Jste zde

048 - únor 1995

Nedostatek úcty k lidem

se stává základním limitem naší práce. Zdůrazňuji hned, že nemluvím o druhých lidech a o jejich práci, to moje práce je limitována tímto nedostatkem, není to však jen můj problém, proto o tom píšu. Ježíš jednal s lidmi tak, že oni v sobě objevovali důstojnost Božího obrazu, ač předtím o své důstojnosti asi sami pochybovali. Tuto důstojnost zřejmě vnímali teologičtí liberálové, s oprávněným překonáním liberalismu a nástupem fundamentalistické restaurace barthiánského či předkoncilního ražení jsme bohužel .překonali" i tento pozitivní rys liberálního křesťanství. Koncil jako třetí cesta mezi liberalismem a fundamentalismem prorocky nazval jedno ze svých usnesení Dignitatis humanae - Lidská důstojnost. Její uznání je skutečně předpokladem pokoncilní církevní práce - přes úzkou problematiku daného dokumentu. Prorockými postavami, které to realizovaly, jsou Jan XXIII. i náš Josef Zvěřina. V době vlády jedné strany jsme si toho byli vědomi mnozí, kupodivu jsme po politické změně začali veřejně vystupovat a jednat, jako by této lidské důstojnosti nevěřících nebylo. Ale i vnitrocírkevně - kde je v našich konfliktech vidět, že uznáváme a nechceme zranit lidskou důstojnost bratra či sestry v Kristu a jejich svědomí, třebas pravděpodobně mylného, nebo třeba ladem ležícího, jak s tím výslovně počítá i dotyčné prohlášení o bezpodmínečné lidské důstojnosti? Proč jim tak snadno připisujeme zlé motivy a rozšiřujeme o nich neověřené zprávy? (Informační diskriminace - česky tutlání -, praktikovaná církevními grémii, to neomlouvá!) V tomto ježíšovském vztahu k lidem, v církvi i v misii, vidím první předpoklad našeho působení.

jv.