Základní informace o naší obci vypracovaná pro potřeby pařížského kongresu.

Naše obec vznikla asi před 20 lety. Vznikla z praktické potřeby, nikoli z teologických reflexí. Teologická reflexe existence malé lokální církve nás zaujala až dodatečně, zhruba před 10 lety. Dnes má obec přibližně 50 členů včetně dětí. Počet je ovšem velice relativní ukazatel: v dobách tuhé perzekuce to bylo mnoho, v době svobody církve se to může zdát málo. Postupně uvedeme (1) charakteristiku obce, (2) její genezi a vývoj, a konečně (3) hlavní cíle, respektive záměry pro budoucnost. Budeme vděčni za každou radu nebo i kritiku, protože dosud jsme byli odkázáni právě jen na své zkušenosti dobré i zlé.

1. Charakteristiky obce

- Obec vidí své poslání v solidární vzájemné podpoře svých členů, kteří se cítí povoláni dospěle a odpovědně realizovat svůj křest v tomto světě, ve službě světu ve smyslu koncilní konstituce Gaudium et Spes.

- Obec nemá žádný právní statut a žádná psaná pravidla. Postupně však vyvinula některé zvyklosti odlišné od života běžných farních obcí v československých diecézích.

- Jde o společenství heterogenní. Zahrnuje muže i ženy a děti, od nejmenších až po 60 leté, manžele, neúplné rodiny, osamělé, laiky i duchovní, všech stupňů vzdělání.

- Bydlíme rozptýleně po celém velkoměstě, někteří i mimo ně. Každý je zaměstnán v občanském povolání kdysi zvoleném a pracujeme u nejrůznějších zaměstnavatelů. Plný civilní úvazek - u nás 42 hodin týdně - mají i všichni naši duchovní.

- Většina dospělých (mužů i žen) získala či získává teologické vzdělání předepsané německou biskupskou konferencí pro jáhny. Studium však není povinné. Díky této průpravě může řada členů pracovat ještě i v diecézních orgánech, např. v ekumenismu, v poradenství manželům, v katechezi dětí. Vystupují tam nikoli z titulu obce, ale jako soukromé osoby. 

- Mezi důležité prvky života obce řadíme vzájemnou pomoc v praktických problémech života, jako jsou bydlení, dopravní prostředky, péče o děti v nepřítomnosti rodičů (běžné infrastruktury města u nás nefungují). Solidarita chudých je chrání před pokušením ke konzumnímu životu, který se už také u nás začíná uctívat. Naštěstí nejsou mezi námi bohatí.

- Z technických důvodů se obec na některé činnosti dělí do menších skupin. Za jednotu skupin odpovídají jáhni. Jáhen slouží také praktické jednotě uvnitř své skupiny ve všech stránkách života.

- Obec má i několik kněží. Kněží i jáhni vzešli z obce a byli svěceni pro obec. Mimo obec - a mimo blízká společenství historicky spřízněná s naší obcí - se veřejně jako duchovní neprezentují, zůstávají inkognito. Kněží předsedají slavení svátostí (eucharistie a smíření). Jinak se účastní práce obce stejně jako každý jiný člen obce.

- Svátosti slavené v obci nejsou zbožnými úkony, ale slavností jednoty obce s Pánem i jednoty mezilidské. Aktivně se jich účastní dospělí i děti (např. kdokoli může být pověřen homilií). Eucharistii tak slavíme jednu neděli v měsíci, smíření asi 5-6x do roka.

- Obec vlastní na venkově dům, který vlastními silami vybudovala z ruin venkovské školy. Umožňuje trávit tam společně dovolenou a některé víkendy, pořádáme plenární shromáždění, slavnosti dětí, exercicie atd. Režii pobytů i údržbu hradíme z dobrovolných příspěvků členů.

- Obec pořádá v jednotlivých bytech kurzy teologie (univerzitní fakulta u nás laiky ke studiu nepřijímá). Protože se studium děje souběžně s řádným zaměstnáním, trvá jeden kurz 5 - 8 let. Přesto zájem o kursy nepřestává. Pro děti členů pořádá pravidelnou katechezi a připravuje je k účasti na svátostech. Některé z uvedených charakteristik mohou možná budit nesouhlas, např. hned studium. Lze to lépe pochopit v kontextu celkové situace církve v Československu a jen v kontextu vývoje obce samotné. Zdálo by se, že je to pojetí až příliš tradiční. U nás se však osvědčilo.

2. Geneze obce

Situace církve v dnešním Československu platí daň za nepříliš šťastné postoje před nástupem komunismu a pochopitelně nese i negativní důsledky čtyřicetiletého komunistického režimu. S velkým zjednodušením lze charakterizovat katolictví po II. světové válce u nás jako masovou "lidovou církev" (Volkskirche). Hlásilo se k ní formálně víc než 80 % obyvatelstva. Realizovala se typicky předkoncilově, tj. v masových slavnostech (poutích) pro lid vedený k plnění tzv. náboženských povinností, tedy nedělní mše pro ženy a děti, aspoň roční zpověď pro muže (tj. ty, kteří při homilii chodívali zpravidla kouřit na kostelní hřbitov). Pro intelektuální vrstvu fungovala ideologizující Katolická akce a pro ty tzv. nejzbožnější byly řeholní řády a semináře. Mezi církví a státem bylo už celá desetiletí spíš příměří než mír, proto katolík v sobě pěstoval hrdost nad sebou a zároveň despekt k sekulárním hodnotám. Paternalistickou a triumfalistickou církev pak nastupující komunismus zcela ochromil, jakmile uvěznil hierarchii a v několika vlnách drasticky zdecimoval kněžstvo. Budoucnost podvázal režim tím, že vnutil semináři neuvěřitelně nízkou úroveň. Zbytek kněží ve farnostech vyděsil tím, že trestal vězením jakýkoli náboženský projev duchovního nebo laika mimo chrám. Prvé roky totality se církev snažila jen o restauraci bývalého stavu: vysvětila tajně biskupy i kněze, ale nikoli pro pastoraci v podzemí, ale jako rezervu. Zbytky kněží ve farnostech se snažily zachovat aspoň nedělní mše a zpověď. Přetíženi a odříznuti od teologického dění v Evropě ani nemohli ovlivnit výchovu nových generací. Výchova zůstala jen na rodičích a rodiče pamatovali právě jen lidovou církev. Ve velkých městech organizovali studenti studijní kroužky tajné Katolické akce, ovšem také jen podle toho, co zažili kdysi. Proto když po 20 letech došlo k uvolnění tlaků proti církvi, ukázala se bezradnost církve v plném světle. Taková církev se koncilní reformy obávala, naopak restaurovala staré poměry a formy opuštěné násilně 20 let předtím. Následující okupace v r. 1968 zahnala značnou část kněží znovu do podzemí, ale nikoli však už do vězení, ale do civilních zaměstnání. Tam se setkávali s realitou společnosti: objevili rozpadlá manželství, děti bez výchovy, lidi na okraji společnosti, mladé pohany, toužící po víře navzdory svým politicky silným kolaborujícím rodičům. Objevili nutnost značně kvalitnějšího teologického vzdělání a intenzivně se soukromě vzdělávali. Shromažďovali kolem sebe tajné skupinky sympatizantů, diskutovali a vzdělávali je. Tak se také na začátku 70. let sešlo kolem jednoho salesiána i budoucí jádro naší dnešní obce. Skupiny žily v přísné izolaci od jiných podobných, stýkat se bylo nebezpečné. Proto musely být každá všestranně soběstačná. Také uvnitř skupiny bylo nutno zajistit vzájemnou nahraditelnost pro případ náhodného zatčení. Někteří docházeli na studijní lekce do bytů bývalých profesorů fakulty a učili pak ostatní. Kontakt se zahraniční literaturou vyvolal další zájem o problémy známé dosud jen povrchně. Odkryl se tak svět biblistiky a eklesiologie, liturgiky (nikoli už jen rubriky rituálů). Vnější ohrožení a intenzivní studium skupinku stmelovalo i po stránce čistě lidské. Ze skupiny se stávalo společenství díla, kde už existovala společná odpovědnost, sebeidentifikace s dílem, neformální autorita. V polovině 70. let pak tajná hierarchie umožnila ordinaci několika ženatých jáhnů, později ordinovala pro společenství i kněze. Ne už jako rezervu pro jakési lepší časy, ale přímo pro pastoraci ve společenství a v jeho bezprostředním okolí. Experiment s ordinováním pro konkrétní společenství brzy ukázal, že jde o víc než jen o utajení takového společenství před tajnou policií. Liturgie slavená v nouzových podmínkách nesla nové ovoce: Čím méně bylo vnější slavnostnosti rituálních znamení, tím naléhavěji vystupovala pravda tohoto dění. Naše společenství tedy začalo cílevědomě experimentovat s formami svátostí. A tím také objevilo pro sebe identitu křesťanské obce jako jednotu pravdy všech činů - tak zvaně profánních, i tak zvaně sakrálních, analogie mezi sebevydáním Kristovým a proexistencí křesťana, souvislosti smíření s Bohem a smíření s bližními i se sebou samým. Dnešní stav obce je paradoxem v několika ohledech: Církev je svobodná, každý se smí veřejně angažovat v jejích strukturách a řada z nás to činí. Přesto nikdo nechce obec opustit, nikdo se nechce vzdát jejího specifika. Toto společenství nevytvořil tedy tlak nepřátelského režimu, ale autentické povolání žít a pracovat právě v této obci. (Za 20 let existence se odloučilo jen málo bývalých členů!) Druhým paradoxem je: nejde o společenství kolem oltáře - vždyť žádný oltář dodnes nemáme - ale o společenství kolem Vzkříšeného. Ani menší děti nepociťují nedostatek tradiční formy, ačkoli ji důvěrně znají z kostelů. Slaví eucharistii s námi se vší vážností přestože se shromáždění děje v civilních prostorách (např. v pronajatém sále nebo v místnosti venkovského sídla, kde si jindy mohou hrát. (Na civilní prostoře netrváme z nějaké umíněnosti, ale proto, abychom po mši mohli společně obědvat a po obědě si tam dospělí volně debatují, děti si hrají nebo mají katechezi.) Podobně plodné se ukázalo, když jsme se pokusili svátost smíření spojit se smířením mezi jednotlivci. Poslední roky už zvítězila ta forma, která dává možnost veřejně se vyznat z konkrétních svých vin před obcí, resp. před její dospělou částí. Vyznávají se tak manželé před svými partnery, kněží před těmi, jimž oficiálně předsedají. Protože je vždy přítomno několik zpovědníků, mohl by kdokoli žádat soukromé vyznání (a zpočátku to bylo časté), anebo se vůbec může zdržet jakéhokoli vyznání a navštívit někde zpovědnici. Pravdivost takového pokorného přiznání je odzbrojující: jednotlivci se vzájemně lépe chápou a snáze si odpouštějí. Protože smí kajícníkovi poradit každý z přítomných, roste tím vzájemná solidarita a odpovědnost za upřímnost obrácení i za podporu obráceného.

3. Hlavní body programu obce v blízké budoucnosti

(1) Jako akutně naléhavou potřebu církve v Československu řadíme hlubší ekumenismus. Zdá se totiž, že mnozí stále ještě chápou smíření mezi církvemi jako proselytismus. Jako kdyby pokání měl činit jen ten druhý. Místo společného podnikání a společné liturgie respektující různost tradic a jedinost Kristovu se zdůrazňuje tu právo, tu spravedlnost - ke škodě všech a k zármutku Božímu. Obec má přátele v odloučených církvích a bude tyto vztahy rozvíjet a prohlubovat, povzbuzena dílem komunity z Taizé.

(2) Jednota vlastní církve je stále ještě křehká, nitrocírkevních napětí je dost. Jsme přesvědčeni, že jednota roste zdola anebo neroste vůbec. Jednota obce se opírá o víru v společné povolání totožné s povoláním jednotlivce a o poctivé smíření. Obojímu chceme trpělivě svědčit ve své praxi.

(3) Církev v Československu dodnes důvěřuje víc restauraci než reformaci. A tak usiluje o návrat k formám zbožnosti, o návrat rozchváceného majetku, o návrat společenské prestiže, o návrat jasných a rozlišených ideologií atd. Chceme na svých životech svědčit, že svět netřeba ani zatratit, ani sakralizovat, spíš vírou způsobit, že profánní zůstane profánním, ale zároveň i slávou svého Stvořitele. Chceme vrátit církvi roli kvasu, proto považujeme svá civilní zaměstnání za neméně významná než zaměstnání takzvaně duchovní. Rádi bychom i v této věci hlouběji poznali spiritualitu i zkušenosti Mission de France.