Církev před výzvou světových náboženství

Následující text, laskavě autorem zaslaný redakci Getseman, patří jednak k textům, jimiž upozorňujeme na epochální proměnu situace církve a světa, jednak je volným pokračováním našeho seriálu o misii. Důvody praktického ztroskotání křesťanské misie v Asii jsou obdobné jako důvody krize hlásání evangelia v našem prostředí. Jak jsme se snažili ukázat článkem o Teilhardově přínosu pro teologii misie, je církev živá a misijní tam, kde přijímá výzvu prostředí, do něhož je postavena. V odpovědi na tuto výzvu se sama obnovuje a současně evangelizuje dané prostředí. Obrátit se tedy musí jak křesťané, tak pohané k poznání stále většího Boha. Faktický nedostatek úcty k důstojnosti každého člověka, i nevěřícího, navzdory opačným proklamacím, maří již předem naši misii.

• jv-

Svými dokumenty Nostra aetate o nekřesťanských náboženstvích a Dignitatis humanae o svobodě svědomí a náboženství koncil zásadně otevřel dveře novému myšlení. K tomu přistoupilo i to, že se na scéně vedle evropských teologů objevili v rostoucím počtu i teologové asijští, kteří dnes patří mezi nejlepší znalce náboženství.

Od té doby už se dějiny spásy nezačínají smlouvou s Abrahamem, ale opět se více promýšlí smlouva ve stvoření a prvních jedenáct kapitol Genesis, statisícileté dějiny Boží s lidmi, kdy jeho láska platila celému lidstvu. Tento náhled lze teď velmi stručně shrnout a říci, že Bůh odpočátku až podnes dával všem lidem všech náboženství svou přízeň a lásku, i mezi nimi probouzel proroky a mystiky, i jim dával Ducha svatého a zjevení.  To však skutečně znamená nový obraz světa, po tolikeré lidské úzkoprsosti neslýchaný obrat k Boží šíři. Současně to však vede k otázce naší křesťanské identity. Ta se držela snáze, dokud byli druzí prohlašováni jen za pohany, modloslužebníky a nevěřící. Tuto identitu je možno najít pouze v odvážném otevření se Božímu světu uprostřed rozmanitosti svobodných národů, církví a náboženství.

K tomuto novému myšlení nás povzbuzoval .papež přechodu" Jan XXIII.  Celou svou bytostí se stal první integrující postavou pro všechny církve, pro všechna náboženství, pro celé lidstvo, takže při jeho smrti truchlil celý svět jako nad svým otcem. Svou osobností a svým koncilem skutečně přivodil přechod církve z 2. do 3. tisíciletí. Uzavřel příliš dlouhou epochu .konstantinovského obratu" s exkluzivní, privilegovanou, hierarchistickou státní církví a .janovským obratem" otevřel novou epochu, která asi bude určovat 3. tisíciletí.

1.  V této nové fázi bude rozhodujícím momentem dialog. Dialog znamená nejen lépe než dosud druhé odstupňovat, protože sice (ještě) nejsou v církvi, ale už jsou v Boží přízni a lásce, ale i respektovat je v jejich víře, i když nemohou/nechtějí přijmout zvěst o Ježíši Kristu. Svoboda svědomí je nedělitelná a je Bohem plně a zcela uznávána, i když se někdo nemůže obrátit k Ježíši Kristu jako jedinému a pravému Božímu synu v lidské podobě. V dialogu se setkáváme, abychom navzájem lépe poznali svou víru, abychom k sobě měli úctu, abychom spolu jedli a modlili se, abychom společně jednali pro blaho bližních. Nevzdáváme se pozice vlastní víry, hlásíme se k ní, ale nevnucujeme ji. Toto společenství dialogu a modlitby s nekřesťany je v mnoha indických městech častější než u nás mezi křesťany.

2.  V této otevřenosti náhle poznáváme, že máme společných více hodnot, než jsme si mysleli.  a/ V pneumatologii (učení o Duchu svatém): O Duchu svatém nelze myslet dost velkoryse. Nic úzkoprsého a exkluzivního, nic fanatického a zavrhujícího nepochází od něho, ale od omezeného lidského ducha. (. . .) To nové a překvapivé je, že objevujeme působení tohoto Ducha i mimo církev. To není pouze učení několika avantgardních teologů. Dokonce i Jan Pavel II.  zdůrazňoval ve své první encyklice Redemptor hominis dvakrát, že i nekřesťanská náboženství jsou působením Ducha svatého, který vane, kde chce. Dále prohlásil během své cesty do Japonska r. 1981 před zástupci japonských náboženství: .Ve ctnostech laskavosti a vlídnosti, taktu a statečnosti, tolik doporučovaných vašimi náboženskými tradicemi, nacházím ovoce onoho božského Ducha, který je podle naší víry přítelem člověka, všechno naplňuje a drží pohromadě. (Mdr 1, 6-7). Především působí tentýž Duch ve všech lidech a ve všech náboženstvích otevření transcendenci, neúnavné hledání Boha, které lze vyložit pouze jako odpověď na Boží hledání člověka." I ve dvou dokumentech Sekretariátu pro nekřesťany z r. 1984 o dialogu a o misii a z r. 1989 o dialogu a zvěstování je možno číst dlouhé a krásné texty o Duchu svatém v náboženstvích.

Odtud je jen malý a logický myšlenkový krok k závěru, že i ve svatých knihách oněch náboženství smíme předpokládat zjevení a inspiraci, ovšem jen analogicky, jak by se řeklo vědecky, ne ve stejném smyslu jako ve Starém a Novém zákoně, ale přece. To přesvědčivě doložil už teologický kongres v Bangalore v Indii r. 1974, a v důsledku toho naznačil, že by bylo možné - po odpovídající přípravě lidu - užít nejkrásnější z těchto textů i v liturgii, ne jako náhražku Starého zákona, ale jako doplnění, aby si indičtí křesťané uvědomili, že Boží Duch miloval odedávna i tyto národy a vedl je ke Kristu.  Římské autority se s tímto pohledem ještě nedokázaly srovnat, ale Duch svatý si v pravý čas zjedná uznání .svých" spisů!  b/ V christologii (. . .) Náběhy k pojetí, jak dnes říkáme, kosmické dimenze Kristova tajemství (J 1; Ko 1; Fp 2) byly později zúženy. Boží království bylo ohraničeno hraničními sloupy Svaté říše římské národa německého, Kristovo působení omezeno na svátosti církve. .Mimo církev není spásy." Místo aby byla znamením spásy národům, stala se církev archou Noemovou pro několik málo zachráněných. Místo aby byly viditelným, privilegovaným, autentickým modelem všezahrnujícího Božího působení ke spáse, staly se svátosti exkluzivními kanály milosti. Zkrátili jsme Hospodinovu paži a věřili jsme, že když lidská ruka nevyleje vodu na pohana v agonii, nemůže ho zachránit ani Bůh.

Bylo dávno načase mnohé z této úzkoprsosti zpochybnit. (. . .) Když jsem r. 1980 opět pobýval šest týdnů v Indii a přednášel od Kašmíru po Keralu, řekli mi na třech různých učilištích katoličtí profesoři, že má přednáška o náboženstvích je dobrá, ale má christologie je ještě zcela tradiční, zcela západní, zcela provinční, ne dost katolická. Stručně řečeno argumentovali, že Ježíš Nazaretský je bezpochyby totožný s Logem, ale Logos není totožný jen s Ježíšem, ale má i jiné lokální avatary=inkarnace. Jako se Ježíš vzkříšením stal Kristem, je spása lidí, spása kosmu v jejich christifikaci. Jde o epochální krok v rozvoji dogmatu nebo o jeho destrukci? První reakcí by neměl být západní postoj, že my vždy víme všechno lépe. V každém případě lze tušit, že konflikt, který vyvolal spor o teologii osvobození, byl dětskou hračkou proti tomu, co k nám dnes přichází z Asie. Časem bude nutné uspořádat asijský koncil pro christologické otázky. Dogmata, formulovaná v pojmech řecké filozofie, bude nutno nově formulovat do asijské skutečnosti a pro to, co musí zůstat - o to se nakonec zasadí Duch svatý - najít výrazy odpovídající Božímu plánu s celým lidstvem. (. . .)

Co máme jako křesťané dělat? Lze to shrnout do tří slov:

• Evangelizovat: Zvěstovat do celého světa radostnou zvěst o všezahrnující Boží lásce ke všem lidem, jak nás to naučil Ježíš.
• Šalomizovat: Nejen mluvit o Boží lásce, ale dát ji lidem zakusit tím, že společně přiložíme ruku kdílu pro lepší svět.

Zda a v jaké míře se z toho vyvine to třetí, není v našich rukou, a můžeme to klidně nechat na Bohu:

• Christianizovat, křtem dělat zlidí křesťany. Žízeň po duších, která dříve hnala misionáře do světa, protože by duše jinak byly ztraceny, nelze takto jednoduše teologicky ospravedlnit, třebaže se evangelikální kruhy nadále snaží udržet ve statistikách křtů krok spopulační explozí. Na druhé straně zaručuje náboženská svoboda přestup od jednoho náboženství kdruhému, a církev má jako vminulosti legitimní právo získávat učedníky a učednice, zlásky kJežíšovi i zlásky ke světu, aby mohla i nadále a ještě lépe plnit své poslání ve světě.

Zatímco se v Evropě hádáme o interkomunio mezi křesťany, stojí Asie před otázkou naléhavosti eucharistického pohostinství pro nekřesťany. Např. v Indii je mnoho hinduistů, kteří čtou evangelium, milují Ježíše, prakticky jsou přesvědčenými Ježíšovými učedníky. Nedávno ukázal výzkum v Madrasu, že 60 % tamějších hinduistů věří v Ježíšovo vzkříšení, ale ze společenskohistorických důvodů se nemohou vzdát pouta k hinduismu a připojit se k .západní" církvi. Bylo by myslitelné dovolit takovým lidem účast na eucharistii?

Pod rukou se to již praktikuje, ale požádat Řím o schválení se zatím jeví jako beznadějné. Přesto má smysl rozvíjet takovéto odvážné myšlenky, protože nás takové situace nutí nově promýšlet Ježíšův vztah k církvi a k celému lidstvu. Má být církev překážkou na cestě k Ježíšovi, nebo má ukazovat otevřenou cestu k němu?

c/ V Theo-logii: Nyní se dostáváme - v opačném pořadí, než je v trojičním učení zvykem - k tomu, abychom mluvili o Bohu Otci. Tento odstavec by se tedy měl jmenovat patro-logie, ale toto slovo už označuje učení církevních Otců, proto mluvím o Theo-logii, učení o Bohu v užším smyslu.  Jestliže Kristus, Logos, vešel v Ježíši Nazaretském a ve své církvi do omezeného historického prostoru, pak nyní se horizont rozšiřuje přes vzdálené hranice univerza k neomezenému, nestvořenému, nevybadatelnému tajemství, které nazýváme Bohem. O tomto Bohu nemluvíme jen v jeho nadčasovém bytí, ale i jako o Stvořiteli nebe a země, především lidí. I dnes víme ještě málo exaktního o původu lidí. Ale kdykoli a kdekoli a jakkoli se stalo, že se určité bytosti staly lidmi tím, že došly sebevědomí a spolu s ním k otázkám odkud, proč a kam, a s nimi k tušení nejhlubšího tajemství svého života, tu již byl Bůh, .Jsem ten, kdo je přítomen" (Ex 3,14) zde a přijal tyto lidi jako své lidi, a lidé ho přijali jako svého Boha. Tato tzv. smlouva ve stvoření nebyla pozdějšími smlouvami s Abrahamem, Mojžíšem, Ježíšem nikdy zrušena, nýbrž potvrzena, ujasněna a naplněna. Její působnost trvá dodnes.

Ačkoli tito lidé v důsledku geografických a jazykových diferencí začali svého Boha pojmenovávat různými jmény, a tak stojíme před praktickým polyteismem, přesto můžeme teologicky interpretovat a říci: Kdykoli a kdekoli se lidé modlili ke svému Bohu, slyšel jediný a jedině existující Bůh tuto modlitbu a přijal ji. Transcedence je ve skutečnosti jen jedna. Smíme tedy za tisícem Božích jmen - Mungu, Nzambi, Lesa v Africe, Alláh, Brahmán, Kame v Asii - vidět jednoho jediného Boha. .Všichni mají téhož Boha" se jmenuje jedna z mých knih. Samozřejmě nejsou představy jednotlivých národů o Bohu zcela stejné. Všude se do nich přimísilo mnoho lidského a historicky podmíněného. Žádný člověk a žádný národ Boha plně nepochopil ani nedefinoval vyčerpávajícím způsobem. Dnes pozorujeme, že křesťanským vlivem získává Bůh, který se téměř kryl s univerzem, i v Asii personální a otcovské rysy.

Tento pohled na Boha a Otce všech lidí nás opět přivádí k prvním jedenácti kapitolám Genesis, v nichž se 539krát vyskytuje slovo Adam - člověk, lidstvo. V oněch statisíciletích byly Boží dějiny spojeny s celým lidstvem.

Boží první láska patřila celému lidstvu. Dnes opět nově poznáváme tuto všeobjímající lásku Boží ke všem lidem a národům. My křesťané máme jako vyvolený lid, lid, který má být modelem, úkol podporovat myšlenku jednoty všech národů všemi prostředky a se všemi důsledky. Jsme dnes na jednotu, na všeobecné bratrství a sesterství odkázáni na život a na smrt, nechceme-li všichni dohromady zahynout v nukleární válce. Jsme odsouzeni k jednotě, ale ještě mnohem spíše k jednotě povoláni, podle plánu spásy jediného a téhož Boha a Otce. (. . .)

Utopická hudba světů pro třetí tisíciletí? Vždyť mezitím už byl váhavý předstupeň, společná modlitba za mír v říjnu 1988 v Assisi, označena arcibiskupem Lefebvrem a jinými členy různých fundamentalistických kruhů za pohoršení, skandál, ba za zradu víry. A přitom se tam nemodlili společně, ale jen vedle sebe, dopoledne v oddělených prostorách a odpoledne sice v jednom shromáždění, ale jedna skupina po druhé. A už r. 1970 při prvním setkání světové rady církví se zástupci světových náboženství u Bejrútu položil jeden muslim otázku, proč se jen mluví o náboženství, ale nemodlí se.  K němu se připojili i budhisté a hinduisté. Někteří křesťané to považovali za nemožné, ale od té doby se taková modlitba, i při menších setkáních, opakovala. A tak by při dalším setkání v Assisi mělo být možné, aby i na nejvyšší úrovni zazněl Otče náš křesťanů, 23. žalm židů, první súra koránu (.Chvála Bohu, Pánu lidí všeho světa, milosrdnému a laskavému. . ."), úryvek z véd (.Od neskutečného mne veď ke skutečnému, od temnoty ke světlu, od smrti k nesmrtelnosti"). Lze předpokládat, že by se Ježíš připojil a zajásal, že vidí všechny děti svého Otce shromážděné v modlitbě. (. . .)

Mnohé křesťany naplňují takové vize radostí. Jiní se však zděšeně ptají:

Kam jsme se to dostali? Co je nyní ještě naší vlastní identitou? Nevzdáváme se tímto otevřením nekřesťanům úplně všeho? Tyto otázky je třeba vzít vážně. Dříve to bylo snadné - ovšem také nekřesťanské - vytvářet obraz nepřítele, vymezovat se proti druhým, oslavovat sebe sama, a druhé démonizovat.  Zůstává proto důležitým úkolem nově vymezit vlastní identitu.  Dva již zmíněné dokumenty římského sekretariátu pro nekřesťany z r. 1984 a 1989 jsou v tom pomocí.

V první řadě je nutno nově a se všemi důsledky promyslet vztah církve a Božího království. (. . .) Lidstvo, které bylo v eklesiocentrickém pohledu rozdělené a rozhádané, může nalézt jednotu pouze v theocentrickém obrazu světa. Církev už tedy není církví pro sebe, ale církví pro svět, .znamením a příslibem spásy pro všechny lidi", nebo jinými slovy téhož koncilu, .zárodkem a počátkem Božího království", LG 5.9. Církev má nyní - a církev jsme my všichni! - vstoupit do služby Božímu království a vidět svou identitu v tom, že pro Ježíše převezme funkci avantgardy, elity, animátora nekonečné lidské karavany na její cestě dějinami, s dvojím konkrétmím úkolem:

Probouzet víru v definitivní zaslíbení, posilovat naději v cíl, a samotné putování, pobyt na této zemi, utvářet lépe pro všechny lidi, tedy pěstovat lepší politiku, lepší hospodářství, být průkopníkem ve věci spravedlnosti, míru a zachování stvoření, a přitom se pouštět do smělých iniciativ a mít více vytrvalosti a důvěry.

Na podzim 1987 se sešly katolické spojené asijské biskupské konference a evangelická křesťanská konference Asie pod heslem Žít a pracovat s bratřími a sestrami z jiných náboženství. Pochopily, že se církve v Asii mají výzvě jiných náboženství postavit společně a to nejen na teoretické rovině, ale v konkrétním zvládání problémů tohoto kontinentu, chudoby a vykořisťování, válek a útlaku, přelidnění a ekologie. Tedy i zde přesun těžiště od starých hádek a pozic a prestiže k novému jednání pro spravedlnost a pokrok, od ortodoxie za každou cenu k ortopraxi za každou cenu, ne na úkor ortodoxie, ale pro její zvěrohodnění. Takováto zasedání ukazují, že se v církvi něco hýbe, že se s pohledem na znamení doby vyráží k novým břehům, k mezicírkevní a mezináboženské ekumeně, ke katolicitě dějin spásy, k Boží šíři.

Nyní důležitá otázka: Odhaluje tato nová naděje spásy v Asii také něco Euroamerice?  Evropa se pomalu stává misijním územím. Přihlížíme tomuto procesu nečinně, nebo jsme schopni chovat se tomu odpovídajícím způsobem a tím energičtěji být misijní církví a roznést evangelijní zvěst o spáse po celém nemocném světě? Vyplatí se zabývat touto otázkou. Dokážeme vstát vzkříšeni z naší beznadějnosti?

Literatura:

Tyto myšlenky jsou dále rozvinuty a doloženy v mých knihách:

Alle haben denselben Gott, Frankfurt a.M. 1978

Wenn Gott zu allen Menschen geht. Für eine neue Erfahrung der Auserwählung, Freiburg i.B. 1981

Wer Augen hat zu sehen. . . Was Gott heute mit uns Christen vorhat, Graz 1989, s.138-155

Přeloženo z: Walbert Bühlmann, Die Kirchen vor der Herausforderung der Religionen, Vallendar 1990, s.4-20. Kráceno.

"Ke všem nekřesťanům musíme přistupovat s vědomím, že nám mohou říci něco o naší víře, především židé; a my se s nimi musíme setkávat s vědomím, že jim můžeme sdělit něco o pravém lidském životě a víře. Proto bychom měli vyhledávat taková setkání."

Norbert Greinacher, Katholische Identität nach dem Konzil, 1994