie, jeho stoupence najdeme mezi anglikány, luterány, baptisty, metodisty, letničními, ba i mezi římskými katolíky a pravoslavnými. Pro evangelikální hnutí je ovšem charakteristický zvláštní způsob zbožnosti a také některé teologické důrazy, které mají vliv na povahu církevních společenství, která evangelikálové zpravidla vytvářejí². K těmto důrazům patří (vedle rozhodující autority Písma a pravověří starocírkevních vyznání) zejména důraz na osobní obrácení, pojetí křesťanského života jakožto praktického následování Krista, důraz na zvěstování evangelia a také trvání na všeobecném kněžství všech věřících.

V posledních desetiletích se ovšem v rámci evangelikálního hnutí rozpoutala vášnivá diskuse o budoucí podobě církve, a to zejména v souvislosti s fenoménem tzv. emerging church (vynořující se církve)³. Hnutí stoupenců emerging church (dále ECH) ústrojně navazuje na některé důrazy evangelikálního hnutí tradičního typu, s jinými typickými rysy tradičního evangelikalismu se však radikálně rozchází. Právě v polemice s některými typickými „jednostrannostmi" evangelikálního hnutí nabízí hnutí ECH celostní pojetí církve, které zároveň citlivě odpovídá na charakteristické rysy a potřeby postmoderní kultury. Tradiční evangelikalismus vězí podle stoupenců hnutí ECH až příliš v kulturním paradigmatu osvícenské modernity⁴. Vzhledem k tomu, že toto paradigma slábne a mizí a postupně se vynořuje nové post-moderní paradigma, je třeba od základu nově promyslet podobu církve, lépe odpovídající tomuto novému kulturnímu paradigmatu.

Většina typických důrazů hnutí ECH má proto charakter polemického vymezení a zároveň kritického navázání na tradičnější podobu evangelikalismu, často jde o odmítnutí (pro evangelikály charakteristického) „redukcionismu" a hledání celostního pojetí víry a církve v duchu zásady „nejen, ale i"⁵.

Zaprvé: Oproti evangelikálnímu důrazu na „saving souls" (záchranu duší)  volají stoupenci hnutí ECH po celostním pojetí Božího království a tedy po (často dříve zanedbávané) sociální angažovanosti křesťanů tváří v tvář „společenským strukturám zla"⁶. Důležitou součástí poslání církve je podle nich sociální práce, společenská a politická angažovanost pro spravedlnost, proti rasismu, diskriminaci, ekologické devastaci planety atd. Stoupenci hnutí ECH vytýkají tradičním evangelikálům, že se těmito oblastmi zabývali jen  minimálně, že se soustředili na „záchranu duší", a ne „těl" a společnosti jako celku. Proti předůraznění janovského a pavlovského Krista Spasitele volají stoupenci hnutí ECH po rehabilitaci Ježíše synoptiků jako příkladu praktického bytí pro druhé, jakožto modelu lidství, hodného následování⁷. Namísto defenzivního modelu „Kristus proti kultuře"⁸ volají stoupenci hnutí ECH po dynamickém, transformativním modelu „Kristus proměňující kulturu"⁹.

Zadruhé: Zároveň se ale stoupenci hnutí ECH brání horečnému aktivismu a workoholismu pro Boží království, který hrozí všude tam, kde si církev uvědomuje svou spoluodpovědnost za stav společnosti. Naopak povzbuzují křesťany k objevování pokladů spirituality v církevní tradici¹⁰. Podobně jako kvakeři se snaží kombinovat sociální angažovanost s prohloubenou spiritualitou. Částečně v polemice s „plochým biblicismem a verbalismem" staršího evangelikalismu, částečně v odpověď na postmoderní poptávku po niterné zkušenosti, vybízejí stoupenci hnutí ECH k čerpání inspirace z pravoslavné a římskokatolické liturgie a spirituality, k rozvíjení kontemplativní modlitby, meditačních cvičení atd.

Zatřetí: V ostré polemice s místy až ideologickým pojetím pravověří v tradičním evangelikalismu navrhují stoupenci hnutí ECH velkorysou, otevřenou ortodoxii¹¹. Jsou přesvědčeni, že evangelikální hnutí se nechalo vehnat do slepé uličky moralismu a doktrinářství v polemickém zápase s osvícenskou kritikou a modernistickou racionalitou, že evangelikálové bezděky přijali zbraně a metody „nepřítele" a vytvořili protestantskou verzi modernistické racionality, že zabředli do defenzivně apologetické strnulosti a ideologického lpění na přesných definicích věrouky a mravouky. Navíc se často takto zformulovaného pravověří používalo jako mocenské zbraně, nástroje kádrování a prostředku ovládání. Stoupenci hnutí ECH navrhují namísto teologie jakožto „power discourse" spíše dialogickou, konverzační a narativní metodu v teologické reflexi víry. Tedy „namísto dogmat příběhy", „namísto tezí svědectví", „namísto Desatera Podobenství o marnotratném synu".

Začtvrté: Oproti staršímu pojetí církve jakožto instituce a vyhraněného sociálního útvaru s jasnými demarkačními čarami navrhují stoupenci hnutí ECH pojetí církve jako sítě vztahů (relational network)¹², jako otevřeného společenství „na cestě". Církev má jakožto „předivo vztahů" a „prostor důvěry" odrážet a vyzařovat tajemství Trojice¹³. Proti centrálnímu důrazu na konverzi ve starším evangelikalismu navrhují stoupenci hnutí ECH respektovat v této věci intimitu tajemství Božího působení v lidském nitru a individuální duchovní cestu každého člověka. Přílišné zdůrazňování konverze se podle nich stává spíše břemenem a snahou vytvořit schematický vzorec něčeho, co musí zůstat zahaleno tajemstvím¹⁴. Také z tohoto důvodu není ve společenstvích ECH nikterak ostrá hranice mezi těmi, kdo „už" jsou uvnitř, a těmi, kdo jsou „zatím ještě" vně. V této věci je ponechána svoboda poměrně široké škále stupňů participace a identifikace¹⁵.

Zapáté: Stoupenci hnutí ECH berou velmi vážně (podobně jako starší evangelikalismus) misijní úkol církve. Oproti tradičnějším konfrontačním a monologickým formám zvěstování však velmi zdůrazňují inkarnační pojetí misie. Teologové, kteří se hlásí k hnutí ECH, se i v této věci pokoušejí korigovat některé jednostrannosti staršího protestantismu. Rozvíjejí proto důsledně „teologii stvoření" a „teologii kultury". Proti poněkud příliš pesimistickému pohledu na stvoření a na kulturu (v důsledku hříchu), příznačnému pro tradičnější typy protestantismu (a také proti odpovídajícímu předůraznění „spásy duše" a obrácení) navrhují stoupenci hnutí ECH mnohem diferencovanější, dialogický přístup ke kultuře, která je koneckonců dílem nejen zvrácených hříšníků, ale zároveň Božích tvorů a nositelů Božího obrazu. Kontextualizace evangelia do stávající kultury tudíž není jen pragmatickou strategií, a už vůbec ne levnou přizpůsobivostí duchu doby, či nezodpovědným „ztrácením slanosti", ale je dobře teologicky zdůvodnitelná biblicky založeným učením o stvoření a jeho dobrotě a o kultuře v jejích stinných, ale i světlých stránkách a také naukou o Vtělení, chápanou jako Boží přitakání lidské situaci v jejích proměnlivých kulturních souřadnicích¹⁶.

Teologové hnutí ECH tedy směle využívají některých podnětů Bonhoefferovy nenáboženské interpretace evangelia a aplikují je v oblasti misijních a společenských aktivit církve. Společenství hlásící se k ECH rozvíjejí širokou škálu zájmových činností, klubů a volnočasových aktivit (kluby pro matky s dětmi, výuka cizích jazyků, promítání filmů, sportovní kluby, letní a zimní tábory pro děti a mládež, turistické výlety, kluby pro seniory atd.) a vytvářejí tak diferencovanou nabídku pro různé věkové a zájmové skupiny. Stoupenci hnutí ECH prakticky uskutečňují „etiku radikální pohostinnosti" (inspirovanou evangelijním vyprávěním): součástí mnoha aktivit, které nabízejí zájemcům a hostům, je jídlo (resp. společné stolování). Vzhledem k programově dialogickému, „konverzačnímu" charakteru hnutí ECH a vzhledem k velmi kladnému přístupu k současné kultuře (a pro ní typickým prostředkům komunikace) je velmi důležitou platformou tříbení, reflexe a šíření hnutí ECH také internet.

Tyto velmi stručně nastíněné základní charakteristiky a důrazy hnutí ECH nejsou samozřejmě nikterak neproblematické a některé jsou předmětem ostré kritiky ze strany tradičnějších evangelikálů. Jistě zde hrozí přílišné přizpůsobování postmoderní kultuře, dále konzumní a eklektický přístup ke spiritualitě a duchovním hodnotám vůbec, ztráta slanosti a nezodpovědné zlehčování věrouky atd. Nicméně řada podnětů, se kterými přicházejí stoupenci hnutí ECH, jistě stojí za pozornost a mohou být inspirujícím východiskem při promýšlení budoucí podoby církve.

1Viz k této „minimální eklesiologii" evangelikálního hnutí Blackwellova encyklopedie moderního křesťanského myšlení, Návrat domů, Praha, 2001, str. 125.

2K těmto důrazům souhrnně viz Stott J., Evangelical Truth, IVP, Leicester, 1999, viz též (stručně) Hošek P., Kdo jsou evangelikálové, Dingir 2/2006, str. 50nn.

3Stručné představení této diskuse viz Novák D., The Emerging church - vynořující se církev, Křesťanská revue 4/2008, str. 8nn.

4Viz k tomu McLaren B., A New Kind of Christian, Jossey Bass, San Francisco, 2001, str. 28nn.

5Viz k tomu Mobsby I., Emerging and Fresh Expressions of Church, Moot Com. Publ., London, 2007, str. 20nn.

6K následujícímu viz Landres J.S., Bolger R.K., Obnovující se duchovní paradigma, Dingir 2/2006, str. 56nn. Důležitou inspirací stoupenců hnutí ECH je práce J. B. Metze The Emergent Church, Crossroad, New York, 1981.

7Viz k tomu McLaren B., Church Emerging: Or Why I Still Use the Word Postmodern But with Mixed Feelings, in D. Pagitt a T. Jones, An Emergent Manifesto of Hope, Baker, Grand Rapids, 2007, str. 141nn.

8Niebuhr H.R., Christ and Culture, Harper Torchbooks, New York, 1951, str. 45nn.

9Niebuhr H.R., Christ and Culture, str. 190nn.

10Viz McLaren B., A New Kind of Christian, str. 110nn. Viz též I. Mobsby, The Becoming of G-d, YTC Press, Oxford, 2008, str. 83nn, a také B. Taylor, Entertainment Theology, Baker, Grand Rapids, 2008, str. 61nn.

11Viz k tomu McLaren B., A Generous Orthodoxy, Zondervan, Grand Rapids, 2006.

12Viz k tomu McLaren B., The Church on the Other Side: Doing Ministry in the Postmodern Matrix, Zondervan, Grand Rapids, 2000, a také S. Murray, Church after Christendom, Paternoster Press, London, 004, str. 69nn, stručně též Landres J.S., Bolger R.K., Obnovující se duchovní paradigma, Dingir 2/2006, str. 56nn.

13K trinitárnímu pojetí církve v prostředí hnutí ECH viz  často citovanou práci M. Volfa After Our Likeness: The Church as the Image of the Trinity, Eerdmans, Cambridge, 1998.

14Viz Novák D., The Emerging church - vynořující se církev, Křesťanská revue 4/2008, str. 10.

15K pojetí církve v prostředí hnutí ECH viz též E. Gibbs, R. Bolger, Emerging Churches: Creating Christian Communities in Postmodern Cultures, SPCK, London, 2006, str. 44n.

16K tomuto pojetí misie viz S. Bevans, Models of Contextual Theology, Orbis, New York, 2002, str. 3nn, a také S. Murray, Post Christendom. Church and Mission in a Strange Land,
Paternoster Press, Carlisle, 2004.