Jak jedná Ježíš se svými spolupracovníky

Co dělal Ježíš, než začal se svou veřejnou činností, než začal hlásat příchod Božího království a vyzývat k obrácení srdcí? Aby dal svému konání konkrétní podobu, vyvolil si apoštoly a učedníky, vzdělal a formoval je svým duchem a podle svého učení a poslal je pak do světa s univerzálním příkazem, aby celému světu přinesli poselství o spáse.

Způsob, jakým dnes vybízí Ježíš v církvi k spoluodpovědnosti, se nezměnil. Ježíš nejen volá lidi ke svému následování, nýbrž je to také on, kdo formuje ducha a život těch, kteří přijmou jeho výzvu. Při vnějším pohledu by se mohlo zdát, že nejdůležitější je ta či ona metoda k získání a vyškolení spolupracovníků v církvi, ta či ona vedoucí osobnost, ten či onen studijní program pro placené nebo dobrovolné spolupracovníky - a přece má dodnes v každém události a v každém programu spolupráce a spoluodpovědnosti v církvi vedoucí úlohu Ježíš Kristus. Dnes stejně jako včera to může být jen Ježíš, kdo utváří a vede svoje spolupracovníky pro své dílo spásy, neboť všechny pouze lidské řeči a skutky zůstanou a skončí jako torzo. Prvním úkolem zodpovědného pracovníka Kristovy církve tedy bude vždy vidět a uskutečňovat to, co dělal Ježíš a snažit se spolupracovat na jeho díle tak, jak to dělal on.

Co dělal Ježíš, když získával spolupracovníky pro budování svého díla spásy?

Nápadné jsou tři aspekty.

• Ježíš nejprve přijímá každého apoštola takového, jaký je; s Petrem jedná jinak než s Janem
• Ježíš vyvíjí velké úsilí, aby zlidí žijících vtomto světě vytvořil lidi duchovní
• Ježíš sesílá svým apoštolům a učedníkům svého Ducha, dává jim plnou důvěru a svěřuje jim církev

1. Ježíš přijímá každého apoštola takového, jaký je

Velmi poučná je zpráva Janova evangelia (J 1, 35-51). Od Jana a Ondřeje se Ježíš sám nechá do jisté míry prosit. To jsou učedníci předchůdce - Jana Křtitele. Jednoho dne šel Ježíš kolem. Předchůdce "na něj pohlédl a řekl:

,Hle, beránek Boží!‚ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil. . . a oni zůstali ten den u něho." Ti učedníci hledali možnost mluvit s Ježíšem, jeho blízkost a důvěru. Ježíš sám dává učedníkům vše, oč žádají. Zcela jiné je jednání s Petrem. Nejprve je to Ondřej, který ho přivádí k Ježíšovi a říká mu: "Našli jsme Mesiáše." A z Ježíšovy strany je povolání rychlé a bezprostřední: Ježíš pohlédl na Petra a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas," to je v překladu Petr (Skála). Spíše než povolání je to přivlastnění a to zcela odpovídá Petrovu ohnivému temperamentu.

S Filipem je záležitost jednodušší, neboť se zdá, že on sám je mnohem jednodušším, snad dokonce trochu prostším člověkem. Má dobrý charakter, je věrný, nemá ale rád odpovědnost, je rychle v nesnázích. Při slavnostním vjezdu do Jeruzaléma se ptají Filipa nějací Řekové, že by chtěli vidět Ježíše, ten se však obrací na Ondřeje s otázkou, co má dělat (J 12, 20-22). Něco podobného se děje při rozmnožení chlebů. Je to, jako by Ježíš chtěl Filipa poškádlit, když se ho ptá, co je třeba dělat. A tu přichází na pomoc Ondřej:

"Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?" (J 6, 1-9). A při večeři vysloví Filip otázku, která každého pálí na jazyku, již se ale nikdo neodváží položit. A on ji položí, aniž by si byl vědom trapnosti, kterou obsahuje: "Pane, ukaž nám Otce; a to nám stačí" (J 14,8). Tohoto velmi jednoduchého apoštola potkal Ježíš na cestě do Galileje a řekl mu jen dvě slova: "Následuj mě!". Filip, muž prostého srdce, tuto jednoduchou výzvu pochopil a Ježíše následoval. S Natanaelem jedná Ježíš opět jinak. Zde má co dělat se vzdělaným, kritickým člověkem. Natanael je Filipův přítel. Intelektuálové mají rádi kolem sebe prosté, trochu naivní lidi, v nichž lehce nacházejí své obdivovatele. Filip vede Natanaela k Ježíšovi a cítí vůči němu povinnost nasadit slavnostní tón: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta." Řekl bohužel jedno slovo navíc: z Nazareta. Natanael mu namítá: "Může z Nazareta vzejít něco dobrého?" Filip už mu není schopen odporovat a tak prostě říká: "Pojď a podívej se!" Ježíš sám přistupuje na Natanaelův postoj, ponechává mu možnost k ústupu; když ho vidí přicházet k sobě, nahlas a zřetelně říká: Tady přichází pravý Izraelita, ve kterém není lsti." Postup vyšel: "Odkud mě znáš?", ptá se Natanael. Avšak Ježíš svou výpověď ještě stupňuje: "Proto věříš, že jsem ti řekl: ,Viděl jsem tě pod fíkovníkem?‚" To je málo. "Uvidíš ještě větší věci." (J 1, 45-51)

Toto Ježíšovo jednání obsahuje první naučení: máme druhého přijmout takového, jaký je. Ježíš přijímá své učedníky, své spolupracovníky takové, jací jsou, miluje je takové, jací jsou. Teprve potom se pokusí je přetvořit, uvést je do tajemství svého poslání.

2. Ježíš vyvíjí velké úsilí, aby vytvořil duchovní lidi

Zde je opět poučný Ježíšův postoj. Apoštolové žili ve svém světě, snili o úspěchu ve světě svých představ, snili o znovunastolení davidovského království, kde jim budou patřit místa po pravici a levici Pána. Ježíšovy snahy teď budou zaměřeny na vymanění apoštolů a učedníků z čistě lidského a pozemského pojetí, aby je vyvedl ze světa smyslů a pouhého rozumového chápání a nechal je stát se partnery, syny a dcerami v Božím království. Až do dne Letnic je Ježíšův úspěch skromný. Jednou se zdá, že apoštolové porozuměli, podruhé zas jednají tak, jako by nepochopili vůbec nic. To je například postoj Jakuba a Jana, když Samaritáni odmítají přijmout Ježíše a jeho učedníky. Pobouřeni se ptají Ježíše: .Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?" (L 9, 52-55) On se však obrátil a pokáral je. Při večeři se mezi sebou přeli o to, kdo je z nich největší. Tajemství kříže, tajemství spásy skrze kříž nepochopili. Ještě v den nanebevstoupení se Ježíše ptají na příchod pozemského izraelského království: "Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" (Sk 1,6)

Zvláště důležité jsou v této souvislosti dvě scény z Petrova života: Mt 16, 13-23. První scéna: Ježíš se ptá svých učedníků: "Za koho pokládají lidé Syna člověka?" Odpověděli: .Jedni za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní zas..." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!" Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec." Pak dodal: "A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev..." Tento Ježíšův kompliment, že je inspirován Duchem Otce, Petra jistě potěšil.

Zcela jinou perspektivu ukazuje druhá scéna: "Od té doby," vypráví evangelista, "začal Ježíš svým učedníkům vysvětlovat, že bude muset jít do Jeruzaléma... mnoho trpět, že bude zabit, ale že třetího dne bude vzkříšen." To je nyní něco jiného. S tím už Petr nesouhlasí. Neodvažuje se tentokrát veřejně vystoupit, přesto ale mluví. Bere si Ježíše stranou a rozmlouvá mu to. Říká mu: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nesmí nikdy stát!" S tím ale nepochodil. Ježíš se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, Satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!" Tady už nevede Petra duch Boží, nýbrž duch těla, duch Satanův. Obě scény vysvětlují rozhodující kritéria pro následování Ježíše. Kritériem, rozlišujícím duchy, je kříž Kristův. Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život za mne ztratí, nalezne ho." (Mt 16, 24-25) Ježíš tedy stále znovu upozorňuje své učedníky na to, že mají překonat čistě lidské pojetí Božího království, že kritériem je tajemství kříže, spásy samé skrze kříž - pohoršení pro Židy, bláznovství pro pohany, přece však moudrost Boží.

To je vše, co se Ježíš pokoušel vštípit svým učedníkům během svého tříletého veřejného života; nedělal žádné pastorační plány. Uchopil problém, totiž budování Božího království v této době a v tomto světě, v jeho podstatě. On uvádí do ústředního tajemství spásy, jímž má být proniknut každý, kdo chce apoštolsky pracovat. I po zmrtvýchvstání se Ježíš vrací k tomuto centrálnímu kritériu: "Copak jste nic nepochopili?" říká emauzským učedníkům. Jak je pro vás zatěžko uvěřit všemu, co mluvili proroci! "Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" (L 24,25n)

3. Ježíš sesílá svým apoštolům a učedníkům svého Ducha, dává jim plnou důvěru a svěřuje jim svoji Církev

Slavností Letnic končí uvedení apoštolů. Konečně pochopili, v čem spočívá tajemství spásy. Skrze Ježíšovo utrpení, smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení to pochopili svým srdcem stejně dobře, jako i rozumem. Vycházejí do světa a předávají Ježíšovo pozvání lidem: "Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím." (Mt 11, 28-30). A jako nalezli apoštolové toho, který prolomil koloběh jejich útrap a starostí, který se nerozbil v nejvyšší nouzi, tak mohou nyní oni umožnit novou budoucnost těm, kteří už žádnou budoucnost neznali.

V prvních křesťanských obcích je zlom času, který začíná Ježíšem, zřejmý. Církvi je dán úkol předávat Ježíšovo pozvání a říkat o něm světu.

Ale zde se dnes projevuje naše bezradnost a možná také naše zoufalství. Neslyšíme to snad všude: církev se přece zajímá jen sama o sebe, o své spojení s mocnými, aby mohla zachovat sféru svého vlivu? Církev se přece nezajímá o lidi, od ní přece nikdo neočekává odpověď či pomoc? Co se to vlastně děje s církví, s křesťany, že mohl vzniknout takový dojem? Musíme si položit otázku, jak hodnověrné je Ježíšovo pozvání dnes. Zdá se mi, že se církev vždy právem ohlížela na Ježíše, vynaložila mnoho námahy, aby udržela víru čistou. Zaměstnalo to ohlížení církev natolik, že přitom ztratila ze zřetele mnoho lidí; ty, kteří dnes potřebují odpověď na své potíže, otázky, naděje a zklamání? Považuje církev ohlížení za důležitější a má proto na otázky lidí dnes odpověď často jen ze včerejška?

Nejprve je třeba udělat toto: Stejně jako Ježíš se musíme setkat s člověkem, bez ohledu na to, jaká zbožnost nebo teologie jej poznamenala, naučit se ho pochopit v jeho potížích a starostech, v jeho odcizení a znudění, v jeho vině a v jeho selhání, teprve pak můžeme znát další kroky, které je potřeba udělat. Jestliže na sebe nevezmeme tento namáhavý úkol, bude všechno pozvání zbytečné.

Kdo toto poznal a pokouší se v církvi podle toho žít, ten sám patří k obtíženým, ten patří k těm, kteří stále znovu potřebují mít u koho si odpočinout, protože tento úkol přesahuje lidské síly. V církvi musí žít lidi tak, že se na cestě vzájemně nesou, jinak by touto cestou nemohl nikdo jít; teprve tak se stávají církví Ježíše Krista. A teprve pak lze zakusit, že Ježíš sám jde s námi cestou života, že chce jít se všemi, že on povolává, že v jeho duchu jsou lidé proměňováni, a on od nich očekává, že budou jednat v jeho jménu.

Z časopisu Gemeinde unterwegs přeložil Ondřej Bastl