Jste zde

Domů › 289 - leden 2017

Mluvit o celibátu korektně

Katolíci východních církví, kteří duchovně, liturgicky a církevněprávně vyznávají v mnohém odlišné tradice než západní katolíci, jsou důležitou součástí katolicity světové církve. Řekl to lisabonský kardinál Manuel Clemente během setkání biskupů orientálních a západního obřadů ve Fatimě. V Portugalsku například se mnoho křesťanských přistěhovalců z Blízkého a Středního Východu stalo sousedy a spolupracovníky Portugalců. A jsou „darem pro všechny“.

Ovšemže mezi jiným vzniká otázka, proč se v debatě o trvalém celibátu Západ nepoučí od stejně katolických, s papežem sjednocených církví Východu. Vždyť tam jsou světští kněží často ženatí. I nejvyšší hodnostáři římskokatolické církve přitom často paušálně mluví a jednají tak, jako by celibát byl pro farní kněží naprosto všeobecný a v katolické církvi závazný a obvyklý.

Podobná nediferencovaná tvrzení, která se rutinně opakují, jsou však nečestná. Klamou věřící. Naopak je třeba pokaždé čestně opakovat, že ve světové katolické církvi, zejména v katolických východních církvích, existuje velmi mnoho kněží, kteří se před vysvěcením oženili, jak to odpovídá starocírkevnímu, apoštolskému zvyku. Nejvyšší nositelé učitelského úřadu – kardinálové a další biskupové včetně papeže – by to konečně ve svých stanoviscích měli jasně říkat a nepředstírat svými iritujícími a pravdu překrucujícími slovy něco, co neexistuje.

Ještě hůře, přímo jako urážka, zní, když se používá klišé, že kněz musí žít v celibátu, aby byl zcela svobodný pro Krista. Tím se ženatým katolickým kněžím východních církví nepřímo vytýká, ve své celé existenci nejsou svobodní pro Krista, a tak v jistém smyslu nemohou jako jejich západní bratři v úřadu jednat in persona Christi. Čestná řeč by mohla pomoci připravit půdu pro naléhavě potřebnou reformu v latinské dílčí církvi.

Převzato z Christ in Gegenwart

Komentáře

Čt, 2017-02-16 04:17 — Jiri-Zajic

Z teologického hlediska je jistě třeba vidět možnost ženatých kněží i v rámci katolické církve - jak na to upozorňuje zkušenost církví východního obřadu a konečně i situace anglikánských duchovních, kteří se rozhodli pro službu v katolické církvi.
Když se řekne A, mělo by se ale dodat i B.
Totiž, že v praxi taková varianta předpokládá takové typy žen, které se nepochybně vyskytují na Blízkém východě a leckdy i na východě evropském, ale téměř chybí na Západě. Tedy ženy, která bere své manželství jako službu podpory svého muže. Nechce ho vlastnit ani nevidí svou "kariéru" v ničem jiném, než v jeho podpoře.
Samozřejmě, že u bezdětných manželů je situace značně zjednodušena, ovšem zase rovnou jít do manželství s tím, že bude bezdětné, není příliš morálně hajitelné.
Není to situace jen kněží, ale jakékoliv "pomáhající profese", která vyžaduje naprosté nasazení dotyčného - a pracovní dobu prakticky neustálou.
Přehlížet není možné ani situace stále častějších karambolů, kdy rozvádějící se farářská manželství destruují i celé farnosti.
Takže je třeba kromě teologické roviny vidět i stejně důležitou rovinu praktickou. To by nejspíš vedlo k uvážlivé praxi svěcení skutečných "viri probati" - zpravidla starších mužů, kteří úspěšně zvládli prvních 25 let svých manželství :-)

Pá, 2017-02-17 17:32 — Jan_Molnár

má své výhody a nevýhody... Když mluvíte o svěcení starších mužů, tak už myslíte biskupské svěcení? 1 Tim 3:2-12
Ženatí chlapi toho vědí hodně o životě - není to jen z vyprávění ve zpovědnici.
A proč ne aspoň kněžské? Ve farnosti znám několik ženáčů, kteří jsou věrohodní. Po malém zaškolení
by mohli jednou za měsíc při své práci zaskočit. Stejně jdou v neděli do kostela. Byl by to jejich "koníček",
dělali by to zadarmo. A "placený" farář by si trochu uvolnil ruce. A bylo by to velkým oživením.
Neříkám, že jich bude moc, ale je potřeba začít, aby padaly zábrany.
Nepíši, že by museli provozovat všechny služby... Ale takový kněz je pro současnou hierarchii nebezpečný.
Sice ho můžou vyhodit, ale víc nic. Je na nich nezávislý. Má své nezávislé myšlení a práci....
Jistě, když se kazatel rozvádí, není to snadná situace. Možná by měl jít aspoň na čas mimo službu.
Ale je to pořád únosnější, než některé zametané skandály. Nebo když má kněz dítě a nehlásí se k němu!
Někde jsem zkopíroval citaci (neověřené)
Z Nicejského koncilu cituji A.Franzen Malé církevní dějiny Nakladatelství ZVON, str62.
Na koncilu (r.325) se jednalo i o jiných otázkách...hovořilo se o bezženství biskupů, kněží a jáhnů.. Biskup mučedník Pafnucius důrazně zrazoval od toho, ukládat kléru takové jho jako povinnost; a tak synoda nevydala zákon o celibátu; dovolila žít dále v platném manželství, odsoudila však konkubinát.....
Když ta nynější "tradice" již tenkrát bylo břemeno, dnes to již není? Není to právě to břemeno, pro které nehnou prstem?
Obzvlášť křičící v případě homosexuálního biskupa.
Ale i ženatí kněží můžou být obrovským požehnáním. Znám to nejen od evangelikálních kazatelů.
Existuje jedna knížka "Zrazené proroctvo" o skryté církvi, kde v jednom příběhu vypovídá dcera
tajně svěceného kněze (dokonce Slováka!). Jednou se jí podařilo brzy ráno odhalit, jak tatínek doma slouží mši.
Spolu se sestrou pak udeřili na rodiče... Ta rodina žila pak jako celek. Dokázala spolupracovat na
evangelizaci. To, když se povede, tak je to úžasné dílo a svědectví. To celibátní kněz, který je sám na faře, nesvede.