Z dopisu čtenářů

Redakce si vyhrazuje právo dopisy čtenářů krátit a v případě nutnosti slohově a pravopisně upravit.

Tři poznámky ke květnovým Getsemanům

1) K výzkumu ISSP 1999 a SC&C

Proč všichni náboženští představitelé uvedení jako nabídka pro respondenty jsou duchovní. Byl to nějaký záměr či jen aplikace běžného předsudku, že laici jsou z tohoto hlediska nevýznamní?

Když se totiž na to, "Kdo reprezentuje náboženství v ČR", dívám skrze reálnou váhu, pak rozhodně s výjimkou Miloslava Vlka, Václava Malého a Tomáše Halíka jsou dalšími - možná ještě významnějšími - reprezentanty náboženství u nás laici. Uvedu jen ty, o nichž lze sotva pochybovat vzhledem k všeobecné známosti, mnohonásobně překračující známost většiny v seznamu uvedených duchovních.

Politici : Josef Lux, Václav Benda, Daniel Kroupa možná i Pavel Bratinka

Intelektuálové : Ladislav Hejdánek, Radim Palouš, Jan Sokol, Jiří Grygar, Martin C. Putna, Petr Příhoda

Umělci : Radovan Lukavský, Věra Galatíková, Marek Eben, Petr Eben

Lidé veřejně činní : Dana Němcová, Marie Svatošová.

[Odpověď Jana Spousty: Při dané metodologii výzkumu, omezené jeho rozpočtem, by nebylo možné odlišit, zda respondenti třeba R. Lukavského hodnotí jako umělce, anebo jako reprezentanta náboženství. Proto byli vybráni pouze ti, u nichž je role reprezentantů náboženství jasně v popředí, třebaže se v minulosti proslavili i aktivitami uměleckými (K. Sidon) nebo politickými (V. Malý). Jinak by nebylo možno výsledky věrohodně interpretovat.]

2) Odpověď na dopis L. Malinka

Odpověď Pavla Hradilka se dosti nešťastně míjí s tím, co pisatel chce vyjádřit. Markantní je to zejména v části týkající se výhrady k formulaci "…a pak přijímali posvěcený chléb."

Pavel Hradilek argumentuje tím že: (1) výraz "posvěcený" není neucitivý - ale o to sotva L. Malinkovi šlo (vytýká laickost, nikoli neuctivost, čili poukazuje na teologickou nedostatečnost, nikoli jazykovou) (2) citací z Cyrila Jeruzalémského, která končí větou "….Neboť čeho se tkne Duch svatý, je posvěceno a proměněno (zdůraznil JZ)". Přitom je velice pravděpodobné, že právě absence tohoto klasického výrazu (proměněný) pisateli vadila. Alespoň ten, kdo je obeznámen se způsobem myšlení tradičnějších katolíků, by právě v tomhle hledal důvod nespokojenosti nejdřív. Ne tak Pavel H. - čímž snadno může u pisatele vzbudit podezření, že se s jeho připomínkou nenakládalo s náležitou vážností. Alespoň já - být na místě ing. L. Malinka - bych poskytnutou odpověď považoval za neporozumění své původní výtce. Jako by mě P. Hradilek vlastně vůbec neposlouchal, ale jen tak něco přibližně napsal.

3) Odpověď na dopis M. Machálka

Pavel Hradilek píše: "Materiální aspekt (souhlas se spoluprací s StB) nemýlím-li se, sám pan biskup popsal v interview do veřejného tisku. Prý se tak rozhodl kvůli možnosti navštívit Francii v souvislosti se svatbou své příbuzné. Myslím, že dlouhá apologie vedená jen uraženými city je pak v celé kauze medvědí službou."

Jelikož jsem se touto záležitostí velmi podrobně zabýval, toto vyjádření P. Hradilka mne velmi udivuje. Sám jsem s biskupem Františkem V. Lobkowiczem na toto téma natočil nejrozsáhlejší rozhovor, který byl publikován; pokud vím, kromě rozhovoru v Katolickém týdeníku a několika autentických slov v Českém deníku žádný další rozhovor na toto téma publikován nebyl. Nejsem ovšem vševědoucí, takže mi něco uniknout mohlo.

Každopádně:

(1) v žádném z těchto tří rozhovorů František Lobkowicz ani náhodou nepopisoval svoji spolupráci s StB,

(2) ve všech těchto rozhovorech se naopak snažil - motivem, který tu uvádí P. Hradilek - vysvětlit, kde by mohl být zdroj toho, že je v seznamu uveden jako spolupracovník. Vyslovoval tedy svoji domněnku, co asi způsobilo to, že je v seznamu.

(3) vlastní svazek vedený na Františka V. Lobkowicze není dostupný (byl skartován).

(4) pokud Pavel Hradilek zná nějaké jiné autentické vyjádření biskupa Františka V. Lobkowicze - nikoliv nějaké "nemýlím-li se" či "prý" - pak by to měl urychleně doložit. Jinak by se na něj musela nejen vztáhnout jeho poslední věta "apologie vedená jen uraženými city je pak v celé kauze medvědí službou.", ale toto jeho nařčení by mohlo být po právu kvalifikováno jako šíření pomluvy - a to velmi nepěkné.

Jiří Zajíc

Smějí faráři likvidovat vybavení kostelů?

(K příspěvku "Vybavení kostelů likvidovali faráři" v "Getsemany 6/2000", 2. strana obálky)

Z uvedených konkretních případů v Heřmanovicích a Dětřichovicích na Bruntálsku vyplývá, že páni faráři Petr Chovanec a Karel Macků považují tamní farní kostely za své osobní vlastnictví nebo za vlastnictví takové "církve", jejímiž výhradními reprezentanty a plnomocnými činiteli jsou jenom oni. Avšak z celé souvislosti vyplývá, že se jedná o farní kostely, které byly vystavěny a vybaveny pro farnosti, pro farní obce, a ne pro pány faráře. Kde ale zůstaly tyto farní obce, kde zůstali farní "ovce", když jim jejich "pastýř" rozprodával vybavení jejich "ovčince"? Tato otázka mi vrtá hlavou.

Na celé historce mně překvapuje nejvíce to, že se vůbec nehlásí a téměř nevyskytují ti, kteří jsou v podstatě - a doufám i podle práva - majiteli a vlastníky uvedených farních kostelů: totiž křesťané-katolíci v Heřmanovicích a v Dětřichovicích. Nebo tam žádní nejsou? Proč je tam ale potom farář? Farář bez farní obce, to by bylo něco jako rám bez obrazu. Tudíž něco absurdního.

Nevím, jak to v Heřmanovicích a Dětřichovicích na Bruntálsku vypadá. Nikdy jsem tam nebyl a nevím, zda se tam někdy dostanu. Ale i v jiných územních částech Čech a Moravy (a Slezska) se setkávám s naprosto nevyvynutým sebevědomím katolíků. Tito křesťané se zřejmě ani více než 35 let po Druhém Vatikánském koncilu ještě nedozvěděli, že my všichni pokřtění jsme lid boží, že my všichni jsme církev. A všichni ordinovaní, jáhni, kněží a biskupové - včetně římského biskupa, papeže - jsou v podstatě a hlavně služebníci tohoto božího lidu.

Jestliže ale faráři rozprodávají podle vlastního úsudku a rozhodnutí vybavení kostelních budov a prostorů, pak se jedná nejenom o necitlivý postoj vůči památkovým předmětům, ale o trestný čin ve smyslu trestního zákoníku České republiky. Osobně považuji takové jednání za neomalenost, drzost a zneužívání pravomocí veřejného činitele, za trestný čin, za který by se měl pachatel zodpovídat. Jestliže příslušný biskup a biskupská vrchnost tyto faráře kryje - a to i v takovém případě, kdy je jednomu faráři mimosoudně dokázána lživá výpověď - svědčí to až příliš jasně o tom, že se nejedná o dobré pastýře ve smyslu Janova evangelia (Jan 10, 11-18) nýbrž o nájemníky, které "ovce" (a obce) v podstatě nezajímají.

Škoda, že se v Heřmanovicích a Dětřichovicích na Bruntálsku nenašel žádný věřící, který by těmto "pastýřům" dovedl říci "takhle ne" a přiměl je se ze svého jednání zodpovídat. Ne jen proto, aby nespravedlnost byla potrestána, ale aby křesťanský lid nabyl trochu na sebevědomí a nenechal si vše od "pastýřů" líbit.

Jiří G. Kohl

Liturgické otazníky

(K příspěvku Zdeněk Bonaventura Bouše Otevřený dopis Františku Kunetkovi, Getsemany 6/2000, strana 134-138)

Velmi živě souhlasím s následujícími důrazy ZBB:

Námaha s "uplatňováním dokumentů" je nadarmo. S dokumenty (Druhého Vatikánského koncilu) je však třeba se seznámit. K tomu není třeba žádného sněmu, nýbrž projektu pro soustavnou četbu a diskusi ve farních obcích.

Leitúrgia není "bohoslužba", ale právě liturgie. Svátost je viditelné znamení, reálný symbol. Mysterium a magie zde nemají žádné místo, ale mnozí katolíci vykonávají četné úkony, které mají magický ráz.

Kostel není chrám, ale budova sloužící ke shromažďování místní křesťanské obce.

Stůl by měl nahradit oltář. Ale číst se má z místa, které je na to určené. Zrovna tak jako ke stolu patří sedadla pro všechny liturgické služebníky. Liturgie se "odehrává" (bez jeviště) na třech místech: stůl, pulpit, sedadla.

Liturgické shromáždění křesťanů ve "světských" prostorách místo v tradičních kostelích. To je myslitelné nejen z toho důvodu, že kostely nevyhovují, ale také tehdy, když lidé bydlí daleko od kostela v nových sídlištích. Církev má organizovat shromáždění tam, kde lidé bydlí, a ne tam, kde je kostel. Jestliže existují na sídlištích "kulturní domy", mohly by být také shromaždišti křesťanů.

Liturgický zpěv v mateřském jazyce. - Zde se jedná bohužel o doménu akademického bádání a žádný z těchto výzkumníků se nesníží k praktické práci na zpěvu v obcích. I zde by bylo důležité vytvořit projekt s realistickým cílem.

Hostie by měly být zase chléb. V Německu se částečně používá tzv. chlebových oplatek, které nejsou papírově bílé, jsou tlustší a chutnají po chlebu.

K následujícím názorům ZBB mám jiné mínění:

Přijímání těla Páně mimo shromáždění (s. 135) - Nepokládám to tehdy za zavrženíhodné, jestliže se jedná o bohoslužbu slova s přijímáním (tzv. mše bez kněze a bez "proměňování"). Missa sicca na Velký pátek ve své předkoncilové podobě již neexistuje. Nedostatek kněží, kteří jediní podle kanonického práva (CIC) smějí vysluhovat eucharistii s velkou děkovnou modlitbou (mešním kánonem) a se slovy ustanovení, si vynucuje tuto jinou formu liturgie. Jestliže se však jedná o shromáždění ve jménu Ježíše Krista, je třeba to akceptovat.

Podávání těla Páně dětem (s. 135) - Souhlasím s názorem, že podávat eucharistický chléb dětem "jakmile jsou už schopny (jej) odlišit …. od běžného pokrmu", hraničí s magií. Ale po důkladné přípravě, po výuce a školení (eucharistický kurs jako předpoklad) odpovídá připuštění dětí k eucharistii postupnému dorůstání do společenství církve. Právo na eucharistii obdržel každý pokřtěný. Co na mnoha místech chybí, je jasný koncept pro začleňování dětí a mládeže do církve. V podstatě by bylo lepší upustit od křtu nemluvňat (protože tam má možná magická představa svůj základ) a zavést zase katechumenát a křest dospělých.

Pomazání nemocných (s. 135) - V tzv. přírodním zdravotnictví nabývá potírání olejem jako symbolický úkon a znamení starostlivé náklonnosti znovu na významu. Jako každá jiná svátost je pomazání nemocných laskavé znamení boží náklonnosti a jeho lásky k člověku a péče o něho. To má zapotřebí zvláště ten, který se ve své nemoci cítí osamělý a slabý. - V průběhu posledních čtyř let jsem byl již třikrát před těžkými operacemi pomazán olejem a zažil jsem to jako dobré a laskavé znamení Boha, které mi udělil jeden ze spolubratrů. Ruší mě ale církevní předpis, podle kterého smí pomazání nemocných vysluhovat jenom kněz. Laici, kteří se často intensivně věnují duchovní péči nemocných, nesmějí pomazání nemocných udělovat, ač mají k nemocným dlouhodobý positivní vztah a přinášejí jim na př. i tělo Páně.

Zřizování / ustanovování k liturgické službě (s. 136) - ZBB se mýlí, když se domnívá, že liturgická služba je "pomáhání" předsedajícímu. Liturgická služba lektorů, akolytů, předzpěváků (kantorů), rozdavatelů těla a krve Páně, atd. se neodvozuje ze služby předsedajícího. Jsou to samostatné služby v liturgii (verum ministerium liturgicum - SC 29). Předsedající je neuděluje a tito služebníci mu nepomáhají. Jednajícím subjektem liturgie je shromáždění (sbor) pokřtěných, kteří byli křtem vysvěceni do "královského kněžstva" (1 Petr 2,9). Předsedající (kněz, presbyter) je pro svou službu ustanoven, ordinován, a slouží shromáždění. Stejně mají být i jiní služebníci (viz nahoře) ustanoveni, nejlépe před shromážděnou obcí v rámci eucharistické slavnosti. To je důležité i pro obec (sbor), která může postupně vrůst do nového chápání liturgie. A ti různí liturgičtí služebníci zahájí svoji službu s božím požehnáním a s modlitbou obce. To se mi zdá být dobře křesťanské.

Přeji bratru ZBB i v jeho vysokém věku ještě hodně zdraví a posílám mu touto cestou boží požehnání.

Jiří G. Kohl

Vážení pánové,

jako laik nejsem kvalifikován k tomu, abych zaujal stanovisko k výměně názorů učených eklesiologů, teologů atd., jak se odráží v článku "Jak naložit se svým dědictvím" v Gestemanech 6/2000.

Jako řadový katolík a tudíž i člověk upadající do hříchu jsem však dosti kvalifikován k tomu, abych se vyslovil k častému přijímání Těla Páně. (Charles Péguy dokonce tvrdí, že hříšník je - kromě světce - tím nejlépe kvalifikovaným znalcem ve věcech týkajících se Církve).

Nuže, neznám důvody odsudku dekretu Pia X. o častém časném svatém přijímání, jak jej uvádí P. Bouše, ale znám dobře účinky časného a častého přijímání na člověka, který se snaží v nepříznivém, ba nepřátelském prostředí dodržovat aspoň elementární pravidla stanovená pro život jednotlivce Ježíšem Kristem. Mohu naprosto odpovědně prohlásit, že bez eucharistické praxe, zavedené v katolické církvi právě zmíněným dekretem, bych zde dnes pravděpodobně vůbec nebyl.

Můj případ není zcela jistě ojedinělý. Lidí zápasících o svůj život za pomoci Eucharistie je mnoho. Mohl by si učený eklesiolog P. Bouše ( a kdokoliv jiný) z tohoto pohledu zodpovědět ve svém svědomí dopad případného zavedení výlučného nedělního režimu podávání Eucharistie na tyto lidi? Anebo je mu úplně jedno v jeho akademické snaze o historickou, teologickou a psychologickou úroveň dekretu Pia X? Nejde zde opět o spor akademismu s praktickou službou člověku v Duchu Kristově?

A to už vůbec nemluvím o lidech nemocných a umírajících. Tam je význam současné praxe Církve snad jasný i P. Boušemu, aspoň doufám.

Zaráží mne, jak si P. Bouše osobuje právo interpretovat záměry Zakladatele Církve. Jakým právem chce omezit dostupnost Eucharistie pro obec věřících? Praxe ranné Církve v této záležitosti zcela jasně nebyla adekvátní podmínkám života v 20. a 21. století. Nepředvídal snad Ježíš právě takovou situaci?

Výtka P. Boušeho o znesnadnění přístupu k Eucharistii v dospělosti v důsledku časného sv. přijímání mne přivádí k údivu. Ze svého života znám úplný opak. Kdyby mne nebyla má matka přes námitky otce přivedla v mých sedmi letech k prvnímu sv. přijímání, stěží bych našel k Eucharistii cestu později, za dramatických okolností, kdy byl vnitřně ohrožen život nás všech a především život můj. Odkud P. Bouše bere odvahu brát lidem zdroj životní síly, který v Eucharistii vidí tak mnozí potřební a to zcela ve shodě s přísliby Ježíše?

Co je v této souvislosti "snižováním večeře Páně na úroveň magického úkonu", jak píše P. Bouše? Eucharistie je mysterium fidei, tedy něco co přesahuje racionální chápání. Není tudíž těžké ji házet do jednoho pytle s magií. Pokud to dělali marxisté a jiní ateisté, nepřekvapovalo mne to. U katolického kněze mne to poněkud udivuje.

Také ostatní námitky (poetičnost žalmů atd.) mi často připadají jen jako krasomilství na okraji životně důležité věci, jakou může být účast na liturgii pro člověka, hledajícího pomoc Boží.

Naopak, musím se upřímně přiznat, že mně osobně chybí tzv. "tiché" mše z předkoncilního období, které u nás zmizely. Pro člověka, pospíchajícího ráno do práce, byla krátká zastávka v kostele na mši i bez zpěvu a kázání nesmírně cennou vzpruhou. Zřejmě ji neodbourali všude - poměrně nedávno jsem se zúčastnil na takové mši v arcibiskupské katedrále sv. Patrika v New Yorku. Nebylo u nás v této věci vylito ve snaze o dodržení vznešené tradice dítě i s vaničkou? Není snad úkolem Církve vycházet pružně vstříc potřebám věřících i za cenu odchylky od liturgické tradice?

Nemohu si pomoci, ale v době kdy církev v našich krajích připomíná loď, do které teče ze všech stran a která tudíž vyžaduje přednostně ucpání všech děr, je handrkování o formalitách stejně nezodpovědné jako pokus znesnadnit věřícím přístup k Eucharistii. Obojí jsem našel v článku P. Bouše.

Bohuslav Šolc